V této časti práce, která byla vypracována s pomocí techniky otevřeného kódování popsané v předchozí kapitole, se zaměříme na samotnou interpretaci získaných dat z rozhovorů s respondenty průzkumu. Pokoušeli jsme se nacházet spojitosti. Porovnávali jsme to, v čem se výpovědi respondentů shodují a naopak rozcházejí. Došlo rovněž k vyhodnocení průzkumu za pomoci stanovených průzkumných otázek. V neposlední řadě odpovídáme na otázku, zda se podařilo naplnit cíl bakalářské práce.
Začněme samotným životem s postižením. V oblasti smíření se s postižením můžeme v odpovědích respondentů najít shodný fakt, že zásadní roli hraje zázemí rodiny nebo blízkých osob. První respondent (R1), kterému se život rapidně změnil po cévní mozkové příhodě, uváděl manželku jako velkou oporu. Mocná byla jeho následující slova: „Obrátil se mi život vzhůru nohama, byl jsem čerstvě v manželském svazku. Říkal jsem si: „Co teď, jsem kripl, co bude dál?“ Manželka je ale úžasná osoba. Zvládá to lépe než já.“ R2 zmiňovala skutečnost, že s jejím postižením se těžce vyrovnávali i její rodiče.
Odmítali se smířit s tím, že by potřebovala vozík. Proto ji vozili v kočárkách. Na vozík sedla po přestěhování za manželem, přiznávala však, že samostatný život na vozíku je pro ni náročný, a rodiče představovali dříve oporu. Opačnou zkušenost měl R3 s postupně zhoršujícím se onemocněním, který usednutí na vozík chápal jako zmocňující. Období puberty vnímal negativně, protože se jeho onemocnění zhoršovalo, a bylo pro něj obtížné chodit. Po usednutí na vozík přišla úleva. „Já řikam jako bych dostal křídla s tím vozejkem. Že jsem konečně byl samostatnej a mohl jsem fungovat jako sám.“ Kompletní přijetí jeho progresivního onemocnění podpořilo vyhledání psychiatrické pomoci. „Nevěděl jsem jak dál, měl jsem takový chmurný myšlenky, nevěděl jsem, kam to bude směřovat… Jsem si právě říkal, že to je strašně důležitý v tý moji nemoci, přijmout tu nemoc, smířit se s ní.“ Také R4, která se s postižením potýkala od dětství, vyhledala pomoc psychiatra. Za handicap považovala postižení především v období dospívání, jelikož často pobývala v nemocnici, lázních a jiných zdravotnických zařízeních. Její nelehkou situaci rozhodně nezlepšoval fakt, že se také potýkala už od školky s šikanou. „Měla jsem psychické problémy. Trochu normálně jsem si začala připadat až na gymplu a potom na výšce, ale i tam mě rozčilovalo, že si mě každý zapamatoval. Splynout s davem je pro mě jednoduše nemožné.“ O pocitu nepřijetí své
60
osoby ze strany intaktní společnosti, který můžeme charakterizovat jako sociální vyloučení, mluvila taktéž druhá žena respondentka (R2).
U respondentů byl dále sledován postoj k jejich sebevědomí. Určitá spojitost se nabízí mezi sebevědomím a samotnou změnou zdravotného stavu, sníženou soběstačností a z ní plynoucí závislostí na pomoci druhé osoby. O těchto faktorech hovořili všichni respondenti. U mužů respondentů bylo znatelné, že do jejich sebehodnocení zasahuje jejich snížená schopnost vykonávat „mužské“ sociální role.
„Připadám si k ničemu, že ani nevyměním žárovku, a vlastně i mužskou práci obstarává manželka. Myslím si ale, že až budu mít bezbariérové bydlení, tak se to změní.“ (R1)
Co se týče postojů ke svému tělu, za přitažlivého se považoval pouze R3, ostatní svá těla jako atraktivní nehodnotili. Nepovažovali svá těla za sexy. „Ne, to vůbec.
Vždycky si říkám, že aspoň na jednu noc bych chtěla být krásná štíhlá dlouhá blondýnka, co chodí (smích).“ (R2).
Samotný sex ve spojitosti se sebevědomím zmiňoval R1: „Sex zvyšuje sebevědomí každému muži – když dovedu ženu k uspokojení.“ Také R3 hodnotil možnou spojitost zvýšení sebevědomí s využíváním komerčních sexuálních služeb: „Hodně tomu (pozn. zvýšení sebevědomí) pomohla právě i prostituce, že jsem využíval tyhle služby. Neměl jsem žádný sebevědomí, neoslovoval jsem žádný ženský, a tohlencto bylo takový jako, že mi dodávaly sebevědomí, i když jsem si to zaplatil, tak to tak prostě bylo.“
R3 obecně hovořil o tom, že sex (i partnerský) zvyšuje jeho sebevědomí. Naopak obě ženy – respondentky tohoto průzkumu, mezi sexem a jejich sebevědomím žádnou spojitost neviděly.
Aspekty sexuální výchovy v období dospívání byly zjišťovány u osob, které měly vrozené tělesné postižení nebo se jeho nositeli stali v dětství či dospívání (R2, R3, R4). R2 se s žádnou formou sexuální výchovy nesetkala. Informace získávala sama, postupně během života. R3 a R4 zmiňovali otevřenost mluvit o sexualitě ze strany rodičů.
„V tomhle s nima to mám otevřeně, pro mě nic nebylo tabu... Máma, se kterou jsem vyrůstal, na všechno mi odpovídala, co jsem chtěl vědět.“ (R3). Zmíněný R3 později žil v Jedličkově ústavu, kde se o sexualitu kolem 25. roku svého života začal zajímat blíže.
Setkal se však s nepochopením ze strany personálu. „Tam se o tom nemluví, ani učitelé, vychovatelé, asistenti, pro všechny to bylo tabu.“
61
Žádný z respondentů se nesetkal s tím, že by mu odborník (např. lékař) sám nabídl informace ohledně sexuálního života s postižením. Jeden z respondentů (R1) však vyhledal sexuologickou pomoc sám. Považoval ji za obohacující. „Bylo to přínosné, nebyl jsem jeho jediný ochrnutý pacient. Byl jsem tam spíš na konzultaci. Bylo to přátelské povídání, vysvětloval mi i sexualitu ženy.“ R3 sexuologa navštívit chtěl, ten však neměl bezbariérovou ordinaci, tak své snahy o jeho navštívení vzdal.
Někteří z respondentů zmiňovali jako významný zdroj informací o sexualitě internet (R1, R2, R3). Podle slov R1 je dobré informovat se v nějaké organizaci. Dodal však, že tyto organizace a jejich služby bývají primárně určeny pro osoby po úrazech.
Respondent zmiňoval také Českou asociaci paraplegiků a její YouTube kanál, který se tématu sexuality v některých videích dotýká. Na internetu se vzdělával i R3, jednalo se však o zahraniční zdroje. „Na západ od nás, tam už to funguje několik let, lidi to přijímaj, společnost je otevřená… Ke všemu jsem přišel na internetu, v angličtině.“ Tento respondent navíc zmiňoval zahraniční filmy, které se problematikou sexuality osob s tělesným postižením zabývají.
Ohledně dostupné a ucelené sítě pomoci osobám s tělesným postižením s jejich sexualitou R1 opět zmiňoval fakt, že existuje spíše pro osoby po poranění míchy. Stejně to cítil také R3. Ani R2 neměla pocit, že by v České republice existovala síť pomoci všem osobám s tělesným postižením s jejich sexualitou: „Myslím si, že (pozn. síť pomoci) vůbec není. Sexualita a postižení bude vždycky tabu. A že „chodící“ budou vždycky koukat divně, že i „my“ chceme sexuálně žít (…). Jsme taky lidi, máme pocity, vnímáme, tak proč se z toho dělá taková věda?“ Rovněž R4 považovala téma sexuality osob s postižením za něco, co je ve společnosti tabu, a informacemi o odborné pomoci osobám s postižením s jejich sexualitou nedisponovala.
Překážky naplňování sexuálního života bylo možné v první řadě spojovat se sníženými možnostmi vůbec navázat partnerský vztah. Někteří respondenti tento aspekt reflektovali. R4 zmiňovala potíže se sníženou soběstačností, kdy především v dospívání pro ni bylo komplikované se samostatně někam dopravit, a byla odkázána na pomoc další osoby, většinou matky: „Umíte si představit, jak vás matka vozí na rande, nebo vás z něj vyzvedává?“ Přetrvávající potíže s navazováním partnerských vztahů zmiňoval R3. Spojoval je se svým sebepojetím i s očekávanými genderovými rolemi ve vztahu muže a ženy. „Je to kvůli tomu handicapu, člověk si přece jen uvědomuje, že
62
nejsem atraktivní pro každýho, nebo že přece jenom i pro ženu – ona, to její vědomí, vidět toho partnera do budoucna pro rodinu, kterej zabezpečí… a nepředstavujou si tam vozíčkáře, kterýmu se zhorší nemoc až za pár let…“ V lepší výchozí pozici je podle něho osoba s postižením po úraze, která se nachází ve finální podobně zdravotního stavu.
Přímo v sexuálním životě za překážku všichni respondenti považovali fyzický stav. R2 limity spatřovala právě v omezení pohybu, zvlášť proto, že tělesné postižení měl i její partner. Také R3 hůře nesl svou ztíženou schopnost pohybu v souvislosti se sexem – a nemožností být dominantní, což se podle něj od muže očekává: „Se svýma partnerkama jsem to hodně řešil, řešim to furt (…), právě to že nejsem schopnej bejt dominantní, když to tak řeknu jo, vzít si tu ženskou někde. To je ale spíš problém mýho ega, nebo jako mužskýho ega… to hodně řeším, to mě trápí.“ Taktéž R4 si uvědomovala omezení v pohybu, osobně to ale nevnímala jako překážku a nepřipadala si limitovaná.
Na kompenzaci limitů v sexuálním životě respondentů se zaměříme následovně.
Má význam především u osob trpících sexuálními dysfunkcemi. Sexuální dysfunkce se vyskytovala u jednoho z respondentů (R1). Po onemocnění nemůže stykem dostáhnout orgasmu. R1 však vnímal i pozitivní aspekty této změny a v sexuální oblasti se cítil být obohacen. Za znepříjemňující faktor ji nepovažoval. „Zjistil jsem, že orgasmu se dá dosáhnout i jinak než stykem. Více se věnuji partnerce. Orálně ji uspokojuji.
Nebo pomůckama. To milování je pokaždé nyní jiné a víc mi do dalo, než vzalo – v této oblasti.“
Jednou z možností kompenzace limitů v sexuálním životě mohou být právě zmiňované sexuální pomůcky. Z pomůcek, které mohou výrazně ulehčit sexuální život při omezení pohyblivosti (kromě „klasických“ typů erotických pomůcek), měl R1 zkušenost s polohovacím klínem a závěsným sedákem. Ostatní respondenti nevěděli, že sexuální pomůcky pro osoby s postižením existují (ačkoliv R3 znal některé pomůcky pro ženy s postižením). Na otázku, zda se respondenti domnívají, zda by tyto pomůcky měly být hrazené ze zdravotního pojištění, nevzešla jednoznačná odpověď. R1 souhlasil. „Myslím si, že aspoň částečně ano (…), toto je taky životní potřeba i v podstatě rehabilitace.“ R2 s tímto nápadem spíše nesouznila. R3 souhlasil: „To si myslím, že je reálnější než zaplatit jim sexuální asistentku… To je správnej krok.“ R4 považovala za složité, jak by se posuzovala nárokovost na příspěvek tohoto typu.
63
V samotném pojetí sexu se respondenti z velké části shodli – pod pojmem sex si většina představovala samotný styk, tedy průnik penisu do vagíny. Nutno dodat, že tato většina byla pohlavního styku schopna. Za plnohodnotný sex považoval jiné sexuální praktiky respondent R1, který se potýkal se sexuálními dysfunkcemi. „Orální sex, ruční práce a když se podaří s pomůckou, tak i ta penetrace. Hlavně je to spojení dvou lidí v jedno.“ I R3 však zmiňoval, že má radši pojem sexualita, pod kterým si představuje vše, co se s ní pojí – od nahoty až po sex samotný.
Význam sexu v životě respondentů můžeme považovat za obdobný. Všichni respondenti se shodli v tom, že sex považují za přirozenou součást svého života a partnerského vztahu. S partnerstvím a láskou ho spojoval ženatý R1. „Ano, sex považuji za přirozenou a příjemnou součást mého života. Není jen o orgasmu, ale o té lásce, náklonnosti. Je pro mě důležitý. Láska bez sexu je jako kniha bez textu.“ Rovněž R3 považoval sex za významnou součást svého života. „Vždycky měl důležitý postavení.
Vždycky to bylo důležitý, vždycky mě to zajímalo a fascinovalo.“ Velký význam sexu v partnerském životě přikládala také R4: „Myslím, že má velký význam (…). Považuji sex za přirozenou součást partnerského života.“ Pro R2 měla přesah do vnímání sexuálního života skutečnost, že nemůže otěhotnět a miminko si přála. „Koukám na to jinak, když z toho nemůžu mít miminko…“ Nutno dodat, že R2 si navíc sex nemůže užívat kvůli vážným gynekologickým potížím, ale pociťuje radost, pokud se to podaří.
Dalším sledovaným aspektem se stala spokojenost s vlastním sexuálním životem respondentů. Dá se říct, že všichni respondenti považovali svůj sexuální život za uspokojivý. R1 postižení považoval za něco, co v sexuální oblasti jeho život spíše obohatilo. „Snad ano, ano, považuji. Když o nějaký smysl vjemu přijdete, něco se zase zesílí (…). Můj sexuální život je uspokojivý.“ Také R4 považovala svůj sexuální život za normální, uspokojivý. „Můj aktuální požehnaný stav je velmi specifický, ale jinak považuji svůj sexuální život za normální a uspokojivý.“ Již bylo řečeno, že R2 si nemůže sexu příliš užívat kvůli gynekologickým potížím. „Ale pokud je, tak jsem spokojená.“ R3 je obecně se sexuálním životem spokojen, pokud je v partnerském vztahu. Jelikož aktuálně je bez partnerky, tak spokojen nebyl: „Teď zrovna ne. Teď už nám ale leze jaro, takže jakoby… jsem zase přemejšlel, že bych si někoho zaplatil, no. Což jsem už nikdy nechtěl. Ale to mam vždycky jen takový myšlenky, a ono to přejde… nebo si někoho třeba najdu.“
64
Průzkum se na samotný závěr dotýkal tématu sexuální asistence. Byly zjišťovány postoje ohledně této služby i vlastní zkušenosti. Všichni respondenti měli o službě alespoň povědomí, jeden měl osobní zkušenost (R3). Názory na službu byly různé. „Využil bych to pouze v případě, kdybych byl sám. Neodsuzuji to. Mohou naučit, poučit, potěšit.“ (R1) Respondenti také vnímali rozdíl mezi prostitucí a sexuální asistencí. Zmiňována byla především odbornost asistentek. „Ty sexuální asistentky uměj pracovat s tím klientem, uměj se správně zeptat (…). Je to hodně o osobním přístupu, tím, jak ta asistentka je vyškolená, i tím, co ji může přijít za klienty… ona ho prostě vede, většinou jsou to slušný holky i kluci (pozn. klienti), i tím, jak jsou nezkušený a bojácný.“
(R3). R3 za ideální stav považoval to, že sexuální asistence zvýší sebevědomí osob k tomu, aby si našli stálého partnera či partnerku. Významných rozdílů si byla vědoma i R4. Za hlavní účel sexuální asistence považovala snahu klientovi pomoct. R4 také konstatovala fakt, že sexuální asistence může probíhat v rovině asistované soulože, kdy se asistent do samotného aktu nezapojuje a je pouhým pomocníkem k uskutečnění aktu dvou handicapovaných osob.
Za výhody respondenti považovali poznávání těla, komunikaci, edukaci, dopřání radosti klientovi, vyškolení asistentek a fakt, že vůbec taková služba v České republice vznikla „Ten impulz, že na to někdo upozornil, a že to vůbec vzniklo. Ten začátek mi přišel strašně důležitej, a teď už se to může jenom zlepšovat. Pochybuju, že ten projekt umře, vždycky o to bude nějakej zájem.“ (R3) Neopomenuta byla potenciální příležitost zvýšení sebevědomí a pozitivní ovlivnění psychiky. Zmíněno bylo také boření mýtů o sexualitě osob s postižením. „Například v tom, že pomáhá bořit mylné přesvědčení, že lidé s postižením nepotřebují nebo nemohou mít sex.“ (R4)
Za nevýhody respondenti považovali fakt, že vztah sexuální asistence nenahradí, cenu, vizáž asistentek, možný vznik závislosti a zamilování se klienta do asistenta. „Není to o lásce, a to může někomu i ublížit.“ (R1) Byl zmíněn rovněž přístup veřejnosti k takové službě nebo ostych a nízké sebevědomí potenciálních klientů, kteří kvůli tomu službu raději nevyužijí, a nemožnost legálně službu takovým osobám zprostředkovat (kuplířství). R2 se nelíbil fakt, že služba je mířená především na muže, a nesouhlasila s přílišnou medializací. „Moc se to rozebírá, a není důvod proč. Jsem to viděla i v televizi, a přišlo mi to směšný. Třeba proč jen pro muže? A co ženy? A myslím si, že i ty co to dělají to dělají jen pro peníze a moc se jim do toho nechce… Myslím si, že co se bude týkat „nás“ (pozn. osob s tělesným postižením), tak vše bude tabu ať půjde
65
o cokoliv…“ (R2). R2 by neuvažovala o vyzkoušení takové služby: „To už radši gigolo, o tom aspoň vím, že by to bylo pro peníze a bez soucitu (smích).“ S komerční placenou sexuální službou zkušenost ale neměla, ačkoliv ji zvažovala, když neměla partnera.
Naopak zkušenost se sexuální asistentkou měl R3. „Zajímala mě ta tantra a tyhle energie… Tak jsem si říkal, že to chci vyzkoušet, že to je něco novýho (…).“ Zkušenosti měl R3 i s komerčními sexuálními službami. Většinu těchto zkušeností hodnotil pozitivně, narazil ale také na překážky, většinou fyzické bariéry. Setkal se ale také s odmítnutím ze strany sexuální pracovnice. „Řekla, že s vozíčkářem nic dělat nebude…“
Co se týče potenciální možnosti financování sexuální asistence ze strany zdravotního pojištění, názory se různily. R1 souhlasil. „Úplně, protože někdo nemá šanci jinak se realizovat. Vemte si člověka s DMO. Ten těžko od mala poznává své tělo.
Nebo atrofici.“ R2 nesouhlasila: „To už se netýká zdravotního stavu, to je naše soukromá věc. Pojišťovna mi nehradí nepíchavý kolečka u vozíčku, a to je potřeba… Tak natož tohle.“ R3 sice souhlasil a operoval také se skutečností, že v některých státech se na službu sexuální asistence z veřejného pojištění přispívá – ale obával se, že na to ještě není společnost v České republice připravená. „Tady v Český republice je spoustu oborů, kam ty prachy vrazit… a kdyby se lidi dozvěděli, že se dávaj peníze na tyhle věci, tak by asi nebyli úplně rádi. To zatím ne… Ale do budoucna.“ (R3) Nutno dodat, že R3 však sám zvažuje založení nadačního fondu, který by na tyto služby přispíval osobám, které si to nemohou dovolit, a angažoval se při samotném vzniku služeb sexuální asistence v České republice.
Vyhodnocení
V následující části kapitoly dojde k zodpovězení toho, zda byl splněn cíl této bakalářské práce. Cílem bakalářské práce bylo zjistit, jak osoby s tělesným postižením vnímají svou sexualitu. S tímto hlavním průzkumným cílem byla stanovena i hlavní průzkumná otázka. Byly rovněž stanoveny dílčí průzkumné cíle – a dílčí průzkumné otázky. Během realizace průzkumu došlo k získání odpovědí na tyto otázky, čímž došlo k naplnění cíle bakalářské práce.
66