Zdroj: OCHRANA, F., PAVEL, J., VÍTEK, L., Veřejný sektor a veřejné finance: financování nepodnikatelských a podnikatelských aktivit, s. 17
Jak je patrno z tabulky 1 i z obr. 5, do veřejného sektoru vstupují dva druhy aktérů, první státní a druhý samosprávný. Jejich rozhodování je determinováno veřejným zájmem.
Zajímá-li nás velikost veřejného sektoru versus sektor soukromý, zpravidla se pouţívá poměr veřejných výdajů ve vztahu k vytvořenému HDP. Ochrana v roce 2010 uvádí, ţe zatímco v
25 BAILEY, S. J., Veřejný sektor, teorie, politika a praxe, 2004. 29. ISBN 80-86432-61-0.
26 Obsah pojmu „veřejný sektor“ je normativní. Obecně je to takový zájem, který odpovídá zájmu společnosti jako celku. Zjistit v praxi, co je veřejným zájmem je obtíţné, jedna skupina můţe preferovat výstavbu dálnice, druhá výstavbu ţeleznice. Jde o rozhodovací proces, který je řešen v rámci veřejné volby volenými politiky.
Pohledy na veřejný
sektor Komentář
Systémový Veřejný sektor je podsystémem smíšené ekonomiky.
Správní Veřejný sektor je spravován veřejnou správou, která je tvořena státní správou a samosprávou
Institucionální Ve veřejném sektoru existují dva základní druhy institucí - státní (např. ústřední správní orgány) a samosprávné
Vlastnictví Ve veřejném sektoru existují dvě formy veřejného vlastnictví:
státní a samosprávné (např. vlastnictví krajů a obcí) Kritérium rozhodování Kritériem ve veřejném sektoru je veřejný zájem26 Financování veřejných
aktivit
Financování veřejných aktivit je realizováno ze soustavy veřejných rozpočtů (státních i místních)
liberálních státech, jako jsou USA, tvoří veřejné výdaje cca 35 % HDP, v sociálně orientovaných státech tvoří aţ 60 %27. V ČR tvoří veřejný sektor přibliţně 50 % HDP.
1.3.2 Veřejné statky
Z předchozí podkapitoly je tedy zřejmé, ţe veřejný sektor, ať uţ tvořený státem, niţšími vládními úrovněmi, či dokonce samosprávou by měl vytvářet vhodné podmínky pro rozvoj daného území, měl by zabezpečit pro své občany celou řadu veřejných statků a sluţeb.28 Je vhodné uvést charakteristiku veřejných statků, tedy statků, které jsou poskytovány z různých důvodů tzv. trţního selhání, tedy tehdy, kdyţ soukromý sektor nemůţe nebo nemá zájem je poskytovat jako své soukromé statky v poţadované kvalitě a kvantitě29.
„Pojmem statky se označují předměty, které slouží k uspokojování lidských potřeb“30 Podle teorií se dají dělit statky podle různých kritérií. Kriterium původu rozeznává volné statky (neomezené, s nulovou cenou, např. vzduch) a ekonomické statky. Kritérium spotřeby dělí dále ekonomické statky na spotřební a na kapitálové. Veřejné statky a soukromé statky lze získat tříděním podle kritéria rozhodování o výrobě či spotřebě a jejich financování.31 (přehled třídění statků viz Příloha III) Bailey32 dále uvádí, ţe veřejné statky jsou definovány z hlediska své ekonomické charakteristiky, nikoliv z hlediska např.
administrativního, hmotného, normativního či finančního.
Většina zdrojů však charakterizuje veřejné statky jako
nedělitelné (podle P. A. Samuelsona hlavní kritérium existence veřejného či soukromého statku), viz tabulka 2.
nevylučitelné
27 OCHRANA, F., Pavel, J., Vítek, L., Veřejný sektor a veřejné finance: financování nepodnikatelských a podnikatelských aktivit, 2010, 17. ISBN 978-80-247-3228-2
28 PROVAZNÍKOVÁ, R., Financování měst obcí a regionů. 2007, 17. ISBN 978-80-247-2097-5.
29 PEKOVÁ, J., Hospodaření a finance územní samosprávy, 2004, 23. ISBN 80-7261-086-4
30 PEKOVÁ, J., Veřejné finance, úvod do problematiky, 2008, 37. ISBN 978-80-7357-358-4.
31 Tamtéţ, s. 39
32 BAILEY, S. J., Veřejný sektor, teorie, politika a praxe, 2004. 41. ISBN 80-86432-61-0.
Bailey 33 dále hovoří o
nerivalitnosti, či nesoutěţitelnosti ve spotřebě mezi uţivateli (občany) Tabulka 2: Kritéria třídění ekonomických statků podle P. A. Samuelsona
Zdroj: HAMERNÍKOVÁ, B., MAAYTOVÁ, A., A KOL. Veřejné finance, s. 65 Ekonomické statky
Úplná dělitelnost Úplná nedělitelnost
Rivalita (soutěţivost) spotřebitelů Nerivalita nesoutěţivost spotřebitelů
Vylučitelnost ze spotřeby cenovým systémem
Nevylučitelnost ze spotřeby a nulové mezní náklady na spotřebu kaţdého dalšího spotřebitele
Čisté soukromé statky Ekonomické statky nesplňující veškerá Samuelsonova kritéria
Čisté veřejné statky (statky kolektivní spotřeby)
Za podmínek dokonalé konkurence je efektivní, aby statky poskytoval soukromý sektor prostřednictvím trhu. Spotřebitelé zvaţují, které statky a za jakou cenu budou nakupovat, výrobci na základě preference spotřebitelů produkují a poskytují statky při co nejniţších vyuţit efektivně, pokud se mezní náklady na kaţdou další jednici spotřeby rovná meznímu uţitku spotřebitele. Zde však náklady na přístup dalšího spotřebitele je nulový. I kdyţ tomu tak je, celkové náklady na poskytnutí statku, např. sluţby, nulové nejsou. Pak, je-li vyloučení ze spotřeby neefektivní, je nemoţné produkovat a nabízet statky běţným trhem -
33 BAILEY, S. J., Veřejný sektor, teorie, politika a praxe, 2004. 41. ISBN 80-86432-61-0.
34 MUSGRAVE, R. A., MUSGRAVEOVÁ, P. B. Veřejné finance v teorii a praxi, 1994. 40 - 41. ISBN 80-85-603-76-4.
soukromým sektorem. Příkladem budiţ přechod mostu. Průchod osoby A nesníţí uţitek osobě B a zároveň mezní náklad na jeho přechod je nulový. (i za předpokladu, ţe je moţné osoby z přechodu vyloučit platbou poplatku).
Druhým případem trţního selhání je nevylučitelnost ze spotřeby i za předpokladu, ţe je spotřeba rivalitní. To můţe například nastat při přecházení velmi rušné ulice. Je velice obtíţné vyloučit dalšího spotřebitele a zároveň další takový sniţuje uţitek dalších spotřebitelů ve spotřebě (přecházení), neboť se kaţdý další chodec musí prodírat stále větším davem lidí. Při nemoţnosti vyloučení není ochota z řad občanů za statek platit, není tedy známa cena za statek, chybí poptávková křivka po statku. Občan se tak můţe dostat do role černého pasaţéra a vyhnout se placení při snaze zvýšit svůj prospěch (uţitek).
V tomto okamţiku trh (soukromý sektor) není s to chránit například své vlastnická práva a poskytovat statek.
Třetí vlastnost, nedělitelnost, je příčinou nevylučitelnosti ve spotřebě a znamená, ţe nelze určit podíl kaţdého spotřebitele na spotřebě veřejného statku, např. veřejné osvětlení35 Tabulka 3: Rozlišení statků selháním trhu z důvodu nerivalitnosti nebo nevylučitelnosti spotřeby Zdroj: MUSGRAVE, R. A., MUSGRAVEOVÁ, P. B. Veřejné finance v teorii a praxi, s. 40-41
Spotřeba
Vyloučení
Proveditelné neproveditelné
rivalitní Čistý soukromý statek Veřejný statek (smíšený) nerivalitní Veřejný statek (smíšený) Čistý veřejný statek
Manţelé Musgraveovi36 dále uvádí, ţe nerivalitnost ve spotřebě u veřejných statků se projevuje i v odlišné cenotvorbě a v určení efektivně poskytovaného mnoţství statků od soukromých statků. Na následujících dvou grafech obrázku č. 6 jsou zobrazeny poptávkové a nabídkové křivky trhu se soukromými a veřejnými statky. Oba grafy vychází
35 PEKOVÁ, J., Hospodaření a finance územní samosprávy, 2004, 23. ISBN 80-7261-086-4
36 MUSGRAVE, R. A., MUSGRAVEOVÁ, P. B. Veřejné finance v teorii a praxi, 1994. 41 - 44. ISBN 80-85-603-76-4.
ze známého faktu, ţe ekvilibrum E se nachází v bodě průsečíku nabídkové křivky a poptávkové křivky trhu, pro obě situace se rovnají mezní náklady mezním uţitkům spotřebitelů. Zásadní rozdíl mezi soukromými a veřejnými statky při nalezení rovnováhy však spočívá v odlišné konstrukci trţní poptávkové křivky.
Obrázek 6: Poptávka po soukromém a veřejném statku
Zdroj: MUSGRAVE, R. A., MUSGRAVEOVÁ, P. B. Veřejné finance v teorii a praxi, s. 41-44 Na trhu soukromých statků se individuální poptávkové křivky (osoby A a osoby B) agregují horizontálně, trţní poptávková křivka DA+B je tak tvořena součtem poptávaného mnoţství osob, neboť mezní uţitek MU, tj. vertikální vzdálenost pod poptávkovou křivkou při nakupovaném mnoţství QA osobou A i mezní uţitek osoby B při nakupovaném mnoţství QB se rovná mezním nákladům MC o velikosti EQA+B, viz rovnice (1). Oba spotřebitelé tedy nakupují různá mnoţství statků za stejnou cenu.
𝑀𝑈𝐴 = 𝑀𝑈𝐵 = 𝑀𝐶 (1)
U trhu veřejných statků lze graf sestrojit jen hypoteticky, neboť čisté veřejné statky jsou nerivalitní a nevylučitelné ze spotřeby, poskytují se zpravidla zdarma. Přesto, předpokládáme-li, ţe spotřebitelé A a B projeví své marginální hodnocení, lze určit jejich individuální poptávkové křivky DA a DB jako v předchozím případě. Zásadní rozdíl oproti
mnoţství
soukromým statkům je, ţe trţní poptávkovou křivku DA+B získáme vertikálním součtem DA
a DB. Je součtem cen PA a PB, které jsou ochotni oba spotřebitelé platit a v rovnováţném bodě se rovná ceně na pokrytí zajištění veřejného statku PA+B. V tomto případě se mezní náklady rovnají součtu mezních uţitků jednotlivých spotřebitelů (viz rovnice 2), kteří by spotřebovávali stejné mnoţství Q veřejných statků a platili by za něj různou (individuální) cenu.
𝑀𝑈𝐴 + 𝑀𝑈𝐵 = 𝑀𝐶 (2)
V praxi však existují většinou statky, které nejsou ani čistě veřejným statkem, ani čistě soukromým statkem. Jsou jimi smíšené veřejné statky, které jsou sice také statky kolektivní spotřeby, ale chybí jim jedna z uvedených charakteristik čistých veřejných statků. J.
Bérnard definuje smíšený statek tak, ţe je ve své spotřebě dělitelný a to ve kvantitě. Lze stanovit kaţdému jednotlivci jeho podíl na spotřebě, ale kaţdý další přistoupivší spotřebitel nedělí spotřebu aţ do kapacitního omezení, dochází tedy později k přetíţení zdroje37. Příklad můţe nastat například s rostoucím počtem ţáků ve třídě, nebo se stoupajícím počtem cestujících v tramvaji38.
Shrneme-li vlastnosti veřejných statků, lze konstatovat, ţe39
jsou uţitečné zcela nebo částečně společnosti a je v zájmu společnosti (ve veřejném zájmu) zabezpečovat je;
z toho vyplývá, ţe jsou spotřebovávány kolektivně;
nejsou čistě produktem trhu, dochází u nich k tzv. trţnímu selhání, zpravidla se nejedná o trţní statky;
jejich zabezpečení veřejným sektorem bývá efektivnější, přesto můţe být efektivnější nákup veřejných statků na základě veřejné zakázky u soukromého sektoru anebo společným produktem veřejného a soukromého sektoru.
37 PROVAZNÍKOVÁ, R., Financování měst obcí a regionů. 2007. 18. ISBN 978-80-247-2097-5.
38 PEKOVÁ, J., Hospodaření a finance územní samosprávy, 2004, 25. ISBN 80-7261-086-4
39 tamtéţ, s. 24
1.3.3 Funkce a úloha veřejných financí (alokace, distribuce, stabilizace)
Doposud bylo pojednávané o pojmech veřejná správa, poskytování veřejných statků veřejný sektor apod. Nasnadě je uvést pojem veřejné finance, kterou můţeme pochopit buď jako jednu z činností veřejné správy anebo také jako předmět zkoumání, tedy vědní disciplínu. K tomu, aby veřejná správa mohla poskytovat své sluţby, jako jsou: veřejné zabezpečování veřejných statků, provádění různých finančních transferů (především v sociální oblasti), zásahy do chování ekonomických subjektů např. formou dotací, daní, pokut apod., kdy se musí vytvořit dostatečný objem finančních prostředků, tedy veřejných příjmů k pokrytí svých výdajů. K tomu slouţí veřejná rozpočtová soustava, která prostřednictvím veřejných rozpočtů, ať jiţ na úrovni státu, regionů či obcí, tvořící tzv.
fiskální40 systém41. A co je příčinou veřejného financování? V předchozích dvou podkapitolách bylo uvedeno trţní selhání. Hamerníková poukazuje na „snahu korigovat nedostatky ekonomických rozhodnutí, realizovaných standardními (a pro tu kterou společnost charakteristickými) ekonomickými mechanismy, cestou státních zásahů, uskutečňování fiskálními mechanismy, tj. veřejnými příjmy a veřejnými výdaji“42.
Snad veškerá dostupná literatura se vzhledem k výše uvedenému shoduje na třech důvodech a funkcích veřejných financí.
Prvním aspektem je v podkapitole 1.3.1 a 1.3.2 zmíněné selhání trhu projevující se v neefektivnosti alokace zdrojů soukromým sektorem, např. v případě monopolů, externalit atd.“Společným jmenovatelem uvedených selhání trhu je deformace tržních cen, což znemožňuje jejich uplatnění jakožto alokační nástroj. Vede to k neefektivnosti43“. Úlohou státu či samospráv je proto poskytování kolektivních veřejných statků. Uvedená úloha se nazývá alokační funkcí veřejných financí. Vhodným příkladem je ochrana ovzduší státem.
Pokud stát přijme opatření, budou z něj mít uţitek nejen ti, kteří by za takovou sluţbu
40 Pozn.: Slovo fiskální je odvozeno z latinského fiscus = státní pokladna, erár; zdroj: PEKOVÁ, J., Veřejné finance, úvod do problematiky, s. 69
41 HAMERNÍKOVÁ, B., MAAYTOVÁ, A., A KOL. Veřejné finance, 2007, 11 - 12. ISBN 978-80-7357-301-0.
42 Tamtéţ, s. 13
43 Tamtéţ, s. 14
zaplatili, ale i všichni ostatní. Občané nejsou ve spotřebě takového uţitku rivalitní a je neefektivní vyloučit ty, kteří by jinak na trhu soukromých statků za sluţbu platili44. Je přitom vhodné se zmínit o tom, ţe z uţitku poskytovaného státem v případě obrany státu budou mít uţitek všichni jeho obyvatelé, zatímco z pouličního osvětlení obyvatelé příslušného města. Je tedy nasnadě, aby celostátní statky poskytovala federální vláda, zatímco lokálně směřované statky místní správa (územní samospráva). Na otázku co a v jaké kvantitě má být tou či onou správou zabezpečováno odpovídá teorie fiskálního federalismu a určuje míru centralizace či decentralizace alokační funkce (o tom bude pojednáno později).
V soukromém sektoru je rozdělení důchodu a bohatství závislé na schopnostech jednotlivců, na mnoţství a kvalitě vlastněných výrobních faktorů (kapitál, práce, půda, informace) nebo na akumulaci bohatství (dědictví apod.), tedy na cenách, za něţ vlastněné výrobní faktory trhu poskytují. Takové rozdělení však nemusí společnost povaţovat za spravedlivé a prostřednictvím rozpočtové politiky se snaţí společnost vyrovnat nerovnosti mezi nimi45. Onou snahou a činností se nazývá redistribuční funkce veřejných financí.
Peková uvádí způsoby zajištění redistribuce46:
Přímo poskytováním adresných sociálních peněţních transferů ve formě dotací.
Příjemci mohou být nejen jednotlivci, ale sociálně slabší rodiny, nebo také územní samosprávy;
Nepřímo prostřednictvím vybíraných daní. Jako příklad lze uvést majetkové daně (odebrání důchodu bohatším majetným vrstvám) nebo progresivní zdanění mezd;
V minulosti vyuţívané vyšší daně na zboţí luxusního - zbytného charakteru nebo dotování cen zboţí spotřebovávané chudší vrstvou obyvatelstva (dotace zemědělství při výrobě potravin).
44 MUSGRAVE, R. A., MUSGRAVEOVÁ, P. B. Veřejné finance v teorii a praxi, 1994. 6 - 7. ISBN 80-85-603-76-4.
45 MUSGRAVE, R. A., MUSGRAVEOVÁ, P. B. Veřejné finance v teorii a praxi, 1994. 8 - 9. ISBN 80-85-603-76-4.
46 PEKOVÁ, J., Veřejné finance, úvod do problematiky, 2008, 70. ISBN 978-80-7357-358-4.
Provedení míry přerozdělení důchodu není ani tak otázkou pro ekonomické vědy, je to otázkou pro filosofii, politologii čí sociální filosofii. Je totiţ obtíţné měřit uţitek ze statků poskytovaných společností pro jednotlivé své spotřebitele a spravedlivě jim za ně stanovit poplatek, výši zdanění nebo sociální dotaci. Koná se tak hlavně na základě rozhodování hlasováním.47
Selhání trhu v makroekonomickém měřítku vede ke snaze stabilizovat ekonomický systém státu. Můţe jít o snahu v dosaţení vysoké úrovně a růstu HDP, nízké nezaměstnanosti, nízké míry inflace či stabilitu měnového kurzu, tedy veličiny magického čtyřúhelníku.
K tomu slouţí řada nástrojů regulace. Jako první jsou měnové nástroje centrálních bank ovlivňující peněţní zásobu (nástroj povinných rezerv, diskontní sazby, operace na volném trhu), intervence do měnových kurzů48, Druhou řadou jsou fiskální nástroje (rozpočtová politika), jak na straně příjmů (progresivní důchodová politika jako automatický vestavěný stabilizátor), tak i na straně výdajů vytvářením agregátní poptávky nákupem zboţí a sluţeb. Jedná se vesměs o stabilizační funkci veřejných financí a je doménou tzv. fiskální politiky státu, v omezené míře téţ na úrovni územní samosprávy49.
Výše uvedené funkce veřejných financí však nelze zaměnit s funkcemi státu. Stát nemá úlohu pouze v oblasti ekonomické, proto mu lze přiřadit krom uvedených funkcí také regulační role. Bailey je řadí mezi ekonomické role vlády, kdy „vláda navrhuje a uplatňuje obchodní zákony a o kontraktech, o ochraně spotřebitele, o soudnictví atd. pro zajištění fungování tržní ekonomiky50“. Naopak regulační role řadí např. Peková51 mezi netrţní činnosti státu po boku role legislativní.
47 MUSGRAVE, R. A., MUSGRAVEOVÁ, P. B. Veřejné finance v teorii a praxi, 1994. 8 - 10. ISBN 80-85-603-76-4.
48 HAMERNÍKOVÁ, B., MAAYTOVÁ, A., A KOL. Veřejné finance, 2007, 14 - 15. ISBN 978-80-7357-301-0.
49 PEKOVÁ, J., Veřejné finance, úvod do problematiky, 2008, 71. ISBN 978-80-7357-358-4.
50 BAILEY, S. J., Veřejný sektor, teorie, politika a praxe, 2004. 30. ISBN 80-86432-61-0.
51 PEKOVÁ, J., Veřejné finance, úvod do problematiky, 2008, 22. ISBN 978-80-7357-358-4.
1.4 Teorie fiskálního federalismu
Lze se shodnout na faktu, ţe úlohou veřejného sektoru je mj. poskytovat veřejné, popř.
smíšené statky. Jak bylo nastíněno v podkapitole 1.3.3., za zajištění celostátních statků je odpovědný stát, u lokálních statků (např. veřejné osvětlení) se zodpovědnost přenáší na územní samosprávu. Při zajišťování těchto úloh hospodaří jak stát, tak územní samosprávy s určitými finančními prostředky. Vyvstává otázka, jaké statky a v jakém objemu a za zdroje financí má stát a územní samospráva zabezpečovat veřejné potřeby tak, aby se dosáhlo co nejvyšší společensky Paretovské efektivnosti. Po druhé světové válce se proto v USA rozvíjí teorie fiskálního federalismu, která hledá na otázky uvedeného typu odpověď52.
V literatuře se lze setkat především s otázkou rozsahu decentralizace kompetencí neboli decentralizací veřejné správy, tedy úloh jednotlivých úrovní územní samosprávy (niţších vlád). „Decentralizace veřejné správy je spojena s přenesením rozhodovacích pravomocí a zodpovědností z centrální úrovně na regionální nebo místní úroveň“53 Zajištění jejich financování je otázkou úrovně, rozsahu a systému fiskální decentralizace, „tzn decentralizace části veřejných příjmů do rozpočtů nižších vládních úrovní54“.
Peková55 shrnuje oblasti zkoumání teorie fiskálního federalismu do
Stanovení optimální míry decentralizace státem zajišťování veřejných statků na niţší vládní úrovně (územní samosprávy) a optimální míry decentralizace funkcí veřejných financí, tedy alokační, redistribuční a stabilizační;
Stanovení optimální vertikální a horizontální struktury rozpočtové soustavy a optimalizace finančních vazeb v rámci rozpočtové soustavy státu a místních rozpočtů
Způsobu optimální tvorby a užití finančních prostředků centrálními a místními rozpočty (včetně mimorozpočtových fondů), tedy
52 HAMERNÍKOVÁ, B., MAAYTOVÁ, A., A KOL. Veřejné finance, 2007, 199 - 200. ISBN 978-80-7357-301-0.
53 MATOUŠKOVÁ, Z. Vybrané kapitoly z fiskální decentralizace, s. 19
54 PEKOVÁ, J., Hospodaření a finance územní samosprávy, 2004, 156. ISBN 80-7261-086-4.
55 Tamtéţ, s. 157
způsobu optimálního rozdělování veřejných příjmů (např. rozpočtové určení daní) a přiřazení veřejných výdajů jednotlivým typům veřejných vlád, včetně samospráv na podkladu přiřazených úloh a kompetencí právními normami.
Pojem fiskální federalismus poprvé pouţil Richard Musgrave následován Wallacem Oatesem v roce 1972 ve známém díle Fiskání federalismus. Teorii se dále věnovali např.
Francouz Charles Tiebout, Němec Pazul Bernard Spahn nebo James Buchanan56. Výsledky zkoumání některých z nich jsou nastíněny v následující podkapitole.
1.4.1 Východiska teorie fiskálního federalismu
Východiskem teorie fiskálního federalismu je prostorový aspekt. Znamená to, ţe určité veřejné statky se poskytují na určitém omezeném geografickém prostoru, danou úrovní veřejné správy a určitému okruhu spotřebitelů společenství v prostoru ţijících
Charles Tiebout jiţ v roce 1956 vyslovil hypotézu, ţe existuje-li dostatečné mnoţství lokálních společenství, tedy na horizontální úrovni mnoţství společenství niţších vlád (z pohledu prostoru, např. regiony) a dále v kaţdém společenství jsou různé výběry veřejných statků, vybírá si kaţdý jedinec takové společenství pro svůj ţivot, které nejlépe odpovídá jeho preferencím a dosahuje přitom svého nejvyššího individuálního uţitku. Jedná se o tzv.
hlasování nohama,.57 neboli jak uvádí R. Musgrave, jde o hlasování na základě přestěhování se. Uvedená hypotéza má však řadu předpokladů, které v praxi nelze dosáhnout. Proto je v praxi její platnost silně omezená. V tabulce 4. jsou shrnuty předpoklady Tieboltova modelu a zároveň příslušné kritiky jednotlivých předpokladů.
56 PROVAZNÍKOVÁ, R., Financování měst obcí a regionů. 2007. 39. ISBN 978-80-247-2097-5.
57 tamtéţ, s. 47.
Tabulka 4: Předpoklady Tieboltova modelu a příslušné kritiky
Zdroj: HAMERNÍKOVÁ, B., MAAYTOVÁ, A., A KOL. Veřejné finance, s. 205 Tieboltův model
Předpoklady Kritika
Plná mobilita spotřebitelů Spotřebitelé nejsou mobilní z důvodů nákladů na stěhování, sociálních vazeb
Existence velkého počtu konkurujících si společenství
V praxi existenci problém se zaměstnaností, dokonce bývá zaměstnání důvodem k přestěhování
Společenství mají „optimální“ velikost, při které je poskytování veřejných statků s nejniţšími průměrnými náklady
Společenství mají „optimální“ velikost, při které je poskytování veřejných statků s nejniţšími průměrnými náklady