V této kapitole dojde v první řadě ke konfrontaci výše zaznamenaných souvislostí a závěrů provedeného průzkumu s informacemi, které byly získány studiem teoretického pozadí. V kapitole je rovněž možné naleznout zamyšlení nad limity průzkumu, a nakonec dochází z naší strany také k navržení opatření, která by mohla osobám s postižením pomáhat k dosahování kvalitního sexuálního života.
Pro samotný začátek komparace lze samozřejmě potvrdit fakt, že tělesné postižení představuje sociální znevýhodnění (Vágnerová, 2004, s. 258). Tohoto aspektu se v různém kontextu dotkl každý z respondentů průzkumu. Taktéž ohrožení sociálním vyloučením, které pro osoby s tělesný postižením představuje riziko a plyne ze zaměření dnešní společnosti na výkon, krásu a úspěšnost, ale také samotného omezení samostatnosti těchto osob, jak mínil Michalík (et al. 2011, s. 181), bylo možné zpozorovat ve výpovědi většiny respondentů.
Další jednoznačnou shodu zjištěných výsledků s předkládaným teoretickým pozadím této práce představuje fakt, že v životě s postižením hraje velkou roli tzv. sociální opora, tedy zázemí rodiny a blízkých osob (Michalík, et al. 2011, s. 189), což průzkum potvrdil. Respondenti v rodině či blízkých spatřovali významnou oporu.
Své sebevědomí respondenti pokládali za nízké. Tato skutečnost je shodná s průzkumným šetřením předkládaným Hankovou a Vávrovou (2016, s. 30–21), ze kterého rovněž vzešlo, že osoby s tělesným postižením v mladém věku mají tendence devalvovat svou atraktivitu. Pouze jeden z respondentů sám sebe vnímal jako atraktivního. Připomeňme si, že dle Zvěřiny a Budinského (2004, s. 195–199) je sebevědomí zvyšováno také sexuální aktivitou. Zajímavé je, že toto tvrzení bylo potvrzeno ze strany obou respondentů mužů, naopak ženy tento dojem vůbec neměly.
Co se překážek naplňování sexuálního života týče, někteří respondenti zmiňovali překážky v samotném navazování vztahů. Omezené možnosti navazování vztahů osob s tělesným postižením zmiňoval také Novosad (2011, s. 105–110).
O tom, že v sociálních zařízeních pobytového typu osoby s postižením naráží na nepochopení či odsouzení ze strany personálu, jsme hovořili v podkapitole 2.1.5 Sexuální výchova. Na tuto skutečnost upozorňují Schmidová (in Liga vozíčkářů:
Kaleidoskop 2019) nebo Eisner (in Venglářová, Eisner 2013, s. 43–46). Ze strany
70
respondenta, který byl dočasně klientem pobytové služby Jedličkův ústav – zařízení pro děti a mládež, došlo bohužel k potvrzení těchto výroků. Podle jeho slov byla sexualita v zařízení naprostým tabu. Potenciálem sociálních služeb v pomoci osobám s postižením s naplňováním sexuality jsme se zabývali v podkapitole 2.1.7 Potenciál sociální práce v kontextu sexuality osob s postižením.
Připomeňme si, že ani odborníků, kteří se sexualitou osob s postižením v českém prostředí přímo zabývají, není dostatečné množství (Štěrbová, 2016. s 84–86). I tento fakt se v průzkumu odrážel. Ani jednomu z respondentů nebyly automaticky nabídnuty informace ohledně sexuality ze strany lékaře aj. Respondent, který chtěl navštívit sexuologa, který se podle jeho slov měl osobami se znevýhodněním zabývat, přišel do střetu s fyzickou překážkou – odborník neměl bezbariérový přístup do své ordinace.
Podle Schmidové (in Liga vozíčkářů: Kaleidoskop 2019) také samotní rodiče často odmítají na téma sexuality se svými dětmi s postižením konverzovat, či jakkoliv jejich situaci v kontextu sexuality řešit. Pozitivní je, že k tomuto tvrzení rozhodně nelze přispět zkušenostmi respondentů tohoto průzkumu. Respondenti, u kterých byl tento aspekt zjišťován, předkládali opak – měli s rodiči v otázce sexuality zcela otevřený vztah.
Všichni respondenti se shodli, že sex představuje přirozenou a významnou součást jejich života. Tento poznatek potvrzuje v podstatě celou kapitolu teoretické části 2 Sexualita, která je zaměřena na sex jako na významný aspekt bytí i emočního souznění, jak mínil např. Novosad (2002, s. 25).
Směřování osoby s postižením k sexualitě pojaté zážitkově, porozumění s partnerem, ochotě užívat erotické pomůcky nebo hledat nezvyklé erotogenní zóny zmiňoval taktéž Novosad (2002, s. 26). O silných nových prožitcích po ztrátě schopnosti dosáhnout pohlavního styku se bylo možné dozvědět z výpovědi prvního respondenta.
Hovořil o uspokojování partnerky, užívání široké škály sexuálních pomůcek, orálním sexu, alternativních způsobech prožívání orgasmu aj.
Také některé z mýtů z podkapitoly 2.1.2 Mýty o sexualitě osob s tělesným postižením, kterých se průzkum této práce dotýkal, byly vyvráceny. Bylo více než jasné, že respondenti se považovali za sexuální bytosti (versus mýtus č. 1: Osoby s postižením nepotřebují sex, jsou asexuální). Respondenti prožívali „skutečný“ sex a vesměs se jim dařilo naplňování sexuálního života (versus mýtus č. 4: Osoby s postižením nemohou mít
„skutečný“ sex). Jeden respondent potvrdil fakt, že sex v jeho očích má různé podoby
71
a zasahuje do širších aspektů, než je pohlavní styk. Fakt, že odpověď na to, co je přesně
„sex“ záleží na konkrétní interpretaci konkrétní osoby, upozorňoval také Fafejta (2016, s. 34). Respondenti pociťovali touhu získávat informace o sexualitě ze strany rodičů, na internetu, skrze sexuologa apod. a tyto informace si také vyhledávali (versus mýtus č. 5: Osoby s postižením nepotřebují sexuální výchovu). Většina respondentů se nacházela v manželském svazku či měla dlouhodobého partnera; jedna respondentka byla těhotná, dva respondenti pociťovali výraznou úzkost z faktu, že děti mít nemohou; čtvrtý respondent by si děti přál (versus mýtus č. 6: Lidé s tělesným postižením netouží po manželství ani dětech). Tento fakt se shoduje se studiemi předkládanými Hankovou (2004), které potvrzují, že většina osob s tělesným postižením manželství a rodičovství považuje za významnou součást svého života.
Co se sexuální asistence týče, respondenti se shodli s odbornými zdroji v tom, že služba představuje profesionální pomoc šitou na míru osobám s postižením a výrazně se odlišuje od prostituce (Šídová 2013, s. 126). Jejich názory na službu byly různé.
Někteří z respondentů konstatovali fakt, že díky službě je jistě možné docílit akceptace svého těla, zvýšení sebevědomí aj., jak mínila Šídová (tamtéž, 127). S využitím služby sexuální asistence i komerčních sexuálních služeb měl zkušenost jeden respondent.
Limity průzkumu
Zaměřme se na některé z limitů průzkumu této bakalářské práce.
Jak zmiňoval rovněž jeden z respondentů průzkumu, v českém prostředí nebylo doposud vydáno mnoho publikací, které by si samy osoby s tělesným postižením mohly přečíst – a nalézt zde relevantní informace o možnostech naplňování své sexuality.
V cizojazyčné literatuře je možno najít spoustu příruček a knih, které jsou velmi informativní, vyobrazují např. vhodné sexuální polohy pro osoby s postižením na základě konkrétního postižení, nebo jsou dokonce i velmi specifické a přímo orientované (např. příručka pro příslušníky LGBT komunity s tělesným postižením apod.). I tato práce čerpala z některých zahraničních zdrojů, jazyková bariéra však neumožňuje prostudování literatury např. severských zemí, které se tématem sexuality osob s postižením zabývají již delší dobu, a ze kterých čerpá kupříkladu organizace Freya při vzdělávání sexuálních asistentek.
72
Za jeden z limitů průzkumu považujeme také fakt, že tři ze čtyř rozhovorů proběhly elektronickou formou, což stěžovalo možnost plně číst emoce respondenta a využít je při interpretaci rozhovorů. Vzhledem k tomu, že pro osoby s tělesným postižením nemusí být jednoduché se dopravovat na místo setkání, je však tento fakt akceptovatelný. Dva respondenti navíc považovali elektronickou formu za vhodnější a komfortnější vzhledem k citlivosti tématu, takže v tomto ohledu je možné nazývat tento druh komunikace výhodou.
Za důležité také považujeme dodat, že pro úzký vzorek respondentů samozřejmě není možné výsledek průzkumu zobecňovat. Obecná platnost výsledků může být rovněž zkreslena faktem, že ke zkontaktování většiny respondentů došlo na sociální síti Facebook. Lze proto předpokládat, že se průzkumný vzorek omezil především na osoby mladé a ve věku středně dospělém, které jsou zvyklé sociální sítě užívat.
Pro komplexnější průzkum by bylo nutné šetření provádět také u starších osob, které internet nepoužívají, nebo jej používají velmi málo.
Navrhovaná opatření
Respondenti projevovali radost se průzkumu účastnit a opakovali, že „aspoň někdo je vyslechne“, také často zmiňovali, že sexualitu osob s postižením, tedy sexualitou svou, vnímají jako společenské tabu. To je alarmující. Někteří odborníci se sexualitou osob s postižením zabývají, ale bohužel jich není dostatek, a většina osob s postižením se s nimi nikdy nesetká (Štěrbová 2016, s 84–86). Je třeba zajistit, aby se k odborníkům dostaly relevantní informace o sexualitě osob s postižením, a oni byli schopni adekvátně těmto osobám poradit či správně je delegovat na místo, kde se jim relevantních informací dostane. Důležité je také zajistit těmto osobám fyzický přístup do ordinací odborníků, kteří se sexualitou zabývají. To, že tomu tak v mnohých případech není, poukazuje na fakt, že někteří odborníci se sexualitou osob s tělesným postižením zkrátka nepočítají.
Považujeme za důležité reflektovat zde fakt, na který naráželi respondenti v průzkumném šetření. Upozorňovali na svou nespokojenost s nedostatkem odborných informací ohledně sexuality osob s tělesným postižením plynoucím z onemocnění.
Na tuto skutečnost jsme narazili i my při zpracovávání teoretické části této práce, přesněji při shromažďování informací k podkapitole 2.1.4 Sexuologické hledisko – sexuální dysfunkce. Informace k nalezení v literatuře či na internetu se skutečně zaměřují z velké
73
části na osoby s postižením po úrazech. Většinou se nevěnují osobám, které se s tělesným postižením narodily, nebo jej nabyli z důvodu onemocnění. I to je třeba změnit.
Informace o sexualitě osob s postižením se taktéž musí dostat k jejich rodinám nebo osobám, které o ně pečují. Je nutné vzdělávat sociální pracovníky a pracovníky v sociálních službách, vychovatele či pedagogy, aby pro ně toto téma nebylo tabu (viz tabuizování sexuality v prostředí sociální služby, ve které se v mladém dospělém věku nacházel jeden z respondentů). Aspektům sociální práce a sociálních služeb jsme se věnovali v podkapitole 2.1.7 Potenciál sociální práce v kontextu sexuality osob s postižením. Je více než nutné, aby sociální služby kultivovaly sexualitu osob s tělesným postižením, které žijí v pobytových sociálních službách. Pokládáme za důležité, aby pracovníci sociálních služeb a sociální pracovníci byli vzděláváni v oblasti sexuality osob s postižením, zaváděním sexuálních protokolů do zařízení, zprostředkování adekvátních služeb klientům v této problematice apod. Rovněž je třeba rozšířit poradenskou činnost sociálních pracovníků v této oblasti.
Fakt, že vzdělávací a informační aktivity ohledně sexuální výchovy by měly oslovovat také rodiče nebo širokou veřejnost, jak mínil Novosad (2002, s. 30), byl podrobněji rozpracován v podkapitolách 2.1.5 Sexuální výchova, informace a prevence a 2.1.6 Možná podpora a pomoc. Vzhledem k tomu, že někteří z respondentů zmiňovali snížené příležitosti k nalezení partnerských vztahů, je třeba brát v potaz také to, že adekvátní pomoc a celá sexuální výchova by měly obsahovat informace o navazování partnerských vztahů a jejich podpoře.
Důležitou a potřebnou součást k nabytí sexuálních práv osob s postižením představuje osvěta celé společnosti. Připomeňme si slova Kracíka (1992, s. 85), který omezení osoby s postižením v sexuálním životě přikládal z části nepříznivému postoji společnosti k této problematice obecně. Znevýhodňující není tělesné postižení jako takové, právě společností odsuzující postoj vůči otázkám sexuality osob s postižením vede k odepírání práv a naplnění plného potenciálu kvalitního sexuálního života těchto osob. Proto je osvěta celé společnosti důležitou a potřebnou součástí k nabytí sexuálních práv ze stran osob s postižením. Mýty, kterým společnost stále věří, byly popsány v podkapitole 2.1.2 Mýty o sexualitě osob s tělesným postižením. Některé tyto mýty byly rovněž vyvráceny výsledky průzkumného šetření.
74
V posledních letech se agendou osvěty společnosti, sociálních pracovníků a pracovníků v sociálních službách, rodinných příslušníků osob s postižením i jednotlivců zhostila v českém prostoru organizace Freya. Doufejme, že do budoucna bude situace v tomto ohledu stále příznivější, a budou vznikat další organizace, které se budou v této problematice angažovat.
75
Závěr
Cílem této bakalářské práce bylo za pomoci kvalitativního průzkumu zjistit, jak osoby s tělesným postižením vnímají svou sexualitu. V teoretické části jsme se zabývali problematikou tělesného postižení, sexualitou a aspekty sexuality u osob s tělesným postižením. Stěžejní část práce představoval průzkum, který byl zaměřen na subjektivní vnímání sexuality osob s tělesným postižením. Průzkum byl realizován skrze rozhovor se čtyřmi respondenty. Získaná data byla prezentována, analyzována a interpretována v empirické části práce. V té došlo dále k diskuzi a návrzích opatření.
Cíl této práce byl splněn. Z průzkumného šetření vzešlo, že otázka sexuality byla pro respondenty důležitá, ačkoliv ze strany společnosti je bohužel stále tabuizovaná. Tuto skutečnost respondenti reflektovali. Zopakuji, že vzhledem k úzkému vzorku respondentů nelze získaná data zobecňovat. Pozitivní je fakt, že všichni respondenti tohoto průzkumu však projevovali spokojenost se svým vlastním sexuálním životem.
Z průzkumného šetření vzešlo, že sex má pro respondenty důležité místo v jejich životě a představuje přirozenou a příjemnou součást partnerských vztahů. Všichni by si mohli vzít inspiraci z toho, že i přes překážky, které tělesné postižení těmto osobám staví nejen do sexuálního života, projevovali respondenti vyrovnanost, spokojenost a pozitivní pohled na svět.
Jak bylo řečeno již několikrát, sexualita je velmi komplexní pojem. Vzhledem k omezení rozsahu bakalářské práce nebylo možné jít skutečně do hloubky a prozkoumávat všechny její aspekty, včetně např. genderových rolí, odlišných sexuálních orientací, otázce těhotenství a rodičovství apod. Považuji za vhodné, aby vznikala průzkumná šetření, která by problematiku prozkoumávala blíže v dalších oblastech.
Jelikož je v této práci na problematiku sexuality osob s postižením nahlíženo ze sociálního pohledu, diskuze a navrhovaná opatření směřovaly směrem ke společnosti a sociálním službám. Věříme, že teprve změna postojů společnosti může vést k pozitivním změnám v celé oblasti. Tato práce se alespoň malou měrou k lepšímu povědomí o problematice snaží přispět.
Téma sexuality je důležité. Přáli bychom si, aby se nejen o sexu, ale o celé sexualitě hovořilo v takových kontextech, ve kterých je to třeba. Přáli bychom si, aby si společnost představy o skutečném sexu nevytvářela na základě zkreslené pornografie,
76
založené na kráse, výkonu a absenci emocionálního projevu. Pokud společnost pochopí, že sex není jenom pro osoby krásné a mladé, dost možná přistoupí na myšlenku, že také není jenom pro osoby zdravé. Přáli bychom si, aby společnost více vnímala onu spirituální stránku sexuality a pozitivní vliv sexu na psychické i duševní zdraví člověka.
Věříme, že pokud se k takovému pojetí sexuality obrátíme, dojde mimo jiné k uznání sexuálních práv těch, kteří jsou stále přehlíženi. Přáli bychom si, aby společnost umožňovala a pomáhala osobám s tělesným postižením naplňovat své sexuální životy.
Na úplný závěr bychom si přáli, aby se přístup společnosti k osobám s postižením zlepšoval nejen v otázce sexuality, ale ve všech oblastech.
77