Jazyková kultura patří do okruhu duchovních hodnot společnosti. Úroveň jazykového vyjadřování je součástí kultury národa, vyplývá z potřeb společnosti chovat se slušně a zdvořile. Týká se všech stylů, užívání jazyka ve všech situacích. Může se týkat celku sdělení, jeho formální stránky, vnější prezentace, volby jazykových prostředků, zvukové a písemné formy. Je dána školní výchovou a podporována četbou.
Řeč je projevem charakteru člověka. Základními požadavky jazykové kultury jsou:
jazyková správnost, vhodnost užití jazykových prostředků podle konkrétní situace, jazyková přiměřenost vzhledem k adresátovi sdělení, výstižnost vyjádření, slohová vytříbenost, pestrost a originalita, působivost a přesvědčivost.
Za kulturní lze považovat takový projev, který je volbou jazykových prostředků na úrovni syntaktické, tvaroslovné, textové, výslovnostní nebo pravopisné utvořen tak, aby odpovídal stavu jazyka doby, funkci projevu, danému tématu i vztahu mluvčího či pisatele k adresátovi. Jde o užití jazyka, o stylizaci v nejširším slova smyslu. Nejde pouze o spisovnost ve smyslu školních znalostí, ale o volbu mezi možnostmi, které nám jazyk dává, tak, aby komunikát jako celek splnil svůj účel.
Odborné chápání pojmu jazyková kultura se vyvíjelo spolu s moderní českou teorií jazykové kultury od 30. let 20. století, je přesnější a současně také složitější. Patří sem hodnocení úrovně vyjadřování konkrétní doby a péče o spisovný jazyk, který musí
odpovídat potřebám vyjadřování, i kultivování vlastního vyjadřování, tvoření a rozvoj schopnosti užívat jazyka tak, aby to odpovídalo cíli sdělování.
Základy této součásti jazykové kultury klade škola. Tento proces však nikdy nekončí. Pokračuje celý život, neboť během života je dospívající a dospělý nucen zvládat stále složitější vyjadřovací úkoly. Chybí-li mu potřebné základy, je to velmi těžké. Již ve škole se kladou základy zodpovědného postoje nejen k vlastnímu, ale i k cizímu vyjadřování, neboť bez vědomí toho, jak má kultivovaný projev vypadat, a bez nácviku modelů jazykového chování není možné dosáhnout dobrých výsledků.
Přestože je proces výchovy kultivovaného vyjadřování věcí praxe, pro školskou výuku vyplývá, že musí být alespoň ze strany učitele opřen o teoretickou znalost kodifikace a schopnost uvádět ji do praxe, dále znalost vývojových tendencí jazyka, schopnost hodnotit a přijímat nové jazykové prvky. Pokud by člověk ustrnul na pravidlech a zásadách osvojených v mládí po celý život, chyboval by proti jazykové kultuře. Obdobnou chybou by bylo, kdybychom opomíjeli stylovou diferenciaci jazyka, zvyklosti a tendence různých typů textů a stylové normy, které jsou sice benevolentnější než jazykové normy, avšak jsou přesto platné. Nesprávná volba jazykových prostředků totiž může vážně narušit cíl obsahově závažného sdělení.
Součástí všech platných vzdělávacích programů pro děti a mládež pro všechny typy škol je úkol rozvíjet kulturu mluveného projevu. Na výchově ke kultivovanému vyjadřování dětí se musejí podílet všichni učitelé, výchovní pracovníci a nepřímo i celá společnost.
Péče o jazykovou kulturu klade velké požadavky především na odborné pracovníky, učitele a konečně i na všechny mluvčí či pisatele. Podmínkou je poznání národního jazyka v celé jeho šíři, naučit se správně vyjadřovat o věcech, o kterých chceme nebo potřebujeme mluvit, ve vhodných útvarech národního jazyka výstižně, plynule, jasně, srozumitelně.
Dle Cuřína a Novotného má jazyková kultura tyto úkoly:
1. Co nejlépe a nejpodrobněji poznat současný jazyk, jeho stav, potřeby a vývojové tendence.
2. Propracovat kodifikaci pravopisnou a tvaroslovnou.
3. Studovat, obohacovat a zjemňovat lexikální a skladebné prostředky jazyka.
4. Studovat stylové rozvrstvení jazyka, věnovat pozornost funkčním stylům.
5. Zkoumat český jazyk v celé jeho šíři, nejen spisovný jazyk a jeho psanou podobu, ale i ostatní útvary národního jazyka. Všímat si i mluvených projevů neveřejných a zjišťovat vztah spisovného jazyka psaného, hovorové češtiny, obecné češtiny a nářečí.
6. Učit žáky ve školách aktivně ovládat spisovný jazyk v jeho stylistické rozvětvenosti a pěstovat v nich citový vztah k jazyku jakožto kulturní hodnotě.
7. Velkou péči věnovat kultuře řeči v hromadných sdělovacích prostředcích a vůbec jazyku ve veřejných psaných a mluvených projevech.
Vyspělá úroveň jazykové kultury je základním znakem vysoké všeobecné vzdělanosti. Kultuře vyjadřování byla věnována systematická péče již v antice, v počátcích křesťanství a v době vrcholné renesance.
Koncem 18. století, kdy se lingvistika zformovala jako samostatná vědní disciplína, se pojem jazyková kultura objevuje poprvé. Zájem o kultivovaný projev však zaznamenáváme mnohem dříve.
V antice vznikla rétorika – učení o vzniku a tvorbě kultivovaných jazykových projevů. Autorem zřejmě nejstarší ucelené koncepce kultury jazykového projevu je známý učenec Aristoteles (322–284 př. n. l.). Prosazoval soulad jazykové formy s obsahem projevu a kladl důraz i na osobnost řečníka a posluchače. Řečník Marcus Tullius Cicero (106–43 př. n. l.) rozvíjel rétoriku po stránce praktické i teoretické, řečnictví pro něho znamenalo nejvyšší stupeň vzdělanosti. Za vrchol antické rétoriky je považováno dílo řečníka a právníka Marca Fabia Quintiliana (asi 35–95 n. l.), který získal titul „učitel výmluvnosti“ a stal se prvním řečníkem placeným ze státní pokladny.
Společenský význam začala rétorika ztrácet s rozkladem antické demokracie. V dalších etapách společenského vývoje, zejména v počátcích křesťanství, byla jazykové formě projevů opět věnována dostatečná pozornost. Tendence ke zvyšování jazykové úrovně mluvených i písemných projevů, mnohdy na úkor jejich obsahové srozumitelnosti, zaznamenáváme v období téměř celého středověku. Návrat k antickému významu rétoriky se však koná až v období reformace.
V českých zemích nalézáme první doklady o cíleném pěstování kultivovaných jazykových projevů na počátku reformace u Jana Husa (1369 nebo 1371–1415). Ve svých kázáních se zaměřoval především na srozumitelnost pro široký okruh posluchačů, mluvenou podobu spisovného jazyka se snažil přiblížit běžně mluvené řeči. V období humanismu se stal Husův jazyk vzorem pro šíření spisovné češtiny.
Cílem humanistů bylo pozvednout náš mateřský jazyk na úroveň latiny. Činnost českých bratří spočívala ve vědomé péči o jazykové vyjadřování. Zaměřili se na obohacování slovní zásoby a na zpracování českého jazyka z mluvnického hlediska.
Autorem prvních slovníků byl Bartholomeus de Solentia (řečený Claretus 1320–1370).
Jeho slovníky obsahovaly českou terminologii s velkým počtem neologismů. Viktorin Kornel ze Všehrd (asi 1460–1520) obohatil český jazyk vytvořením slov „uhlazených, pravidelných a laskavých“. Daniel Adam z Veleslavína (1546–1599) shromáždil relativně úplnou slovní zásobu tehdejší doby. Dílo Grammaticae bohemicae libri duo od Vavřince Benedikta z Nudožer (1555–1615) bývá označováno za první mluvnici v plném slova smyslu. Vydána byla roku 1603. Pansofické snahy nacházíme v dílech Jana Amose Komenského (1592–1670) Poklad jazyka českého, Svět v obrazech, Brána jazyků otevřená a dalších. Z druhé poloviny 17. století pochází výraz „brusičství“, který charakterizuje tehdejší péči o český jazyk, jež si kladla za cíl vytvoření jazyka uhlazeného a elegantního. Vzorem byla Bible kralická českých bratří a humanistická čeština Jana Václava Rosy.
Po porážce českých stavů v bitvě na Bílé hoře roku 1620 byla čeština postupně vytlačována ze své pozice, ztrácela možnost dalšího rozvoje, docházelo k rekatolizaci a poněmčování. Ve druhé polovině 18. století již byla úroveň vyjadřování v českém jazyce tak nízká, že jazyk nemohl plnit ani základní komunikační úlohu. Až nové společensko-politické změny na konci 18. století vzniklé v důsledku josefínských reforem přinesly vlnu zájmu o národní jazyk.
V roce 1775 vyšla Obrana jazyka českého od Bohuslava Balbína (1621–1688).
Karel Ignác Thám (1763–1816) napsal Obranu jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům (1783). Na přelomu 18. a 19. století zaznamenáváme zvýšený zájem o tvorbu nových mluvnic jazyka českého a slovníků. Objevují se také kritiky puristických snah.
Josef Dobrovský (1753–1829) se jako první zabýval vědeckým studiem českého jazyka.
Poprvé použil termín „jazyková kultura“ jako obhajobu čistoty humanistické češtiny před tehdejším neologizováním a pronikáním dialektismů. Josef Jungmann (1773–1847) v díle Slovesnost (1820) zavádí první kritéria pro hodnocení jazykových prostředků:
líbeznost (estetičnost), mocnost (přesvědčivost) a světlost (jasná srozumitelnost).
Institucionální základnu získaly jazykově kulturní snahy v roce 1831 vznikem Matice české a v roce 1882 založením C.k. české Karlo-Ferdinandovy university. V kultivování jazyka očišťováním od cizích vlivů pokračovaly Matiční příručky (Brusy) a časopis
Naše řeč. Ke kritikům brusičské činnosti Naší řeči patřil například Roman Jakobson (1896–1982).
Práce jazykovědců sdružených v Pražském lingvistickém kroužku představovala zvrat ve zkoumání stavu spisovného jazyka a v posuzování úrovně vyjadřování.
Výsledky polemik mezi spisovateli a lingvisty z počátku 30. let dvacátého století k pojetí jazykové správnosti a spisovné normy nalezneme ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura vydaném roku 1932.
Nové pojetí spisovného jazyka zdůrazňovalo dorozumívací funkci jazyka.
Bohuslav Havránek (1893–1978) použil jako první pojmy norma, kodifikace, úzus.
Hlavním úkolem jazykové kultury bylo vytvářet a dodržovat jazykovou normu.
K myšlenkám Pražského lingvistického kroužku se vracela řada jazykovědců i po druhé světové válce. V důsledku nové společenské a politické situace došlo k rozšíření počtu aktivních uživatelů spisovného jazyka. Ti přinášeli, zejména do mluvené formy spisovné češtiny, jazykové prvky z jiných útvarů národního jazyka.
Jazyková kodifikace zaostávala za dynamikou vývoje jazykové normy. Reakcí na vzrůstající nesoulad mezi mluvenou a kodifikovanou podobou spisovné češtiny byly diskuse jazykovědců o hovorové a obecné češtině na začátku šedesátých let.
Demokratizace spisovného jazyka se stala podnětem k rozvoji teorie jazykové kultury.
Na konferenci o kultuře českého jazyka konané v roce 1968 Alexandr Stich během svého vystoupení zdůraznil, že vlivnými činiteli při formování jazykové kultury jsou školní vyučování a jazykové projevy v hromadných sdělovacích prostředcích. Na mezinárodní konferenci o jazykové kultuře v roce 1976 vyzdvihl Karel Hausenblas význam institucionálního působení škol na rozvoj jazykové kultury.
1.1.2.1 Rétorika jako nástroj výchovy
„Myšlenka, že výuka rétorice hraje zásadní úlohu při výchově mladé generace, je nedílnou součástí všech rétorických učení. Zatímco umění přesvědčovat jazykovým projevem ztrácelo společenský význam, kdykoli přestaly existovat objektivní podmínky pro rozvoj politických a soudních řečí, ve školní výchově si rétorika udržela své dominantní postavení od antiky až po novověk. Výchovná funkce rétoriky se rozvíjí
zejména v císařském Římě, kdy rétorickým učením se daří více v učebnách a v moralizujících traktátech než v politické a soudní praxi. Kvintiliánova myšlenka, že
výuka rétorice je těžištěm výchovy mladého člověka k řečové způsobilosti a občanské mravnosti, si podržuje svou sílu v novověkém humanismu.
Teprve v polovině 19. století začíná ve školské rétorice převažovat bezobsažná verbalistní etiketa vzdálená společenské komunikační praxi. Teorie rétoriky se mění v součást teorie literatury a ještě později v klasifikaci literárních schémat a klišé.
Teprve komunikační potřeby soudobé společnosti vracejí rétoriku znovu do školních osnov. Protože termín rétorika stále ještě vyvolává kritické nebo dokonce
odmítavé postoje, mluví se více než o ní o pěstování komunikačních schopností, o kultuře mluveného slova nebo o nácviku řečové činnosti. Dialektické posouzení
nároků společenské praxe však nutně vede k názoru, že jazyková stránka komunikace
má být již ve školní výuce propojena s rozvíjením vědeckého světového názoru a s logicky a psychologicky propracovanou teorií argumentace. Stejně jako
v humanistické rétorice minulosti není nácvik komunikačních schopností konečným cílem výuky, ale prostředkem všestranného rozvoje osobnosti. Uplatnění rétoriky v soustavě výchovy mládeže se tak projevuje jako jednota kultury slova a kultury dialektického myšlení ve veřejném projevu i v běžné konverzaci.“
(Kraus 1981, s. 197, 198)
„Kultura řeči představuje specifickou konkretizaci složitých subjekt-objektových vztahů, jejichž vnitřní struktura se v průběhu lidského života neustále mění. Změny těchto struktur jsou podmíněny i společensko-historickými změnami ve vývoji kultury, jazyka a společnosti jako celku.
Jazykovou kulturu jedince proto můžeme považovat za specifickou vlastnost osobnosti představující otevřený systém s hierarchickým uspořádáním jednotlivých elementů jeho struktury. Tento systém je podmíněn rozvojem klíčových jazykových schopností a dovedností a projevuje se různými formami jazykové komunikace jedince.
Při analýze jazykové kultury si musíme uvědomit, že její struktura je výrazně ovlivňována nejen kvalitativními a kvantitativními změnami v průběhu ontogeneze lidské psychiky, kdy se vyvíjejí a formují předpoklady pro rozvoj jazykových dovedností, ale je ovlivněna i změnami ve struktuře zájmů, orientací a potřeb člověka.“
(Holasová 1992, s. 17)
Úroveň vyjadřování, potažmo celkové kultivovanosti jazykového projevu, je závislá na působení mnoha faktorů. Důležitou roli hrají kromě vnitřních vlivů (stupeň rozvoje všeobecných i speciálních schopností a dovedností, temperament, emocionálně
volní vlastnosti) také vnější vlivy (rodina, škola, kultura vyjadřování v hromadných sdělovacích prostředcích, jazyková úroveň literatury a filmu).
Jazyková kultura se vytváří ve škole. Tam je první a poslední místo pravidelné a komplexní výchovy. Vzrůstá význam školy a její výchovy ke kvalitnímu mluvenému projevu. Doba sama vyžaduje daleko víc než v minulosti: pohotovost, stručnost, přesnost a cílevědomost mluveného slova. Na druhé straně by tím neměla trpět bohatost jazyka, široká paleta jeho slovní zásoby i mnohotvárné formy vyjádření.
(Brabcová 1987)
Cílem diagnostiky jazykové kultury jedince by mělo být poznání všech determinantů, které ovlivnily vývoj jedince a měly tak na formování jeho jazykové kultury rozhodující vliv. Mezi základní okruhy diagnostiky jazykové kultury patří:
úroveň a struktura zájmů, potřeby a orientace jedince
úroveň rozvoje základních jazykových schopností a dovedností formování jazykových schopností a dovedností jedince v závislosti na výchovném působení
kvalitativní a kvantitativní změny ve složení zájmů a potřeb jedince v důsledku výchovného působení
Metody a techniky diagnostiky kultury jazykové komunikace jedince:
anamnestický dotazník test receptivních schopností test jazykové kreativity zvukový dotazník
1.2 Jazyk
Jazyk je společenský jev. Je produktem společenského vývoje. Slouží členům lidské společnosti ke vzájemnému dorozumívání – komunikaci. Bez jazyka by nemohlo fungovat žádné vnitřně strukturované společenství (národ). Český národ užívá ke
komunikaci český národní jazyk. Národní jazyk je souhrnem spisovného jazyka a útvarů nespisovných, znakem národa. Pojmy národní a spisovný jazyk nelze
ztotožňovat. Spisovný jazyk je jediný útvar s celospolečenskou funkcí, reprezentativní útvar národního jazyka.
V novodobém vývoji češtiny se do těsné blízkosti dostaly dva útvary různých rovin: obecná čeština a hovorová čeština.
Obecná čeština je specifickou formou nespisovných útvarů národního jazyka, interdialektem. Vznikla integračními pochody z diferencovaných nářečí na českém území.
Hovorová čeština je funkčně stylový útvar spisovného jazyka, mluvená forma spisovné češtiny. Vznikla postupně diferenciačními pochody ze spisovného jazyka, který byl na začátku obrození jazykem psaným.