Zdroj: MUSGRAVE, R. A., MUSGRAVEOVÁ, P. B. Veřejné finance v teorii a praxi, s. 41-44 Na trhu soukromých statků se individuální poptávkové křivky (osoby A a osoby B) agregují horizontálně, trţní poptávková křivka DA+B je tak tvořena součtem poptávaného mnoţství osob, neboť mezní uţitek MU, tj. vertikální vzdálenost pod poptávkovou křivkou při nakupovaném mnoţství QA osobou A i mezní uţitek osoby B při nakupovaném mnoţství QB se rovná mezním nákladům MC o velikosti EQA+B, viz rovnice (1). Oba spotřebitelé tedy nakupují různá mnoţství statků za stejnou cenu.
𝑀𝑈𝐴 = 𝑀𝑈𝐵 = 𝑀𝐶 (1)
U trhu veřejných statků lze graf sestrojit jen hypoteticky, neboť čisté veřejné statky jsou nerivalitní a nevylučitelné ze spotřeby, poskytují se zpravidla zdarma. Přesto, předpokládáme-li, ţe spotřebitelé A a B projeví své marginální hodnocení, lze určit jejich individuální poptávkové křivky DA a DB jako v předchozím případě. Zásadní rozdíl oproti
mnoţství
soukromým statkům je, ţe trţní poptávkovou křivku DA+B získáme vertikálním součtem DA
a DB. Je součtem cen PA a PB, které jsou ochotni oba spotřebitelé platit a v rovnováţném bodě se rovná ceně na pokrytí zajištění veřejného statku PA+B. V tomto případě se mezní náklady rovnají součtu mezních uţitků jednotlivých spotřebitelů (viz rovnice 2), kteří by spotřebovávali stejné mnoţství Q veřejných statků a platili by za něj různou (individuální) cenu.
𝑀𝑈𝐴 + 𝑀𝑈𝐵 = 𝑀𝐶 (2)
V praxi však existují většinou statky, které nejsou ani čistě veřejným statkem, ani čistě soukromým statkem. Jsou jimi smíšené veřejné statky, které jsou sice také statky kolektivní spotřeby, ale chybí jim jedna z uvedených charakteristik čistých veřejných statků. J.
Bérnard definuje smíšený statek tak, ţe je ve své spotřebě dělitelný a to ve kvantitě. Lze stanovit kaţdému jednotlivci jeho podíl na spotřebě, ale kaţdý další přistoupivší spotřebitel nedělí spotřebu aţ do kapacitního omezení, dochází tedy později k přetíţení zdroje37. Příklad můţe nastat například s rostoucím počtem ţáků ve třídě, nebo se stoupajícím počtem cestujících v tramvaji38.
Shrneme-li vlastnosti veřejných statků, lze konstatovat, ţe39
jsou uţitečné zcela nebo částečně společnosti a je v zájmu společnosti (ve veřejném zájmu) zabezpečovat je;
z toho vyplývá, ţe jsou spotřebovávány kolektivně;
nejsou čistě produktem trhu, dochází u nich k tzv. trţnímu selhání, zpravidla se nejedná o trţní statky;
jejich zabezpečení veřejným sektorem bývá efektivnější, přesto můţe být efektivnější nákup veřejných statků na základě veřejné zakázky u soukromého sektoru anebo společným produktem veřejného a soukromého sektoru.
37 PROVAZNÍKOVÁ, R., Financování měst obcí a regionů. 2007. 18. ISBN 978-80-247-2097-5.
38 PEKOVÁ, J., Hospodaření a finance územní samosprávy, 2004, 25. ISBN 80-7261-086-4
39 tamtéţ, s. 24
1.3.3 Funkce a úloha veřejných financí (alokace, distribuce, stabilizace)
Doposud bylo pojednávané o pojmech veřejná správa, poskytování veřejných statků veřejný sektor apod. Nasnadě je uvést pojem veřejné finance, kterou můţeme pochopit buď jako jednu z činností veřejné správy anebo také jako předmět zkoumání, tedy vědní disciplínu. K tomu, aby veřejná správa mohla poskytovat své sluţby, jako jsou: veřejné zabezpečování veřejných statků, provádění různých finančních transferů (především v sociální oblasti), zásahy do chování ekonomických subjektů např. formou dotací, daní, pokut apod., kdy se musí vytvořit dostatečný objem finančních prostředků, tedy veřejných příjmů k pokrytí svých výdajů. K tomu slouţí veřejná rozpočtová soustava, která prostřednictvím veřejných rozpočtů, ať jiţ na úrovni státu, regionů či obcí, tvořící tzv.
fiskální40 systém41. A co je příčinou veřejného financování? V předchozích dvou podkapitolách bylo uvedeno trţní selhání. Hamerníková poukazuje na „snahu korigovat nedostatky ekonomických rozhodnutí, realizovaných standardními (a pro tu kterou společnost charakteristickými) ekonomickými mechanismy, cestou státních zásahů, uskutečňování fiskálními mechanismy, tj. veřejnými příjmy a veřejnými výdaji“42.
Snad veškerá dostupná literatura se vzhledem k výše uvedenému shoduje na třech důvodech a funkcích veřejných financí.
Prvním aspektem je v podkapitole 1.3.1 a 1.3.2 zmíněné selhání trhu projevující se v neefektivnosti alokace zdrojů soukromým sektorem, např. v případě monopolů, externalit atd.“Společným jmenovatelem uvedených selhání trhu je deformace tržních cen, což znemožňuje jejich uplatnění jakožto alokační nástroj. Vede to k neefektivnosti43“. Úlohou státu či samospráv je proto poskytování kolektivních veřejných statků. Uvedená úloha se nazývá alokační funkcí veřejných financí. Vhodným příkladem je ochrana ovzduší státem.
Pokud stát přijme opatření, budou z něj mít uţitek nejen ti, kteří by za takovou sluţbu
40 Pozn.: Slovo fiskální je odvozeno z latinského fiscus = státní pokladna, erár; zdroj: PEKOVÁ, J., Veřejné finance, úvod do problematiky, s. 69
41 HAMERNÍKOVÁ, B., MAAYTOVÁ, A., A KOL. Veřejné finance, 2007, 11 - 12. ISBN 978-80-7357-301-0.
42 Tamtéţ, s. 13
43 Tamtéţ, s. 14
zaplatili, ale i všichni ostatní. Občané nejsou ve spotřebě takového uţitku rivalitní a je neefektivní vyloučit ty, kteří by jinak na trhu soukromých statků za sluţbu platili44. Je přitom vhodné se zmínit o tom, ţe z uţitku poskytovaného státem v případě obrany státu budou mít uţitek všichni jeho obyvatelé, zatímco z pouličního osvětlení obyvatelé příslušného města. Je tedy nasnadě, aby celostátní statky poskytovala federální vláda, zatímco lokálně směřované statky místní správa (územní samospráva). Na otázku co a v jaké kvantitě má být tou či onou správou zabezpečováno odpovídá teorie fiskálního federalismu a určuje míru centralizace či decentralizace alokační funkce (o tom bude pojednáno později).
V soukromém sektoru je rozdělení důchodu a bohatství závislé na schopnostech jednotlivců, na mnoţství a kvalitě vlastněných výrobních faktorů (kapitál, práce, půda, informace) nebo na akumulaci bohatství (dědictví apod.), tedy na cenách, za něţ vlastněné výrobní faktory trhu poskytují. Takové rozdělení však nemusí společnost povaţovat za spravedlivé a prostřednictvím rozpočtové politiky se snaţí společnost vyrovnat nerovnosti mezi nimi45. Onou snahou a činností se nazývá redistribuční funkce veřejných financí.
Peková uvádí způsoby zajištění redistribuce46:
Přímo poskytováním adresných sociálních peněţních transferů ve formě dotací.
Příjemci mohou být nejen jednotlivci, ale sociálně slabší rodiny, nebo také územní samosprávy;
Nepřímo prostřednictvím vybíraných daní. Jako příklad lze uvést majetkové daně (odebrání důchodu bohatším majetným vrstvám) nebo progresivní zdanění mezd;
V minulosti vyuţívané vyšší daně na zboţí luxusního - zbytného charakteru nebo dotování cen zboţí spotřebovávané chudší vrstvou obyvatelstva (dotace zemědělství při výrobě potravin).
44 MUSGRAVE, R. A., MUSGRAVEOVÁ, P. B. Veřejné finance v teorii a praxi, 1994. 6 - 7. ISBN 80-85-603-76-4.
45 MUSGRAVE, R. A., MUSGRAVEOVÁ, P. B. Veřejné finance v teorii a praxi, 1994. 8 - 9. ISBN 80-85-603-76-4.
46 PEKOVÁ, J., Veřejné finance, úvod do problematiky, 2008, 70. ISBN 978-80-7357-358-4.
Provedení míry přerozdělení důchodu není ani tak otázkou pro ekonomické vědy, je to otázkou pro filosofii, politologii čí sociální filosofii. Je totiţ obtíţné měřit uţitek ze statků poskytovaných společností pro jednotlivé své spotřebitele a spravedlivě jim za ně stanovit poplatek, výši zdanění nebo sociální dotaci. Koná se tak hlavně na základě rozhodování hlasováním.47
Selhání trhu v makroekonomickém měřítku vede ke snaze stabilizovat ekonomický systém státu. Můţe jít o snahu v dosaţení vysoké úrovně a růstu HDP, nízké nezaměstnanosti, nízké míry inflace či stabilitu měnového kurzu, tedy veličiny magického čtyřúhelníku.
K tomu slouţí řada nástrojů regulace. Jako první jsou měnové nástroje centrálních bank ovlivňující peněţní zásobu (nástroj povinných rezerv, diskontní sazby, operace na volném trhu), intervence do měnových kurzů48, Druhou řadou jsou fiskální nástroje (rozpočtová politika), jak na straně příjmů (progresivní důchodová politika jako automatický vestavěný stabilizátor), tak i na straně výdajů vytvářením agregátní poptávky nákupem zboţí a sluţeb. Jedná se vesměs o stabilizační funkci veřejných financí a je doménou tzv. fiskální politiky státu, v omezené míře téţ na úrovni územní samosprávy49.
Výše uvedené funkce veřejných financí však nelze zaměnit s funkcemi státu. Stát nemá úlohu pouze v oblasti ekonomické, proto mu lze přiřadit krom uvedených funkcí také regulační role. Bailey je řadí mezi ekonomické role vlády, kdy „vláda navrhuje a uplatňuje obchodní zákony a o kontraktech, o ochraně spotřebitele, o soudnictví atd. pro zajištění fungování tržní ekonomiky50“. Naopak regulační role řadí např. Peková51 mezi netrţní činnosti státu po boku role legislativní.
47 MUSGRAVE, R. A., MUSGRAVEOVÁ, P. B. Veřejné finance v teorii a praxi, 1994. 8 - 10. ISBN 80-85-603-76-4.
48 HAMERNÍKOVÁ, B., MAAYTOVÁ, A., A KOL. Veřejné finance, 2007, 14 - 15. ISBN 978-80-7357-301-0.
49 PEKOVÁ, J., Veřejné finance, úvod do problematiky, 2008, 71. ISBN 978-80-7357-358-4.
50 BAILEY, S. J., Veřejný sektor, teorie, politika a praxe, 2004. 30. ISBN 80-86432-61-0.
51 PEKOVÁ, J., Veřejné finance, úvod do problematiky, 2008, 22. ISBN 978-80-7357-358-4.
1.4 Teorie fiskálního federalismu
Lze se shodnout na faktu, ţe úlohou veřejného sektoru je mj. poskytovat veřejné, popř.
smíšené statky. Jak bylo nastíněno v podkapitole 1.3.3., za zajištění celostátních statků je odpovědný stát, u lokálních statků (např. veřejné osvětlení) se zodpovědnost přenáší na územní samosprávu. Při zajišťování těchto úloh hospodaří jak stát, tak územní samosprávy s určitými finančními prostředky. Vyvstává otázka, jaké statky a v jakém objemu a za zdroje financí má stát a územní samospráva zabezpečovat veřejné potřeby tak, aby se dosáhlo co nejvyšší společensky Paretovské efektivnosti. Po druhé světové válce se proto v USA rozvíjí teorie fiskálního federalismu, která hledá na otázky uvedeného typu odpověď52.
V literatuře se lze setkat především s otázkou rozsahu decentralizace kompetencí neboli decentralizací veřejné správy, tedy úloh jednotlivých úrovní územní samosprávy (niţších vlád). „Decentralizace veřejné správy je spojena s přenesením rozhodovacích pravomocí a zodpovědností z centrální úrovně na regionální nebo místní úroveň“53 Zajištění jejich financování je otázkou úrovně, rozsahu a systému fiskální decentralizace, „tzn decentralizace části veřejných příjmů do rozpočtů nižších vládních úrovní54“.
Peková55 shrnuje oblasti zkoumání teorie fiskálního federalismu do
Stanovení optimální míry decentralizace státem zajišťování veřejných statků na niţší vládní úrovně (územní samosprávy) a optimální míry decentralizace funkcí veřejných financí, tedy alokační, redistribuční a stabilizační;
Stanovení optimální vertikální a horizontální struktury rozpočtové soustavy a optimalizace finančních vazeb v rámci rozpočtové soustavy státu a místních rozpočtů
Způsobu optimální tvorby a užití finančních prostředků centrálními a místními rozpočty (včetně mimorozpočtových fondů), tedy
52 HAMERNÍKOVÁ, B., MAAYTOVÁ, A., A KOL. Veřejné finance, 2007, 199 - 200. ISBN 978-80-7357-301-0.
53 MATOUŠKOVÁ, Z. Vybrané kapitoly z fiskální decentralizace, s. 19
54 PEKOVÁ, J., Hospodaření a finance územní samosprávy, 2004, 156. ISBN 80-7261-086-4.
55 Tamtéţ, s. 157
způsobu optimálního rozdělování veřejných příjmů (např. rozpočtové určení daní) a přiřazení veřejných výdajů jednotlivým typům veřejných vlád, včetně samospráv na podkladu přiřazených úloh a kompetencí právními normami.
Pojem fiskální federalismus poprvé pouţil Richard Musgrave následován Wallacem Oatesem v roce 1972 ve známém díle Fiskání federalismus. Teorii se dále věnovali např.
Francouz Charles Tiebout, Němec Pazul Bernard Spahn nebo James Buchanan56. Výsledky zkoumání některých z nich jsou nastíněny v následující podkapitole.
1.4.1 Východiska teorie fiskálního federalismu
Východiskem teorie fiskálního federalismu je prostorový aspekt. Znamená to, ţe určité veřejné statky se poskytují na určitém omezeném geografickém prostoru, danou úrovní veřejné správy a určitému okruhu spotřebitelů společenství v prostoru ţijících
Charles Tiebout jiţ v roce 1956 vyslovil hypotézu, ţe existuje-li dostatečné mnoţství lokálních společenství, tedy na horizontální úrovni mnoţství společenství niţších vlád (z pohledu prostoru, např. regiony) a dále v kaţdém společenství jsou různé výběry veřejných statků, vybírá si kaţdý jedinec takové společenství pro svůj ţivot, které nejlépe odpovídá jeho preferencím a dosahuje přitom svého nejvyššího individuálního uţitku. Jedná se o tzv.
hlasování nohama,.57 neboli jak uvádí R. Musgrave, jde o hlasování na základě přestěhování se. Uvedená hypotéza má však řadu předpokladů, které v praxi nelze dosáhnout. Proto je v praxi její platnost silně omezená. V tabulce 4. jsou shrnuty předpoklady Tieboltova modelu a zároveň příslušné kritiky jednotlivých předpokladů.
56 PROVAZNÍKOVÁ, R., Financování měst obcí a regionů. 2007. 39. ISBN 978-80-247-2097-5.
57 tamtéţ, s. 47.
Tabulka 4: Předpoklady Tieboltova modelu a příslušné kritiky
Zdroj: HAMERNÍKOVÁ, B., MAAYTOVÁ, A., A KOL. Veřejné finance, s. 205 Tieboltův model
Předpoklady Kritika
Plná mobilita spotřebitelů Spotřebitelé nejsou mobilní z důvodů nákladů na stěhování, sociálních vazeb
Existence velkého počtu konkurujících si společenství
V praxi existenci problém se zaměstnaností, dokonce bývá zaměstnání důvodem k přestěhování
Společenství mají „optimální“ velikost, při které je poskytování veřejných statků s nejniţšími průměrnými náklady
Společenství poskytuje více druhů veřejných statků a pro kaţdé existuje vlastní optimální velikost společenství Neexistují externality z poskytování
veřejných statků
V praxi existují příhraniční efekty a externality
Buchananova teorie klubů. Předchozí teorie se zakládá na vznik společenství, které je dáno pohybem spotřebitelů v závislosti na jejich preferencích a jejich stěhováním za pro ně příhodné poskytování veřejných statků. Teorie klubů je naopak zaloţena na daném geografickém rozmístění společenství a ú)roveň a skladba poskytování veřejných statků závisí na preferencích spotřebitelů v nich ţijících. Novým přínosem teorie je pro fiskální decentralizaci odpověď na otázku „ určení optimálního množství poskytovaného místního veřejného statku a optimální velikosti společenství, které jej spotřebovává“58. Ke shodným závěrům dochází téţ manţelé Musgraveovi (více v podkapitole Decentralizace alokační funkce).
Stanovení optimální velikosti komunity vychází z modelu, kde se poskytuje pouze jeden veřejný statek, preference a důchody členů komunity jsou homogenní a uţitek ze statku mají pouze členové klubu (neexistence příhraniční efekty a externality). Se vzrůstajícím
58 PROVAZNÍKOVÁ, R., Financování měst obcí a regionů. 2007. 48. ISBN 978-80-247-2097-5.
počtem členů budou marginální náklady na jednoho člena klesat, na druhou stranu existuje prostorové omezení uţitku ze statku i přesto, ţe se jedná o nerivalitní spotřebu, s rostoucím počtem členů klubu můţe docházet k přetíţení a sniţování uţitku jednotlivých členů (vznik
„front“)59.
Obrázek 7: Teorie klubů - stanovení optimální velikosti klubu a optimálního množství poskytovaného veřejného statku
Zdroj: HAMERNÍKOVÁ, B., MAAYTOVÁ, A., A KOL. Veřejné finance, s. 208 a MUSGRAVE, R. A., MUSGRAVEOVÁ, P. B. Veřejné finance v teorii a praxi, s. 417 - 420
59 MUSGRAVE, R. A., MUSGRAVEOVÁ, P. B. Veřejné finance v teorii a praxi, 1994. 417. ISBN 80-85-603-76-4.
Velikost společenství - klubu je tak dána okamţiku „kdy se při poskytování určitého množství daného statku rovnají mezní užitky z příchozího nového člena mezním nákladům plynoucím z jeho příchodu“60. Takováto rovnováha je paretoptimální. Odpovídá tomu část obrázku 7 v I. kvadrantu grafu.
Křivky A a A´ jsou celkové náklady na jednoho člena klubu při různém mnoţství poskytovaného statku, Am a A´m, jsou mezními náklady na jednoho člena klubu při různém mnoţství poskytovaného statku. Křivky B, resp. Bm představují náklady, resp. mezní náklady zatíţení (vytěsnění) na jednoho člena klubu v závislosti na změně velikosti klubu- jde o zrcadlové náklady k uţitku člena61. Jde o bod kde je největší vertikální vzdálenost křivek nákladů na jednoho člena B a uţitku na jednoho člena (křivky jsou paralelní a mají v něm stejnou směrnici)62. Průsečíky křivek Am a křivky Bm pak vytvoří přímku optimálního počtu členů klubu Nopt. Následuje nalezení optimální velikosti statku pro danou velikost společenství a spočívá v konstrukci ve IV. kvadrantu grafu. Je jím bod protnutí křivek individuální poptávky po veřejném statku D a křivky mezních nákladů na člena klubu, neboli křivky nabídky M, přičemţ křivka M1 odpovídá marginálním nákladům na člena klubu při počtu N1 členů klubu, M2 při N2 počtu členů atd. Určuje optimální mnoţství veřejného statku q1, q2 atd.63 Souhrnem průsečíků křivek M a křivky D získáme přímku optimálního mnoţství nabízeného statku členům klubu Qopt. Ve III.
kvadrantu je zobrazeno celkové optimum klubu a je stanoven průsečíkem křivky Nopt, která znázorňuje optimální počet členů klubů pro kaţdé mnoţství poskytovaného statku a křivky Qopt, která ukazuje optimální mnoţství statků pro různou velikost klubu.
60 HAMERNÍKOVÁ, B., MAAYTOVÁ, A., A KOL. Veřejné finance, 2007, 206. ISBN 978-80-7357-301-0.
61 MUSGRAVE, R. A., MUSGRAVEOVÁ, P. B. Veřejné finance v teorii a praxi, 1994. 417 - 418. ISBN 80-85-603-76-4.
62 HAMERNÍKOVÁ, B., MAAYTOVÁ, A., A KOL. Veřejné finance, 2007, 206. ISBN 978-80-7357-301-0.
63 MUSGRAVE, R. A., MUSGRAVEOVÁ, P. B. Veřejné finance v teorii a praxi, 1994. 419 - 420. ISBN 80-85-603-76-4.
Další z teoretiků popisuje přímo přínos z decentralizace poskytování místního veřejného statku, případně ztrátu z centralizace veřejného sektoru. Jde o tzv. Oatesův decentralizační teorém.
Obrázek 8: Ztráty efektu z fiskální decentralizace (Oatesův decentralizační teorém) Zdroj: PEKOVÁ, J., Veřejné finance, úvod do problematiky, s. 408 - 409
Teorie vychází z existence dvou horizontálně postavených místních vlád, např, obcí, kde je poskytován totoţný druh veřejného statku na základě své místní poptávky D1, resp. D2, tedy v mnoţství q1, resp. q2. Různě vynaloţené náklady na jejich poskytování v obcích jsou porovnávány s náklady na poskytování statku centralizovanou vládou společně pro obě obce na kompromisní úrovni qC. Ztrátu z efektu fiskální centralizace zobrazuje graf na obrázku 8 a je vymezen plochou trojúhelníku A v případě dodatečně vynaloţených nákladů na poskytované statky nad rámec poţadavků spotřebitelů, plochou B v případě poskytování
cena
mnoţství poskytovaného statku Q
D1
MC = P
N2
q2 q1
0 qC
E D2
Vynucená úspora
Dodatečná finanční
zátěţ
B A
menšího mnoţství statků centrální vládou neţ jakému by odpovídala poptávka spotřebitelů v druhé obci.64
Rozsah ztráty efektu z centrálně zajišťovaných statků závisí nepřímo úměrně na elasticitě poptávky na cenu a na rozdílech v poptávce. Vzhledem k tomu, ţe cenová elasticita poptávky bývá u lokálních veřejných statků vysoce neelastická, můţe centrálně stanovené mnoţství poskytování statků vést ke značným ztrátám.65
Předchozí model je však postaven na stejných mezních nákladech (MC) na poskytování statků a to jak na úrovni jednotlivých společenství, tak na centrální úrovni. V praxi centralizované poskytování umoţňuje vyuţití zdrojů na větším území pro větší počet spotřebitelů a dochází vlivem úspor z rozsahu k niţším mezním nákladům v porovnání s lokálním poskytováním veřejných statků. (Na to poukázali pánové Balwin a Wyplosz).
Na obrázku 9 je na analogickém grafu jako v předchozím obrázku zobrazena jak plocha ztráty blahobytu D, tak plocha C vyjadřující míru úspor z rozsahu při poskytování statků vyšší vládou při niţších mezních nákladech na osobu MCp. p..
64 PEKOVÁ, J., Veřejné finance, úvod do problematiky, 2008, 408 - 409. ISBN 978-80-7357-358-4.
65 PROVAZNÍKOVÁ, R., Financování měst obcí a regionů. 2007. 46. ISBN 978-80-247-2097-5.
Obrázek 9: Výnosy z rozsahu při centralizovaném, resp. decentralizovaném poskytování veřejných statků
Zdroj: HAMERNÍKOVÁ, B., MAAYTOVÁ, A., A KOL. Veřejné finance, s. 216 - 217
Spotřebitel můţe zaplatit niţší cenu, v případě veřejných statků např. niţší uţivatelský poplatek a vzniká mu uţivatelský přebytek rovnající se ploše lichoběţníku C. Ve výsledku, zda poskytovat statky centralizovaně či decentralizovaně, je rozhodující převáţí-li výnos z rozsahu, nebo sníţení blahobytu/vynucená úspora. To závisí jak na míře sníţení mezních nákladů při vyšší produkci, tak především na diverzifikaci preferencí a potřeb obyvatel toho kterého společenství a tedy vzdálenosti poptávkových křivek.66
Posledním modelem, se kterým je pojednáváno v této podkapitole je tzv. Brennan-Buchananova decentralizační hypotéza. Je z dalších teorií, které mluví ve prospěch fiskální decentralizace. Autoři ve svém díle „The Power to Tax“ staví funkci státu do role
66 HAMERNÍKOVÁ, B., MAAYTOVÁ, A., A KOL. Veřejné finance, 2007, 216 - 217. ISBN 978-80-7357-301-0.
monopolního samovládce, který se snaţí maximalizovat a rozšiřovat svoji působnost na úkor občanů pod záminkou ochrany společenství. Z tohoto důvodu zvyšuje rozsah zdanění,
monopolního samovládce, který se snaţí maximalizovat a rozšiřovat svoji působnost na úkor občanů pod záminkou ochrany společenství. Z tohoto důvodu zvyšuje rozsah zdanění,