3 Problém emigrace z Československa ve 20. století
3.1 Vlny emigrace
3.1.5 Posrpnová a „normalizační“ emigrace
Horní hranice odhadů počtu emigrantů, kteří opustili Československo po srpnové okupaci vojsky Varšavské smlouvy, sahá až ke 100 000 lidí.65 Některé lidi okupace zasáhla v zahraničí na dovolené (hlavně v Jugoslávii) a řada z nich této situace využila k emigraci.
Zmatek na československých hranicích bezprostředně po okupaci emigraci také nahrával. Ve dnech 21.-28. srpna pasové kontroly na hranicích s Rakouskem a západním Německem často propouštěli cestující bez výjezdních doložek nebo dokonce bez jakýchkoliv cestovních
dokladů. I poté zůstával počet emigrantů vysoký, neboť krátkou dobu po invazi bylo vydávání výjezdních doložek liberální a některé státy byly stále ochotné uprchlíky z Československa přijímat (např. Rakousko).66 Hranice se uzavřely až na podzim roku 1969.67
Československo opouštěli účastníci reformního hnutí z řad funkcionářů KSČ. Další lidé odcházeli kvůli perzekucím a šikaně ze strany režimu. Někteří jen chtěli žít svobodně, cestovat podnikat, studovat a realizovat se svobodně ve svém oboru, což jim často
v socialistickém Československu nebylo umožněno. Některé do emigrace na Západ vedla jen touha pro materiálním dostatku nebo po zlepšení ekonomické situace.
Mezinárodní politická situace byla velmi odlišná od roku 1948, už nehrozil otevřený ozbrojený konflikt mezi Západem a sovětským blokem. A hlavně okupace a zmařené reformní hnutí zmrazily veškeré naděje na změnu. Lidé už odcházeli do emigrace spíše s vědomím, že je to natrvalo.
Posrpnová a „normalizační“ emigrace měla mnohem jednodušší začátky v emigraci než poúnorový uprchlíci, kteří po opuštění vlasti museli strávit často ještě několik let
v uprchlických táborech, kde byly obtížné podmínky. Západní Evropa už nebyla rozvrácená válkou a často emigrantům jejich začátky velmi usnadňovala. Jak vzpomíná např. novinář Karel Hvížďala:
„Do Německa jsme přišli (s manželkou) v roce 1978 a v té době byla emigrace z Čech stále přijímaná velice dobře, zvlášť pokud byla jazykově a profesně vybavena. Pamatuji takové absurdity, že k nám přišli pracovníci nějakého sociálního úřadu a začali sepisovat, co nám chybí v bytě, například vyměřovali okna, aby nám pořídili záclony. Když jsem jim říkal,
65 Toto číslo uvádí např. Pavel Tigrid ve své knize Politická emigrace v atomovém věku.
66 STERN, Silke. Československá emigrace v letech 1968-1969 – Rakousko jako první azylová země emigrantů. In KARNER, Stefan – STEHLÍK, Michal. Česko. Rakousko. Rozděleni – odloučeni – spojeni. Sborník a katalog
Dolnorakouské zemské výstavy 2009. Schallaburg, 2009. ISBN 978-80-86382-27-2. s. 128-131.
67 RYCHLÍK, Jan. Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v Československu: pasová, vízová a
vystěhovalecká politika 1848-1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007. 259 s. Česká společnost po roce 1945; sv. 4. ISBN 978-80-7285-081-5. s. 112.
26
že to nepotřebujeme, že si je koupíme, řekli jen, ne, ne, to mít musíte, aby byt hezky vypadal.
Takže i když jsme oba odmítli podporu, protože jsme prakticky hned začali pracovat, úřad měl obrovskou snahu nám pomoci.“68
V tomto duchu vzpomínají na svůj příchod do emigrace i manželé Bískovi, se kterými dělala rozhovor moje spolužačka Kristýna v rámci seminární práce. Z jejich vzpomínek je však také cítit velký stesk a nesmíření se se setrváním v emigraci do konce života: „Vlastně jsme zjistili, že být někde omezenou domu – třeba studijně na rok – se nedá vůbec srovnat s tím, když člověk tam přijede, a teď si představí, že tam bude žít do konce života. Zřejmě protože tehdy to nevypadalo, že bychom se byli mohli vrátit… Hned jsme měli kde bydlet.
Přijali jsme ten domek. Lidi, kteří na nás čekali ze skotské církve69, ho totálně vybavili se vším všudy: postele byly povlečený, v ledničce bylo mlíko a máslo, chleba tam byl … všechno bylo připraveno. To znamená, že prostředí, které oni připravili, tak řekli: „Tohle je vaše.“ A my jsme na to koukali a říkali jsme si: „Vždyť tohle přece není naše, my to takhle vlastně ani nechcem“… Jako dnes lidi jezdí do apartmánu někde na dovolenou, tak to je zařízený, člověk je tam na týden, ale my jsme tam měli být na dlouho …“
Obecně lze říci, že každý prožíval příchod do emigrace a následnou integraci jinak.
Řada osob se úspěšně zapojila a našla si své místo, jiní to však nezvládli – prožívali smutek po domově, nedokázali se naučit nový jazyk, prodělali sociální nebo kariérní propad. Někteří z nich svůj úděl neunesli a vrátili se zpátky do Československa, jiní zůstali do listopadu 1989 a pak se rozhodli ihned pro návrat.
3.1.5.1 Politický exil po srpnu 1968
Zatímco poúnorový politický exil byl striktně protikomunistický, ten posrpnový se vytvořil z reformního křídla KSČ. Nová vlna emigrace znamenala pro exil omlazení a nový náboj, když už vliv a síla poúnorového exilu slábla. I v mnoha dalších aspektech byla tato vlna jiná, protože už mezinárodní politická situace byla naprosto odlišná než v roce 1948.
Válka mezi Západem a sovětským blokem už nehrozila tak silně jako na konci 40. let, tudíž naděje na změnu politického systému v Československu byla mizivá. Posrpnový exil z řad reformních komunistů si úplnou změnu politického systému ani nepřál, jeho činnost se nesla v duchu reformního komunistického hnutí.
68 KUČERA, Vladimír. Exulanti XX. Století. In: Historie.cs [televizní pořad]. [online]. [vid. 24. 11. 2014]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/212452801400029-exulanti-xx-stoleti
69 Tomáš Bísek odjel do Skotska pracovat jako farář.
27
Posrpnový politický exil se zaměřil hlavně na publikační a informační činnost. Té se věnoval i poúnorový exil (např. čtvrtletník Svědectví Pavla Tigrida), ale ne v takové míře. Po roce 1968 vznikla významná nakladatelství (Index v Kolíně nad Rýnem nebo Škvoreckého 68 Published v Torontu) i časopisy (Literární listy Jiřího Pelikána v Římě, atd.)
Posrpnový exil měl také na rozdíl od toho poúnorového mnohem více spojenců.
Veškerá západní levice sympatizovala s „pražským jarem“ a tím pádem i s celým politickým exilem. Také např. vláda lidové Číny vyjádřila po srpnové okupaci Československu podporu, když vyzvala SSSR, aby stáhla svá vojska.70 Ne všichni však reformní komunisty vítali na Západě s otevřenou náručí. Historik Karel Kaplan71 vzpomíná: „Němci nám nevěřili…
Mysleli, že jsme infikovaní komunistickým režimem nebo že jsme nějací agenti. Nestalo se to jen v mém případě. Bylo to běžné u lidí, kteří byli tenkrát aktivní v československé politice.“72
Spolupráce mezi poúnorovým a posrpnovým exilem byla velice obtížná. Ať už kvůli generačnímu rozdílu, tak také proto, že se posrpnová emigrace nikdy nevyhranila proti
vedoucí úloze jedné strany a jedinou cestu pro Československo viděla v „socialismu s lidskou tváří.“73
Přestože StB přikládala politické opozici v emigraci velký význam, politicky
angažovaných emigrantů byla ve skutečnosti menšina. Ani vliv politicky činných emigrantů na československé občany není možno přeceňovat. Informace o jejích aktivitách nebo publikační činnost byly v Československu dostupné pouze malému množství lidí, průměrný Čechoslovák o ně nejevil zájem. To se však netýkalo rozhlasových stanic Hlas Ameriky nebo Svobodná Evropa, které minimálně v 80. letech poslouchalo mnoho lidí.
Největší zásluhou politicky aktivní emigrace spočívala ve zprostředkování československých problémů světové veřejnosti a styky s čelními představiteli západní politiky, jejíchž prostřednictvím mohl být vyvíjen tlak na československou vládu.74
70 TIGRID, Pavel. Politická emigrace v atomovém věku. 1. vyd. v Československu. Praha: Prostor, 1990. 137 s.
ISBN 80-85190-00-1. s. 48.
71 Karel Kaplan byl v 50. stalinistou, v první polovině 60. let působil jako konzultant pro historii v Ideologickém oddělení ÚVKSČ. Stal se členem komisí, které měly přehodnotit krvavé politické procesy v Československu po roce 1948 a navrhnout rehabilitaci odsouzených komunistických činitelů. Po sovětské okupaci pracoval jako topič a v roce 1976 emigroval do západního Německa. Po roce 1989 se vrátil do Československa.
72 PALEČEK, Pavel. Exil a politika. Historici o nejnovějších dějinách a o sobě. Tišnov: Sursum, 2004. ISBN 80-7323-070-4. s. 65.
73 TIGRID, Pavel. Politická emigrace v atomovém věku. 1. vyd. v Československu. Praha: Prostor, 1990. 137 s.
ISBN 80-85190-00-1. s. 75.
74 HANZLÍK, Jan. Československá emigrace očima tajných materiálů. In: Securitas imperii. 9, Sborník k
problematice zahraničních vztahů čs. komunistického režimu. Vyd. 1. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2002. 391 s. ISBN 80-902885-5-3. s. 304.
28