Další postup

Po poměrně bouřlivém běhu událostí v druhé polovině října se situace zklidnila.

Svoji roli jistě hrálo i fiasko s manifestacemi 30. října, kterého si museli být separatisté, i přes nabubřelá prohlášení, dobře vědomi. Ve svojí snaze ale pokračovali, tentokrát už za větší angažovanosti slovenské vlády. Pořádali několik zájezdů krojovaných sepa-ratistů na akce na Slovensku, hojně využívali známého jména Uprka, snažili se, aby se o problému hovořilo v tisku a v rozhlase, což se jim také částečně povedlo.

Na oslavách slovenské autonomie pak byl účasten i celý autobus separatistů, kteří

60RYCHLÍK, Jan. Hnutí za připojení... s. 83.

MEZIHORÁK, František. Hry o Moravu. s. 59.

61MZA, B 40, k. 315, sig. 42938/39, č. 35 – 43.

RYCHLÍK, Jan. Hnutí za připojení... s. 83 – 84.

62MZA, B 40, k. 315, sig. 42938/39, č. 40.

MZA, B 40, k. 315, sig. 42938/39, č. 128, Zpráva OÚ v Hodoníně pro ZÚ.

Neinstitucionalizovaný separatismus

32

na oslavách vystoupili s proslovy, skandovala se i hesla za připojení Moravských Slo-váků.⁶³

Kolem Vánoc se začíná po určitém útlumu o problému opět hovořit a vychází také článek v časopise „Slovák“, který popisuje přesně územní požadavky Slovenska na Moravě. Na začátku roku se v Bratislavě odehrála schůze týkající se připojení Mora-vy za účasti příznivců této myšlenky i ze vzdálenějších částí MoraMora-vy. Až na pár býva-lých fašistů a funkcionářů NOF byla podpora zcela marginální.⁶⁴

V reakci na pokračující slovenskou kampaň se začala ozývat i česká strana, jež slovenské argumenty většinou úspěšně vyvracela. Objevily se dokonce i protiútoky ho-vořící o tom, že pokud se má něco měnit ohledně hranic, pak by bylo spíše záhodno připojit slovenské pohraničí k Moravě, než naopak. Měsíčník „Moravsko-slovenská vzájemnost“ proto v únoru 1939 argumentuje jazykovou odlišností slovenského pohra-ničí od zbytku Slovenska, které je bližší moravskému nářečí, a také hospodářskou a kulturní blízkostí. „Jihomoravský obzor“ upozorňuje na jazykovou blízkost a na geografickou spádovost slovenského pohraničí k Moravě. Bourá i oblíbený argu-ment ľudáků o Velkomoravské říši, když upozorňuje, že „... sahala od Vltavy až po Váh, a nikdy od Zlína po Prešov.“⁶⁵

Stojí za to dodat, že protiútok podobného střihu vzešel později, během března, i ze slovenské strany, kde bylo v jednom anonymním dopise ze slovenského pohraničí navrhováno to samé.⁶⁶ Hledat v tom lze i obavy některých skupin slovenských evange-líků z moci katolické církve v ľudáky řízeném státu.⁶⁷

Je jasně patrné, že ani na Slovensku neexistovalo pro otázku připojení části Mo-ravy žádné velké nadšení, a to ani v politické reprezentaci, kde to bylo otázkou jen jed-né části oficiálních představitelů, mezi nimiž figuroval především Vojtech Tuka, Ale-xandr Mach, méně pak Karol Sidor a Ferdinand Ďurčanký, později ještě ministr obrany generál Ferdinand Čatloš.⁶⁸

Po novém roce o sobě začínali separatisté opět dávat více vědět. Na konci roku 1938 odeslal Jan Ryba několika představitelům slovenské vlády blahopřání, v němž je

63MEZIHORÁK, František. Hry o Moravu. s. 66.

64RYCHLÍK, Jan. Hnutí za připojení... s. 85.

65MEZIHORÁK, František. Hry o Moravu. s. 67 - 69.

66MZA, B 40, k. 315, sig. 42938/39, č. 72, Zpráva OU v Uh. Hrad. pro ZÚ Brno. 8.3.1939. Dopis starostovi Uh. Hrad. z Nov. Mesta nad Váhom.

67MEZIHORÁK, František. Hry o Moravu. s. 72.

68MEZIHORÁK, František. Hry o Moravu. s. 52.

Neinstitucionalizovaný separatismus

33

nabádal, aby na Moravské Slovácko nezapomněli ani v dalším roce. Mnohem větší pu-blicity se pak dostalo dalšímu telegramu, který Jan Ryba odeslal přímo vůdci nacistic-kého Německa Adolfu Hitlerovi.⁶⁹ Telegram byl sice zadržen, ale vídeňský rozhlas, na-pojený na separatisty, o něm odvysílal zprávu, která vyvolala i mezinárodní zájem.

Další akcí s manifestační účastí Moravských Slováků mělo být zahájení jednání Slovenského sněmu 18. ledna 1939, měla tam přijet jejich delegace a kapela z Hluku.

Akce však skončila fiaskem, neboť delegace i s kapelou přijela pozdě a vystoupila tak jen večer v „Krúžku Moravských Slovákov“, o kterém bude ještě řeč později.⁷⁰

Podobnou příležitostí, na níž byla delegace pozvaná, byl ples slovenské kolonie ve Vídni, spojený se zahájením činnosti spolku Andreje Hlinky a manifestací Německo-Slovenského přátelství dne 19. února 1939. Nakonec se konal pouze ples. Na něj dorazi-lo 65 sdorazi-lováckých účastníků ve dvou autobusech. Vídeňský rozhlas o jejich účasti záhy informoval, stejně jako o tom, jak se Moravští Slováci zúčastnili manifestace za Německo-Slovenské přátelství.⁷¹

Česká vláda po těchto událostech začala se separatisty ztrácet trpělivost, neboť jejich činnost jen dále komplikovala už tak vyhrocenou situaci kolem stále nevyřešené slovenské autonomie, která směřovala pořád dál k úplné samostatnosti. Četnictvo tedy účastníky zájezdu vyslechlo, přičemž většina se vymlouvala, že nemají se separatismem nic společného a pouze chtějí využít zájezdu zdarma. Vzhledem k jejich činnosti šlo o poměrně chabou výmluvu. Na další manifestaci 26. února už nebyla slovácká delega-ce připuštěna. Úřady pohrozily dopravci ztrátou kondelega-cese a ten zájezd zrušil. Tím pádem se ani separatisté neměli do Vídně jak dostat a hromadné zájezdy jim pro tuto chvíli skončily.⁷²

Poslední vzepětí separatistů proběhlo na samém konci druhé republiky.

V souvislosti s tzv. Homolovým pučem na Slovensku, kdy se Praha pokusila vyřadit slovenské radikály, se sice původně uvažovalo o zatčení iredentistů, ale nakonec nebyli uznáni jako hrozba a od zatčení se upustilo.⁷³ Aktivita separatistů se od doby zrušení zájezdu do Vídně omezila většinou jen na různá prohlášení o masové vůli Moravských

73RYCHLÍK, Jan. Hnutí za připojení... s. 87.

Neinstitucionalizovaný separatismus

34

Slováků k separaci ve slovenském tisku, což ale už začínalo zapadat, jelikož se pořád vyjadřovali jen ti stejní, už dávno zprofanovaní extremisté. Četnické stanice udávaly, že aktivních separatistů je zhruba jen kolem 40.⁷⁴

Aktivitu začali vyvíjet 14. března s vyhlášením samostatného slovenského státu.

Souběžně s tím vydali prohlášení, kde jménem celé oblasti vítají jeho vznik a podřizují jeho suverenitě i Moravské Slovácko. Zároveň ustavují Národní výbor pod vedením akademického malíře „J. Uprky“. V tom, že bylo využito pouze iniciály křestního jména, lze hledat záměr pro vyvolání dojmu, že za akcí stojí slavný slovácký malíř Joža Uprka a ne jeho o mnoho méně respektovaný syn Jan. Sám Joža Uprka se od separatistů poz-ději distancoval.

Národní výbor byl podle prohlášení tvořen původně nezainteresovanou Morav-sko-slovenskou společností, teď už pod vedením Josefa Vávry, a tím vlastně separatis-mus získává první plně zastřešující organizaci, která se za pár měsíců přerodí v organizaci s názvem Národopisná Morava. Prohlášení vyzývá k vytvoření místních národních výborů a k okamžitému převzetí výkonné moci. V tuto chvíli si separatisté dávali velké šance na úspěch, jelikož pravděpodobně z událostí vyvozovali, že nyní vzniknou dva státy, Česká a Slovenská republika. V tom případě, v době takového roz-kolísání státu, se nejevila myšlenka na územní změny jako nereálná, zvlášť když za Slovenskem stála Německá říše.⁷⁵ S vyhlášením protektorátu ale tyto naděje rychle berou za své a nastává další nová kapitola dění.