1. O separatismu na Moravě
1.3 Moravské „národní vědomí“ a jeho novodobá historie
1.3.1 Doba první republiky
Co se týče „národního vědomí“, navazovala doba, o které mluvíme, přímo na první republiku, zásadní změny v cítění moravského obyvatelstva neproběhly. Ačko-liv naprostá většina obyvatel českých zemí se hlásila k myšlence čechoslovakismu, kte-rou přijali za svou, i tak přetrvávalo rozlišení vyplývající ze zemského zřízení, jež bylo mezi lidmi stále silně zakořeněné. To se dá ilustrovat i na událostech z dvacátých let, kdy proběhl návrh na ustavení župního uspořádání namísto dosavadního zemského zří-zení.
23MEZIHORÁK, František. Hry o Moravu. s. 43.
24MEZIHORÁK, František. Hry o Moravu. s. 49.
O separatismu na Moravě
20
Když byl oznámen záměr nahradit zemské zřízení krajským či župním uspořá-dáním, okamžitě se postavily proti téměř všechny politické strany působící na Moravě, zvlášť výrazně Československá strana lidová a národní demokraté.25 Důvodů bylo něko-lik, mimo jiné i obava z velkého vlivu Němců v pohraničních krajích a z podřízenosti Praze. Svoji roli hrála i důvěra v tradiční zemské zřízení. Moravský tisk se jednoznačně postavil za zemské zřízení, s poukazem na tisíciletou tradici, tvrdě je bránil v řadě ko-mentářů.26
Ve Slezsku nebyl postoj jednoznačný, jelikož bylo třeba vypořádat se s faktem, že na území českého Slezska tvořili většinu obyvatelstva Němci. Odtud tedy přišla i obhajoba župního zřízení. Zvlášť zajímavá je argumentace hrozbou separatismu, jež s naším tématem souvisí, která se objevila 29. listopadu v agrárnických novinách „Ven-kov“. Hovoří takto: „(…) příšera separatismu je tak blízká, že ji lze vidět z denního tis-ku. Žije na Slovensku a ohlásila se v Brně, uzákoněna jest na Podkarpatské Rusi. Bylo by liknavostí nečelit těmto snahám rázně institucí župního zřízení.“27 Další návrhy ho-vořily o sjednocení Slezské země se zemí Moravskou, tyto byly později realizovány.
I když byl v únoru roku 1920 zákon o župním zřízení přijat a měl být během tří let zaveden, strany, které se vůči němu nejvíce vymezovaly, pokračovaly ve snaze zdr-žet a pokud možno zastavit proces jeho uvedení do praxe. Zvlášť Československá strana lidová, rekrutující svoji voličskou základnu především na Moravě, za uchování zemské-ho zřízení tvrdě bojovala, spolu s národními demokraty nešetřila historizujícími argu-menty.28
Jejich odpor byl nakonec úspěšný, byť rozhodně nešlo jen o jejich zásluhu, ale o souhru řady okolností. Župní zákon byl roku 1923 uveden do praxe jen na Slovensku, a vyvolal tím větší komplikovanost státní správy, původním cílem tvůrců zákona však bylo její zjednodušení. Navíc vyvolal odpor i v Hlinkově slovenské ľudové straně, která si ve své snaze o autonomii přála vytvořit ze Slovenska jednolitý politický útvar v rámci státu, s kterým by poté mohla pracovat dál.
25PERNES, Jiří. Pod moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství. s. 143.
26PERNES, Jiří. Pod moravskou orlicí... s. 142.
27Citováno dle: SCHELLE, Karel. K názorům politických stran na Moravě a ve Slezsku na zákon o župních a okresních úřadech z roku 1920, in: XXII Mikulovské sympozium, Politické strany a spolky na jižní Moravě. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 1992. ISBN 80-85048-44-2.
s. 106.
28SCHELLE, Karel. K názorům politických stran na Moravě... s. 107.
O separatismu na Moravě
21
Když HSĽS v roce 1927 vstoupila do Švehlovy Panské koalice, bylo znovuusta-vení zemského zřízení jejím výdobytkem. Na základě „trnavského manifestu“, vydané-ho po volbách 1925, teď chtěli ľudáci začít postupnými kroky naplňovat svůj autono-mistický program.29 Jednotlivé země dostaly své zemské úřady a zemské zastupitelstvo.
Morava a Slezsko byly sloučeny do jednotné země Moravskoslezské. Na Moravě to bylo přijato s uspokojením. Jako prohru braly návrat zemského zřízení především ty strany, které se striktně držely ideje československého národa a pro něž obnova zemí byla krokem zpět. Především můžeme zmínit Československou stranu národně socialis-tickou, která už roku 1921 přizpůsobila župnímu zřízení i svoji organizační strukturu.30
Reálně ovšem nebyly pravomoci nových zemských úřadů nijak významné, aby směřovaly k separatismu, jehož se odpůrci zemského zřízení obávali. Zemské orgány se staly jen správními jednotkami, které neměly příliš reálných politických pravomocí.
Navíc byly z části jmenovány pražskou vládou. To se týkalo i klíčové postavy zemského prezidenta. Zastupitelstvo, respektive zemský výbor, mělo mít sice i normotvorné pra-vomoci, ale reálně se jich nikdy nevzdala pražská vláda.31 Pravděpodobně byl lid uzná-ním zemského zřízení uspokojen a podrobnosti již dál neřešil.
Podrobné informace vypovídající o povaze zemského vlastenectví a statistiky hovořící v přesných číslech o počtech lidí hlásících se za první republiky k moravské národnosti bohužel nemáme. Sčítání lidu v tehdejší době nerozlišovalo ani český a slovenský národ, tím méně Čechy a Moravany. Na základě mnoha podkladů lze však tvrdit, že lidé si byli vědomi svého „moravanství“. Můžeme zmínit lidovou či umělec-kou tvorbu hovořící o Moravanech, moravské zemi či moravském národě. Příkladem budiž například básník Petr Bezruč, jehož v tomto směru vyzdvihuje Jiří Pernes ve své knize o dějinách moravanství.32
Jiný příklad pochází z doby, kterou se tato práce zabývá. V době druhé republiky, kdy vrcholila krize kolem slovenské autonomie a slováčtí separatisté hlásali svoji inicia-tivu o připojení části Moravy ke Slovensku, se objevila zpráva, že zbytek českých zemí má být sjednocený do jednoho celku. To vyvolalo velmi silné reakce veřejnosti, proti tomuto plánu se ohrazovala zastupitelstva obcí, spolky, noviny i jednotliví občané.
29RYCHLÍK, Jan. Češi a Slováci ve 20. století. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3.
s. 117 – 119.
30PERNES, Jiří. Pod moravskou orlicí... s. 144.
31PERNES, Jiří. Pod moravskou orlicí... s. 147 - 148.
32PERNES, Jiří. Pod moravskou orlicí... s. 149 - 150.
O separatismu na Moravě
22
mítali jak územní změny a rozbíjení Česko-Slovenské republiky, tak i narušování zem-ského zřízení.33 Je tedy jasně patrné, že obyvatelstvo se plně ztotožňovalo se státem, ale zároveň, na nižší úrovni, si bylo vědomo své zemské příslušnosti. Viditelně se tyto dva faktory nijak nevylučovaly.
Výše uvedené samo o sobě nepředznamenává nějaké separatistické snahy, byť se tomu tak na první pohled může zdát. Drtivá většina lidí v českých zemích byla zto-tožněná s Československou republikou a vnější ohrožení jejich věrnost spíše utvrzovalo, než by ji narušovalo. Bez zajímavosti není fakt, že ideu čechoslovakismu zásadně ne-zpochybňovala ani větší část představitelů fašistických stran první republiky, jakkoliv celé státní zřízení podrobovali ostré kritice. Výjimky potvrzující pravidlo se ale také objevily. V roce 1926 působila v okolí Brna organizace Rodobrana, odštěpená původně ze spolku „Českoslovenští fašisté“. Tato organizace, či spíše klub, jelikož členstvo čítalo jen kolem 20 osob, si programově dala za cíl obnovení Velkomoravské říše. Počítali s tím, že její jádro by tvořily sjednocená Morava a Slovensko, zatímco Čechám by bylo umožněno zachovat si v rámci obnovené říše autonomní postavení. Tato skupina však záhy zanikla.34