Současná rodina

Dnes se manželství uzavírá ne kvůli plození, ale z touhy jít životem spolu.

Převažují hodnoty citové a vztahové. Jak na tyto společenské změny reaguje moderní rodina? Mnohem výše než rodinný status stojí status společenský. Rodina i dnes zůstává nejstarší lidskou společenskou institucí, která se mění ruku v ruce se společností. (Majerová 2000)

V současné době je tradiční manželská rodina s dětmi bohužel méně stabilní institucí. Na rodinu je kladen stále větší tlak. Rodičovství není snadným úkolem a velmi záleží na pomoci širší rodiny. Společnost navíc neustále řeší, co patří ke správnému rodičovství. Všichni slyšíme, jak děti nejvíce ze všeho potřebují nepodmíněnou lásku a přijetí, že příliš liberální výchova přináší mnoho nástrah. Mnoho rodičů tak řeší dilema, jak vlastně správně vychovávat. Autoritářské metody výchovy a s nimi spojené tělesné tresty, naráží na rostoucí odpor. Existují ovšem jiné alternativy? Jak máme docílit láskyplného a hodnotného vztahu se svými potomky? Dítě se narodí a rodič má vše pod kontrolou. Jakmile ovšem dítě povyroste, rozumný a vnímavý rodič dovolí dítěti spolupodílet se na rozhodování.

19 Na místě také není přílišná kritika, která vede k podrývání nově osvojených dovedností.

(Sharry 2006)

Cíle bohatších skupin jsou dnes vnucovány mladým lidem všech vrstev prostřednictvím médií a reklamy. V tradičních společnostech byly bariéry mezi společenskými vrstvami mnohem silnější a neexistovaly univerzální cíle. Každá vrstva měla své cíle. Narození do jedné vrstvy, znamenalo téměř vždy zůstat jejím příslušníkem až do smrti. Univerzální cíle a hodnoty se objevily až v novověku. Dospívající, kteří nemají potřebný finanční ani sociální kapitál, hledají cesty náhradní a vedoucí rychleji ke společenskému úspěchu. (Matoušek, Matoušková 2011)

Rozvoj nežádoucího chování může stimulovat jak určitý životní styl, tak i určité životní prostředí, jako např. nakupení velkého množství lidí na sídlištích, která jsou typická svou anonymitou. Děti a mladiství se zde chovají asociálně ve větší míře než tam, kde existuje sociální kontrola a nelze tak spoléhat na anonymitu např. na malém městě.

(Vágnerová 2004)

Ženy mohou rozhodovat o svém těhotenství samy. Význam rodiny se tak pozvolna ztrácí. Rodiče nevkládají do nové generace především majetek, ani společenská privilegia, ale nejcennější investicí se stává vzdělání. Vzdělání se stalo celoživotní záležitostí a vysoce se specializovalo. Rodiny vyvíjí velký tlak na děti, aby se vzdělávaly. Obavy, ale plynou ze slábnoucí vazby mezi rodičovstvím a partnerstvím. Děti, které jsou vychovávány jen jedním z rodičů, mívají horší výsledky ve škole, více zdravotních a psychických problémů a následně také více střetů se zákonem. Přítomnost otce v rodině je faktorem, který brání delikvenci syna. Soužití chlapců s vlastním otcem predikuje menší sklony přestupovat zákon. (Matějček 2006)

Další významnou změnou je fakt, že dřívější kompetence rodiny přebírají korporativní subjekty (stát, jeho organizace, organizace nestátní). Dítě od útlého věku navštěvuje kolektivní zařízení, navíc většina lidských aktivit v dospívání i v dospělosti se uskutečňuje mimo rodinu, kdy následně lidský život končí dosti často v nemocnici nebo v zařízení pro staré lidi. Můžeme hovořit o tom, že postmoderní stát se nenápadně stává

20 obrovskou náhradní rodinou pro všechny. Stát se ve srovnání s rodinou, ale k občanovi staví byrokraticky a neosobně. Tradiční dvougenerační rodina je na ústupu. Vznikají nové typy rodin, které zastávají hlavní funkce rodiny (výchova malých dětí), ale ve srovnání s minulostí mají o něco menší ekonomickou a vztahovou solidaritu. Do budoucna ovšem bude špatně funkčních rodin přibývat, bude sílit tlak na to, aby státní orgány případně jiné subjekty přebíraly jejich funkce. „Moderní společnost disponuje omezenými možnostmi, vynutit na rodičích, kteří upřednostňují své zájmy před zájmy dětí, aby řádně plnili rodičovské povinnosti.“ (Matoušek, Matoušková 2011, s. 40)

Současná rodina je především rodinou zaměstnané ženy. Zaměstnání ženy je ekonomickou nutností. Žena je přetížena požadavky práce a domácnosti. Muž má v práci větší zodpovědnost, více podřízených a lepší platové podmínky. Muž očekává od ženy, že ona jeho pracovní zaujetí bude chápat a podporovat. Ženy většinou vyžadují v manželství emancipovanou rodinu, vyžadují plné zapojení do vedení domácnosti a výchovy dítěte. Po rozvodu manželství, ale ženy velmi často zastávají model matriarchální. Na straně druhé dnešní otcové již upouštějí od tradičního patriarchálního modelu rodiny a snaží se o emancipované uspořádání, kterým je střídavá výchova.

Samozřejmostí musí být vzájemná výpomoc a respekt obou partnerů. (Lexís 2009)

Vedle tradičního modelu péče o dítě existuje i model smíšený, kdy se muž na výchově podílí více a je hlavním činitelem v náplni volného času. Poslední model se označuje jako partnerský. V tomto případě je podíl rodičů na péči o dítě relativně nejvíce vyrovnaný. Každý se svému dítěti věnuje podle svých možností, schopností a majetkových poměrů. Zažité a jen velmi pomalu se měnící stereotypy o dělbě genderových rolí v rodině a v práci mají také dopad na formování osobnosti dítěte. Současná společnost neustále zvyšuje nároky na člověk a celkově se zvyšuje odpovědnost za vlastní život.

Lze předpokládat, že 21. století bude tempo ještě více stupňovat. (Vodáková 2003)

21