Průkopníky rozvoje lékařské sexuologie v šedesátých letech byli William Masters a Virginia Johnsonová. Johnsonová byla sociální pracovnice a s lékařem Mastersem tvořili tým. Drábek (2013, s. 25) se domnívá, že právě i mezioborové znalosti Johnsonové z oblasti sociální práce přispěly k úspěchu jejich významného výzkumu fyziologie lidského sexuálního chování.
Sociální práce totiž představuje obor, který vyžaduje teoretický i praktický základ mnoha vědních oborů (např. pedagogika, sociologie, medicína, psychologie, psychiatrie, právo aj.) (Truhlářová in Drábek 2013, s. 29). I proto má potenciál zprostředkovat a poskytovat služby, které pracovníci jiných pomáhajících profesí poskytují velmi málo nebo vůbec. Sociální pracovník má možnost nabídnout pomoc v problematikách různých oborů a cílových skupin. Osoby s postižením jsou jedna z cílových skupin sociální práce. Náplní sociální práce tedy může být i pomoc či podpora v oblasti sexuality a partnerství těchto osob (Drábek 2013, s. 25).
Tento fakt lze demonstrovat na samotných principech sociální práce. Jeden z klíčových principů zákona o sociálních službách je snaha předcházení sociálnímu vyloučení osob. Sociální služby se snaží o sociální začleňování osob a jejich přístup k příležitostem a možnostem žít běžným způsobem života. Za důležitou součást běžného lidského života můžeme pokládat navázání partnerství a možnost vést sexuální život.
Cílem sociální práce je vytvořit osobám podmínky, které vedou k uspokojování přirozených životních potřeb. V rámci zvyšování kvality života klientů sociální práce, tedy rovněž osob s postižením, se tato profese nutně dotýká právě i tématu sexuality a partnerství (Drábek 2013, s. 25–27).
Je zřejmé, že sociální práce poskytovaná skrze sociální služby se může nejen podílet kupříkladu na partnerském i sexuálním poradenství pro osoby s postižením, ale může rovněž vyvíjet záměrnou a cílenou podporu naplňování sexuality u osob žijících v sociální službě pobytového typu, dále může realizovat osvětovou činnost atd. (Kaliba in Drábek 2013, s. 26).
Je taktéž vhodné sociální pracovníky přímo zařadit do týmu profesionálů, kteří se partnerským a sexuálním životem osob s postižením zabývají (Truhlářová in Drábek 2013, s. 29). Zvěřina (in Drábek 2013, s. 28) tvrdí, že sociální pracovník by měl tvořit člena týmu na každém větším sexuologickém oddělení. Sociální pracovník může
37
nabídnout pomoc v partnerské a sexuální problematice osob s postižením právě proto, že v zájmu sociální práce je široká oblast života lidí, která zasahuje do mnoha oblastí se sociálními kontexty. Weiss (et al. tamtéž, s. 28) věří, že nejvhodnější pomocí osobám s postižením v naplňování sexuality je interdisciplinární přístup. To znamená, že na pomoci by se měli podílet lékaři, psychologové i sociální pracovníci.
a) Poradenství
Naprostým základem práce sociálního pracovníka je poskytovat poradenství.
Sociální pracovník by měl být schopen poskytnout osobě s postižením informaci, kde může hledat adekvátní pomoc ohledně své sexuality. To je velmi důležité, protože osoby s postižením často neví, na koho by se mohli obrátit (Drábek 2013, s. 32). Potíž bohužel představuje to, že lidé považují sociální práci za blíže nespecifikovanou profesi, a zpravidla nevědí, že právě sociální pracovníci nebo pracovníci v sociálních službách by mohli nabídnout osobám v této oblasti pomoc či pomoc zprostředkovat (Musil in Drábek 2013, s. 26).
b) Práce se sexualitou klientů v sociálních službách pobytového typu
Aktuálně sociální služby směrují ke zkvalitnění podmínek pro realizaci partnerského a sexuálního života osob s postižením. Od dřívějších snah sexualitu těchto osob eliminovat směřujeme k přijetí sexuálních potřeb klientů a kultivaci jejich sexuality.
Tabuizace celé problematiky je však stále velmi častá (Drábek 2013, s. 30–31). Podle Eisnera (tamtéž) je práce se sexualitou lidí v sociálních zařízeních s postižením ve svých začátcích.
Pokud se sociální služba rozhodne na podpoře partnerských vztahů a rozvíjení sexuality klientů participovat, je důležité do zařízení zavést tzv. Protokol sexuality, který shrnuje stanovení možností služeb ve vztahu k práci se sexualitou, prověření jednotnosti týmu v přístupu k sexualitě, stanovení možností, vymezení postoje celé organizace i vytyčení podstatných bodů. Některá zařízení sociálních služeb Protokol sexuality v současné době využívají. Protokolu sexuality se v českém prostředí blíže věnuje Eisner a Venglářová (2013, s. 76–84). Kurzy pro management sociálních organizací ohledně protokolu sexuality i jeho zavádění do praxe se také zabývá Freya, jak jsme zmiňovali v předešlé podkapitole.
38
Šídová (2018) zmiňuje několik doporučení, kterými mohou tzv. třetí osoby, které přicházejí s osobou s postižením do kontaktu, tedy i pracovníci v sociálních službách nebo sociální pracovníci, pomoci osobě naplňovat její sexualitu. Dodejme, že práce se sexualitou klienta je citlivou oblastí, do které se promítají faktory ze strany klienta, ze strany personálu i ze strany organizace nebo celé společnosti (Venglářová in Venglářová, Eisner 2013, s. 24).
Mezi doporučení Šídové (2018) patří:
➢ Vzdělávejte se v oblasti sexuality vztahů.
➢ Zaveďte sexuální výchovu pro klienty/klientky.
➢ Diskutujte s klienty, edukujte je, vysvětlujte jim a netrestejte je za projevy sexuality.
➢ Nakupte knihy o sexualitě a mějte je k dispozici ve své knihovně.
➢ Vytvořte si Protokol sexuality.
➢ Zamyslete se, jak to máte se svou sexualitou vy. Kde jsou vaše hranice a limity?
➢ Umožněte svým klientům/klientkám navazovat vztahy.
➢ Dopřejte jim možnost soukromí a možnost intimního života.
➢ Dovolte jim možnost sexuální asistentky, když chtějí a mají na to prostředky.
➢ Dovolte jim používat erotické pomůcky, když o ně mají zájem. Je to pro ně bezpečnější než si aplikovat do intimních partií nevhodné předměty.
➢ Mějte na paměti, že pro tyto osoby je důležitý dobrý nácvik masturbace.
Problém může představovat filozofie zřizovatele, především organizace zřizovaná církví. Ta samozřejmě nemůže být uplatňována v životě klientů, kteří jsou různého nebo žádného vyznání, nebo těch, kteří se pro např. křesťanská pravidla a hodnoty sami nerozhodli. Je důležitý respekt a přijetí homosexuální orientace, masturbace, sexu mimo manželství aj. ze strany organizace (Eisner in Venglářová, Eisner 2013, s. 45).
c) Makropraxe sociální práce
Sociální práce se nemusí v otázkách partnerství a sexuality osob s postižením angažovat pouze v rámci poradenství nebo u klientů pobytových sociálních služeb. Také aktivity v makropraxi sociální práce, které se orientují na širokou veřejnost, mohou zásadně přispívat k řešení partnerské a sexuální problematiky osob s postižením.
Hovoříme např. o poskytování konzultací institucím, osvětové činnosti, kampaních, které
39
ovlivňují veřejné mínění, vzdělávání dalších pracovníků apod. Osvětové aktivity ve formě přednášek, besed, prezentací aj. zlepšují informovanost společnosti, redukují přetrvávající mýty, a přispívají ke zvýšení kvality života lidí s postižením (Novosad in Drábek 2013, s. 51).