Formy syndromu CAN

Rizika vedoucí k syndromu CAN

Sedláková a Kalátová (2010) uvádějí, že neexistuje jednoznačná predikce syndromu CAN. Ze společenské situace, ze sociálního prostředí dítěte, z aktuálního zdravotního stavu a psychického vývoje dítěte lze vyslovit jasné podezření. Děti, které žijí v rizikovém prostředí, jsou děti ve zvlášť obtížné situaci, potřebují zvláštní pomoc společnosti a také multidisciplinární přístup.

Za rizikové prostředí lze považovat rozmanité faktory. Může se jednat o děti nezletilých rodičů, matky samoživitelky, může jít o děti rodičů dostatečně nevyzrálých, o děti rodičů mentálně postižených rodičů nebo rodičů psychicky či somaticky nemocných. Velkým rizikem je v dnešní době také drogová závislost či závislost na alkoholu nebo gamblerství, ale také nadměrná pracovní zátěž rodičů, kteří jsou velmi zaneprázdněni. Významným rizikovým faktorem je bída rodiny, rodiče, kteří v dětství trpěli citovou deprivací a dále násilí mezi rodiči dítěti či sklon k agresi a násilnému jednání.

„Riziko týrání dítěte je zvýšené v rodinách, kde jsou vztahy mezi jejími členy narušené“ (Sedláková, Kalátová, 2010).

2.2.1 Formy syndromu CAN

Pro účely bakalářské práce je potřebné zabývat se rozdělením základních typů syndromu CAN. Zmíněny tudíž budou charakteristiky jednotlivých forem syndromu CAN.

Sochůrek (2009) rozděluje formy a druhy zneužívání takto:

 Tělesné,

 sexuální,

 psychické (emoční, citové),

dále poukazuje i na zvláštní formy syndromu CAN, kterými mohou být:

 Münchhausenův syndrom by proxy,

 systémové týrání a zneužívání,

 organizované týrání a zneužívání,

23

 rituální týrání a zneužívání.

Dunovský, Dytrych a Matějček (1995) doplňují pak zvláštní formy syndromu CAN ještě o sexuální turismus.

Dunovský, Dytrych a Matějček (1995) rozvádějí jednotlivé druhy syndromu CAN se členěním na aktivní a pasivní formy, viz obrázek č. 1 níže.

Obrázek č. 1: Rozdělení syndromu CAN

Tělesné (fyzické) týrání

Hovoříme-li o syndromu CAN, zřejmě nejvíce prozkoumanou a popsanou oblastí je právě tělesné týrání, které někdy bývá označováno jako týrání fyzické.

Tělesné týrání rozlišujeme s ohledem na to, zda je aktivní či pasivní povahy.

Do aktivního tělesného týrání zahrnujeme veškeré násilí a záměrné opomenutí v péči o dítě, které může vyústit v jeho poranění nebo dokonce smrt.

Do pasivního tělesného týrání patří úmyslné nebo dokonce i neúmyslné opomenutí péče o dítě. Výsledkem tohoto je skutečnost, že dítě nedostatečně prospívá a nedostatečně se rozvíjí ve všech oblastech.

„Tělesným týráním je fyzické zranění dítěte či selhání při jeho prevenci nebo fyzické utrpení dítěte, včetně úmyslné otravy anebo udušení, pokud existuje konečný důkaz

24

či důvodné podezření, že bylo spácháno vědomě nebo mu vědomě nebylo předem zabráněno. Tělesné týrání lze dělit na týrání aktivní a pasivní povahy“ (Špeciánová 2003).

Formy fyzického týrání jsou bohužel velmi rozmanité. Může se jednat o nepřiměřené bití rukou či pěstí, použití síly, jež vede ke zlomeninám, podlitinám nebo škrábancům. Dále se jedná o nepřiměřené bití různými nástroji, škrcení dítěte, vytrhávání vlasů dítěti, svazování, pálení cigaretovými nedopalky, kopání, opaření různého druhu, zraňování ostrými předměty, atd.

S ohledem na uvedené skutečnosti je logické, že tělesné týrání je nejsnáze prokazatelnou formou syndromu CAN, to vzhledem k případným viditelným stopám na těle dítěte.

Přes skutečnost, že tělesné tresty jsou v naší společnosti nepřípustné, zůstává stále otázkou, kde je hranice mezi trestem a tělesným týráním a zda je tato hranice vůbec rozpoznatelná.

Psychické týrání

Dle Sochůrka (2009) se jedná o psychické týrání dítěte, když je dítě vystavováno neobvyklým situacím, je ponižováno, vydíráno atd. Psychické týrání tedy podlamuje sebevědomí mladého člověka a často způsobuje utrpení i do budoucího života.

Vzhledem k přetrvávajícímu medicínskému přístupu je prokazování případů psychického týrání velice složitou záležitostí, jedná se zejména o fakt, že psychické týrání spadá do oblasti okem neviditelných zranění, o to však závažnější mohou být jeho důsledky.

„Navzdory závažnosti dlouhodobých následků pro psychické zdraví dítěte je psychické týrání málokdy identifikované. Souvisí to s jeho obtížným prokazováním“ (Pöthe 1999).

Formy psychického týrání

Jednotlivými formami psychického týrání mohou být ponižování dítěte, nevšímavost vůči dítěti, výsměch dítěti, urážení dítěte, časté nadávky, opovrhování dítětem, zastrašování dítěte, citové vydírání, cílené vyvolávání strachu dítěte, nepřiměřené zatěžování dítěte povinnostmi, citová deprivace, požadování nereálných výkonů –

25

například v oblasti učení, sportu, aj., děti, jež přihlíží domácímu násilí, permanentní srovnávání s úspěšnějším sourozencem, násilná izolace, nepřiměřené oddělení dítěte od vrstevníků či ostatních osob (DKC 2012).

„Obsáhlou diagnostickou kategorii tvoří psychické týrání v souvislosti s předrozvodovou, rozvodovou a porozvodovou situací rodičů, kdy bývá dítě vystaveno dlouhodobé a nepřiměřené zátěži vzniklé v souvislosti s rozvodem“ (DKC 2012). veřejnost se totiž stále zdráhá případný rozsah domácího násilí uznat.

Psychické týrání může být kombinováno s ostatními formami syndromu CAN.

Například v případě fyzického týrání opakované výhružky dítěti a nátlak na něj, že bude umístěno do dětského domova, pokud promluví.

Sexuální zneužívání

Sexuální zneužívání lze označit jako další obsáhlou diagnostickou kategorii syndromu CAN.

Anglickým názvem je označováno jako Child Sexual Abuse, tedy ve zkratce CSA.

Zdravotní komise Rady Evropy definuje sexuální zneužívání takto: „Sexuální zneužívání dítěte je nepatřičné vystavení dítěte pohlavnímu kontaktu, činnosti či chování. Zahrnuje jakékoli pohlavní dotýkání, styk či vykořisťování kýmkoli, komu bylo dítě svěřeno do péče, anebo kýmkoli, kdo dítě zneužívá. Takovou osobou může být rodič, přítel, odborný dobrovolný pracovník či cizí osoba“ (Pöthe 1999).

Dle Špeciánové (2003) se sexuální zneužívaní dětí dělí do dvou oblastí, tedy na sexuální zneužívání bezdotykové a sexuální zneužívání dotykové.

26

Lze tedy konstatovat, že sexuální zneužívání dětí může mít velmi rozmanité formy.

Sexuální zneužívání bezdotykové

Jedná se o zneužívání bez tělesného kontaktu:

 exhibicionismus, při kterém dospělý ukazuje své genitálie a často upřednostňuje jako cíl této své aktivity děti;

 harrasment, který je vymezován jako znepokojování, zneklidňování dítěte slovními výpady, poplácáváním po zadku, tisknutím k sobě, pokud toto chování dospělého má sexuální podtext;

 obscénní telefonické hovory;

 přinucení dítěte k obnažení a fotografování, k prohlížení časopisů s pornografií.

Sexuální zneužívání dotykové

Jedná se o sexuální zneužívání s tělesným kontaktem:

 jednání, při kterém je dítě dospělým obtěžováno, líbáno, osaháváno na erotogenních zónách. Toto jednání je často doprovázeno slovními útoky;

 sexuální útok, kdy se dospělý, za užití síly a často při obraně oběti, dítěte dotýká na jeho erotogenních zónách, mazlí se s ním a poškozuje ho tím, že do něj vniká např. prstem, jazykem či předměty;

 znásilnění, které spočívá ve vynuceném vniknutí do vagíny, konečníku či úst dítěte penisem;

 incest, který je definován jako sexuální aktivita mezi dvěma osobami, jimž není zákonem dovoleno uzavřít sňatek;

 komerční sexuální zneužívání, které může mít podobu dětské pornografie, dětské prostituce a obchodu s dětmi za účelem komerčního zneužití. Dětská pornografie je definována jako jakýkoliv zvukový nebo obrazový materiál, který používá děti v sexuálně implicitním kontextu.

„Mezi dotykové formy sexuálního zneužívání patří pohlavní styk vaginální, anální, orální, ale také intrafemurální pohlavní styk (styk mezi stehna),

27

dotýkání se erotogenních zón dětského těla, pronikání prstem, jazykem nebo předměty do vaginy nebo anusu, laskání prsou a genitálií“ (Vaníčková 1999).

Weiss (2005) dále upozorňuje na skutečnost, že jestliže je při sexuálním zneužívání dítěte abusorem rodič, patří to mezi klinicky nejzávažnější formy sexuální zneužívání dětí. Po narušení incestního zákazu totiž zpravidla dojde nebo může dojít k rozpadu rodinných struktur.

„Zanedbávání dítěte vede k poškozování vzniklému v důsledku nedostatečného uspokojování jeho potřeb, jehož příčinou je omezení standardní interakce mezi rodičem a dítětem. Pro tuto variantu je typický nedostatek něčeho, lze ji charakterizovat jako strádání, tj. deprivaci“ (Vágnerová 2004).

DePanfilis dále (2006) rozlišuje zanedbávání v oblasti psychické, v oblasti nedostatečné péče, nedostatečného vzdělání, konkrétněji dále zanedbávání označuje jako z různých důvodů chybění a nedostatečné zajištění „něčeho“.

Za zanedbávané označuje dítě nedostatečně oblékané, nedostatečně živené, dítě, jehož rodič, pečující osoba, potažmo vychovatel, mu nezajistí dostatečnou lékařskou péči.

Zanedbávání dítěte lze zaměřit do oblasti tělesné či citové, také vzdělávací, dále do oblasti neposkytování dostatečné zdravotní péče či nedostatečného dohledu nad dítětem.

Špeciánová (2003) rozděluje stupně zanedbávání na těžké zanedbávání – tento druh zanedbávání bezprostředně ohrožuje dítě na zdraví či životě a dále na všeobecné zanedbávání – do této oblasti řadí nedostatek odpovídajícího jídla, které je dítěti podáváno, nedostatečné ošacení dítěte, nedostatečná lékařská péče o dítě a chybějící kontakt s vrstevníky a dalšími lidmi.

28

Zvláštní formy syndromu CAN

 Münchhausenův syndrom by proxy

 Systémové týrání a zneužívání

 Organizované týrání a zneužívání

 Rituální týrání a zneužívání

Všeobecně lze shrnout, že zvláštní formy syndromu CAN se vyskytují ojediněle, nebo jsou pouze v ojedinělých případech odhaleny.

Velmi specifickou formou syndromu CAN je Münchhausenův syndrom.

Jedná se o formu syndromu CAN, která se objevuje v naprosto výjimečných případech, na druhou stranu je však potřebné zmínit, že se jedná o velmi těžko prokazatelnou záležitost. Drbohlav (2013) problematiku Münchhausenova syndromu dále specifikuje na: Münchhausenův syndrom – jedinec jedná sám za sebe a zveličuje svůj zdravotní stav, a to za účelem získání výhod např. získání sociální dávky či projevená lítost okolí, Münchhausenův syndrom by proxy (v zastoupení) – za jedince jedná někdo jiný, například rodič nebo pěstoun, profituje tak na výhodách, které získá, Münchhausenův syndrom by proxy paradox – nejméně četná, paradoxní reakce, kdy jedinec či ten, kdo jej zastupuje, získá výhody, ale hrdinně je odmítne tak, aby vytvořil pocit jeho nedocenění.