Mýtus č. 1: Osoby s postižením nepotřebují sex, jsou asexuální
Každý člověk je sexuální bytostí nehledě na to, zda, jak, kde, kdy a s kým svou sexualitu naplňuje. Lidé s tělesným postižením jsou sexuální bytosti se sexuálními fantaziemi, pocity i touhami stejně jako každý jiný (Sexuality and disability 2020). Tyto osoby jsou často vnímány v kontextu péče a ochrany, z čehož vychází pocit, že jsou dětské a asexuální, případně sexuálně „nedostačivé“ (Hanková 2014).
Mýtus č. 2: Lidé s postižením jsou sexuálně náruživější než intaktní společnost Tento mýtus je velmi běžný především ve spojitosti s osobami s mentálním postižením, nicméně je vhodné ho zmínit i u osob s postižením tělesným. Nejspíše vychází z výše zmiňovaného vnímání osob s postižením jakožto osob „dětinských“, které sexuální být nemají. Jakýkoliv sexuální projev je proto vnímán jako perverzní. Není pravda, že osoba s postižením má neúměrné sexuální touhy či je sexuálně náruživější než osoba bez postižení – mýtus vychází z toho, že by osoby s postižením sexuální touhy mít neměly vůbec – a pokud je mají, tyto touhy jsou považovány za problém a za nepřiměřené (Sexuality and disability, 2020).
26
Mýtus č. 3: Lidé s postižením jsou sexuálně nepřitažliví
Podsouvání názoru, že sex je pouze pro mladé a krásné, čelíme všichni (Kaufman, Silverberg, Odette 2016, s. 2). Jsme obklopeni často nerealistickými ideály krásy, proto může být pro některé osoby obtížné vnímat ty, kteří do této kolonky nezapadají, jako sexuálně přitažlivé. Nicméně to, kdo je skutečně považován za atraktivního, je velmi individuální každému z nás. Přitažlivost vychází z nepředvídatelných vlivů (včetně osobnosti, vzhledu, načasování, sexuálních fantazií apod.) a představuje propojení mezi dvěma konkrétními lidmi. Na takové propojení ideály krásy nemají vůbec žádný vliv (Sexuality and disability, 2020).
Mýtus č. 4: Osoby s postižením nemohou mít „skutečný“ sex
Neexistuje všeobecně uznávaná definice toho, co je to sex. Nic jako „opravdový“
nebo „skutečný“ sex neexistuje. Sex nemá jednu objektivně správnou podobu, vyskytuje se v mnoha formách (Hanková 2004). Masturbace, vzájemné hlazení intimních míst, dráždění nereprodukčních částí těla – i to může být sex. Odpověď na otázku, co je sex, a co vede k jeho naplnění, záleží na interpretaci, kontextu i komunikaci (Fafejta 2016, s. 34). Sex je pro každý pár individuální, a jedinou důležitou podmínkou je jeho dobrovolnost a bezpečnost (Hanková 2004).Pravdou tedy je, že i osoby, které nemohou mít pohlavní styk (nebo si jej nepřejí), mohou zažívat skutečný sex (Kaufman, Silverberg, Odette 2016, s. 4).
Mýtus č. 5: Osoby s postižením nepotřebují sexuální výchovu
Tomuto mýtu předchází přesvědčení, že osoby s postižením sex nepotřebují;
že by s nimi nikdo sex mít nechtěl; nebo že stejně „opravdový“ sex mít nemohou, tak není důvod, proč je v tomto ohledu edukovat (Sexuality and disability, 2020). Dalším důvodem může být obava z toho, že ve chvíli, kdy je člověk o sexu poučen, mohl by chtít své sexuální potřeby nekontrolovaně naplňovat (Kaufman, Silverberg, Odette 2016, s. 9).
Sexuální výchovy by se však mělo dostat každému. Každý včetně osob s postižením má právo na informace o lidské sexualitě, sexuálních potřebách nebo formách vyjadřování lásky, stejně tak jako informace o tom, jak vést uspokojivý a bezpečný sexuální život, či jak se chránit před pohlavními chorobami, nechtěným těhotenstvím nebo sexuálním obtěžováním (Hanková 2004).
27
Mýtus č. 6: Lidé s tělesným postižením netouží po manželství ani dětech
Manželství a rodičovství představují dospělý životní styl. Studie prokázaly, že většina osob s tělesným postižením manželství považuje za důležitou součást života (Hanková 2004). Vágnerová (in Drábek 2013, s. 21) dodává, že pro osobu s postižením má získání partnera hluboký, symbolický význam: funguje jako důkaz normality.
Rodičovská role navíc představuje „primárně biologicky podmíněnou a důležitou součást identity dospělého člověka, která má svou psychickou a sociální hodnotu“ (Hanáková in Hanková 2004).
Pokud nejsou osoby s postižením vnímány jako sexuální bytosti, není od nich ani očekáváno, že by měly děti. Někteří lidé navíc věří, že postižení je přenositelné a osoba s postižením dá život taktéž osobě s postižením. Ve skutečnosti je pouze malé procento dědičných postižení. Osoba s postižením může být samozřejmě schopna být kompetentním rodičem, i pokud by potřebovala v určitých ohledech podporu a pomoc (Sexuality and disability, 2020).
Mýtus č. 7: Osoby s tělesným postižením nemohou být sexuálně zneužity
Závislost na péči druhých, nižší sebevědomí nebo neschopnost bránit se či samostatně jednat představují rizikový faktor pro sexuální zneužívání. K sexuálnímu zneužívání nejčastěji dochází v rodinném kruhu (Hanková 2004), dále také ze strany zdravotnického nebo rehabilitačního personálu, pracovníků v zařízení aj. Statistiky dokazují, že ženy s tělesným postižením mají dvakrát až desetkrát větší šanci, že budou sexuálně zneužity, než je tomu u žen, které žádné postižení nemají (Kaufman, Silverberg, Odette 2016, s. 8–9). Muži s postižením jsou samozřejmě také ohroženi sexuálním zneužitím. Bohužel se zneužití muži (i ti bez postižení) často ostýchají o zneužití promluvit, protože společnost se stále potýká s dalším krutým mýtem: „Muži nemohou být znásilněni, protože muži chtějí sex pořád“ (Kaufman, Silverberg, Odette 2016, s. 278).
Mýtus č. 8: Sex musí být spontánní
Schylování k sexuálním aktivitám bývá v knihách, filmech nebo pornografii vyobrazeno nerealistickým a zjednodušeným způsobem. Jakékoliv plánování, komunikace nebo faktory, které musí být před sexuální aktivitou brány v potaz, jsou považovány za nepřirozené. Skutečný sex nebývá doprovázen pouze spontánností,
28
a je nutná existence situací, které mu předchází, včetně komunikace. Člověk s postižením možná potřebuje brát před sexuální aktivitou v potaz různé faktory, ať už je to potřeba voděodolné deky z důvodu poruchy schopnosti udržet moč, nebo zvážení toho, ve které části dne bolest nebo únava představují menší problém. To však nečiní samotný sex
„nepřirozeným“ nebo „neopravdovým“ na rozdíl od sexu těch, kteří tyto faktory na zřetel brát nemusí (Sexuality and disability, 2020).
Mýtus č. 9: Lidé žijící v sociálních zařízeních by neměli mít sex
Anonymní dívka (in Kaufman, Silverberg, Odette 2016, s. 7–8) říká: „Žít v zařízení znamená také to, že nemám žádné soukromí. Líbí se mi kluk, který tu žije, ale někteří pracovníci na to přišli. Když máme možnost být spolu sami, posloucháme hudbu, držíme se za ruce nebo se objímáme zatímco sedíme na našich vozíkách. Ani není možné spočítat, kolikrát pracovníci přišli a otevřeli dveře s tím, že „dveře musí zůstat otevřené“. Nenávidím to, cítím se, jako by nikdo nerozuměl tomu, jak osamělá se cítím.“
Nedostatek soukromí představuje jednu z největších překážek tomu, aby osoby s postižením rozvíjely svou sexualitu. V zařízeních pobytového typu je to znát nejvíce.
Většina zařízení stále systematicky odepírá klientům právo být sexuální, ať už s ostatními, nebo prostřednictvím autoerotiky. Chybí zde zámky na dveřích, klienti nemají soukromí, a někdy bývají chápáni spíše jako objekty než jako lidé. I na základě toho je možné vyhodnotit fakt, že zařízení často sexuální projevy klientů neakceptují (Kaufman, Silverberg, Odette 2016, s. 7–8).