Legislativní vymezení sociálně právní ochrany dětí v České

Zákonem č. 401/2012 Sb., se mění zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Tato novela je účinná od 1.1.2013, a však přímo ani s odkazem na metodiku nemění zásadní principy spolupráce orgánu sociálně právní ochrany dětí při řešení případů syndromu CAN. Novela zákona ukládá sociálním pracovníkům povinnost vypracovávat individuální plán ochrany dítěte – tento pojem je v zákoně jasně vymezen. Také ukládá za povinnost vyhodnocovat situaci nezletilého dítěte.

Dle prvního paragrafu výše jmenovaného zákona se sociálně právní ochranou dětí rozumí zejména:

a) ochrana práva dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu, b) ochrana oprávněných zájmů dítěte, včetně ochrany jeho jmění, c) působení směřující k obnovení narušených funkcí rodiny,

d) zabezpečení náhradního rodinného prostředí pro dítě, které nemůže být trvale nebo dočasně vychováváno ve vlastní rodině.

Zákon o sociálně právní ochraně dětí upravuje velmi citlivou oblast lidského žití, byl postaven na zásadách, které respektují ústavní principy. Těmito zásadami jsou:

 Odpovědnost státu za ochranu dětí před tělesným nebo duševním násilím, za ochranu jejich zdravého fyzického, psychického a mravního vývoje při plném respektování rodičů jako nositelů rodičovské zodpovědnosti, nejsou-li práva nebo vývoj dítěte ohroženy.

14

 Orgány s obecnou odpovědností za ochranu práv a zájmů dětí jsou soudy, orgány sociálně právní ochrany dětí určené zákonem.

 Vůdčím principem ochrany dětí je preventivní působení, jímž se má předcházet poruchám rodinných vztahů, jsou-li zasaženy tak, že ohrožují zdravý a příznivý vývoj dítěte.

 Ochrana dětí před sociálně patologickými jevy.

 Nová koncepce sledování vývoje dětí žijících mimo vlastní rodinu.

 Vymezení pravidel pro zprostředkování osvojení a pěstounské péče.

 Ucelená formulace pravidel pro spolupráci s cizinou ve věcech sociálně právní ochrany dětí s cizím prvkem a zajištění potřebné návaznosti na Úmluvu o ochraně tětí a spolupráce při mezinárodním osvojení.

 Vymezení činností, kterými se podílejí nevládní instituce prezentované fyzickými i právnickými osobami na sociálně právní ochraně dětí.

Zákon o sociálně právní ochraně dětí v nezměněné podobě umožňuje nezletilému dítěti obrátit se na příslušný orgán sociálně právní ochrany dětí bez vědomí rodičů, případně pečujících osob. Dítě má právo vyjádřit se ke své situaci a dle rozumových schopností se také vyjadřuje k řešení mnohdy komplikované rodinné situace. Účelem zákona o sociálně právní ochraně dětí je ochrana dítěte v jakékoli nepříznivé situaci.

„Ochrana dítěte a zajišťování jeho práv se promítá do právních předpisů v oblasti rodinněprávní, sociální, školské, zdravotní, daňové, občanskoprávní, trestní apod., a z tohoto také vyplývá okruh subjektů, které ji realizují. Z této skutečnosti je zřejmé, že právní úpravu ochrany dítěte nelze zahrnout do jediného právního předpisu“

(MPSV 2012).

Sociální pracovník, který vykonává agendu sociálně právní ochrany dětí, je zpravidla pracovníkem obce pověřené výkonem státní správy. Svoji činnost vykonává dle zákona č. 401/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů a dle zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.

Sociální pracovník vykonávající sociálně právní ochranu dětí se řídí zásadami Etického kodexu sociálních pracovníků České republiky, ve kterém jsou zakotveny

15

jak etické zásady, tak pravidla chování sociálního pracovníka ve vztahu ke svému zaměstnavateli, ke svým kolegům, ve vztahu ke svému povolání a odbornosti, také ve vztahu k celé společnosti. Pracovník orgánu sociálně právní ochrany dětí se musí bezvýhradně řídit zákonnými předpisy a Ústavou České republiky. Činnost sociálního pracovníka orgánu sociálně právní ochrany dětí dále probíhá v souladu s Občanským soudním řádem a platnými trestními předpisy.

„Kterýkoliv zákon, byť sebelépe sepsaný, především pak zákon upravující vztahy mezi lidmi, zůstává mrtvou literou, není-li naplněn lidským jednáním, lidským činem. Tak i zákon o sociálně-právní ochraně dětí vyžaduje ke svému naplnění lidské jednání, osobní zaujatost, angažovanost a obětavost těch, kteří ji budou vykonávat.

Zvláště pak slouží k ochraně těch nejmenších, bezbranných a odkázaných na druhé, bez kterých si sami nedokáží pomoci“ (Brabenec 2000).

Sociálně právní ochranu dětí v České republice dle zákona o sociálně právní ochraně dětí zajišťují krajské úřady, obecní úřady obcí s rozšířenou působností, obecní úřady a újezdní úřady, Ministerstvo práce a sociálních věcí, Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí, obce v samostatné působnosti, kraje v samostatné působnosti, komise pro sociálně-právní ochranu dětí, další právnické či fyzické osoby, které jsou výkonem sociálně právní ochrany dětí pověřeny.

Vybrané činnosti sociálního pracovníka orgánu sociálně právní ochrany dětí Sociální pracovník jedná jménem orgánu sociálně právní ochrany dětí, kterým byl ustanoven poručníkem nebo opatrovníkem, zastává také funkci kolizního opatrovníka nezletilého dítěte při opatrovnických soudních řízeních. Navštěvuje dítě a rodinu v obydlí, sleduje vývoj dětí svěřených nejenom do výchovy jiných fyzických osob než rodičů ale také dětí, nad nimiž byla stanovena ústavní výchova.

Dále má povinnost navštěvovat mladistvé ve výkonu vazby a trestu odnětí svobody a děti, o něž ve věznici pečuje matka odsouzená k trestu odnětí svobody. Pracovník orgánu sociálně právní ochrany dětí je přítomen výslechům nezletilých dětí před soudy a orgány Policie České republiky, obecní policie. Má právo činit podání návrhů a podnětů k soudu na výchovná opatření (stanovení soudního dohledu, stanovení ústavní výchovy, nařízení předběžného opatření). Také navštěvuje děti v zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc, má právo realizovat pohovory s nezletilými dětmi ve školských či zdravotnických zařízeních, a to bez přítomnosti

16

další osob. Důležitou činností sociálního pracovníka orgánu sociálně právní ochrany dětí je vedení spisové dokumentace nezletilého dítěte.

Vedení spisové dokumentace nezletilého dítěte

Důležitou činností terénního sociálního pracovníka oddělení sociálně právní ochrany dětí je důsledné vedení spisové dokumentace.

Spisová dokumentace je vedena pod označením OM, to v případě, že dítě má trvalé bydliště v okruhu působnosti příslušného úřadu. Dále může být týmž úřadem vedena také spisová dokumentace nezletilého dítěte pod označením NOM, to v případě, zdržuje-li se nezletilé dítě v působnosti tohoto úřadu fakticky, ale trvalé bydliště má v působnosti úřadu jiného.

Zpracovaná spisová dokumentace nezletilého dítěte musí obsahovat:

 Sociální záznam, ve kterém jsou zpracovány údaje o dětech, jejich sourozencích a rodičích - tedy místo a datum narození, rodné číslo, trvalé místo bydliště, faktické místo bydliště, národnost, státní příslušnost, případně základní údaje o místě bydliště (typ bydlení, kategorie bytu, počet obytných místností, údaje o dalších spolužijících osobách, o výši měsíčních nákladů, které jsou spojené s bydlením)

 Záznamy o úkonech – jedná se o záznamy, ve kterých jsou uvedeny podrobné informace o spolupráci s rodinou – telefonáty, osobní jednání, popis stavu domácnosti při prováděných šetřeních, zaznamenávání pohovorů s dětmi a ostatními rodinnými příslušníky.

 V případě, že je nezletilé dítě v evidenci orgánu sociálně právní ochrany dětí právě z důvodu na podezření z případného týrání, zneužívání či zanedbávání, je potřebné toto dále zaznamenat v rejstříku dětí, jejichž rodiče nevykonávají nebo zneužívají práva plynoucí z rodičovské odpovědnosti, na kterých byl

17

 V případě, že je nad výchovou nezletilého dítě stanovena ústavní výchova, nebo je dítě dočasně vychováváno mimo původní rodinu, jsou součástí spisové dokumentace také záznamy o návštěvách dětí.

 Od 01.01.2013 má sociální pracovník povinnost vyhodnocovat situaci nezletilého dítěte a zpracovávat také individuální plán ochrany dítěte.

Spolupráce s odborníky

„Posouzení situace ohroženého dítěte je záležitost složitá a náročná. Jedná se o komplexní problematiku, při jejímž řešení se sociální pracovník neobejde bez spolupráce a pomoci dalších odborníků“ (Kovařík 2003).

V případě řešení jednotlivých kauz dětí trpících syndromem týraného, zneužívaného a zanedbávané dítěte a následné spolupráce s rodinou, respektive samotným dítětem, hraje velmi významnou roli komunikace a spolupráce na vysoké úrovni nejen s odborníky ze státního sektoru (zdravotnictví, policie, poradny, Úřad práce v souvislosti s dávkami státní sociální podpory či dávkami hmotné nouze), ale také s odborníky z neziskového sektoru (např. občanská sdružení na podporu rodiny).

Spolupráce se školským zařízením a s ošetřujícím lékařem

V oblasti sociálně právní ochrany dětí hraje důležitou roli také spolupráce mezi sociálním pracovníkem, který vede rodinu v evidenci, se školským zařízením, které dítě navštěvuje, dále pak s ošetřujícím lékařem nezletilého dítěte. Na vyžádání orgánu sociálně právní ochrany dětí školská zařízení a lékaři vypracovávají zprávy, ve kterých zpracovávají informace z oblasti:

Školská a předškolní zařízení informují o docházce, prospěchu, chování, výživě nezletilých dětí, celkovém vzhledu dítěte, připravenosti na vyučování, materiálním zabezpečení a materiální vybavenosti dítěte.

Ošetřující lékař na dožádání sociálního pracovníka, případně ze své vlastní iniciativy informuje o tom, zda se dítě s rodičem nebo pečující osobou pravidelně dostavuje na potřebná očkování a další vyšetření, zda je dítě v průběhu návštěv u lékaře čisté, upravené, zda nestrádá, je dobře živené, zda nemá po těle případné známky násilí a zda si nestěžuje na péči rodičů, respektive osob, které jsou odpovědné za jejich výchovu.

18

V případě podezření ze špatného zacházení s dítětem, tedy podezřením z případného týrání, zneužívání či zanedbávání dítěte, podléhá tato skutečnost oznamovací povinnosti.

Dále pediatři a pedagogičtí pracovníci předávají poznatky, které považují za důležité při péči o dítě.