Fáze průzkumu a výběru
Na začátku inovačního procesu stojí fáze průzkumu, ve které se firma snaží zachytit signály a podněty z okolí, které by mohli vést k určité změně. Těchto signálů může být celá řada. Například nové technologie, legislativní změny, akce konkurence a další. Z důvodu velkého množství těchto potencionálních změn je pro firmu přínosem pokud disponuje mechanismem pro identifikaci, zpracování a výběr informací v takovémto prostředí.
Z důvodu omezených finančních prostředků a určité rizikovosti inovací je důležité, aby firma z těchto signálů dokázala identifikovat ty opravdu důležité. Tato volba musí odpovídat firemní strategii a technickým a marketingovým kompetencím. V rámci této fáze výběru firma převádí základní vstupy do určitého inovačního konceptu, který bude dále rozvíjet.
Fáze implementace
Jestliže firma identifikuje určitý inovační impulz, a rozhodne se pro jeho využití, přichází Volba
Implementace Učení
Průzkum
23
na řadu další klíčová fáze. V této fázi se původní myšlenka začíná měnit ve skutečnost, tedy v nový produkt, proces, službu či obchodní model. Podnik začíná z neurčitých odhadů vytvářet vlastní inovaci s prvotním růstem nákladů. Začíná získávat poznatky ohledně možností technického provedení inovace, existence poptávky a jejích rysů, regulačních vlivů a dalších detailů.
Fáze realizace inovačního projektu, uvedení inovace na trh
Pokud firma získá všechny potřebné informace a vytvoří z nich realizovatelný strategický koncept, přichází na řadu hlavní fáze inovačního procesu. V této fázi se inovační koncept mění na výstup v podobě rozvinuté inovace, která je nachystána na vstup na připravený trh.
Pro zvládnutí této fáze je důležité kvalitní projektové řízení ve firmě, neboť realizace inovačního projektu zahrnuje velkou míru neurčitosti a vyžaduje vysokou flexibilitu. Jedná se o nejvíce finančně i časově nákladnou část inovačního procesu. Vyžaduje úzkou spolupráci mezi obchodní a technickou sekcí ve společnosti, neboť probíhá paralelně jak samotný technický vývoj inovace, tak příprava trhu, na který má být uvedena.
Učení, opětovná inovace
Zavedení inovace na trh je pro podnik novým impulzem k restartování celého cyklu inovačního procesu. Podnik komercionalizací své inovace získává cenné informace a zkušenosti, které lze využít v budoucnu při tvorbě dalších projektů. Je potřeba aby se podniky dokázali z těchto informací poučit a využít je k dalšímu rozvoji inovace v průběhu procesu. (Tidd, Bessant, Pavitt, 2007)
1.4.1 Efektivnost inovačního procesu
Převážná část inovací v praxi je realizovaná jako investiční inovační projekty. Jejich cílem je zvyšování technické a užitné hodnoty produktů, zvyšování efektivnosti výroby a služeb poskytovaných firmou, zefektivnění organizační struktury, zefektivnění metod řízení společnosti a mnoho dalších cílů. V zájmu firem je zjistit, zda tyto cíle firmě přinesou kýžený efekt. Stejně tak jako společnosti, posuzují efektivitu svých investic, by měli posuzovat i efektivitu svých inovačních projektů. Každý takový projekt je totiž spojen s určitými náklady, které mohou požadovaný efekt přinést až po určité době.
Při výběru inovačních projektů a hodnocení jejích uplatnění na trhu je tedy důležité hodnotit její potencionální přínos pro samotný podnik. Při hodnocení přínosu je důležité
24
rozlišit, zda se jedná o přírůstkovou nebo radikální inovaci. Jestliže se jedná o přírůstkovou inovaci, postupuje se pří jejím finančním hodnocení následovně (Žižlavský, 2012):
odhad budoucích peněžních toků, vytvoření cash- flow
výpočet návratnosti vložených prostředků
výpočet finančních ukazatelů
porovnání vypočtených hodnot s předem daným kritériem
V případě radikální inovace zjišťujeme, zda realizovaný výzkum a vývoj přinese firmě dostatečný pokrok a zda pro radikální inovaci existuje uplatnění na trhu. Hodnotí se taky velikost nákladů a výše požadovaného kapitálu potřebného k zajištění realizace inovace.
Toto hodnocení efektivnosti pomocí hospodářských kritérií je u radikální inovace nutností v každé fázi inovačního procesu. Od počátku až po uvedení na trh. (Žižlavský, 2012)
Inovační potenciál 1.5
Podle „Lisabonských strategií“ schválených Evropskou radou jsou základem konkurenceschopnosti dnešních podniků výsledky, získané výzkumem a vědou, a jejich uplatnění na trhu. Aby se podniky mohly zabývat výzkumem a vědou, je nezbytné, aby měly stanovenou strategii s inovačním charakterem a dostatečný inovační potenciál. (Jáč, Rydvalová, Žižka, 2005)
Pojem inovační potenciál se skládá ze dvou slov latinského původu. Lze je překládat také jako schopnost obnovy a vytváření předpokladů k výkonu. Pojmem inovační potenciál se tedy označuje celková schopnost podniku (včetně jeho útvarů a složek) úspěšně a permanentně naplňovat svou podnikovou vizi. Aby byla tato schopnost naplněna je potřeba vytvořit příhodné inovační prostředí. Takové prostředí je typické svou přístupností, otevřeností a adaptivitou k novým změnám (inovacím).
Velikost inovačního potenciálu firem je ovlivněna řadou faktorů. Mezi ně patří přístup k technice a technologiím a jejich využití, materiální výbava, marketing, výzkum a vývoj, finanční situace, firemní kultura a další faktory. Inovační potenciál a inovační strategie podniku je taky výrazně ovlivněna samotným managementem společnosti. Pro úspěch inovačního procesu a naplnění inovačního potenciálu je důležitá pružná organizační
25
struktura rozdělena do jednotlivých divizí a týmů. Pružná organizační struktura je důležitá k rychlým reakcím na změny a včasným zásahům pomocí vhodných opatření. (Pittner, 2004)
Pružnost organizační struktury společně s otevřeností a podporou ze strany organizace je pro inovační potenciál velmi významná. Taková organizace podporuje rozvoj kreativity svých pracovníků. Kreativita by měla být v inovačních podnicích podporována k vytvoření správných inovačních postupů. Pokud je podnik dostatečně otevřený pak je možnost každý inovační nápad prodiskutovat. Tvůrčí nápady s sebou samozřejmě nesou i určitou míru rizika. Takové riziko je potřeba kontrolovat. Jen dostatečně otevřené podniky však mají požadovaný inovační potenciál. (Mikulaštík, 2013)
Při měření inovačního potenciálu firem a institucí můžeme využít několik různých metod.
Většinu z nich nalezneme v odborné literatuře a jsou často zaměřeny na tzv. sebehodnocení firmy. Zde je několik z nich:
Tidd – Evaluační otázky
Wildemann – Inovační audit
Vacek – Mapa připravenosti podniku k inovacím
Autor této práce se v praktické části rozhodl využít metodu Jiřího Vacka a kolegů s názvem Mapa připravenosti podniku k inovacím. Jedná se o dotazník založený na výše zmíněném principu sebehodnocení firmy.
1.5.1 Mapa připravenosti podniku k inovacím
Mapa připravenosti podniku k inovacím je nástrojem ke vstupnímu ohodnocení inovačního potenciálu firmy. Na základě tohoto ohodnocení je pak firmě navržen další program pro zavedení nebo zdokonalení systému práce s inovacemi.
Jak už bylo uvedeno, tato metoda se skládá z dotazníku předloženého zástupci podniku.
Tento dotazník zahrnuje 6 částí zaměřených na několik problémových okruhů. Tyto okruhy ovlivňují inovační potenciál firem. Každý z problémových okruhů obsahuje 6 otázek se 4 variantami alternativních odpovědí. Z těchto odpovědí pak lze získat přehled o silných a slabých stránkách firmy a o inovačním potenciálu. Problémové okruhy v dotazníku jsou:
26 A – Strategie a plánování
B – Marketing C – Technologie
D – Kvalita a životní prostředí E – Logistika
F – Organizace a lidské zdroje
První část A – Strategie a plánování se zabývá firemní vizí, strategií a plánováním. Řeší právě provázanost podnikové vize s dlouhodobějším podnikovým plánováním. Kromě toho je zaměřena také na podíl zaměstnanců na formulování vize společnosti, inovační programy firmy, operativní řízení, finanční plánování a projektové řízení ve firmě.
Druhá část B – Marketing sleduje firemní marketingové aktivity. Otázky této části sledují reakce společnosti na aktuální vývojové trendy na trhu, orientaci firmy na zákazníka, hodnocení konkurenční pozice na trhu a kvalitu vnitropodnikového informačního systému a jeho využívání zaměstnanci firmy. Provázanost marketingu s finančním řízením je touto částí dotazníku také zdokumentována.
Třetí část s označením C – Technologie má za úkol zhodnotit přístup firmy k technologiím a k technologickému vývoji. Je analyzována firemní metodika kalkulace výrobních nákladů, tvorba zdrojů na výzkum a vývoj, investiční návratnost plánovaných firemních změn, budoucí konkurenceschopnost v oboru a činnost pro sběr podnětů k provádění technologických změn.
Čtvrtá část nese název D – Kvalita a životní prostředí. Analýze je v této části podroben nejprve systém řízení kvality a jeho případná certifikace a provázanost s ostatními procesy ve firmě. Jedna z otázek je směřována také na externí audity kvality firemních dodavatelů tak externí audity kvality ze strany zákazníků. Kromě toho se tato část zaměřuje i na dopady firemních činností na oblast životního prostředí. A na tvorbu zdrojů na náklady vyvolané změnami legislativy v této oblasti.
Předposlední díl dotazníku E – Logistika hodnotí nákup, distribuci a outsourcing firmy.
Především optimalizace těchto činností a jejich flexibilita je podrobena zkoumání dotazníku. Inovace v logistice, její řízení a hodnocení po finanční stránce je také nedílnou
27 součástí tohoto dílu dotazníku.
Poslední část dotazníku F – Organizace a lidské zdroje analyzuje podnikovou organizaci a lidský kapitál podniku. Otázky zkoumají motivaci zaměstnanců, spokojenost zaměstnanců, firemní kulturu, konflikty na pracovišti a další faktory organizace a lidských zdrojů ve firmě. (Vacek, 2001)
Po vyplnění dotazníku zástupcem společnosti je úkolem konzultanta odpovědi analyzovat a dle uvedené metody zpracovat závěrečnou zprávu pro společnost, včetně jejího zařazení do 4 možných klasifikačních tříd. Tyto třídy včetně hodnocení jsou popsány v následující tabulce č. 1.
Tabulka 1: Klasifikační třídy hodnocení firem
Třída Popis Inovační potenciál
C
28 Zdroj: Vlastní zpracování na základě Vacek. 2001.
Uvedená metoda je využita v praktické části, kde je pomocí dotazníku analyzován inovační potenciál firmy ABEGU.
29
2 Financování a podpora inovačních aktivit
Tato kapitola se zabývá problematikou financování výzkumu, vývoje a inovací. Jednotlivé podniky disponují pouze omezeným množstvím prostředků.
Podnikové zdroje financování 2.1
Financování z podnikových zdrojů bývá označováno také jako tzv. samofinancování.
V rámci tohoto typu financování připadá v úvahu jako finanční zdroj především zisk. Na velikost zisku má nepřímo vliv také velikost druhého podnikového zdroje financování a to tzv. odpisů. Tyto zdroje se využívají často hlavně při počátečních fázích inovačního procesu, kdy je rizikovost inovačních projektů nejvyšší. (Švejda, 2007)
Výhodou tohoto financování je skutečnost, že se nezvyšuje objem závazků firmy a snižuje se riziko plynoucí ze zadlužení. Nevýhodou je, že zisk je nestabilním a dražším zdrojem.
Do externích podnikových zdrojů pak lze zařadit ještě získané vklady vlastníků. (Veber, 2016)
Komerční zdroje financování 2.2
Komerčním zdrojem financování jsou nejčastěji banky, investoři rizikového kapitálu a tzv.
„kmotři podnikatelů“.
Banky
Běžné komerční banky jsou pro inovační podnik zdrojem externího cizího kapitálu v podobě dlouhodobých bankovních úvěrů. Financování inovačních projektů je však pro banky problémovou záležitostí z důvodu vysoké rizikovosti takových projektů.
Zdrženlivost v poskytnutí takového úvěru se ještě stupňuje u malých a středních podniků, které často nemají dostatečnou záruku za přijímaný úvěr. Banka takový úvěr často zamítá také z důvodu chybějících ekonomických informací významných pro poskytnutí úvěru.
Popřípadě jsou finanční a cenové požadavky banky při poskytnutí úvěru pro podnik nepřijatelné. V případě selhání takového projektu to má pro malý či středně velký podnik často likvidační charakter a banka těžko získává zpět své pohledávky. Proto se také v současnosti přiklání spíše k poskytování jednoho většího úvěru velkému podniku než několika menších pro malé a střední podniky. (Kislingerová, 2008)
30 Rizikový kapitál
Zatímco ve výše popsaném financování pomocí bankovního úvěru se jednalo čistě o formu půjčky, rizikový kapitál má jiný charakter. U rizikového kapitálu poskytuje investor přímý finanční vklad do základního kapitálu nové, popřípadě existující firmy. Takovým poskytnutím finančních prostředků na podporu inovačního projektu se investor stává jedním z majitelů společnosti a nabývá odpovídajících vlastnických práv (právo na řízení, podíl na zisku). Často se v tomto případě jedná o podporu na omezenou časovou dobu 3-5 let. Podmínkou financování projektu pomocí rizikového kapitálu je často jeho vysoká výnosnost jako kompenzace za investorem podstupované riziko. Taková výnosnost je charakteristická právě pro inovační projekty. Rizikový kapitál můžeme rozdělit podle fáze jeho použití na:
Zárodečný kapitál – jinak také předstartovní kapitál, jeho záměrem je financování inovačního záměru už v jeho prvopočátku. Využívá se k dotažení inovačního nápadu, výzkumu trhu a zabezpečení průmyslové ochrany.
Startovní kapitál – slouží k investování do startovních podnikatelských činností již fungující obchodní společnosti. Očekáváním investora je dokončený vývoj inovace a její připravenost k zahájení výrobní etapy.
Kapitál počáteční rozvojové fáze – je investicí do existujícího podniku, s potenciálem dalšího rozvoje.
Kapitál následné rozvojové fáze – jinak také kapitál expanze. Je určen společnostem, které mají v plánu expandovat (rozšířit portfolio, vstoupit na zahraniční trh).
Akviziční kapitál – kapitál určený pro získání akvizice, která má podstatný inovační potenciál ve svém oboru.
Záchranný kapitál – jedná se o investici do zadlužené či ztrátové firmy. Investor je přesvědčen, že po nezbytné restrukturalizaci je schopná firma opět prosperovat.
(Veber, 2016) Business angels
Business angels v překladu označovaní také jako tzv. „kmotři podnikatelů“ představují
31
formu rizikového kapitálu, která odstraňuje některé nedostatky a slabá místa financováni pomocí fondů rizikového kapitálu. Pod tímto názvem nejčastěji vystupují kapitálově silné osoby se zkušenostmi z podnikání, které vyhledávají zajímavé investiční nápady a podniky do kterých jsou ochotni vložit kapitálové prostředky. Hlavním rozdíl těchto „kmotrů podnikatelů“ oproti klasickému financování pomocí rizikového kapitálu, spočívá v jejich osobní angažovanosti ve firmě, do které investují. Často bývají ve firmě zaměstnáni, popřípadě v ní vystupují jako poradci s bohatými zkušenostmi, pomocí kterých mohou eliminovat časté prvotní chyby začínajících podniků. (Synek, 2011)
Veřejné zdroje 2.3
Kromě samofinancování, každá z výše uvedených možností financování inovačních projektů byla pro podnik spojena s určitou mírou závazku v podobě úroku či vyplaceném podílu na zisku. Veřejné zdroje se oproti tomu liší, neboť mají charakter podpory. Jsou tedy nejčastěji vypláceny jako nevratná dotace podniku. Tato podpora je nejčastěji vyhlášena formou výzvy k podání registrační žádosti a přihlášení konkrétního projektu. Projekt je pak vyhlašovatelem analyzován a je rozhodnuto o přijetí nebo nepřijetí projektu k dotačnímu financování. Dotace obvykle nepokrývá celý rozpočet projektu a vyžaduje další spolufinancování. Podporu z veřejných zdrojů rozdělujeme na:
Podporu ze státního rozpočtu
Podpora z Evropské Unie (Veber, 2016)
2.3.1 Podpora ze státního rozpočtu
Hlavním zaměřením podpory ze státního rozpočtu České republiky je podpora výzkumu a vývoje, tedy jedné z nejnákladnějších složek inovačního procesu. Nejvíce podporovanou oblastí je podpora základního výzkumu, který je uskutečňován hlavně Akademií věd ČR a také na půdě vysokých škol. V případě podnikatelských subjektů se většinou jedná o aplikovaný výzkum, který je podporován Technologickou agenturou ČR a některými z ministerstev včetně ministerstva průmyslu a obchodu. (Veber, 2016)
Podpora Technologické agentury ČR
Technologická agentura České republiky je organizační složkou státu vytvořenou na
32
základě zákona o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací z veřejných prostředků. Byla založena v roce 2009 za účelem centralizace do té doby roztříštěné podpory aplikovaného výzkumu a vývoje. Sídlo této instituce je v Praze. Podporu poskytuje pomocí několika programů různého zaměření. V rámci těchto programů vyhlašuje veřejné soutěže, do které uchazeči registrují svůj projekt. Ten musí být v souladu s podmínkami a cíli konkrétního programu. Celkově má v současnosti Technologická agentura vypsáno 10 programů, z nichž pro podnikovou sféru jsou nejvíce využitelné následující 3 programy:
Program ALFA – je určen na podporu aplikovaného výzkumu a experimentálního vývoje. Podmínkou je, že tento výzkum musí být realizován v oblastech progresivních technologií, materiálů, systémů, energetických zdrojů nebo udržitelného rozvoje dopravy.
Program EPSILON – je zacílen na podporu projektů, které přináší výsledky s vysokým potenciálem pro využití v nových produktech, výrobních postupech a službách.
Program GAMA – je určen k podpoře verifikace získaných výsledků z aplikovaného výzkumu a experimentálního vývoje z pohledu jejich využití v praxi a jejich následné přípravě ke komercionalizaci (TAČR, 2019)
Podpora Ministerstva průmyslu a obchodu
Ministerstvo průmyslu a obchodu je jedním z hlavních orgánů státní správy pro podporu podnikání a obchodu. Vývoj, výzkum a inovace podporuje prostřednictvím národního programu TRIO.
TRIO
Národní program TRIO je určen k podpoře průmyslového výzkumu a experimentálního vývoje v oblasti tzv. KETs (Key Enabling Technologies). Tyto technologie jsou charakteristické svou náročností na znalosti a kvalifikaci. Jejich hlavní uplatnění je v nových produktech a službách s vysokou přidanou hodnotou. (MPO, 2018)
2.3.2 Podpora z Evropské Unie
Veřejná podpora Evropské Unie je realizována prostřednictvím evropských strukturálních a
33
investičních fondů. Pro financování inovačních aktivit pak zejména Evropského fondu pro regionální rozvoj. Podpora z fondů je uvolňována prostřednictvím operačních programů.
Správa těchto programů je postoupena vnitrostátním a regionálním orgánům. Při žádosti o dotační podporu se tedy subjekt obrací na tzv. řídící orgán (regionální či celostátní úřad) ve svém státě. (EUROPA, 2019)
Na podporu inovací v podnikatelské sféře je nejvíce zaměřen Operační program Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost, jehož řídícím orgánem je Ministerstvo průmyslu a obchodu. Tento program navazuje na úspěšný a mezi podniky oblíbený operační program Podnikání a inovace (OP PI) z let 2007 – 2014. (Břečková, Havlíček, 2016)
Operační program Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost
Operační program Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost (OP PIK) je hlavním programem určeným k podpoře podnikatelské sféry na území České republiky. Uvolněné finanční prostředky z Evropského fondu pro regionální rozvoj mohou podnikatelé využít v programovém období 2014 – 2020. Řídícím orgánem je již zmíněné Ministerstvo průmyslu a obchodu. Zprostředkujícím subjektem je Agentura pro podnikání a inovace. Ta zprostředkovává administrativní činnosti jako například hodnocení projektů, příjem žádostí a plateb nebo monitorování projektu. Podpora programu je určena hlavně malým a středním podnikům. Hlavním cílem programu je zvýšení inovační výkonnosti podniků, využití výsledků průmyslového výzkumu a experimentálního vývoje a rozvoj podnikání a konkurenceschopnosti malých a středních podniků. Program rovněž podporuje činnosti zaměřené na snížení energetického zatížení podnikatelského sektoru a rozvoj vysokorychlostního internetu a komunikačních technologií. Dle těchto cílů je program rozdělen do 5 prioritních os (viditelné na obrázku č. 2), v jejichž rámci je stanoveno 23 programů podpory. Prioritní osy programu jsou:
Prioritní osa 1: Rozvoj výzkumu a vývoje pro inovace
Prioritní osa 2: Rozvoj podnikání a konkurenceschopnosti malých a středních podniků
Prioritní osa 3: Účinné nakládání energií, rozvoj energetické infrastruktury a obnovitelných zdrojů energie, podpora zavádění nových technologií v oblasti nakládání energií a druhotných surovin
34
Prioritní osa 4: Rozvoj vysokorychlostních přístupových sítí k internetu a informačních a komunikačních technologií
Prioritní osa 5: Technická pomoc (API, 2019)