4 Vyčíslení emigrace za roky 1980-1989
4.15 Emigrace na základě nelegálního překročení hranic
Vedle emigrace, které předcházel povolený výjezd z republiky, se v seznamech emigrantů vyskytovaly i záznamy o emigrace nelegální nebo nezjištěnou cestou. Výpočty jsem dospěla k číslu 344 takovýchto emigrantů za celé období 1980 – 1989. Výpočty i za jednotlivé roky vidíme v následující tabulce:
Tabulka 24: Vyčíslení emigrace nelegálním nebo nezjištěným způsobem za jednotlivé roky 1980-1989
Rok 1980 1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989 Celkem
162 HANZLÍK, Jan. Československá emigrace očima tajných materiálů. In: Securitas imperii. 9, Sborník k problematice zahraničních vztahů čs. komunistického režimu. Vyd. 1. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2002. 391 s. ISBN 80-902885-5-3. s. 269-306. s. 271.
163 Tamtéž. s. 304.
70
Potvrzení toho, že tato čísla korespondují se skutečným počtem úspěšných nelegálních přechodů hranic, by muselo být předmětem dalšího výzkumu.
V materiálech, se kterými jsem pracovala, jsem našla několik záznamů o nelegálních překonáních hranic. Za všechny uvedu pár příkladů:
Emigrantům se několikrát podařilo vycestovat na doklady někoho jiného – na
odcizené doklady nebo dokonce na doklady vlastního bratra (ve 2 případech). Několikrát jsem také objevila nelegální překonání hranic služebním vrtulníkem nebo helikoptérou.
Nejvynalézavější z překonavatelů hranic, na které jsem v evidenci emigrace narazila, byli Josef Hlavatý, který uprchl v roce 1988 na rogalu vlastní konstrukce a Robert Hutyra,
kterému se pro změnu podařilo uletět balonem vlastní konstrukce s celou rodinou. Na tenkém ledě morálky se už pohybovali 2 mladí chlapci, kteří unesli letadlo směřující do Amsterdamu.
Jejich „dobrodružství“ jako první vylíčím v následující kapitole a zmíním ještě další kauzy, na které jsem ve svém bádání narazila, a ke kterým lze najít více informací v odborné literatuře.
Doba 80. let v žádném případě nebyla poklidná, i v tomto období se odehrály dramatické útěky přes železnou oponu.
4.15.1 Únos letadla dvěma 16letými chlapci (1989)
Štefan Mačičko a Dušan Styk odešli 28. března 1989 z domova a vydali se do Prahy na letiště. Svůj čin chtěli zřejmě provést už v ten den v noci. Objevili se před terminálem letiště kolem 11 hodiny večer, kde byli zkontrolováni hlídkou Sboru ozbrojené ochrany letišť.
Chlapci hlídce řekli, že si chtějí prohlédnout letiště, protože zde ještě nikdy nebyli. Hlídka je ale upozornila, že na prohlídku letiště je moc pozdě, tak chlapci odešli a noc strávili
v polorozbořeném objektu 400 m od letiště. Na tomto místě později bezpečnostní orgány našli mimo jiné náboje nebo učebnice angličtiny a italštiny.
Následujícího dne ráno se na letiště vydali znovu. Zamířili do vládního salonku, kde ozbrojeni vzali jako rukojmí jednu z pracovnic odbavení a zamířili ke dveřím na plochu letiště. Nejblíže vládnímu salonku se nacházelo letadlo maďarské společnosti Malév, které právě zastavilo na lince Budapešť – Praha – Amsterdam. Rukojmí se pokusil pomoci pracovník pasové kontroly, který však nebyl ozbrojen, zatímco ozbrojení pracovníci, kteří střežili maďarské letadlo, byli ze zákroku natolik překvapeni, že se nepokusili zasáhnout.
Další dění popisuje ve své výpovědi ve vyšetřovacím spisu kapitán letadla: „…Z žádosti únosce jsme pochopili, že chce, abychom letěli do USA. Snažil jsem se mu vysvětlit, že
71
letadlo není technicky schopné přeletět oceán a nabídli jsme mu, že můžeme tedy odletět do kteréhokoliv města v Západní Evropě… Únosci se zajímali o to, jak nejpomaleji můžeme letět a v jaké nejmenší výšce nad zemí můžeme letět. Z řeči únosce vysvitlo, že by chtěli v této výšce z letadla vyskočit…“ Vyskočení za letu únosci na základě kapitánovy výpovědi zamítli, ale požadovali, aby přistáli na konci dráhy, aby tak oni dva mohli z letiště snadněji odejít.
Kapitán s únosci, cestujícími a zajatou pracovnicí letiště tedy stále zůstávali na palubě.
Druhý pilot kontaktoval letiště, že jsou na palubě únosci a začalo vyjednávání. Kapitán dále říká: „Únosci nechtěli o žádném vyjednávání ani slyšet, proto jsem požádal o natankování letadla na trať Praha – Barcelona… Nervozita únosců neustále stoupala… také proto, že se k letadlu přiblížil obrněný transportér… Vyjednávání na druhé straně vedl soudruh Taba jako maďarský konzul. Ten požádal únosce o propuštění žen a dětí a jako rukojmí nabídl svoji osobu. Únosci tuto výměnu přijali… Požádali jsme o povolení ke startu do Barcelony a asi v 11.40 hodin jsme odstartovali… Z jednání únosců vyplynulo, že se za každou cenu chtějí vzdát jen Američanům… Ukázali jsme jim mapu letiště ve Frankfurtu, kde se nachází
americká vojenská základna… Únosci souhlasili s tím, abychom tedy přistáli ve Frankfurtu…
Únosci chtěli nejprve vystoupit z letadla se zbraněmi, ale soudruh Taba je přemluvil, aby zbraně nechali v letadle a vystoupili se zvednutýma rukama… Po otevření dveří jsme jim spustili palubní žebřík, aby únosci nechali na palubě zbraně a poodešli od letadla směrem k vozidlu s ozbrojenými muži, které tam stálo.“
Mačičko a Styk se tedy dostali alespoň do západního Německa, kde je však čekal soud. Německá justice k nim ale byla poměrně shovívavá (také zřejmě kvůli přihlédnutí k jejich nízkému věku). Oba byli 29. srpna 1989 odsouzeni k dvouletému podmíněnému trestu za ohrožení bezpečnosti vzdušného dopravního prostředku.164
Tento únos letadla ze socialistického Československa nebyl jediný. Další případy nalezneme v publikaci Ladislava Kellera a Bohdana Koverdynského Únosy dopravních letadel v Československu 1945-1992 (viz předchozí citace). Některé z těchto únosů byly také inspirací pro propagandu - např. pro film Únos165 nebo díl Mimikry ze série 30 případů majora Zemana166.
164 KELLER, Ladislav – KOVERDYNSKÝ, Bohdan. Únosy dopravních letadel v Československu 1945-1992. Vyd. 1.
Cheb: Svět křídel, 2012. 215 s. Svět křídel; 144. ISBN 978-80-87567-11-1. s. 182-189.
165 Únos [film]. Režie Jan KADÁR, Elmar KLOS. Československo, 1952.
166 30 případů majora Zemana [televizní seriál]. Režie Jiří SEGUENS st. Československo, 1974.
72
4.15.2 Přelet balónem přes „železnou oponu“
V roce 1979 se úspěšný slovenský cyklistický závodník Robert Hutyra ze zahraničních novin dozvěděl o útěku dvou východních Němců přes železnou oponu pomocí
horkovzdušného balónu. Jejich čin ho inspiroval a v roce 1981 začal s manželkou vyrábět balón pro svůj vlastní útěk. Hutyra si spočítal, že na jeho výrobu bude potřebovat 1 500 m látky, objížděl tedy prodejny s textilem a kupoval kusy látky po 30 metrech, aby nebyl podezřelý. Na koci roku 1981 byl balón hotov, ale jeho první let se nezdařil. Balón byl sestrojen naprosto špatně a tak ho Hutyra ve vzteku spálil.
Začal však znovu a nový balón byl hotov v roce 1983. Celé léto tohoto roku čekal u Bratislavy na východní vítr, který měl balón zanést do Rakouska. Ten ale nepřicházel a tak musel změnit plán. Nakonec Hutyra našel vhodné odlehlé místo nedaleko Božic na
Znojemsku, od hranic vzdálené asi 10 kilometrů. Jeho dvě děti se o plánu útěku dozvěděly dva dny předem. Podle Hutyry byli Čtrnáctiletá dcera a jedenáctiletý syn byli nadšeni. Bylo to pro ně prý úžasné dobrodružství. Odstartovali v půl jedenácté večer 7. září 1983. Pohraniční stráž jejich let skoro celou dobu pozorovala, ale nevypálila jediný výstřel. Dostala totiž mylnou informaci, že balon letí na rakouské straně hranice. Po necelé hodině letu tedy Hutyra s rodinou bezpečně přistáli v Rakousku.
Komunistické orgány se snažili za každou cenu najít někoho, kdo Hutyrovi s útěkem pomáhal, aby mohli potrestat aspoň jeho. Vyšetřovali Hutyrova bratra, ale nepodařilo se prokázat, že mu s útěkem pomáhal, proto bylo jeho trestní stíhání zastaveno. Na Hutyrům útěk tedy nikdo nedoplatil.167
Hutyrův útěk vzbudil v zahraničí velkou pozornost. Hutyrovi a jeho rodině blahopřál i tehdejší americký prezident Ronald Reagan. Ze zahraničního rozhlasu se o něm dozvěděli i českosledovenští občané. Z Rakouska se s rodinou odstěhoval do USA, kde žije dodnes. Do České republiky se ale často vrací. Jeho balón je vystaven v berlínském Muzeu zdi.168
167 PEJČOCH, Ivo. Hrdinové Železné opony: útěky do svobodného světa s pomocí neobvyklých technických prostředků v letech 1949-1989. Vyd. 1. Cheb: Svět křídel, 2008. 191 s. Svět křídel; 99. ISBN 978-80-86808-52-9.
s. 134-140.
168 NAVARA, Luděk – ALBRECHT, Josef. Abeceda komunismu. Vyd. 1. Brno: Host, 2010. 234 s. ISBN 978-80-7294-340-1. s. 217-225. Více o tomto muzeu viz Mauermuseum [online]. [vid. 17. 4. 2015]. Dostupné z:
http://www.mauermuseum.de/
73
4.15.3 Přelet otce a syna na rogalu vlastní konstrukce do Rakouska
Rodina Josefa Hlavatého měla problémy s režimem vždy, jelikož Hlavatého dědeček byl živnostník. Hlavatý se od dětství zajímal o letadla. O emigraci začal uvažovat, když žádal o místo pilota práškovacího letadla, což mu ale bylo zamítnuto, protože nebyl ve straně.
S manželkou plánovali vyjet do Jugoslávie a odtamtud do USA. Jenže StB jeho úmysl tušila, výjezdní doložku nedostal a navíc mu zabavili cestovní doklady. Jeho manželka ale sehnala potvrzení od lékaře, že jejich roční syn Josef potřebuje ze zdravotních důvodů k moři. Jenže Hlavatý s druhým tříletým synem museli zůstat doma – jako „rukojmí“.
Když bylo jisté, že jeho žena bude moci vycestovat do Jugoslávie, začal přemýšlet, jak se se synem dostat za ní. Volba padla na rogalo, které měl doma už sestrojené pro zábavu.
Místo startu si vyhlédl na Slovensku. Podle mapy zjistil, kde se dálnice na Bratislavu nejvíce přibližuje rakouské hranici. Svou roli hrálo to, že šest metrů dlouhé složené rogalo
přepravované na přívěsu mohlo na dálnici budit menší pozornost, než kdyby je vezli k Západní hranici. Navíc dálnice byla hlučná a motor rogala by tedy neměl být tolik slyšet. Ke startu měla posloužit nevyužívaná asfaltka blízko dálnice.
Dopravit a složit rogalo na místo pomohli Hlavatého rodiče. Josef Hlavatý a jeho tříletý syn David však museli čekat na příznivé letové podmínky tři dny. Konečně odstartovali ve tři hodiny ráno 7. července 1988.
Po pár chvílích letu Hlavatý dostal strach, že letí špatně. Rogalo totiž nebylo vybaveno žádnými navigačními přístroji, Hlavatý měl na ruce jen kompas. Za chvíli v dálce uviděl světýlko. Byla to strážní věž. Viděl vojáka vzdáleného 20 až 35 metrů, který ho překvapeně pozoroval. Byl ozbrojený, ale naštěstí nestřílel. Pod strážní věží viděl další vojenské budovy, ve kterých už byl slyšet hluk, a ve kterých se rozsvítila světla. Na obloze po něm pátral reflektor.
Hlavatý měl strach, ale nepochyboval o tom, že sebou na riskantní cestu vzal syna: „ Kdybych ho nechal doma, dali by ho do dětského domova… tak jsem si řekl, umřeme spolu, nebo spolu budeme žít na svobodě… Že nedoletíme? To jsem si představit nedovedl. S tím jsem nebyl smířený: buď život nebo smrt...“ vzpomíná Hlavatý.
Za čtyři minuty však uviděl řadu světýlek. Poznal, že je to rakouské nádraží, protože na něm byly jiné lokomotivy než v Československu. Po dvou hodinách ve vzduchu přistáli.
Nad sebou slyšel kroužit československý vrtulník, ale už byl na zemi v bezpečí.
74
Stopem rychle odjeli do Vídně a Hlavatý poslal manželce do Jugoslávie telegram.
Objevila se však další komplikace – česká průvodkyně sebrala všem turistům pasy a odmítala jim je před zpáteční cestou vydat. Petra Hlavatá však průvodkyni přesvědčila, že syn
potřebuje k lékaři. Dostala pas a přímo od lékaře utekla, ani se nevrátila pro své věci. Se svým manželem a druhým synme se setkala za dva měsíce.
Horší to měli Hlavatého rodiče. StB je podezřívala, že synovi v útěku pomáhali. Nic jim nedokázala, ale byli přesto vyhozeni ze zaměstnání. Samotný Hlavatý byl v nepřítomnosti odsouzen k pěti a půl letům vězení za opuštění republiky a únos dítěte.
Také Hlavatého rodičům se později podařilo dostat do Rakouska za synem, a to v létě 1989. Hlavatý si plánoval, že z Rakouska půjde do USA na Aljašku. Mezitím přišla
„sametová revoluce", ale Hlavatý se rozhodl zůstat v Rakousku, kde žije dodnes, ale do Česka se občas vrací na chalupu. „Už bych se dnes úplně vrátit nemohl, mám povinnost vůči
Rakousku. Dali mi občanství, práci… Cením si toho,“ říká Hlavatý. Jeho rogalo je vystavené v muzeu útěků přes železnou oponu v Berlíně.169