Kapitola o estetické výchově se zabývá objasněním pojmu estetické výchovy, jejího vývoje a významu estetické výchovy na středních školách. Následně je uveden základní přehled rozsahu výuky na současných středních školách.
1.1 Estetika
„Kultura je luxus, který k životu nepotřebujeme, přesto je to jediná podstatná věc která nás dělí od zvířat.“
Bořek Šípek, designer
Estetika jakožto nauka o krásnu je neoddělitelnou součástí lidského organismu.
Iracionální hodnoty působící na lidský organismus provází lidstvo od samého počátku.
Alexandr Gottlieb Baumgarten (1750) vyhlásil svým spisem Aesthetica sive theoria liberalium atrium (Estetika neboli teorie svobodných umění) estetiku za speciální oblast filosofie a nazval ji jménem, které se do té doby nepoužívalo. Vedle logiky rozumu, byl přesvědčen, že je nutno zkoumat logiku představivosti (obrazotvornosti). Představivost považoval za důležitý stupeň poznávacího procesu, ačkoli je podle něj zmatený. Estetika jako vědní obor je stanovena jako teorie smyslového poznání. Základní estetickou kategorii – krásu – definuje jako dokonalost, kterou získáváme prostřednictvím smyslového vnímání na rozdíl od pravdy, která je dokonalostí rozumu.
Úvahami o estetice se zabývali řečtí filozofové, např. pythagorejci nalézali krásu v dokonalosti matematického řádu světa. Všeobecně známou pythagorejskou krásou je zlatý řez, který je dokonalým poměrem s nejvyšší mírou dokonalosti.
Jako jeden z nejstarších filozofů, zabývajících se podstatou krásna byl Platón. Pro Platóna je krása absolutní hodnotou, která není omezena na smyslové vnímání, působí rozkoš a je blízká dobru. Krása je odrazem absolutní ideje umění, které zachycuje krásy přírody a reálné předměty. Platónův žák, Aristoteles, se na umění dívá zcela odlišně. Pro něj není umění nápodobou reálných věcí. Je pro něj krásné to, co je utvořeno podle míry, co tvoří jednotu s rozmanitostí. (Reale 2005, s. 10-30)
Odlišnost definic krásna ukazuje, že krásno není jednoduché definovat. Avšak současně dokazuje, že podstata krásy patří mezi nejvyšší hodnotové kategorie a je silně spojena
13
s projevem života. Např. Josef Čapek definuje krásu jako životní zkušenost, harmonii vnitřních sil. (Spousta, 2011)
Tyto příklady ukazují, že je možné na podstatu krásy nahlížet z mnoha úhlů. Nabízí se základní rozlišení a to, zda autoři koncentrují svůj zájem na objekt vnímání jako nositele krásy, nebo jako na proces uměleckého vnímání a zážitku.
Mimo definice a filozofy je především archeologickými nálezy doložen vztah člověka k umělecké tvorbě. Rozsáhlé nástěnné jeskynní malby v jeskyni Altamira ukazují vyspělost výtvarného umění již v dobách mladšího paleolitu. Vnímavost a cit pro krásu, jsou nezbytnou součástí lidského žití a tudíž i výchovy.
1.2 Estetická výchova v Českých zemích
Pojetí výchovy uměním J. A. Komenského bylo ve své době nové a netradiční, což nás jistě nepřekvapí vzhledem k přínosu této významné osobnosti. Ačkoli jsou jeho myšlenky uvedeny převážně vzhledem k hudební výchově, nesnižuje výpověď o uvedených principech k výchově estetické. Komenský požaduje názorné předvedení uměleckého díla, když zdůrazňuje, aby bylo v uměnovýchovném procesu posíleno estetické a emocionální působení uměleckého díla a aby veškerá činnost ve výchově estetiky vycházela z bezprostředního kontaktu žáka s dílem a od něho se odvíjela. Své myšlenky o hudební výchově rozvíjí ve spise Škola pansofická a podrobněji v Informatoriu školy mateřské. Ve výchovném působení zařazuje hudbu a zpěv jako nedílnou součást vyučovacího procesu do všech stupňů svého školského systému, a to i na univerzitách nikoli jako úzký obor, ale jako všestranná znalost. Přestože v Komenského díle nenajdeme konkrétní spis o výchově k umění, v jeho myšlenkách je uvedeno mnoho aktuálních podnětů k výchově estetiky.
V oblasti propagace estetické výchovy v Českých zemích se za Rakouska – Uherska významně prosadil profesor estetiky Otakar Hostinský. Od devadesátých let 19. století se vedly rozpravy o důležitosti estetické výchovy, kterých se Hostinský účastnil a sám přednesl mnoho přednášek. Upozorňoval především na vyplnění mezer ve školním vyučování, konkrétně na poli umělecké výchovy upozorňoval na nedostatek školních pomůcek a nedostatečné znalosti učitelů v uměleckém oboru. Hostinský je považován za sjednotitele snah o uměleckou výchovu. Ve svém díle O umění (1956, s. 537) píše: „To, oč usilovati dlužno, je estetická výchova vůbec, sblížení se člověka s vyššími hodnotami všeho druhu, mezi nimiž ovšem umění vyniká na poli kulturním, aniž by však zatlačiti smělo přírodu.“
14
Hostinského myšlenky jsou obecně poučné a jistě přínosné i v dnešní době. Konkrétně k pedagogickém působení ve školách měl důrazné připomínky. Výuka uměleckého oboru měla podle něj být nenásilná a pro žáky příjemná. Jen tak lze vzbudit opravdový zájem a zprostředkovat žákům umělecké cítění a působení. V případě nepříjemné kontroly znalostí za účelem klasifikace považuje za nevhodné. „… i ono příležitostné poučování nesmí žák pociťovati jako břemeno; jakékoliv zkoušení, snad dokonce s vlivem na klasifikaci, mělo by spíše opačný účinek, nežli je ten, kterého se domáháme, lásku k umění by u většiny mládeže nebudilo, nýbrž dusilo.“ (Hostinský in Schneiderová 1986, s. 104).
Prostředí, ve kterém se tato výuka odehrává, má být také esteticky hodnotné. Učitelé mají mít samozřejmě také osvojeno umělecké cítění, jakožto všeobecnou schopnost, kterou uplatňují při veškerém dění ve školním prostředí. Školní prostředí je nutné, aby bylo tvořeno se vkusem a uměleckým citem, a to i veškeré pomůcky, které slouží jakémukoli účelu. Žáci se mají uměleckému citu učit neustále, ve všech předmětech, jelikož krásno se týká všeho bytí. To opět propojuje filosofické definice krásna s myšlenkami Hostinského (Hostinský in Schneiderová 1986, s. 104): „Každý předmět bez výjimky hodí se k tomu, aby se působilo na krasocit a smysl pro umění, třeba ne každý stejnou měrou;
neboť umění dotýká se celé šíře lidského života, není oboru, jemuž by bylo naprosto cizí.“.
1.3 Estetická výchova
Sousloví estetická výchova je označením pro výchovnou činnost, kterou navozujeme v psychice člověka potřebu estetických prožitků a estetického sebevyjádření a která usměrňuje k utváření hodnotícího vztahu člověka k estetickým jevům (Urban in Spousta 1995, s. 35).
Estetická výchova je obecně koncipována jako výchova:
1) uměleckými prostředky, tedy výchova uměním k umění, 2) mimouměleckými prostředky.
První kategorie výchovy uměleckými prostředky, tedy umělecké výchovy se nabízí jako logická, vzhledem k tomu, že v umění jako takovém je koncentrována krása, jako podstatný nosič informací. Současně je v něm tato krása uložena záměrně a dominuje.
Současně se nabízí rozdělení dvou základních záměrů a to na výchovu k umění a výchovu uměním. V procesu výchovy se objevují současně, avšak nikdy nelze chápat výchovu k umění jen jako souhrn informací bez vlivu umění a jeho působení na člověka.
15
Estetická výchova podle Spousty (1995, s. 37) zahrnuje výchovu estetického osvojování skutečnosti jak v umění, tak i mimo umění, tedy i pěstování smyslu pro krásu v přírodě a v pracovním procesu, realizaci principu krásy v chování a jednání ve společnosti i ve svém nejintimnějším soukromí. Součástí estetické výchovy je i výchova vkusu, který chápeme jako estetiku denního života, jíž je kultivován smysl pro krásu jevů a předmětů každodenní potřeby.
Rozvíjení estetického vzdělání uskutečňujeme v zásadě dvěma způsoby, a to vzájemně a vyváženě. Prvním je recepce estetiky – vnímání, prožívání, chápání a hodnocení krásy, druhým je vlastní vytváření krásy, tedy aktivní činnost estetickovýchovného procesu.
Velmi důležitým aspektem vyučování estetické výchovy je vyrovnanost těchto způsobů a především nízká míra direktivního přístupu při vyučování, které má na žáky působit esteticky, niterně. Není důležitá konkrétní znalost uměleckého díla, zato je velmi důležitý umělecký prožitek.
Cílem estetické výchovy nejsou konkrétní znalosti děl, nejedná se o podrobnou znalost dějin umění. Cílem výchovy je kultivace jedince, která se projevuje v chování, myšlení, hodnotové orientaci, ve vlastním jednání atd. Stykem s umění a krásou (i mimouměleckou) se cítění a myšlení kultivuje, což se projeví v péči o osobnostní kulturu, estetickou úpravu životního prostředí, ale i např. o kulturu v mezilidských vztazích.
Estetická výchova v tomto smyslu dovršuje personální a sociální kultivaci vychovávaného. (Spousta 1995, s. 39) Ta se projevuje ve všeobecném pojetí v mnoha funkcích:
při podněcování aktivity člověka, jeho celkové aktivizaci (nejen estetické), při rozvíjení iniciativy a iniciování tvořivosti a samostatnosti;
při kultivaci a zjemňování smyslových orgánů, při stimulování senzibility a emocionality člověka, jeho citovosti, citlivosti a vnímavosti (nejen estetické);
při podněcování touhy po poznání, rozvíjení, představivosti a fantazie;
při rozvíjení schopnosti intenzivního prožitku;
při propojení hodnotových kategorií estetických s etickými;
při kontaminaci a propojení estetických principů s principy gnozeologickými a logickými, v harmonizaci krásy a pravdy, v prožívání pravdivé krásy a krásné pravdy;
při spojení estetického cítění s ekologickým, ekonomickým a ergonomickým;
16
při harmonizaci racionálních a emocionálních přístupů ke skutečnosti, při stimulaci schopností empatických, v propojení citových a rozumových dispozic člověka;
při rozvíjení a usměrňování zájmů, tužeb a postojů, vkusu i životním stylu;
při integraci a harmonizaci světa přírody a kultury, při kultivaci chápání a prožívání vzájemně se prolínajících oblastí;
při objevování spojitostí a rozdílností různých vývojově si blízkých národních kultur a při jejich integraci;
při navazování kontaktů rozličných kultur minulosti s kulturami současnosti.
Estetická výchova ve výchovném procesu prochází všemi vyučovacími předměty, protože každý z nich přispívá k estetickému rozvoji žáka. Současně se prolíná všemi aktivitami učitele, který připravuje prostředí a podmínky. Svým působením se učitel kultivovaně vyjadřuje (verbálně i nonverbálně), působí svým vzhledem, stylem vyučování, strukturou vyučovacích hodin atd.
1.4 Estetická výchova na středních školách
Rozsah výuky estetické výchovy se liší dle druhů středních škol. Obecně se lze setkat se školami, na kterých jsou estetika, umění a kultura vyučovány pouze v rámci ostatních základních předmětů (většinou v rámci dějepisu a literatury). Jedná se o střední školy s neuměleckým zaměřením (např. střední škola se zaměřením na strojírenství, dopravu, IT technologie atd.). U některých středních škol je vyučován pouze jeden směr umění – např. na stavebních školách je vyučována historie architektury, na textilních školách je vyučována historie odívání apod.
Všeobecné pojetí estetické výchovy je často vyučováno na všeobecných školách (např.
gymnázia, lycea). Žáci si na některých školách mohou volit mezi výtvarnou a hudební výchovou. Název všeobecné pojetí jsem použila z toho důvodu, že záleží na přístupu učitele, zda klade větší důraz na dějiny umění, či na výtvarnou část, přičemž míra testování získaných znalostí se liší na každé střední škole. Žáci jsou seznamováni v ideálním případě s obojím. V případě gymnázia, které jsem si vybrala pro praktickou část bakalářské práce, se jedná o školu, kde si žák vybere, zda má zájem o hudební či výtvarnou výchovu. Výtvarná výchova žáka seznámí s uměleckým směrem teoreticky,
17
ačkoli teoretické znalosti následně nepožaduje k zapamatování, a ve výtvarném úkolu využívá získaných znalostí. Žák si osvojuje různorodé techniky a způsoby tvorby.
Estetická výchova je nejpodrobněji probírána na středních školách, které jsou umělecky zamřené (např. umělecko-průmyslová škola, střední škola grafická atd.). Opět se bude výuka lišit obor od oboru, avšak umění je zde věnována celá řada předmětů. Pro příklad uvedu Střední školu umělecko-průmyslovou v Praze, obor Produktový design, kde jsou vyučovány následující předměty: dějiny výtvarné kultury, přípravné kreslení, přípravné modelování, figurální kreslení, modelování, písmo, anatomie, základy fotografie. Na těchto typech škol je vyžadována jak teoretická znalost, tak praktická dovednost.
V ideálním případě se mimo praktickou dovednost objevuje i vlastní umělecká činnost.
Vzhledem k výběru všeobecně zaměřené střední školy pro praktickou část práce, se dále teoreticky zaměřuji na odlišné přístupy učitele ve výuce s důrazem na využití odlišných výukových metod.