Vztahy s rodiči

Vztahy se utváří během celého období života dítěte. Důležitost rodičovských rolí se mění v průběhu vývoje dítěte. V období mezi 6. a 9. měsícem dítě matku spolehlivě odliší od ostatních. Matka se pro dítě postupně stává nejdůležitějším sociálním objektem.

Samotná existence matky a její dosažitelnost se pro dítě stává potřebou. Následně poté, co si dítě uvědomí, že není součástí mateřské bytosti, změní se jeho vztah k matce a k němu samému. Reakcí na toto zjištění však může být i strach z její ztráty. Prožití prvního roku života ovlivňuje postoj k sobě samému, ale i k okolnímu světu. Na tomto základě se vytváří krom jiného bazální životní strategie. Zdrojem vnitřní jistoty a stability je spolehlivý vztah s matkou. Tato zkušenost ovlivňuje také rozvoj různých osobnostních vlastností (vstřícnost, empatii, schopnost vytrvat v úsilí či opačnou tendenci k rezignaci). Matka musí být schopna dát dítěti najevo, že jeho aktuální pocity a potřeby chápe, musí mu poskytovat adekvátní zpětnou vazbu. Pokud o dítě nebude mít zájem, bude labilní a neustále rozladěná, nebude zdrojem potřebné zkušenosti. Nedostatečná schopnost chápat význam různých signálů, bude mít pro dítě nepříznivý dopad v kontaktu s jinými lidmi. Rovnováha vztahu mezi matkou a dítětem existuje na úrovni somatické i psychické. Rovnováha se vytváří pouze v situaci, kdy jsou přijatelně uspokojovány potřeby dítěte, ale i matky. Pouze spokojená matka dobře plní mateřskou roli. Klíčový význam pro dítě má potřeba jistoty a bezpečí. V souvislosti s tím hovoříme o připoutání (attachment) k určité osobě.

Představuje dlouhotrvající emoční vazbu, která není zaměnitelná s jinou a určuje i vztahy k ostatním lidem. Děti, které si vytvoří bezpečnou vazbu, dovedou lépe rozeznávat negativní emoce, mají větší toleranci k negativním prožitkům a dovedou je lépe zvládat.

24 Na druhé straně nejistá vazba způsobí deaktivaci mozkových struktur, které umožňují navození otevřenosti k sociálnímu poznávání apod. Lhostejná a citově chladná matka není zdrojem jistoty. Při absenci jiné náhradní osoby v rodině bude dítě trpět citovou deprivací či subdeprivací. Deprivační zkušenost může být příčinou narušení osobnostního vývoje, protože dítě, pokud není citově akceptováno a hodnoceno pozitivně či-li nemá pro nikoho osobní význam, nemůže mít v budoucnu pochopení pro druhé lidi, bude nejisté a dezorientované. Takové děti mívají v pozdějším věku nízkou sebedůvěru, cítí se méně hodnotné a nevýznamné, mohou se u nich rozvinout různé sociálně rušivé obranné reakce.

K druhým lidem nemohou mít důvěru, nedovedou s nimi navazovat uspokojivé a stabilní vztahy, protože je v citlivém období raného vývoje samy nezažily. (Vágnerová 2014)

Až ve druhé polovině prvního roku života začne kojenec rozlišovat ostatní známé lidi. Pokud se otec dítětem zabývá, stane se osobně významnou bytostí a dítě se krom matky připoutává také k němu. Otcové se k dětem zpravidla chovají jinak než matky, což umožní dětem jejich prostřednictvím získávat nové poznatky. Otcové dětem často poskytují společenskou hru, která bývá jiná než hra s matkou (ráznější, preferují pohyblivé hry, aktivnější). Otcové reagují často na jiné projevy, přinášejí pro dítě jiné zkušenosti a rozvíjí jiné dovednosti. Přítomny jsou zde i první genderově rozlišující chování, kdy otcové nereagují na syny a dcery stejně. Na rozdíl od matek, které se obvykle chovají univerzálněji. Pro správný rozvoj vztahu otce a dítěte je důležité, že otec není zdrojem základních poznatků. Tento vztah navazuje na zkušenost, kterou dítě získá s matkou a může sloužit jako pojistka. Může se stát, že chování matky nebude z hlediska dětských potřeb uspokojivé, otec tak může působit kompenzačně, kdy citlivý a vřelý otec může dítěti nahradit chybějící zkušenost s matkou. Platí to i v případě, že bezpečná citová vazba se s matkou vytvoří, ale z nějakých důvodů dojde k jejímu narušení. Dětská osobnost je ovlivňována především zkušenostmi s různými lidmi. Nejdůležitější je ovšem z hlediska zdárného vývoje dítěte především jistý a bezpečný vztah s oběma rodiči. (Vágnerová 2014)

V předškolním období jsou rodiče pro jejich potomky emočně významnou autoritou. Předškolák přisuzuje rodičům prakticky všemocnost, věří, že si poradí v každé situaci. Toto přesvědčení jim slouží pro potvrzení jistoty jejich bezpečí. Rodiče jsou

25

pro tyto děti vzorem. Děti se s nimi identifikují a chtějí se jim vyrovnat.

Podobný mechanismus se uplatňuje i v pozdějším vývojovém období, souvisí to např.

s identifikací s vůdcem party apod. Předškolní věk můžeme charakterizovat jako období anticipace rolí, kdy si děti zkouší role dospělých a učí se je zvládnout, alespoň na symbolické úrovni. Také v tomto případě se jedná o přípravu na budoucí život.

Ve funkčních rodinách se rodiče vzájemně doplňují. V případě narušení rodičovského vztahu, může docházet k nefunkční nekompatibilitě přístupu rodičů k dětem. Je prokázáno, že chování otce k dítěti do značné míry ovlivňuje kvalita partnerského vztahu rodičů.

Působí na něj více než na matku. Může to souviset s tím, že otcovská role není tak jasně vymezena jako role matky. Někdy se otec nedokáže prosadit, i přesto, že má k potomkovi silný citový vztah, protože jeho kontakt s dítětem je minimální. (Vágnerová 2014)

Matka s otcem se v rámci procesu naší výchovy vzájemně doplňují, aby celý rodinný systém byl v rovnováze. Dítě potřebuje být svědkem vzájemných interakcí obou rodičů, sleduje tím způsob komunikace, řešení problémů a fakt, že se každý odlišným způsobem k dítěti vztahuje. K současnému pojetí významu otcovské role vedla z historického hlediska poměrně dlouhá cesta. Postoj k otcovství se pod vlivem společenských a ekonomických změn změnil zhruba v posledních dvou stoletích.

V minulosti byla prosazována matka jako pečující osoba a tématu otcovství se velká pozornost nevěnovala. V tradičním pojetí otcovské role byla spatřována zejména role živitele rodiny. Otec byl popisován často jako přísný a dětem emočně i fyzicky vzdálený.

Otec platil za tvůrce rodinných pravidel a soudce těch, které je porušili. V praxi existuje mnoho různých modelů otcovství. Výhodným modelem je např. angažovaný otec, který na sebe nepřebírá úlohu matky, ale spolu s ní se na péči o dítě podílí. Zároveň ovšem plní svou funkci živitele rodiny, nikoliv však už výhradního, jak bylo obvyklé pro tradiční rodinu. Tátové z mladší generace bývají aktivnější a více zapojeni do péče o děti než byli jejich otcové. (Singh 2014, s. 10-11)

Otec je důležitou součástí rodiny (systému), do něhož obvykle přesně zapadá, jelikož jej spoluutváří. Díky jeho přítomnosti bývá rodina v rovnováze. V rámci adolescence a rané dospělosti se vytváří vztahy k příslušníkům druhého pohlaví. Otcova

26 podpora a zájem dávají mužskému potomkovi zřetelnou výhodu ve společenském styku s ženami. Šance mladého muže udržet si plnohodnotný partnerský vztah je větší, viděl-li harmonický vztah mezi svými rodiči. Stejně tak je patrný podíl otce na výchově dcery.

Děvčata, která mají vřelý vztah ke svým otcům a cítí se jimi akceptována, budou mít větší míru sebedůvěry ve vztazích s příslušníky opačného pohlaví. Stejně jako u chlapců platí, že mohly pozorovat pozitivní vztah mezi svými rodiči. Na druhou stranu pouhá přítomnost otce doma však ještě nezaručuje, že jeho vliv na výchovu bude pozitivní, kdy např.

pohlavní zneužití otcem zanechává dceru v riziku těžké deprese, sebevražedného chování, zneužití omamných látek, nízkého sebehodnocení a tendencí znovu opakovat své trauma při navazování vztahů charakterizovaných zneužíváním. (Warshak 1996)

Rodiče přisuzují na počátku dospívání pubescentům stále jen roli dítěte. Rodiče na ně kladou mnohem větší požadavky, jsou přesvědčeni, že je jejich potomek dost velký, aby mohl mít více povinností a být za ně zodpovědný. Rodiče ovšem velmi často nechtějí svým potomkům přiznat více práv a větší samostatnost. Dospívající se pak mohou novým požadavkům bránit a považovat je za nespravedlivé. Nechápou totiž, proč jim přibývají jen povinnosti, zatímco jejich práva se nemění. Pro rodiče bývá jednodušší něco přikázat než s kritickým a naivně argumentujícím pubescentem diskutovat. Rodič přestává být ten, který měl vyšší kompetence, je hodnocen realističtěji a někdy až příliš kriticky. Rodiče v této době ztrácejí výsadní postavení. Na druhé straně dokážou dospívající své rodiče též ocenit.

Váží si na nich nejvíce upřímnosti a spolehlivosti. Naopak nejvíce jim vadí, když jsou rodiče hádaví, podráždění a malicherní. Nestojí ani o nadměrné narušování své osobní intimity a vymáhání důvěrnosti. V době dospívání pozorujeme zdánlivý konflikt potřeb rodičů a dětí. Problém je spatřován především v tom, že řada rodičů by si ráda udržela svou autoritu a citovou vazbu s dítětem, ale na druhou stranu nejsou rodiče často schopni či ochotni přizpůsobit své chování nové situaci. Rodič si ovšem musí uchovat svou autoritu, i kdyby jen formální, tato pozice jim totiž usnadňuje řešení různých problémů. Obecně platí, že v době dospívání se mění postoj k oběma rodičům, vztah s rodičem stejného pohlaví může být mnohem napjatější. Rodiče představují pro dospívajícího, model určitého způsobu života. Mnohé rodičovské nedostatky, které mohou adolescenti kritizovat, bývají dány generačně. (Vágnerová 2014)

27

„Delikventní chování rodiče, který nadměrně pije, užívá drogy nebo je dlouhodobě nezaměstnaný či má jiné projevy "sociální nepřizpůsobivosti" zvyšuje riziko, že potomek bude během dospívání překračovat meze zákona.“ (Matoušek, Matoušková 2011, s. 45)

Vznik úzkosti nebo naopak agrese u dítěte má za následek slabé rodičovské vedení.

Slabý a bezradný rodič nedokáže účinně vymezit dítěti hranice. Dítě potřebuje zdravé, sebevědomé rodiče, kteří mají přirozenou autoritu a dovedou si udržet respekt. Dítě se musí na své rodiče za všech okolností spolehnout. Teprve poté si dítě může vybudovat důvěru v sebe samo i okolní svět. Z respektu rodičů si vytváří respekt k sobě samotnému.

V rodičovství jako takovém jsou nejdůležitější dva aspekty. Prvním je emoční vztah k dítěti a tím druhým míra kontroly, tj. vyžadování kázně. V praxi se vyplatilo využívat ve výchově následující: méně pravidel, dostatek volnosti pro dítě, rodič musí uznat chybu a omluvit se dítěti, vzdát se nadměrného křiku, odměny a tresty používat, co nejméně. (Nováková 2014)

28 2.2 Vztahy se sourozenci

Vztahy se sourozenci jsou zdrojem specifické sociální stimulace. Sourozenec je zdrojem zkušenosti. Prostřednictvím chování sourozenců se učíme rozumět projevům chování na jiné než nadřazené úrovni chování rodičovské autority. Dokonce i nepřátelské sourozenecké interakce podporují rozvoj sociálního porozumění potřebám a pocitům jiných lidí. Vztahy se sourozenci jsou citově významné. Sourozenci mají společné rodinné zázemí.

Sourozenci jsou vzácně stejného věku, tudíž většinou nedosahují shodné vývojové úrovně.

Sourozenci jsou nejen spojenci, ale i soupeři, dítě se s nimi učí dělit o rodičovskou pozornost, privilegia a materiální výhody. Sourozenci mohou být zdrojem opory v situaci

společného ohrožení. Krom rodiče i starší sourozenec může sloužit jako zdroj jistoty a bezpečí, protože mu poskytuje ochranu a bývá pro něho vzorem. Starší sourozenec

se navíc učí přijatelným způsobem zvládat nadřazenou roli a odolávat pokušení zneužívat svého postavení, jehož důsledkem může být ovládání až dokonce terorizování. (Vágnerová 2014)

Zkušenost s chování rodičů k ostatním členům rodiny se odráží v sourozeneckých vztazích. Zejména předškolní děti, protože jsou velmi sugestibilní, vychází se svými sourozenci lépe, když se rodiče k sobě chovají pěkně. (Vágnerová 2014)

Také vzájemný vztah sourozenců závisí na postoji rodičů. Závisí na tom, jak se rodiče dokáží vcítit do svých dětí a jak jim prezentují své postoje. Zejména v předškolním období se může stát, dítě nepřijímá novorozeného sourozence, protože se bojí o svou pozici v rodině. Obává se ztráty lásky a pozornosti rodičů, kteří se dosud zajímali výhradně o něho. „Dítě může na toto reagovat regresí, začne se chovat jako kojenec, protože ví, že na tyto projevy rodiče reagují žádoucí pozorností.“ (Vágnerová 2014, s. 229)

Vztahy mezi sourozenci jsou lepší, pokud jsou k nim rodiče dostatečně citově vřelí a chovají se k nim stejným způsobem. Pořadí narození má vliv na rozvoj určitých osobnostních rysů i způsobu chování. Starší dítě získává dominantní pozici a pro mladší sourozence bývá vzorem, který obdivují nebo na něj žárlí. Starší sourozenec se může stát

29 i objektem identifikace a to především tehdy, když se jím nemůže stát rodič. Rodiče obvykle staršímu dítěti přiznávají určitá privilegia. Zároveň od něho mnoho očekávají a mají na něho větší nároky. Požadavky rodičů mohou podporovat rozvoj následujících rysů osobnosti: motivace k výkonu, sebeprosazení a ambicióznost. Naopak k mladšímu dítěti jsou rodiče shovívavější a více mu odpustí. Mladší sourozenec se musí naučit podřizovat a domluvit se sourozencem v nadřazeném postavení. Pro dítě je nesmírně důležité, zda ho doma považují za úspěšné či neúspěšné. Rodiče více dětí mohou srovnávat.

Srovnávání schopností nemůže být zcela objektivní, protože je hodnoceno v různé vývojové fázi a v rozdílné situaci, kdy např. školní úspěšnost staršího sourozence ovlivňuje postoj rodičů. Ti si tak vytváří normu výkonu, kterou uplatňují i na další děti. Výsledkem je to, že starší sourozenec se může stát nedosažitelnou konkurencí nebo odstrašujícím příkladem. (Vágnerová 2014)

Zvláštní postavení v rodině má jedináček, který sdílí své zážitky a porovnává se pouze s dospělými. Toto je ovšem jiné, než když se srovnává se sourozencem či vrstevníkem. Dítě nezažije pocit solidarity a podpory na úrovni sourozeneckých vztahů.

Dítě není nuceno k potlačování přirozených egocentrických tendencí. „Rodiče obvykle mívají na jedináčky větší nároky a přetěžují je.“ (Vágnerová 2014, s. 327)

2.3 Širší rodina

K rodinnému systému patří krom rodičů a sourozenců další osoby, jako sourozenci rodičů, prarodiče, praprarodiče a všichni ti, kteří uvolnili místo druhým, např. první muž nebo první žena rodičů nebo prarodičů. Jakmile se někdo v systému objeví, mívá pozitivní či negativní vliv na vývoj dítěte. Rodiče stojí v systému na prvním místě a děti na druhém.

U adopce platí, že vlastní matka by měla mít v srdci dítěte první místo a náhradní matka druhé. Pokud je rodinný systém narušen, může to mít vliv na vznik závadového chování dítěte (Prekopová 2014)

Prarodiče (babičky a dědečkové), popřípadě jiní příbuzní znali rodiče, když byli ještě dětmi. Představují psychologicky důležité činitelé v životě dítěte. Nastupují na scénu i ve chvíli, kdy se rodina dítěte ocitá v ohrožení nebo přestává fungovat. Na druhé straně

30 ovšem prarodiče jako vychovatelé nebývají vždycky těmi ideálními. Bývají povolnější a více děti rozmazlují. Jsou také úzkostnější a mohou děti více omezovat. V rodinné krizi bývají jednostranní a prosazují zájem svého vlastního dítěte (jednoho rodiče). Prarodiče sledují vývoj dítěte s větším odstupem a nadhledem než jeho vlastní rodiče, jsou osvobozeni od odpovědnosti každodenních povinností. Význam mají v socializačním procesu dítěte ve školním věku, v pubertě i po ní. Hovoříme o spolupráci generací, kdy mladí vědí, co by se mělo dělat a ti staří vědí, co by se mohlo zkazit. V důsledku rozvodů může mít dítě více prarodičů. Pomocná funkce prarodičů se stala v tzv. moderní společnosti, společenskou institucí, která je nepostradatelným pomocníkem rodičů.

(Matějček 2015)

Obecně lze říci, že např. soužití tří generací, tj. překrývání výchovných stylů a různé způsoby hodnocení mohou vytvářet řadu těžkostí, ale i přesto se v praxi osvědčují, protože matka samoživitelka, která se musí sama starat o celou domácnost, bývá omezena tím, že její čas zaměstnává především péče o domácnost na úkor zábavy s dítětem a všech těch činností, které jsou právě pro jeho citový vývoj a pro utváření intimního vztahu mezi ním a matkou popř. otcem nejdůležitější. Je-li však v domácnosti účinná pomoc ze strany prarodičů, je po skončení svého zaměstnání rodič svolný k radostné práci s dítětem.

(Langmeier, Matějček 1974)

V současnosti v souvislosti se změnami, kterými rodina v posledních několika desetiletích prochází, dochází také ke změnám ve vzájemných vztazích mezi generacemi.

„Změny v rodinném životě, rozpad rodinných vazeb a tradičních rolí, zeslabující se mezigenerační solidarita, zvýšená individualizace a další faktory významně ovlivňují také mezigenerační vztahy, a to především vztahy ke starším lidem, tj. k prarodičům.“

(Sobotková 2014, s. 144)

31 2.4 Interakce s lidmi mimo rodinu

Pro vstup do společnosti ostatních lidí si dítě musí osvojit nové sociální dovednosti a rozvinout prosociální vlastnosti. Dítě se musí naučit rozumět druhým a ovládat své vlastní projevy. Důležitý přechod mezi soukromím rodiny a institucí školy představuje mateřská škola, která umožní dítěti získat potřebné zkušenosti pro nástup do první třídy. S nástupem do mateřské školy souvisí nutnost přijmout a respektovat cizí dospělou autoritu, učitelku.

Zde se navíc dítě setkává se skupinou neznámých dětí, nemá tak výsadní postavení jako doma. Pozici si dítě musí vydobýt. Musí se naučit prosadit, ale ne na úkor ostatních.

Cizí děti jsou v tomto ohledu snáze přijatelné než cizí dospělé osoby. (Bechyňová, Konvičková 2008)

Vztahy s vrstevníky jsou jiné než se sourozenci. Ve vrstevnické skupině dítě získává určitou zkušenost, může se zde porovnávat s jinými dětmi na stejné vývojové úrovni.

Každý jedinec zde získá určitou pozici (postavení outsidera, baviče, hvězdy), která má různou sociální hodnotu. Potřeba kontaktu s vrstevníky může být chápána jako signál dosažení dalšího stupně osobnostní zralosti. Vztahy a postoje k vrstevníkům jsou ovlivněny zkušenostmi získanými v rodině. Bezpečná vazby mezi rodičem a dítětem je základem chování a nepříjemných vlastností vede negativní zkušenost. K prohlubování negativní zkušenosti vede generalizované odmítání dítěte, čímž se jeho nepříznivé zkušenosti opakují a prohlubují. Na druhé straně ovšem nesmíme zapomínat na to, že nepříjemné projevy dítěte mohou mít vrozený základ a mohou vyplývat z nevýhodného temperamentu.

Prosociální chování se rozvíjí nápodobou, resp. identifikací, vysvětlováním a podmiňováním (trestem a odměnou). Pokud chybí v rodině vhodný model, nemůžeme očekávat, že by si dítě mohlo žádoucí dovednosti osvojit. Dítě pak ani často neví, jaké chování je vhodné. Výsledkem je pak např. to, že nadávky a agresivní chování jsou pro dítě běžným způsobem komunikace, protože v rodině jiný styl nepoznalo. (Vágnerová 2014)

32 Vrstevnická skupina je pro rizikovou mládež z dysfunkčních rodin významnější než pro mladé lidi, kteří vyrůstají ve funkčních rodinách, poskytujících podporu a vymezující přiměřené meze dovoleného chování. „Pro děti vyrůstají bez rodičovského zájmu, jasných a srozumitelných pravidel nebo pod vlivem despotického trestání rodičů, může parta znamenat střed světa. Děti frustrované nízkou podporou rodiny potřebují kladné přijetí, které jim poskytuje vrstevnická skupina.“ (Matoušek, Matoušková 2011, s. 83-84)

Specifickou formou sociální deprivace je izolace od vrstevnické skupiny. Izolace může negativně ovlivnit další rozvoj dětské osobnosti. Jedinec pak mívá obtíže v navazování kontaktů s ostatními lidmi, mohl by nesprávně interpretovat chování ostatních a následně reagovat nepřiměřeným způsobem. (Vágnerová 2014)

Nástup do školy je významným sociálním mezníkem. Škola ovlivní další rozvoj dětské osobnosti a školní úspěšnost může být rozhodující i pro další životní směřování.

Postoj ke škole ovlivňuje i rodina. Rozdílnost v hodnotách a normách rodiny a školy zvyšuje riziko školní neúspěšnosti. Dítěti chybí motivace učit se něčemu, co jeho rodina nepovažuje za důležité. Pro dítě je důležité, jak rodiče vnímají školní úspěšnost, protože jejich postoj bezvýhradně přejímá a dle toho přistupuje ke školní práci. Škola se může pro dítě stát zbytečnou povinností, kterou akceptuje pouze formálně. Dítě si z rodiny přináší určité znalosti a základní sociální dovednosti, které představují určitý předpoklad pro zvládnutí role školáka. Jejich nedostatek působí jako sociokulturní handicap, což je ve vztahu ke škole rizikový faktor. Školní připravenost představuje i znalost běžných norem chování a schopnost je respektovat. Rozpor mezi normami a zvyklostmi, které platí v rodině a ve škole jsou pro dítě obrovskou zátěží. Dítě vlastně nikdy neví, jak by se mělo chovat. Nezvládnutí potřebných norem je překážkou v adaptaci na školu. Důležitá je i úroveň jazykových kompetencí a schopnost jejich využívání v komunikaci. Chybí-li dětem v rodině kvalitní jazykový model, nemohou si osvojit dostatečnou slovní zásobu.

Děti neumějí vyprávět, protože se s tím doma nesetkaly. Nikdo to od nich nevyžadoval.

Děti neumějí vyprávět, protože se s tím doma nesetkaly. Nikdo to od nich nevyžadoval.