Specializované publikace

Vedle obecných slovníků a encyklopedií jsem analýze podrobila také literaturu zaměřenou na jednotlivé umělecké obory, ve kterých hraje rytmus důležitou roli.

Jednalo se o slovníky a encyklopedie, ale také o jiné odborné publikace. Co se týče speciálních oborů, je pojem rytmu doménou zejména literárních a muzikologických slovníků a encyklopedií, nikoliv však těch zabývajících se výtvarným uměním.

Pracovala jsem tedy s Encyklopedií estetiky, Malou encyklopedií hudby, Slovníkem literární teorie, Lexikonem teorie literatury a kultury, Slovníkem literárních pojmů Fraus, Estetickým slovníkem, Encyklopedií světové architektury a Průvodcem po světě literární teorie. Další zajímavé charakteristiky rytmu jsem dohledala v publikacích Linie, barva a tvar ve výchovné výchově od Věry Roeselové či Architektura inženýrských staveb od Václava Kučery. Prvně

33 Webster's Ninth New Collegiate Dictionary. [1]. vyd. Springfield : Merriam-Webster Inc., 1990. s.

1013. ISBN 0-87779-509-6.

jmenovaná kniha od Věry Roeselové byla také jedinou publikací o výtvarném umění, která svou pozornost zaměřila také na vliv rytmu na tento umělecký obor, což se mi nepodařilo nalézt v žádném jiném slovníku či encyklopedii o výtvarném umění. Za velmi zajímavou považuji také charakteristiku rytmu prezentovanou v učebnici hudební výchovy. Pro svůj účel jsem využila Hudební výchovu pro 6. ročník ZŠ (A. Charalambidis).

Asi největší prostor je rytmu věnován v Encyklopedii estetiky. Toto heslo je zde rozebráno jak z pohledu všeobecné estetiky, tak z pohledu jednotlivých uměleckých odvětví, jako je hudba, tanec literatura, ale také architektura, sochařství a malířství.

Pokud jde o estetiku všeobecně, hned v úvodu je zde popsáno, jak se utvářel estetický pojem rytmu. Encyklopedie se zmiňuje o řeckém původu tohoto slova, dále jsou zde uvedeni různí myslitelé a filosofové, kteří se rytmem zabývali a pokoušeli se jej definovat. Slovo rytmus tedy pochází z řeckého rhythmos, které znamenalo nejdříve „způsob toku“, (rhein, téct). Platón z něho vytváří termín estetický, přičemž rytmus chápe jako protiklad a potom akord rychlého a pomalého tempa v poezii a hudbě. Definuje jej jako „řád v pohybu“. Aristoteles jej rozšiřuje nejdříve na prózu a poté formuluje myšlenku rytmu v prostoru, kde přírodní rytmy řídí božským způsobem svět. Skladatel Vincent d´Indy zase vidí rytmus jako řád a proporce v prostoru a čase. Rytmus funguje jako určující prvek pro sestavu linií, forem, barev, pohybů a zvuků. Na závěr je zde citována definice rytmu podle Henryho Delacroix, který napsal ve své Psychologii umění, že estetický rytmus představuje organizaci času, prostoru a množství prostřednictvím aktivního vědomí a je tudíž časovým či prostorovým systémem, vytvořeným podle určitého řádu.

Dále je zde rytmus analyzován dle různých uměleckých oblastí, ve kterých se vyskytuje. Nejprve je zde uvedena oblast hudební, které je také věnován největší prostor. Rytmus je tu charakterizován jako vyjádření sledu tónů v hudebním čase.

Rytmické vztahy ovšem nejsou jen otázkou času, ale jsou to rovněž vztahy intenzity a ostrosti. Důležitým zákonem hudebního jazyka je tedy rytmus zvuků, jenž vnáší do posloupnosti zvuků jasno a řád. Bez rytmu by takováto posloupnost byla pouhým chaosem. Nutno říci, že psychologie vnímání rytmu je velmi složitá a byla předmětem mnoha moderních studií (viz. práce Paula Fraisse, zvláště Psychologie rytmu, 1974). Je zde také zdůrazněna nutnost jasně oddělit pojem rytmu od jiných

pojmů, jako je tempo, agogika či takt. Dále je tu popsán vztah rytmu a přízvuku a rytmu a taktu. Přízvuk je v hudebním rytmu velice důležitý, je jedním z jeho základů.

Hudba získává z rytmického přízvuku svůj charakter a osobitost. Takt je způsob dělení hudebního času tak, že proti rytmické volnosti postavíme periodický řád.

Rytmus je přirozený a spočívá na vztazích intenzity a délky zvuků, kdežto takt je rozdělení umělé. Shoda rytmu a taktu není nikdy nutná; rytmus obsahuje čas, aniž by mu podléhal. Rytmus také závisí na sluchu, zatímco takt je grafickým rámcem, jenž může být rytmem podle libosti narušen.

Další uměleckou oblastí zmíněnou v Encyklopedii estetiky je tanec. Můžeme říci, že choreografický rytmus sleduje rytmus hudební. Přesněji vyjádřeno, oba rytmy koincidují, neboť tanec má vlastní rytmus. Organizování tempa tance v čase začíná binárním rytmem, tedy střídáním těžké a lehké doby. Základním rytmem je také rytmus trojný, neboť dovoluje střídavé přizvukování nalevo či napravo. Můžeme také mluvit o existenci vztahu mezi tanečním rytmem jako organizovaným uspořádáním v prostoru a strukturou lidského těla s jeho symetriemi a asymetriemi.

Rytmus dále přispívá k expresivitě tance, protože stejné kroky provedené rychleji nebo pomaleji, pravidelně či libovolně, souvisle nebo přerývaně, vyvolávají rozdílné myšlenky a emoce. Známé jsou také příklady choreografií, které ukazují, že rytmus je tanci vlastní a nezávisí na rytmu hudebním, i když ten mu slouží jako opora.

Vznikají například i balety, ve kterých se rytmus tance obejde bez jakéhokoliv zvukového doprovodu.

Značný prostor je v této encyklopedii věnován také rytmům literárním. Je zde popsáno, jak na ně nahlíželi různí myslitelé a teoretici od dob antiky, přes středověk až po současnost. Rytmy se v literatuře opírají o časové rozdělení mnoha zvukových rysů. Například Aristoteles na ně nahlíží jako na stoupání a klesání hlasu, zatímco Římané označují jako rytmus nebo počet každou pravidelnou organizaci, jak délek, tak přízvuků. To platí pro poezii a pro umění řečnické. Středověk poté přichází s pojmem poetického rytmu a s celkem jasnou koncepcí, kdy rytmus je označován jako jakási sestava a určitá modulace zvukových prvků jazyka. Hovoří se zde také o více druhů rytmu: dle uspořádání dlouhých a krátkých slabik, přízvučných a nepřízvučných slabik, opakování stejných zvuků (což se rovná slovu rým, které je odvozené z řeckého rhythmos) atd.

Rytmus ovšem není vlastní jen poezii, ale nacházíme jej i v próze. Je také určován rozdělením přízvuku důrazového ve větách modulovaných nestejností délek slabik a stoupáním či klesáním hlasu. Zvláště u rytmu lyrické prózy se rozlišuje

„rytmus písní“, kde počet slabik mezi přízvuky je stejný nebo jednoduchý násobek.

Rytmus, agogika a melodie se tedy objevují jak v hudbě, tak i v literatuře, i když ve zvukové látce, která není stejná. Závěrem je zde konstatováno, že vnitřní melodie verše lpí na rytmu jako na řádu a počtu.

Další uměleckou oblastí, pro kterou je rytmus signifikantní, a která je uvedena v encyklopedii estetiky, je architektura. Hudební a literární rytmus je vepsán do času, kdežto rytmus v architektuře se vpisuje do prostoru. Jako příklady tohoto rytmu jsou zde uváděny různé architektonické prvky, jako dveře, okna či jiné otvory, které přerušují rozložení fasády podle řádu a proporcí. Dále například rozmístění sloupů v kolonádě rozčleňuje její prostor a tvoří jeho rytmus. Každé architektonické dílo je tedy organizováno rytmicky. O architektuře ovšem nemůžeme říci, že by byla zcela mimočasová – každá budova má svůj vlastní vnitřní rytmus, chápaný v čase toho, kdo si ji prohlíží.

Rytmus je ještě evidentnější v dalším zde zmíněném uměleckém odvětví, kterým je sochařství. Rytmus sochy, která je gestem v prostoru, je také funkcí časového odvíjení a určuje její vyváženost, postoj, gesta a celý její vnitřní život.

Poslední zde zmiňovanou uměleckou oblastí, v níž se rytmus nepochybně projevuje, je malířství. V této oblasti rytmus silně zasahuje do vnitřní koncepce obrazu a jeho kompozice. Studium obrazu potom znamená jasné hledání vnitřního rytmu díla.

Závěrem je v této encyklopedii konstatováno, že uměním prostorovým i časovým, vjemům vizuálním i sluchovým je společný pojem rytmu, a jejich spřízněnost je založena na analogii zákonů rytmických konstrukcí.³⁴

Stručnější charakteristiku rytmu nalezneme v Estetickém slovníku. Zde je nejprve zmíněn řecký původ slova rhytmos a jeho význam – tok, proud. Dále je zde rytmus charakterizován jako pravidelné opakování stejných prvků nebo struktur v určité časové periodě. Je tu uvedeno jeho porovnání s pevným, mechanickým

34 SOURIAU, Etienne. Encyklopedie estetiky. Praha : Victoria Publishing, 1994. s. 784 -787. ISBN 80-85605-18-X.

metrem, oproti kterému má rytmus volnější a plynulejší charakter. Následuje srovnání se symetrií, na rozdíl od níž se rytmus uplatňuje v časových uměleckých druzích, v tanci, v hudbě, v poezii, ale už od dob antiky i v druzích prostorových (např. „rytmus sloupového řádu“) a samozřejmě i v druzích časoprostorových, respektive dramatických, v divadle, ve filmu atd. Jsou zde tedy zmíněny všechny umělecké oblasti výskytu rytmu. Nalezneme zde i různé zajímavé názory týkající se vnímání rytmů. To se podle autorů neděje primárně prostřednictvím estetických smyslů, oka a ucha, nýbrž pohybovým citem, lidskému organismu vrozeným motorickým smyslem (např. puls, rytmus dechu), respektive celkovým životním pocitem. Je zde uveden názor Platóna, který viděl v citu pro rytmus dar bohů, který člověku umožňuje začlenit se do dokonalého kosmického řádu. Proti tomu materialističtí myslitelé odvozují smysl pro rytmus z rozčleněného, a tím usnadněného pracovního procesu, pociťovaného jako příjemný, v němž se obráží určité stadium společenského přizpůsobení se přírodě. Na závěr je zde zmíněna senzualistická estetika, která zase odvozuje rytmus z principu ekonomie. ³⁵

Encyklopedie estetiky a Estetický slovník nám tedy podaly charakteristiku rytmu, jak z obecného hlediska, tak i z pohledu všech uměleckých oblastí, pro které je rytmus signifikantní. Další publikace, ve kterých jsem prováděla analýzu pojmu rytmus, jsou již zaměřené vždy pouze na jednu z těchto oblastí, ať se jedná o literaturu, hudbu, výtvarné umění či architekturu.

Malá encyklopedie hudby nabízí velmi stručnou definici rytmu. Je zde popsán výlučně z hudebního hlediska jako „konkrétní vnitřní členění metrických jednotek na nižší (či vyšší) soustavu, složenou z přízvučných a nepřízvučných částic. Toto členění může být shodné s metrickou pulsací nebo může jít proti ní. Souhlas nebo napětí mezi rytmem a metrem je jedním ze zdrojů dynamismu v průběhu hudebního díla.“³⁶ V porovnání s jinými slovníky a encyklopediemi, ať už obecnými či specializovanými na daný obor, se tato definice jeví jako velmi stručná, až lakonická.

Jiným zajímavým zdrojem informací o rytmu v oblasti hudby je také Hudební výchova pro 6. ročník ZŠ. Zde se především žáci základních škol mohou dozvědět,

35 HENCKMANN, Wolfhart - LOTTER, Konrad. Estetický slovník. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1995. s.160. Členská knižnice. ISBN 80-205-0478-8.

36 Malá encyklopedie hudby. 1. vyd. v Supraphonu. Praha : Supraphon, 1983. s. 556, [48] s. fot. příl.

ISBN.

že rytmus je výrazovým prostředkem hudby, sledem různě dlouhých dob a pomlk, posloupností různě vzdálených úderů. Uvádí se zde, že rytmus je obsažen v každé melodii a může vypadat různě – např. jako jednoduchá skupinka úderů do bubnu, která se stále opakuje, může být ale i velmi složitý. Na závěr je zde zmíněna souvislost rytmu a tempa.³⁷ Jedná se tedy o stručnou, jednoduchou charakteristiku, srozumitelně formulovanou.

Charakteristiku rytmu v oblasti literatury nabízí Slovník literární teorie. V něm nalezneme nejenom heslo rytmus, ale také samostatně stojící hesla rytmizomenon, rytmizovaná próza a rytmika. Pojem rytmus je zde charakterizován jak v obecném smyslu, tak i z pohledu versologie a prózy. V obecném smyslu je rytmus definován jako každé zákonité periodické opakování týchž či podobných jevů v jejich časové nebo prostorové následnosti. Podle slovníku literární teorie je takto rytmus chápán především v estetice, následně se hovoří o rytmu hudebního, výtvarného, literárního díla apod. Rytmus ve versologii je zde prezentován jako reálné uspořádání zvukových prostředků verše, v němž je v dialektické jednotě sepjato abstraktní rytmické schéma, spočívající v pravidelném opakování určitého zvukového prvku nebo komplexu prvků s protikladnými tendencemi, jež toto opakování narušují.

Pojem rytmu je tak těsně spjat s pojmem metra, normy verše. Dále je zde zmíněn právě rozdíl mezi metrem, které míří k tradicím veršové výstavby a rytmem, jenž je výsledkem jedinečných potřeb, vznikajících stále nově v procesu tvorby. V rytmu se pak prosazuje autorský záměr, možnosti daného jazyka atd. Na rozdíl od metra, které normuje prvky, vymezující závazný tvar daného útvaru, rytmus zahrnuje celý komplex jevů organizovaný fakultativně. Odlišování rytmu a metra je v literární vědě obvyklé, i když definice a charakteristiky obou termínu i jejich vzájemný vztah procházely četnými změnami.

Závěrečný odstavec je věnovaný rytmu v próze. Ten je definován takto:

„syntaktickou výstavbou podmíněné členění prozaického textu na mluvní takty, na něž se potenciálně navršují nejrůznější typy opakování, ať již na rovině fonetické,

37 CHARALAMBIDIS, Alexandros, et al. Hudební výchova pro 6. ročník základní školy. 1. vyd.

Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 2000. s. 18-19. ISBN 80-7235-052-8.

gramatické, lexikální nebo sémantické apod.“³⁸ Tolik bylo napsáno k samotnému heslu rytmus.

Dalším heslem v tomto slovníku, které má co dočinění s rytmem, je rytmizovaná próza. V té se projevuje tendence k pravidelnému využívání zvukových prostředků jazyka, jako jsou pravidelnosti v intonačním členění větných úseků, které úzce souvisejí s nejrůznějšími druhy syntaktického paralelismu.

Heslo rytmizomenon, které se nevyskytuje v žádném jiném slovníku ani encyklopedii, je dalším souvisejícím pojmem, který jsem analyzovala.

Rytmizomenon je tedy odvozen z řeckého slova rhythmidzo, což znamená „rytmuji“.

Je zde detailně popsán jako rytmicky ztvárněná látka, která je základním kamenem starověké rytmiky. Označuje rytmicky amorfní materiál, ať se jedná o řeč v poezii, tóny v hudbě nebo lidské pohyby v tanečním umění, které teprve vnějším působením rytmu mohou nabýt pravidelného tvaru.³⁹

Posledním zde uvedeným heslem, souvisejícím s rytmem, je heslo rytmika. Toto slovo se odvozuje z řeckého rhythmikos, což se překládá jako pravidelný, plynulý.

Může být chápána ve dvou rovinách, a to jako nauka o rytmu vůbec, zkoumající jeho obecné zákonitosti ve všech podobách, především v projevech muzických umění, nebo může být vnímána jako nauka o rytmu verše, která se formovala ve dvacátých letech minulého století; v odporu proti tradiční metrice.⁴⁰

Dalším literárním slovníkem, se kterým jsem pracovala, byl Slovník literárních pojmů z nakladatelství Fraus. Zde jsem dohledala pouze heslo rytmus verše, které je ovšem uvozeno krátkou obecnou charakteristikou rytmu. Ten je popsán jako pravidelné střídání odlišných jevů – např. střídání dne a noci. Slovník se zmiňuje také o rytmu v dílech výtvarných a hudebních. Největší prostor je zde samozřejmě věnován rytmu verše, jak již samotné heslo napovídá. Jako základní činitel veršového rytmu je tu označena veršová intonace a dále je zde popsán vztah rytmu a metra, kdy se skutečný rytmus veršů více či méně od metra liší. Zmíněno je i očekávání, které plyne z rytmického uspořádání básně a jemuž se říká rytmický impuls. Závěrem je zde konstatováno, že rytmus veršů je hlavním zdrojem zvukové

38 Slovník literární teorie. 2., rozš. vyd. Praha : Čs. spis., 1984. s. 338.

39 Tamtéž, s. 338.

40 Tamtéž, s. 337.

harmonie básně. O rytmu v próze se autoři slovníku zmiňují jen okrajově, a to v souvislosti s intonací.⁴¹

Zajímavým zdrojem informací o rytmu v literatuře je nepochybně také Průvodce po světové literární teorii. Tato publikace sice neobsahuje jednotlivá hesla a pojmy jako předcházející encyklopedie a slovníky, ale zaměřuje svou pozornost na vybrané práce světových teoretiků, které patří k literárněvědné klasice nebo reprezentují výrazný typ některé vyhraněné literárně-teoretické metodologie. V rozborech těchto děl se poté setkáváme s různými literárními teoriemi a přístupy, a samozřejmě také s rozličnými charakteristikami rytmu v literatuře.

Poslední publikací, která se věnuje literatuře je Lexikon teorie literatury a kultury. Zde se sice heslo rytmus jako takové vůbec nevyskytuje, ale píše se tu o něm mnohé v souvislosti s metrem a metrikou. Ta je v podstatě teoretickým popisem i konkrétním způsobem, jak uchopit napětí mezi metrem a rytmem. V rámci pojednání o heslu metrika se tedy můžeme dočíst, že rytmus vzniká řízeným střídáním krátkých a dlouhých slabik, jež jsou určeny staticky v poměru 1:2.

Nalezneme zde také odkaz na Aristoxenovu teorii rytmu, která jej definuje jako systém časových veličin, sestavených dohromady podle pravidel určitého řádu. Dále je zde ukázáno, jak se měnily teorie poměru rytmu a metra v historickém kontextu.

Tato otázka se v různých debatách probírá znovu a znovu, a to z antropologických, kulturologických a lingvistických hledisek. Z diskuse ovšem jasně plyne, že rytmus můžeme považovat za základní princip básnictví.⁴²

Nyní bych ráda přešla k publikacím věnovaným architektuře. Heslo rytmus nalezneme například v Encyklopedii světové architektury, kde je rytmus obecně popsán jako pravidelné střídání alespoň dvou rozdílných prvků či motivů v čase, ploše i prostoru. Právě plocha a prostor jsou nezbytné prvky pro vyjádření rytmu v architektuře. Ten se tedy vytváří pomocí pravidelného střídání architektonických článků (např. arkády), opakováním jednotlivých motivů v kompozici průčelí nebo ve skladbě hmot. Vyjádření vážnosti a monumentality stavby je většinou způsobeno

41 LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Fraus slovník literárních pojmů, aneb, Co se skrývá za slovy. 1.

vyd. Plzeň : Fraus, 2006. s. 123-124 ISBN 80-7238-620-4.

42 Lexikon teorie literatury a kultury : koncepce, osobnosti, základní pojmy. 1. vyd. Brno : Host, 2006. s.509–510. ISBN 80-7294-170-4.

pravidelným jednoduchým rytmem, zatímco složitý rytmus často naznačuje určité uvolnění a hravost. Na závěr je zde zmíněno také uplatnění rytmu v urbanismu, kde se projevuje například v rozestavění dominant, stromořadí atd.⁴³

Jako poslední bych ráda zmínila dvě knihy, které sice nejsou encyklopedického charakteru, přesto je v nich rytmus velmi výstižně definován v rámci konkrétního uměleckého oboru. Jedná se o knihy Architektura inženýrských staveb, kterou napsal Václav Kučera a Linie barva a tvar ve výtvarné výchově od Věry Roeselové. Václav Kučera věnuje rytmu celou kapitolu a prezentuje jej jako kategorii, uplatňovanou při ztvárnění a estetickém hodnocení inženýrských děl, jež je převzatá z přírodních úkazů. V architektuře pak jde o pravidelné řazení, opakování nebo střídání linií, ploch, hmot, prostorů apod. Rytmus zavádí do uměleckého díla řád a kázeň a měl by být na první pohled srozumitelný. Autor dále rozlišuje rytmus horizontální a vertikální a uvádí různé příklady toho, kde všude se s rytmem můžeme setkat (např. bílá přerušovaná čára na silnici, stromořadí podél cest, řazení podpěr mostů či sloupků zábradlí apod.). Rytmus je zde tedy popsán velmi detailně a je charakterizován jako výrazná jednotící kompoziční kategorie.⁴⁴

Kniha Věry Roeselové je, jak již název napovídá, věnována výtvarnému umění.

Proto není divu, že se jedna kapitola této knihy zabývá právě rytmem, který ve výtvarném umění hraje výraznou roli. Autorka popisuje rytmus jako jeden ze základních projevů lidského života vůbec. Výtvarný rytmus potom odpovídá na každodenní zážitky člověka a vnáší je tak do výtvarného projevu. Je zde zmíněn pravidelný článkový rytmus, který opakuje zvolený rytmický kód a je tedy založen na opakování prvků a na vztazích mezi nimi. V užitém umění se rytmus uplatňuje jako ornament. Dále je zde zdůrazněno, že volné rytmické členění uspokojuje potřebu uspořádanosti a zároveň proměnlivosti řádu. Nepřítomnost rytmu odporuje lidským zkušenostem, a proto je člověku nepříjemná. Ve výtvarném umění pak můžeme mluvit o využití rytmů lineárních, tvarových, světelných, barevných,

43 DUDÁK, Vladislav - POŠVA, Rudolf - NEŠKUDLA, Bořek. Encyklopedie světové architektury : od menhiru k dekonstruktivismu. 1. vyd. Díl 2, L - Ž. Praha : Baset, 2000. s. 833. ISBN 80-86223-08-6.

44 KUČERA, Václav. Architektura inženýrských staveb. 1.vyd. Praha : Grada, 2009. s. 36-38. ISBN 978-80-247-2504-8.

plošných a prostorových.⁴⁵ V této knize je tedy rytmus nahlížen jako přirozená součást lidského každodenního života, která má dopad i na lidskou tvořivou činnost, v tomto případě výtvarné umění.