Mnichov a 2. sv. válka

Na krátkou dobu bylo cestování omezeno na podzim roku 1938, kdy bylo možné vycestovat jen na zvláštní výjezdní doložku. Toto opatření se opíralo o zákon o obraně státu č.

131/1936 Sb.,⁸⁷ ale bylo zrušeno už k 29. prosinci 1938.

Další výrazný zásah do svobody cestování znamenalo rozbití republiky a vznik

Protektorátu Čechy a Morava⁸⁸ a samostatného Slovenského státu⁸⁹ v březnu 1939. Cestování z protektorátu bylo již od začátku téměř vyloučeno. Protektorát byl prakticky součástí

nacistického Německa a na jeho občany se tedy vztahovaly říšské předpisy. Překročit hranice bylo možné jen s německým vízem. Paradoxně bylo omezeno i cestování mezi protektorátem a starou říší, i když z mezinárodního hlediska byl protektorát její součástí.

Slovenští občané nebyli až do vypuknutí války ve svém právu cestovat nijak

omezováni. Předpisy se však po vypuknutí války stále více zostřovali a občané Slovenského státu po dobu války nemohli svobodně cestovat stejně jako občané protektorátu.

3.3.3 1945-1948

Po válce sice formálně platil zákon o cestovních pasech z roku 1928, hranice ale otevřeny nebyly. Oficiálním zdůvodněním byl nadále trvající stav branné povinnosti státu, který trval v českých zemích do konce roku 1945, na Slovensku dokonce o rok déle.⁹⁰ I když stav branné povinnosti skončil, hranice byly stále uzavřené. Odmítnutí vydání pasu

87 Zákon o obraně státu č. 131/1936 Sb. z. a n. In: Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky [online].

[vid. 1. 12. 2014]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=131&r=1936

88 Více o režimu v Protektorátu Čechy a Morava viz např. MARŠÁLEK, Pavel. Pod ochranou hákového kříže:

nacistický okupační režim v českých zemích 1939-1945. Vyd. 1. Praha: Auditorium, 2012. 302 s. 20. století. ISBN 978-80-87284-20-9.

89 Více o Slovenském státu viz např. KAMENEC, Ivan – VONDRÁŠKOVÁ, Eva. Slovenský stát: (1939-1945). 1. vyd.

Praha: Anomal, 1992. 143 s., 4 obr. Ad Fontes. ISBN 80-900235-3-3.

90 KAPLAN, Karel. Pravda o Československu 1945-1948. 1. vyd. (v ČSFR). Praha: Panorama, 1990. 245 s. Stopy, fakta, svědectví. ISBN 80-7038-193-0. s. 24.

32

ministerstvo odůvodňovalo tím, že s ohledem na nedostatek deviz, poválečné poměry a hospodářský rozvrat by byl cestou ohrožen státní zájem.

Před válkou platilo, že stát může omezit právo občana cestovat, ale pouze v případě, že by jeho cesta ohrozila bezpečnost nebo zájem státu, což se mělo zkoumat u každého případu zvlášť. Tento zákon platil i po válce, jenže se začal interpretovat naprosto opačně a to tak, že není v zájmu státu, aby obyvatelstvo vůbec někam cestovalo, protože tím státu ubývá

pracovní síla a valuty. Tento pohled na cestování zůstal až do roku 1989.

Devizové krytí cest začalo být skutečně problémem, a to proto, že devizy získané z aktivního cestovního ruchu (návštěvy cizinců v Československu) začaly být používány pro potřeby státu, zatímco před válkou byly soukromými bankami a směnárnami prodávány pro pasivní cestovní ruch (cestování československých občanů do zahraničí). To samozřejmě způsobovalo trvalý nedostatek deviz (peníze zahraničních měn v hotovosti) a valut (bezhotovostní forma pohledávky na cizí měnu – šek, směnka, cenný papír atd.).

Pokud jde o malý pohraniční styk, ten byl po válce obnoven na hranici s Polskem, Maďarskem a částečně s Rakouskem (jen se sovětskou zónou). S okupovaným Německem však oficiálně zatím obnoven nebyl. Důvody nebyly jen politické. Do vystěhovaného pohraničí se po Němcích stěhovali obyvatelé z vnitrozemí, kteří samozřejmě neměli osobní vazby k lidem na druhé straně hranice.⁹¹

3.3.4 1948-1953

Po únorovém převratu byl zákon o cestovních pasech z roku 1928 upraven a poté zcela nahrazen novým zákonem o cestovních pasech (č. 52/1949 Sb.⁹²), který vešel v platnost 1.

dubna 1949. Hlavní myšlenkou poúnorové pasové politiky bylo, že na cestovní pas už neexistuje právní nárok. Cestovní pasy nyní vydávalo ministerstvo vnitra, později byla pravomoc ve vydávání pasů několikrát převedena na jiné instituce, ale nebylo žádným tajemstvím, že o jejich vydávání rozhoduje ve skutečnosti Státní bezpečnost. K žádosti o něj bylo třeba připojit doklad o důležitosti cesty a vydával se většinou jen na dobu nezbytně nutnou ke splnění úkolu.

91 K problematice znovu osidlování pohraničí viz např. ČAPKA, František – SLEZÁK, Lubomír – VACULÍK, Jaroslav.

Nové osídlení pohraničí českých zemí po druhé světové válce. Vyd. 1. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2005. 359 s. ISBN 80-7204-419-2.

92 Zákon o hlášení obyvatelstva a o povolování pobytu cizincům č. 52/1949 Sb. In: Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky [online]. [vid. 1. 12. 2014]. Dostupné z:

http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=52&r=1949

33

Soukromé cesty za účelem turistiky se neměly vůbec povolovat. Tento zákaz se vztahoval i na výjezdy do ostatních socialistických států. Pokud chtěl někdo cestovat do ciziny např. z rodinných důvodů, musel si podat žádost o výjimku. Vycestovat za účelem turistiky do ostatních socialistických zemí bylo možné pouze s hromadným zájezdem

organizovaným cestovní kanceláří. Počet takovýchto zájezdů byl však silně omezen a fakticky zůstal vyhrazen jen pro oficiální reprezentační výměnné akce.

Pokud jde o malý pohraniční styk, propustky pro něj byly formálně zrušeny v roce 1952, i když už před tím malý pohraniční styk fakticky vůbec neexistoval, jelikož od únorového převratu se propustky pro něj vůbec nevydávaly.

Faktické zrušení malého pohraničního styku však v pohraničí způsoboval problémy.

Lidé v těchto oblastech často hranice nevnímali, protože byli dosud zvyklí je prakticky bez omezení přecházet (např. chodili do lesa na houby, navštěvovali příbuzné a přátele na druhé straně hranice). Jak se však po únorovém převratu zdokonalovala ostraha hranic, mohlo takovéto neúmyslné, ovšem nepovolené, překročení hranice skončit tragicky. (viz kapitola 3.4)

3.3.5 1953-1963

K malému uvolnění v cestování došlo po smrti Stalina a Gottwalda v roce 1953.

Začaly být mnohem častěji povolovány cesty do ostatních socialistických států. O povolení se muselo žádat na Ministerstvu zahraničních věcí v Praze. K prvnímu velkému usnadnění cestování do ciziny došlo v roce 1956. O povolení k cestě do ostatních socialistických států se už nemuselo žádat na Ministerstvu zahraničních věcí v Praze, ale ve vybraných policejních služebnách v okresních městech. K cestám do těchto států se už také nevydával pas, ale zvláštní příloha k občanskému průkazu. Cesty do NDR (kvůli možné emigraci do západního Berlína) a do Jugoslávie (ze které se dalo snadno emigrovat) ovšem stále prověřovalo MZV.

3.3.6 1963-1969

Největší změna v cestování nastala s rokem 1963. Dle vládního usnesení č. 1076 z 21.

prosince 1963⁹³ bylo cestování do ostatních socialistických států zcela uvolněno pro všechny

93 Sbírka zákonů [online]. [vid. 1. 12. 2014]. Dostupné z:

http://www.google.cz/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=10&ved=0CE4QFjAJ&url=http%3A%2F%2F

aplikace.mvcr.cz%2Fsbirka-zakonu%2FViewFile.aspx%3Ftype%3Dc%26id%3D1705&ei=-EV8VObOKOTQygPCk4CwDQ&usg=AFQjCNFDjM5rU6AUABd944GUodu_dpQing&bvm=bv.80642063,d.bGQ

34

občany, pokud proti nim nebyli námitky ohledně běžné kriminality či ohrožení bezpečnosti státu.

Cesty do tzv. kapitalistické ciziny měly být povolovány v rámci organizovaných zájezdů nebo za širokým okruhem příbuzných. Před každou cestou musel občan žádat, i když už mu byl vydán pas, o výjezdní doložku, která měla podobu razítka v cestovním pasu a obsahovala údaje pro které státy a na jak dlouho platí. K výjezdní doložce bylo nutné připojit souhlas s cestou od zaměstnavatele a u mužů podléhající branné povinnosti souhlas okresní vojenské správy. Podmínkou pro vydání pasu i výjezdní doložky bylo doložení devizového krytí cesty. Jedním z možných krytí se stal devizový příslib – potvrzení Státní banky československé (dále jen SBČS), že žadateli prodá pro cestu devizy (tj. zahraniční měnu).

Další možnost devizového krytí představovalo pozvání cizince, který se zavázal uhradit náklady spojené s pobytem. SBČS totiž neměla dostatek deviz a valut, proto mohlo jako potvrzení devizového krytí cesty sloužit toto pozvání.⁹⁴ To však nemuselo být úředně potvrzeno a tak vznikal prostor pro jeho falšování, ke kterému docházelo velmi často.

Pro cesty do ostatních socialistických států se v této době zpravidla stále nevydávány pasy, ale jen zvláštní přílohy k občanskému průkazu. Tyto přílohy byly vydávány jako stálé, umožňovaly tedy několikanásobný přechod hranic, většinou vždy na 30 dní.

Obstrukce s devizovým krytím cest byly způsobeny tím, že československá koruna nebyla volně směnitelnou měnou a od měnové reformy roku 1953⁹⁵ byl její kurz pevně vázán na sovětský rubl. Oficiálně se tedy devizy daly získat jen od SBČS, ale černý trh samozřejmě existoval také. Např. oficiální kurz amerického dolaru se pohyboval kolem 7 Kč, ale na černém trhu jeho hodnota dosahovala 30-35 Kčs. Volně směňovat československou korunu však bylo zakázané, a tak když někomu např. zbyly devizy z cesty na Západ, musel je do 15 dnů od návratu vyměnit za československé koruny nebo za poukázky do podniku

zahraničního obchodu TUZEX⁹⁶.

Otázka svobody cestování se objevila v Akčním programu KSČ z 5. dubna 1968.

Plánovalo se velké uvolnění v cestování na Západ. Na cestovní pas měl mít nárok každý občan, výjezdní doložky měly být úplně zrušeny a emigrace měla přestat být trestným

94 Např. v roce 1968 tvořilo vycestování na základě pozvání 93% soukromých cest.

95 Více o měnové reformě viz např. JIRÁSEK, Zdeněk – ŠŮLA, Jaroslav. Velká peněžní loupež v Československu 1953 aneb 50:1. 1. čes. vyd. Praha: Svítání, 1992. 164 s. ISBN 80-900238-9-4.

96 V síti obchodů Tuzex se v době socialistického Československa (a krátce i po „sametové revoluci“) dalo koupit jinde nedostupné zboží převážně ze zahraniční, ovšem pouze za valuty zahraničních měn nebo za tuzexové poukázky (tzv. bony). Více viz např. ŠUSTEK, Zbyšek – KARASIEWICZ, Vít – KLIM, Martin. Odběrní poukazy Tuzexu. Brno: Merkur Revue, 2005. 115 s. ISBN 80-903662-0-1.

35

činem.⁹⁷ Sovětská okupace a následná „normalizace“ však tyto návrhy zarazila a cestování na Západ se naopak ještě zkomplikovalo.

3.3.7 „Normalizace“

S nástupem „normalizace“ se cestování a hlavně vystěhovalectví na Západ stalo nežádoucí. Cestování do zemí RVHP však omezováno být nemělo. Vládním opatřením z října 1969⁹⁸ se hranice na Západ pro československé občany prakticky uzavřely, protože na základě pozvání (vyjma blízkým příbuzných žijících v cizině legálně) nebylo možné získat výjezdní doložku a počet devizových příslibů, které vydávala SBČS, byl velmi omezen. Cesty na Západ v rámci zájezdů pořádaných cestovními kancelářemi byly vyhrazeny pouze pracovním kolektivům. Tímto opatřením se vláda snažila zamezit emigraci, protože bylo téměř

vyloučeno, aby se takového zájezdu zúčastnili oba manželé či celá rodina.

Cestu na Západ bylo možné povolit jednou za rok jen v době dovolené na zotavenou.

Pokud chtěl tedy někdo na Západ cestovat, musel si na začátku roku vyzvednout u pobočky SBČS žádost o příděl deviz, dát ji potvrdit zaměstnavateli nebo národnímu výboru a odeslat bance. Na příděl deviz nebyl právní nárok a banka vyrozumívala jen ty žadatele, kterým bylo vyhověno. Potvrzený devizový příslib měl pak žadatel předložit na pasovém úřadě při

podávání žádosti o výjezdní doložku. Na základě devizového příslibu a pasu s vystavenou výjezdní doložkou pak SBČS vydala žadateli devizy pro cestu na Západ.

Teoreticky měli mít v přidělování deviz přednost ti žadatelé, kteří v posledních třech letech nebyli v tzv. kapitalistické cizině. Zohledňována měla být také politická a třídní kritéria žadatele.Praxe byla ale úplně jiná. Devizové přísliby byly vysloveně korupční záležitost a získával je většinou ten, kdo měl v SBČS na určitém místě známé nebo podplatil příslušné úředníky.

V roce 1976, po konferenci v Helsinkách,⁹⁹ kde se Československo zavázalo k dodržování lidských práv, došlo v oblasti cestování k malým změnám (na pozvání příbuzných už mohli cestovat oba manžele současně, na zájezdy organizované cestovními

97 Rok šedesátý osmý v usneseních a dokumentech ÚV KSČ. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1969. 453, [2] s. s. 103-160.

98 Vládní nařízení č. 114/1969 Sb. jímž se stanoví, v kterých případech může být vydání cestovního dokladu odepřeno. In: Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky [online]. [vid. 1. 12. 2014]. Dostupné z:

http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=114&r=1969

99 Více o konferenci v Helsinkách (1976) viz např. THOMAS, Daniel C. Helsinský efekt: mezinárodní zásady, lidská práva a zánik komunismu. Vyd. 1. Praha: Academia: ČSDS, 2007. 322 s. Novověk; sv. 1. ISBN 978-80-200-1506-8.

36

kancelářemi se už mohl přihlásit každý). Československý závazek z Helsinek to však neuspokojilo.

V roce 1980 československá vláda omezila styk s Polskem. Hlavním důvodem byl vznik Nezávislého odborového svazu Solidarita (viz kapitola 4.1). „Normalizační“ vláda se totiž obávala neblahého vlivu této organizace na československé občany. Zahraniční styk s Polskem zůstal omezen prakticky až do „sametové revoluce“.

Od roku 1987 docházelo k postupnému uvolňování cestování v rámci „perestrojky“

(viz kapitola 4.1). Nejprve byl rozšířen okruh příbuzným, na jejichž pozvání bylo možné vycestovat, poté už k cestě na Západ přestal být vyžadován devizový příslib, a pokud si kdokoliv opatřil devizové prostředky jinou cestou, mohl vycestovat. Postupem času se plánovalo i úplné zrušení výjezdních doložek, takže by k uvolnění cestování došlo, i kdyby nepřišla „sametová revoluce“.