Rozpad rodiny představuje specifickou psychosociální zátěž. Jedná se o citelný zásah do světa dítěte, který přestává být bezpečný a není trvalý. Rozpad rodiny může ovlivnit jeho postoj k jiným lidem i k sobě samému. Každé dítě reaguje na rozchod rodičů na úrovni svého uvažování a aktuální emoční zralosti, kdy např. předškolní dítě nedokáže pochopit příčinu a následky rozchodu rodičů, protože na to pohlížejí egocentricky, bez ohledu na postoje rodičů, kterým ještě nerozumějí. Někdy se mohou považovat i za viníky. Dítě může věřit tomu, že rodič, obvykle otec, odešel, protože se špatně chovaly, nebo už ho nemá rád apod. Dítě se stává úzkostnější, obává se toho, aby jej neopustil i druhý rodič. (Vágnerová 2014)
Negativním dopadem rozvodu je i skutečnost, že pod vlivem zátěže rozpadu partnerského vztahu, ztrácejí rodiče schopnost uspokojivě zvládat rodičovskou roli.
Frustrované matky bývají podrážděné. Tyto matky pak častěji napomínají své děti, jsou vůči nim méně tolerantní a důsledné, chybí jim i potřebná citová vřelost. Omezuje se kontakt s otcem, který probíhá za jiných podmínek. Rozvod rodičů tak nutně vede ke ztrátě pocitu bezpečí. Děti si tak zákonitě začnou vymáhat pozornost rodičů a vyžadují od nich opakované důkazy jich lásky. Děti pod tíhou těchto událostí mohou reagovat agresivně. „Ztráta rodiče je pro dítě traumatem, s nímž nepočítaly. V rodině chybí nejčastěji otec, vlivem rozvodu nebo proto, že s matkou dítěte nikdy nezačal žít. Chlapcovi pak chybí vzor, se kterým by se mohl identifikovat a děvčeti chybí model mužského chování.
Přítomnost nevlastního otce může být pro dítě přínosem i komplikací.“ (Matoušek, Matoušková 2011, s. 45)
Pro optimální rozvoj dětské osobnosti je důležitá přítomnost obou rodičů. Pokud jeden rodič odejde, chybí potřebný model pro pochopen jedné genderové role a zároveň prostředník k přesnějšímu vymezení opačné varianty. Rodinu zpravidla opouští otec.
Nebývá tak k dispozici mužský vzor, což negativně ovlivňuje především chlapce. Chlapce se potřebují identifikovat s člověkem stejného pohlaví. Jinak se ztotožňují s rodičem, který jim zbyl, tj. osobou opačného pohlaví. Náhradním mužským vzorem může být jiný mužský člen širší rodiny (dědeček, strýc apod.). Nejvíce jsou ohroženi chlapci-jedináčci,
34 kteří vyrůstají pouze s rozvedenou matkou a působí na ně ještě pouze babička či jiná příbuzná ženského pohlaví. Omezenou zkušenost mají také všechny děti, které žijí s rodičem stejného pohlaví. Chybí jim totiž poznatky o chování dospělých osob opačného pohlaví. Navíc tyto děti neznají ani typické projevy interakce mezi mužem a ženou.
(Vágnerová 2014)
Rozpad rodiny se může projevit i ve vztahu ke škole. Reakcí na trauma z rozchodu rodičů může být ztráta motivace ke školní práci. Je známé, že dlouhodobý stres spojený s rozpadem rodiny bývá příčinou zhoršení školního prospěchu. Dívky a chlapci mohou také reagovat na rozpad rodiny rozdílně. Chlapci se obvykle chovají agresivně, hostilně a sociálně nepřijatelně, kdy tím maskují svůj hněv, způsobený rozvodem rodičů. Dívky naopak nebývají tak nápadné, uzavírají se do sebe, své problémy spíše prožívají, než projevují navenek, mohou sklouzávat do autoagresivního chování a často z toho viní sebe.
(Vágnerová 2014)
V rozpadlých rodinách se mohou měnit i vztahy mezi sourozenci. Sourozenci se mohou semknout a vzájemně si poskytovat emoční podporu, která jim může chybět.
Na druhou stranu mezi nimi může narůstat rivalita a konflikty. Jedná se o následek narušeného emočního klima a pocitů ohrožení, protože děti se v rodině přestaly cítit bezpečně. Zvýšená dráždivost a napětí se pak projevuje i ve vztazích k vrstevníkům, kdy tyto děti mohou mít problémy i mimo rodinu. (Vágnerová 2004)
3.1 Neúplná rodina
Velké množství dětí s poruchami chování pochází z neúplných rodin. O valnou většinu z nich se stará pouze matka. Osamělý rodič může používat nevyhovující výchovné strategie. Typické jsou nedůslednost, lhostejnost, odmítání a zanedbávání dítěte nebo na straně druhé tvrdá disciplín, kdy týrání nebo tělesné tresty jsou v anamnézách dětí velmi časté. V rodinách může docházet k přímému působení kriminálního a sociálně-patologického modelu. Rodina neplní své funkce a neposkytuje potřebné podněty.
Dochází k slabšímu výchovnému působení zbylého rodiče, ke zhoršení finanční situace rodiny. Matky si většinou až po rozvodu uvědomí snížení životního standardu a někdy na to
35 nejsou připravené. Musí intenzivně pracovat, aby zaopatřily děti a sebe a nezbývá jim dost energie na důslednost při výchově. Často si nachází nové partnery, aby situaci zvládly a zvláště pokud pokusy nevychází, vznikají v rodině konflikty. Adolescent pak hledá pocit sounáležitosti mimo rodinu. (Vágnerová 2004)
„Rodiče se často rozchází v nenávisti. Často postrádají základní vzájemnou úctu.
Dítě nemůže rodiče vnímat, jako jednotu. Nezbývá mu pak než přiklonit se na stranu jednoho z rodičů, kdy pak obviňuje toho druhého a staví se mezi ně. Takovému dítěti předčasně končí dětství.“ (Prekopová 2014, s. 100-101)
Děti z rozvedených manželství zažívají traumata, frustrace, konflikty a jsou neurotizovány domácím napětí. Jejich problémy jsou zjevné, výhodné ovšem je, že jejich postižení je zpravidla zasáhlo až v pozdějším životě. Zpočátku jim pocit bezpečí a jistoty nechyběl. Rozvedení rodiče zpravidla před dětmi nezmiňují, že se měli kdysi rádi a že se na dítě těšili, toto následně chybí dítěti pro budování jeho pozitivní identity. Dítěti z minulosti zmizelo to pozitivní a blahodárné, co vede k budování zdravé osobnosti. (Matějček 2015)
Přímým důsledkem je fakt, že děti z neúplných rodin vykazují delikventní chování častěji. Ztráta blízké osoby, antisociální chování rodičů (domácí násilí, zneužívání návykových látek) mohou být zdrojem napětí v rodině, kdy zejména nevhodné projevy chování rodičů, mohou být v procesu učení negativním vzorem pro dítě. Rozpad rodiny popř. příchod nevlastního rodiče může narušit pouto mezi rodičem a dítětem. (Bínová 2012)
36