Tato kapitola mé práce bude věnována samotnému původu pojmu rytmus, jeho historickému vývoji a samozřejmě jeho proměnám v průběhu historie.
Termín rytmus se dostal do evropských jazyků, zejména jazyků indoevropských a nejprve ovšem románských, z latinského tvaru rhytmus, který byl převzat z řeckého ho rhythmos. Toto řecké slovo je tedy považováno za východisko tohoto termínu ve všech evropských jazycích i v řadě jazyků mimoevropských.
Řecká kultura a civilizace má tedy primát v tom, že měla potřebu vytvořit a instalovat pojem rytmus jako jediná na naší planetě a stala se tak prekurzorem všech pozdějších výskytů pojmu a termínu rytmus kdykoliv a kdekoliv v globálním měřítku. Řecké substantivum ho rhythmos je v podstatě odvozeno od řeckého verba rheŌ, rhein, jež znamená téci, plynouti atd. Odtud potom můžeme také odvozovat související substantiva jako to rheitron (či rhethron) ve významu tok, proud, řečiště, dále to rheuma, což znamená proud, proudění či vlnění, čili to, co plyne. Vzdáleně můžeme najít souvislost i se slovem to rhema s významem řeč, plynoucí řeč, dokonce můžeme odvodit i slovanské rieka či české řeka.47
Nicméně, hlavním předmětem našeho zájmu zůstává výchozí substantivum ho rhythmos. Toto slovo nabývá různých charakteristických významů, se kterými se setkáváme v souvislosti s jeho složitou sémantikou. Značí jednak rozměr, souměr, pořádek v souvislosti s tokem času, plynutím, ale také úměrnost a v určitém kontextu dokonce harmonii či takt. Dalšími významy slova ho rhythmos mohou být jak úměrnost, rozměrnost a úhlednost, tak i pravidelnost obecně, řád, pořádek, organizovanost či uspořádání. Tento termín může reprezentovat také významy jako pravidelné plynutí hlasu, pohyb či proudění, míru přízvuku v poezii, určitý pravidelný rozměr, postup dle pravidelného řádu a samozřejmě jakýkoliv souměrný pohyb, tedy pohyb rytmický, a jeden z nejpůvodnějších významů, kterým je proudění.48
47 PRACH, Václav. Řecko-český slovník. Fototypické vyd., dle vyd. z roku 1942. Praha : Scriptum, 1993. s. 412. ISBN 80-85528-22-3.
48 NUSKA, Bohumil. Co je rytmus (Etymologická východiska symbolonické analýzy pojmu rytmus). In Čas a doba. Liberec: SCHOLÉ FILOSOFIA, 1999, s. 13
V pozadí rytmu je tedy tok, proud, plynutí, tudíž čas, který je však kvantifikován na stejné dílky. Jedná se o organizaci času, který je takto „rytmizován“.
Významová šíře substantiva rhythmos je tedy velmi rozlehlá a dotýká se tak i významových polí některých dalších řeckých slov, čímž vypovídá o jejich vzájemné příbuznosti a sémantické spřízněnosti. Některými svými významy tak rhythmos připomíná řecké slovo ho kosmos ve smyslu řád, řada, pořádek, úprava atd. Dále může zahrnovat též významy, připomínající sémantiku slova hé harmonia, jež znamená soulad, libozvuk, shodu či souměrnost. Konečně zde můžeme objevit i konotace k slovesu symmetró, -ein, tedy odměřit, vypočítat, vyměřit atd. Je tedy patrné, že významy související s měřením, kvantifikováním, řízením atd. jsou i části atributů, které náleží pojmu rytmus ve smyslu proudu, toku, který je dělen, odměřován a kvantifikován podle určitého řádu nebo pravidla.49
Výčet všech možných významů substantiva ho rhythmos může působit dojmem jisté roztříštěnosti a velmi širokého záběru. Ovšem zde musí být brán ohled na to, že se jedná o pouhý slovníkový soupis významů dotyčného slova, pojatý nevývojově a nediachronicky, tedy bez ohledu na vývoj, který tento termín prodělal během dlouhého časového období, kdy docházelo k proměnám sémantiky sledovaného slova, postupně se objevovaly nové významy, ty sílily či ubývaly a docházelo k proměnám a posunům. Z analýzy vývoje sémantiky slova rhythmos pak můžeme vyčíst, že seznam jeho významů není až tak nepřehledný, rozmanitý a široký, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Rhythmos bylo původně označení především pro proudění, což znamená, že zdůrazňovalo zejména prvek plynutí, toku a tím i uplývajícího času. Právě tyto kvality se objevily v sémantice slova rhythmos úplně nejdříve, tedy přednostně ještě před kvalitami jako je kvantifikace, kvantifikování či článkování, které ovšem také tvoří nejobecnější definici pojmu rytmus již od počátku jeho utváření se.
Poprvé se se slovem rhythmos můžeme setkat v dílech řeckých autorů, myslitelů, filosofů a také dějepisců z 5. a 4. století př. n. l. Zde jsou již patrné některé základní prvky, které spojují jak středověký pohled na pojem rytmu, tak i novodobou definici tohoto termínu v nejobecnějším pojetí. Původně tedy rytmus značí proud, tok
49 PRACH, Václav. Řecko-český slovník. Fototypické vyd., dle vyd. z roku 1942. Praha : Scriptum, 1993. 588 s. ISBN 80-85528-22-3.
kontinuum a především proudění, později je vnímán i jako proud či tok času či jiné kvality, probíhající v čase, který je odměřován, dělen, dávkován atd., tedy kvantifikován. Tato kvantifikace je potom pravidelná, v opakujících se intervalech, periodicky, stejnoměrně, ekvidistantně, tedy ne neuspořádaně nebo arytmicky.
Pravidelnost, opakování a organizovanost nám poté evokují řád, pravidlo, míru a systém. Tyto kvality postupně sílí a u některých autorů se stávají téměř dominantními, takže rytmus je pojímán jako řád, míra, pravidelnost, uspořádanost, zákonnost či soulad a blíží se právě pojmům jako ho kosmos a hé harmonia, o kterých jsem se již zmiňovala.
Řecké podstatné jméno ho rhythmos se pak stalo zřejmě i východiskem pro další substantiva a také odvozená adjektiva, jejichž významy se dále specializovali zejména na prosodickou látku. Například adjektivum rhythmikos znamená rozměrný, odměřený, vyměřený, podle časomíry uspořádaný, rytmicky či uspořádaně zhotovený, ale také obdařený smyslem pro rytmus, z něho odvozené adverbium rhythmika znamená potom rytmicky. Ho rhythmistés je ten, kdo pořádá a upravuje, tedy pořadatel, organizátor. Hé rhythmografia označuje napsání, zapsání časomíry, zatímco rhythmoeidés je pojmenování pro to, co má rytmus, co je rytmické, taktu nebo časomíře podobné. Takových odvozených či příbuzných slov bychom našli ještě více.
Ho rhythmos se postupně stává časomírou, taktem, souměrností, proporcí, rovnoměrností a stejnoměrností, dokonce i harmonií nebo symetrií. Nutno zmínit, že v sémantice postupně dochází s jakési statičnosti významných kvalit rytmu, oproti původní dynamičnosti proudu a toku, který je později dělen a kvantifikován. Ho rhythmos dále označuje nejen takt, ale i jakýkoliv dle rytmu organizovaný pohyb a také proporce ve smyslu krásného vztahu jednotlivých částí navzájem a vůči celku.
Verbum rhythmizó, -ein poté nabývá dalších významů, značně přesahujících původní významy uspořádávání, členění, vyměřování, odměřování rozčleňování atd., čili „kvantifikování“. Nově získané významy jsou např. uvést do pořádku nebo dělat ladným, čili harmonizovat, uvádět do vzájemného souladu, shody, dále také skládat, komponovat, stavět, seřazovat, organizovat atd.
V druhé polovině 4. století se s rytmem můžeme setkat v dílech Platóna a později také v dílech jeho žáka Aristotela. Ti považují rytmus již za míru přízvuku při
mluvení a vyslovování slov, takže je patrné, že zájem o aplikaci rytmu se přenesl i na rétoriku a poezii. Platón nazývá rytmem upravený řád pohybu, což lze považovat za velice jednoduchou, avšak příhodnou a dostatečně abstraktní definici rytmu obecně.
Rytmus postupem času dostal i rozměr jakési morální kvality a stal se součástí etických úvah. Filosofické a umělecko-teoretické dosahy pojmu rytmus se pak týkají nejen pretencí etických, ale dokonce i souvislostí s kosmologickými zákonitostmi.
Platón zdůrazňuje eticko-výchovný význam rytmu, protože správný rytmus má ve svých důsledcích i správné chování a postoje člověka, s čímž souvisí i skutečnost, že nedostatek rytmu má v důsledku i nedostatky v chování a postojích, takže morální konotace rytmu je zde zřejmá.
Dále Platón soudí, že ladnost a neladnost v tvarech a pohybech vyplývají z rytmičnosti a nerytmičnosti a naznačuje, že rytmus a rytmické uspořádání je vlastně atributem uspořádání působícího esteticky, tedy projevem řádu působícího libost.
Rytmičnost se pak podobá krásné řeči a také ji následuje, kdežto při nerytmičnosti je tomu naopak – právě jako u harmoničnosti a neharmoničnosti.
Platón ovšem také formuloval postřeh, že rytmus se netýká jen akustické symbolizace, například v rytmizovaných strukturách z oblasti hudby, prosodie či tance, ale je potřeba jej vztáhnout i na celou oblast optické symbolizace a vizuální percepce, tedy na celou říši hmotné kultury, kterou člověk vytváří.
Platónův žák Aristoteles zase považoval rytmus za základ řádu a zdůrazňoval také jeho etický aspekt. Rytmus pojímal jako sílu, která vede k zušlechtění člověka a k morální výchově a zabýval se také jeho projevy v umění, zejména v hudbě a prosodii. Vypracoval dokonce teorii o rytmické próze a doplnil ji o vysvětlení pojmu eurytmie, tedy hé eurythmia, eu, což znamená dobrý, šťastný nebo příznivý.
Dalším řeckým filosofem, který se zabýval teorií rytmu, byl Aristoxenos z Tarentu. Ten převedl tento pojem do oblasti teorie umění a rytmus začal být považován za dělení či rozdělování času ve stanoveném, daném řádu či pořádku.
Podle Aristoxenovy teorie je rytmus složen ze dvou částí, a to z formujícího principu (rhythmizón) a formované látky (rhytmizómenon). Dále jeho koncepce mluví o rytmu jako o řádu pohybu, uspořádanosti pohybu, a sice podle míry, která je přístupná lidské apercepci.
Pojem rytmu se ve starověkém Řecku objevoval také v přírodovědném kontextu, v souvislosti s lékařstvím a kosmologickými představami. Inspirujícími prvky těchto koncepcí byla např. periodičnost dne a noci, ročních období i rytmů v biotické sféře, oblasti zoologické a botanické, střídající se období rozkvětu a úpadku, mládí a stáří, života a smrti, vzniku a zániku atd. Ovšem pojem biorytmus v této souvislosti zatím ještě nebyl znám.
Můžeme tedy říci, že řecká teorie rytmu se zaměřovala zejména na umění, především na hudbu a poezii. Rytmu, který prostupuje ostatní díla umění, si všímala méně. Ale původně se rhythmos vztahoval i na uspořádání předmětů hmotné povahy, tedy na doklady hmotné kultury, zatímco postupná jednotná orientace na akustické symbolizace rytmu oproti výtvarným uměním, založila tradici vývoje po mnohá následující staletí, vlastně až téměř do dnešní doby.
Další vývoj pojmu rytmus můžeme pozorovat také v prostředí latinském. Latina převzala řecký termín ho rhythmos a „latinizovala“ jej do podoby rhythmus.
Převzala i řadu odvozenin tohoto slova, ovšem na druhé straně byly vytvořeny i různé novotvary a objevil se i termín ryze latinský, a to numerus, který je považován za ekvivalent latinského termínu rhythmus. Substantivum numerus tedy znamená číslo, počet a dále také množství nebo oddíl. V poezii značí stopu či verš a konečně i uspořádání a řád. In numerum pak znamená rytmicky nebo také do taktu. S latinským rhythmus a numerus sémanticky blízce souvisí i pojem takt (latinsky tactus). Rytmus byl tedy vnímán zejména jako počet a následkem toho byl vztahován hlavně na oblast prosodie, tedy na akusticky symbolizované struktury. Oblast rytmické symbolizace vizuální, realizované v hmotné kultuře, zůstala téměř stranou zájmu.
V rámci lingvisticko-sémantických komparací nutno dodat, že s pojmem rytmus a termíny rhythmus a numerus souvisí i latinské modus. To nabývá významů jako míra, měření nebo i nástroj k měření, dále rozměr, velikost, délka, objem, rovněž míra času a také míra tónů, poté takt, rytmus a melodie. Původní významy tohoto slova nasvědčují tomu, že staří Římané vycházeli při charakteristice rytmické kvality především z měření, míry a měřítka, na rozdíl od řeckého východiska rhein, tedy téci a plynouti.
S pojmem rytmus úzce souvisí i latinské slovo metrum, základní pojem časomíry a antické časoměrné poezie. To je příbuzné s řeckým substantivem to metron, s významy míra pro věci, pravidlo, prostor, vzdálenost a rozměr ve verši. Dále pak s rytmem souvisí i latinské mensũra, což znamená měření, vyměřování, míra jako rozměr, velikost i délka, výměra, měřítko atd. Tyto latinské termíny se pak v následném vývoji přenesly do románských i dalších evropských jazyků.
Pojem rytmus má tedy sémantické přesahy a extenduje nad své vlastní atributy, spojené od počátku s vývojem pojmu rytmus. V antické epoše to byly extenze morální, které zasahovaly až do oblastí filosofických a kosmologických, pak ve středověkém křesťanském myšlení byla teorie rytmu výrazně theologizována. Další historický vývoj pak znamenal ohlédnutí se či návrat k antickým kořenům, názorům a koncepcím, které v podstatě založily tradici vývoje teorie rytmu po mnohá staletí až po dnešní dny.50
50 NUSKA, Bohumil. Co je rytmus (Etymologická východiska symbolonické analýzy pojmu rytmus). In Čas a doba. Liberec: SCHOLÉ FILOSOFIA, 1999, s. 3 – 26.