Vztahy mezi jednotlivými členy rodiny se v čase mohou měnit. Kvalita se obvykle mění při přechodech mezi vývojovými stádii rodiny, ale i v reakci na stresové události.
Dospělí i dospívající mají za své chování nést odpovědnost. Jedním z cílů rodinné terapie je tzv. projasňování komunikace, tím se rozumí vedení komunikace tak, že se při ní jednotliví členové opravdu vnímají. Tato metoda nemusí mít pouze žádoucí efekt. Na straně druhé totiž může způsobit oslabení vazeb, které pro někoho mohou představovat větší ohrožení než dříve. Úprava vztahů je náročným procesem. (Matoušek, Pazlarová a kol. 2014)
„Terapie v rodině může spočívat ve vyhledávání zkušeností rodiny, podpoře členů rodiny v tom, aby vytvořili nový příběh, integrující jejich dříve nevyužívané kompetence.“
(Matoušek, Pazlarová a kol. 2014, s. 69)
Pokud je takový problém u malého dítěte, vždy se nejdříve musíme zamyslet nad životním stylem rodiny a nad výchovnými modely, kterým jsou děti vystavovány.
Dítě do věku 8 let do sebe nejvíce vstřebává chování autorit kolem sebe, rodičů, učitelů.
Později ve svém životě se dítě stává kritičtějším, a ne se vším souhlasí. Důležité je s malým dítětem sdílet čas a nedělat to, co nechceme, aby dělalo naše dítě. Když začne puberta a dospívání, musí již být důvěra mezi rodiči a dětmi vytvořena a pak jen si musíme najít čas na monitorování volného času svých potomků. V České republice existují střediska výchovné péče, z nichž většina z nich vznikla při diagnostických ústavech. Zařízení krom jiného nabízejí programy podpory rodiny. Těžištěm pomoci jsou docházkové programy pro rizikové děti a mládež. Rodičům nabízí poradenství, skupinová setkání s rodiči a výjimečně i práci s rodinami v jejich domovech. Další alternativou pro děti s opakovanými přestupky slouží zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy (dětské domovy, dětské domovy se školou, výchovné ústavy, diagnostické ústavy), kde s rodinami soustavněji pracují především psychologové ústavů. (Matoušek, Pazlarová a kol. 2014)
S ohroženými rodinami pracují sociální pracovnicí oddělení sociálně-právní ochrany dětí (dále jen OSPOD) při obecních úřadech. Jedná se o koordinátory, kteří v rámci přímé i přenesené působnosti odpovídají za vytváření multidisciplinární sítě
45 odborných i dobrovolných služeb, které jsou zaměřeny na ochranu dítěte a podporu rodiny.
Jedním z nástrojů pomoci těmto rodinám jsou případové konference, které dávají možnost koordinovat aktivity v souladu se zájmem dítěte. Cílem je rychle reagovat na vzniklou situaci ohroženého dítěte nebo jeho rodiny. Důležité je, aby rodina byla ochotna spolupracovat. Případová konference umožní rozložit odpovědnost na všechny zúčastněné subjekty. Významným partnerem pro řešení situace ohrožené rodiny jsou praktičtí lékaři nezletilých dětí. Zásadní roli hrají sociální služby, upravené zákonem o sociálních službách (raná péče, azylové domy, domy na půl cesty, kontaktní centra, služby krizové pomoci, intervenční centra, nízkoprahová denní centra a nízkoprahová zařízení pro děti a mládež).
Výběr služby odpovídá problémům rodiny a dostupnosti příslušného typu služby.
V neposlední řadě se využívají sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, kde jejich spolupráce s OSPOD je často klíčová. Výhodné je zejména to, že jejich pracovníci mohou za klientem docházet do jeho přirozeného prostředí a nabízet mu pravidelné konzultace a možnosti podpory. Úřady mohou zaměstnávat také terénní sociální pracovníky, kteří následně pracují přímo v ohrožených rodinách. Do multidisciplinární spolupráce mohou být zahrnuti také psychologové, psychoterapeuti, psychiatři, logopedi, speciální pedagogové a další specialisté, kteří s rodinou pracují. V případě umístění dětí mimo rodinu se klade důraz na spolupráci se zařízeními pro výkon ústavní a ochranné výchovy, případně s pěstouny. Multidisciplinární spolupráce představuje ideální model řešení situace ohrožené rodiny. (Matoušek, Pazlarová a kol. 2014 )
Pomoc musí být komplexní, protože i podmínky, které vedou k obtížím, bývají mnohotvárné a proměnlivé. Pomoc musí být poskytována taktně a psychologicky správně.
Výtkami a obviňováním můžeme rodiče zahnat do pozice pasivního či aktivního odporu.
Musíme mít na paměti, že psychická porucha dítěte nemusí být následkem, nýbrž příčinou rozvratu rodiny se všemi nepříznivými důsledky pro rodiče i sourozence. Zvláštní pomoc vyžadují rodiny „doplněné“ dnes se velmi často používá pojem „patchworkové“.
Na náročnou úlohu nové matky či otce nebývají noví členové rodin dost často připraveni.
Neusnadňují jim to ani postoje okolí, které jsou velmi často zatíženy dosud starými předsudky o „macechách a otčímech“. (Langmeier, Matějček 1974)
46 Pomoci mohou publikace o výchově, kde je však riziko, že knihy vychází z různých teorií. Výsledkem pak může být, že láskyplní rodiče, prohlubují respekt k dítěti, zatímco by dítě potřebovalo pevnější vedení a naopak rodiče přísní kladou důraz na dodržování hranic a potomkovi zatím schází důvěra, láska a pochopení. Vhodnější je proto vždy kontaktovat odborníka. (Bachárová 2015)
Složitou otázkou zůstává, jak proniknout s poučením k těm, kdo o ně nemají zájem, buď proto, že si nepřipouští své obtíže, anebo proto, že jsou zcela zaujati svými zájmy.
„Rodina je pozoruhodně vzdorná vůči rušivým vlivům zvenčí, a tedy i vůči vlivům
„nápravným“ či „povznášejícím“. Sociologické výzkumy totiž prokazují, že primární skupiny, jako je rodina, vyžadují důslednější loajalitu svých členů a jejich normy mají pro jedince větší význam než normy sekundárních společenských skupin, jako je širší veřejnost.
Je tedy zmíněná „vzdornost“ rodiny vlastně zákonitá.“ (Langmeier, Matějček 1974, s. 375)
Z výše uvedeného je zřejmé, že podmínkou úspěchu je fakt, že rodina je vnitřně připravena přijmout podněty k nápravě a účelně je zpracovat. U dětí školou povinných nejde pouze o postoje a připravenost rodiny, ale také o vliv a zaměření školy. Škola musí vytvořit takové podmínky, aby se každému dítěti dostalo jeho přirozeného práva, tj. pomoci k vývoji vrozených schopností bez ohledu na předchozí výchovné nezdary. Škola musí poskytnout i deprivovanému dítěti pomoc, aby dohonilo nedostatek v řeči, vědomostech či v zájmech. Nestačí pouze tradiční formy formální výuky, protože by to vedlo k tomu, že dítě bude pro své neúspěchy vyčleňováno z kolektivu ostatních dětí a zúží se mu tak možnost zažívat ocenění a úspěch, které zažívají ostatní děti. (Langmeier, Matějček 1974)
47