Péče o dítě a jeho výchova je vždy velmi jedinečným setkáním dítěte a rodiče.
Do rodičovského systému si přinášíme svůj dosavadní životní příběh a naše individuální očekávání. V rámci rodiny dítě dostává i určitou sociální roli (šikovná holčička, hodný chlapec apod.) Tím, že se dítě s touto rolí identifikuje, má možnost prožívat uznání, ocenění, získá pocit, že někam patří. Ve vývoji dítěte hraje zásadní roli i pocit otevřené budoucnosti. Dítě musí mít něco, na co se může těšit. Ve zdravé rodině se však nenaplňují pouze potřeby dětí, ale i jejich rodičů, proto rodinu můžeme charakterizovat jako místo vzájemného uspokojování potřeb. (Pöthe 1999)
Dítě vyžaduje citové přijetí a musí se orientovat v pravidlech. Nedostatečně podnětné prostředí, neposkytuje dítěti pocit jistoty a bezpečí. Není možné jednoznačně odpovědět na otázku, kde se skrývá příčina problémového chování dítěte.
Jako nejpravděpodobnější se jeví fakt, že se jedná o kombinaci genetických faktorů a prostředí. Pro dítě je rozhodující psychologické rodičovství, založené na psychickém, citovém přijetí dítěte. Nestačí jen biologické rodičovství založené pouze na potvrzení z porodnice a zároveň není nezbytnou podmínkou. Vlastní rodiče mohou dítě opustit, protože ho nepřijali. Volíme pak jinou alternativu v podobě náhradního rodičovství (rodiče adoptivní, pěstouni popř. osoby pečující v rámci širší rodiny). Rozhodující je, že dítěti dovedli poskytnout pocit bezpečí a jistoty. (Matějček 2015)
Slabá a nejistá výchova dítě poškozuje. Dítě s křehčí nervovou soustavou inklinuje ke smutku a pesimismu, může se v důsledku nevhodné výchovy uzavírat do sebe a trpět úzkostí nebo depresí. Na straně druhé živější dítě bude reagovat spíše neposlušností a problémy ve vrstevnických vztazích až agresí. Dochází k tomu proto, že dítě se snaží převzít moc, která ovšem náleží rodiči, ale ten není schopen ji uplatňovat. V této roli dítě není šťastné, nestačí na ni vývojově, i když to bohužel často vypadá tak, že si převahu nad rodiči užívá. Nevšímavost rodičů není pro dítě svobodou. Starší děti tento postoj rodičů vnímají jako nezájem. (Nováková 2014)
37 U typického delikventa vztah k otci buď neexistoval, nebo byl velmi slabý či špatný. I když otec žil doma a syna pouze občas pochválil a bylo ve vztahu mnoho nepřátelství, odmítání a trestů, vychoval tak otec zlostného chlapce náchylného k impulsivnímu a agresivnímu chování. Stejně tak z domovů v nichž otec chyběl, přichází neúměrně mnoho delikventů. Souvislost mezi antisociálním chováním a nedostatečnou otcovskou péčí, ale neznamená, že všechny nevydařené vztahy mezi otcem a synem nutně povedou k delikvenci nebo naopak, a že pozitivní vztah k otci zaručuje, že dítě se antisociálnímu chován vyhne. Ve hře jsou totiž další faktory, včetně ekonomické situace a kvality vztahu k matce. Je ovšem jisté, že vřelý, angažovaný a pečující otec je obranným mechanismem před vznikem závadového chování u dětí. (Langmeier, Matějček 1974)
Nebezpečí též skýtá tzv. posunutí rolí, kdy dítě neprožije (relativně) bezstarostné dětství. Děti nejsou schopné pravidelně uspokojovat citové potřeby svých rodičů. Rodiče se pak cítí zklamáni a děti zažívají pocit méněcennosti a pocit viny. To vede k většímu napětí a ke konfliktu mezi rodičem a dítětem. U dětí může dojít ke snížení sebeúcty, protože se cítí neschopné splnit rodičovská očekávání. V budoucnu mohou tyto děti generalizovat své zkušenosti z rodinného života na ostatní lidi ve světě. Jako dospělí mohou skončit s hluboce vštípeným přesvědčením o své neschopnosti vyhovět potřebám opačného pohlaví. Nejčastěji se tak děje u dětí opačného pohlaví, protože dítě se stává jakousi psychologickou náhradní postavou za partnera. U těchto dětí pak v důsledku posunu rolí vzniká mnoho potíží. (Wasrshak 1996)
38 4.1. Potíže na straně rodičů
„Rodina může člověku pomoci, ale taky ho může úplně zlikvidovat. Nejhorší je, že si nikdo nemůže vybrat, kam se narodí.“ (Vágnerová 2004, s. 589)
Charakterová či emocionální odchylka může bránit rodiči, vytvořit si kladný vztah k vlastnímu dítěti. Může se také jednat o jedince s duševní poruchou (neurotické nebo psychopatické duševní onemocnění). Dále sem patří alkoholici, narkomani, násilnické či kriminální osoby, které mohou mít negativní zkušenosti z vlastního dětství. Rodiče mohou být anomálními osobnostmi, což jim znemožňuje uspokojivě plnit rodičovskou roli.
Rizikové jsou rodiny asociálních jedinců, kteří trpí poruchou osobnosti, osob závislých a osob emočně chladných bez zájmu o potomky. Děti pak mohou být citově, ale i komplexně deprivované. Často bývají zanedbávané a týrané. Negativní dopad je o to větší, když i dítě je disponováno k disharmonickému vývoji osobnosti. (Vágnerová 2014)
Časté požívání alkoholu a kouření v době těhotenství např. zvyšuje riziko vzniku ADHD. Nelze však jednoznačně určit viníka. Vliv mají krom jiného genetické dispozice.
Mnohem pravděpodobnější je výskyt dítěte s ADHD v rodině, kde se již tato porucha u někoho z příbuzných projevila. Jedná se o projevy, za které dítě nemůže, které není schopno samo ovlivnit. Tyto projevy se však dají korigovat vhodnými výchovnými a režimovými opatřeními, tj. srozumitelná pravidla, pravidelný denní režim, omezení některých aktivit, psychoterapie a farmakoterapie. (Štípek 2011)
„Rizikoví rodiče vytváří rizikové situace. Rizikovou situací může být např. nechtěné těhotenství, úmrtí člena rodiny nebo jeho dlouhodobé vyřazení z "normální" funkce v rodině, i přesto, že je fyzicky přítomen, kdy tento stav může být způsoben onemocněním, invaliditou, alkoholismem apod.“ (Matějček 2015, s. 30-31)
Rovněž rostoucí zaměstnanost žen může mít dopad na kvalitu péče o dítě. Řešením je zlepšení podmínek pro pracující matky, tím se myslí zejména úprava a zkrácení pracovní doby, omezení směn, různé varianty délky rodičovské dovolené apod. Dítě může mít úplnou rodinu, která bohužel funguje pouze formálně. Chybí zde citová akceptace
39 a orientace v pravidlech. Rodiče nemají čas na dítě, dítě zahrnují drahými hračkami a plní jeho často i nerozumná přání. Rodiče tak vytváří nezdrženlivý styl života a dojem, že vše se dá získat, nic není zakázáno a dítě toho dosáhne bez většího úsilí. Časté pak bývá tolerování zlozvyků, drobných lží a malých podvodů. (Pešatová 2007)
Syndrom CAN
Syndrom CAN vzniká v důsledku, týrání, zneužívání a zanedbávání dítěte. Tímto způsobem dítě poškozují nejčastěji rodiče. Zkušenost s tímto jednáním se projeví změnou vztahu k sobě samému i k ostatním lidem. Týrané děti se často mění samy v agresory.
Často se stává, že pokud rodiče byli sami v dětství týráni, dopouštějí se jej následně i na svých dětech. Prvních pět let života má velký vliv na to, zda se člověk stane rodičem, který bude týrat vlastní potomky. Právě v tomto období se totiž formují sociální vztahy.
Pokud dojde k jejich narušení, následky mohou přetrvávat až do dospělosti. Chování rodičů k dětem závisí na konkrétních kulturních a sociálních podmínkách. (Vágnerová 2004)
Rodiče, kteří zanedbávají dítě, tak činí často proto, že je jim přednější vlastní profesní kariéra nebo jiný zájem před potřebami a zájmy dětí. Jsou to osoby, pro něž je charakteristická nezdrženlivost, dráždivost, výbušnost a neodpovědnost. Často jde o příslušníky dysfunkčních rodin, kde jsou běžné konflikty mezi partnery. Může se také jednat o osoby, které nemají pro rodičovskou roli dostatečné kompetence, nejsou schopni nebo aktuálně se nemohou o dítě přijatelným způsobem starat. Jsou to například mentálně postižení, somaticky či psychicky nemocní, jedinci s poruchou osobnosti, zdevastovaní abúzem alkoholu nebo drog. Může se také jednat o mladé nezralé rodiče, jedince žijící v hmotné bídě apod. Výchovu dítěte nezvládají lidé se zvýšenou potřebou moci nad dítětem. Moci, která slouží jako kompenzace pocitů méněcennosti a nejistoty. Velmi častou příčinou negativního chování k dětem je vztah rodičů k sobě navzájem, rodiče dítě využívají jako nástroj k řešení partnerských problémů. Vztah i chování rodičů k dítěti také ovlivňují okolnosti, za nichž došlo k početí a narození dítěte. (Vágnerová 2004)
40 Domácí násilí a jeho vliv na děti
Domácí násilí bylo přítomno ve všech dobách. Tato problematika byla bohužel po dlouhou dobu přehlížena, protože převažoval názor do těchto konfliktů nezasahovat, jelikož se jedná o záležitosti rodinné. Rodina jako uzavřená sociální skupina si může vytvořit vlastní normy. Obětí se může stát jakýkoliv člen rodiny, obvykle to bývá ten, který se z nějakého důvodu nedovede bránit. Uvádí se, že pokud je pachatelem domácího násilí muž, snaží se tak získat moc nad partnerkou. Pokud se agresivně chová žena, jedná se spíše o extrémní způsob obrany v situaci, kdy je vystavena nějakému ohrožení např. ze strany partnera. Domácího násilí se častěji dopouští muži na ženách. Naprostá většina žen také uvádí, že se jejich partneři chovají podobným způsobem i k dětem a svým rodičům.
K domácímu násilí dochází nejčastěji o víkendu a také ve večerních hodinách. V době, kdy je rodina pohromadě. „Rizikovými partnery bývají muži, kteří v dětství zažili násilí ve vlastní rodině, buď byli sami jeho obětí, nebo svědky násilného chování mezi rodiči.
Pokud otec týral matku, zvyšuje se pravděpodobnost, že chlapci se identifikují se svým otcem a stávají se násilníky.“ (Vágnerová 2004, s. 635)
Domácí násilí poškozuje také děti. Nemuší být přímou obětí, stačí, že jsou jeho svědky. Tato zkušenost jim bere pocit bezpečí domova. Děti týraných matek bývají častěji vývojově opožděné, mívají emoční problémy a ve větší míře se u nich objevují poruchy chování. Děti jsou méně radostné, mohou být agresivní a neposlušné. U chlapců může dojít k identifikaci s otcem, moc jim imponuje, začnou být sami agresivní. Zpočátku se jedná o agresi k vrstevníkům, postupně se takto chovají i k různým členům rodiny, nakonec i k matce. Matka může ztratit svou pozici autority, děti ji nerespektují nebo se k ní chovají podobně jako otec. (Vágnerová 2014)
Domácí násilí je pro dítě jednoznačně složitou situací, protože dítě poškozuje ve všech oblastech jeho vývoje. Blízké osoby nebo učitelé mohou dítě hodnotit jako nevychované, ale přitom se jedná o přirozenou reakci na stres, který dítě zažívá doma.
Chování dítěte vyplývá ze strachu o sebe či své blízké. Problémové chování může být adaptačním chováním pro zvládnutí situace. Děti se mohou chovat neúměrně svému vývojovému období, stávají se z nich tzv. malí dospělí nebo naopak mohou mít tendenci
41 k regresivnímu chování. Narušena nebývá pouze psychická oblast, ale vyvstávají též obtíže po fyzické stránce, kdy se obvykle objevují bolesti břicha, hlavy, záněty středouší apod.
Navíc děti, které jsou svědky domácího násilí, mohou mít problémy v navazování rovnocenných vrstevnických vztahů. Dítě se následně může stávat aktérem šikany, kdy je buď v roli oběti či naopak agresora. Zde záleží na tom, s kterým z rodičů se dítě identifikuje. (Mertin 2011)
4.2 Potíže na straně dětí
„Dítě, které přináší matce nepříjemné životní zážitky, je od počátku ve zcela jiné situaci než dítě, které naplňovalo matku od doby těhotenství uspokojením a jehož existencí se matka cítí povznesena ve své společenské hodnotě.“ (Langmeier, Matějček 1974, s. 344)
V západní kultuře je naše potomstvo v centru pozornosti rodičů, ale i celé společnosti. Ovšem už Komenský si cenil dítě jako "klenot dražší než zlato, stříbro a drahé kamení". Dětem se snažíme dávat to, co považujeme za nejlepší, ale výchovná praxe jednotlivých rodin se liší. Navíc se praxe mění vlivem poznatků vychovatelské vědy, psychologie a medicíny. V minulosti mezi problémovými dětmi převažovaly děti úzkostné, neschopné tzv. „otlounkánkové“ a „obětní beránci“. Děti, které své nedostatky kompenzovaly extrémním orálním uspokojováním (okusování nehtů, žravost apod.) a nepřímou agresí (krádeže, lhaní, žhářství). „V dnešní době jsou rozšířeny poruchy spojené s citovým chladem, bezohledností a egoismem. U dětí se velmi často setkáváme se sebezničující zuřivostí.“ (Prekopová 2014, s. 14)
Rizikové děti jsou ty, které provokují. Jsou to děti, které se chovají jinak. Projevy jejich chování nezapadají do představy dospělého a nenaplňují jeho očekávání. Dítě může trpět různými druhy postižení (zjevná, skrytá, těžká, lehká). A právě skrytá a lehká jsou z psychologického hlediska nejrizikovější. V rodinách s postiženým dítětem může docházet k napětí a nejčastější obrannou proti úzkosti je agrese. Rizikové může být i deprivované dítě, které přichází do náhradní rodinné péče (adopce, pěstounská péče).
Riziko si do školního života může nést i "prvňáček", který je nezralý a nepřipravený pro školu. (Matějček 2015)
42 Kombinace encefalopatie a deprivace vytváří situaci mimořádně obtížnou. S těmi to dětmi se setkáváme často v ústavních zařízeních. Pokud se psychická deprivace přidružuje k existujícím obtížím organicky podmíněným, bývají následky závažnější nebezpečnější než tam, kde působí pouze jeden z těchto činitelů. (Langmeier, Matějček 1974)
Zvláštní kapitolu potíží na straně dětí tvoří poruchy a onemocnění CNS (nádory, infekce a poúrazové stavy). Více pozornosti bychom věnovali právě úrazům hlavy, které mohou mít následně vliv na změnu chování dítěte v negativním významu. V praktické části je jedna kasuistika věnována obtížím chlapce, který vlivem svého suicidálního chování utrpěl závažné poškození mozku (organické poškození mozku vlivem úrazu – organický psycho syndrom). Obecně lez říci, že frekvence úrazů hlavy v dětství výrazně stoupá.
Častěji bývají postiženi chlapci, protože jejich chování bývá z hlediska pravděpodobnosti vzniku jakéhokoliv úrazu rizikovější. Je nutné si uvědomit, že všechny psychické poruchy, které v důsledku úrazu vzniknou, se rozvíjí na podkladě již existujících, individuálně typických vlastností a kompetencí. Zejména poškození v oblasti čelního laloku je příčinou poruch exekutivních funkcí, kdy postižené osoby nedovedou své chování kontrolovat a regulovat. Mívají následně problémy se sebeovládáním, reagují impulzivně bez ohledu na základní pravidla chování, i když je znají. Mohou být bezohlední a agresivní.
(Vágnerová 2004)
43