Mluvicí ústrojí

1.6.1 Mluvicí ústrojí

Mluvicí ústrojí se dělí na tři hlavní složky. Pro zajištění kvalitního řečového projevu musí tyto složky (dýchací, hlasové a hláskovací ústrojí) fungovat koordinovaně.

1.6.1.1 Dýchací ústrojí (respirační)

Zvuk hlasu vytváří chvění vzduchového sloupce nad hlasivkami, proto je dech základní podmínkou tvoření hlasu. Výdechu se vědomě užívá k tvorbě hlasu. Dýchání (klidové) je řízeno automaticky, avšak můžeme ho ovlivňovat i vůlí.

Části dýchacího ústrojí:

Plíce Bránice Hrudní koš

Plíce

Plíce jsou orgánem výměny plynů mezi vnějším vzduchem a krví uloženým v dutině hrudní.

Bránice

Bránice je sval oddělující dutinu břišní a dutinu hrudní. Když se vazivová kopule bránice snižuje, prostor dutiny hrudní se rozšiřuje. Zároveň jsou stlačovány orgány dutiny břišní a dochází tak k mírnému vyklenutí přední břišní stěny.

Hrudní koš

Svalstvo vdechové zdvihá při klidovém dýchání hrudní koš a snižuje klenbu bránice. Svalstvo výdechové zmenšuje prostor hrudní dutiny, a tím vytlačuje z plic vzduch.

Druhy dýchání

Podle toho, zda dýchání provádíme pohyby hrudníku nebo bránice, rozlišujeme čtyři hlavní druhy dýchání:

žeberní (kostální, horizontální) – především hrudní dýchání, nadechování do šířky

brániční (abdominální, vertikální) – břišní a bránicové dýchání, nadechování do hloubky

kombinované (kosto abdominální, žeberně brániční) – nejlepší varianta dýchání, vyžaduje dlouhodobý trénink

svrchní (mělké) – nesprávný způsob dýchání, vzduch se dostává pouze do vrchní části plic.

„

Ekonomie dechu

Fáze správného dýchání jsou:

hluboký rychlý nádech moment zadržení dechu pomalý plynulý výdech

Chyby v dechové technice

„Převážná většina lidí se nadechuje při mluvení správně, hluboko a s výjimkou trémy nemá problémy s frázováním v plynulé řeči. Někdy se však někteří jedinci dopouští následujících chyb:

zvedání ramen při nádechu – svrchní nádech, křeč v oblasti klíčních kostí nedodržení fáze momentu zadržení dechu a mělké nadechování způsobují tzv.

krátkodechost při mluvení a z toho vyplývající časté nádechy mají za následek přehlcení se dechem, křeč krčního svalstva, námahu při mluvení a rychlou únavu hlasu.“ (Bubeníčková 2008, s. 6)

1.6.1.2 Hlasové ústrojí (fonační)

Hlasové ústrojí se nachází v hrtanu na přední straně krku. Hrtan se skládá z vazů, chrupavek, svalstva a sliznice. Největší chrupavkou je štítná žláza. Hlasivky jsou napjaty zepředu od štítné chrupavky vodorovně dozadu k hlasivkovým chrupavkám. Hmota hlasivek je tvořena hlasovými vazy, svalstvem a sliznicí.

Hlasivkové chrupavky umožňují oddalování a přibližování hlasivek, čímž vzniká hlasová štěrbina – glottis. Hlasová štěrbina má dvě části: přední blanitá má za úkol

tvoření hlasu a úplného závěru, zadní chrupavčitá část svým rozšířením uvolňuje průchod pro vzduch. Hlasivky mohou mít různou sílu i délku v závislosti na věku a velikosti hrtanu. Delší hlasivky způsobují hlubší hlas, kratší vysoký hlas.

Vznik hlasu - fonace

„Základní podmínkou vytvoření hlasu je zaujetí fonačního postavení hlasivek (tj. uzavření hlasové štěrbiny) po nadechnutí, před počátkem výdechu. Neméně důležitý je pak výdechový proud vzduchu nahromaděný pod hlasivkami.“ (Prokeš 2009, s. 16)

Fonace

„Nabude-li výdechový proud vzduchu převahy nad pevností hlasivkového závěru, obě hlasivky se na okamžik oddálí a svou pružností se zase přiblíží. Celý děj se opakuje.

Rozevírání a zavírání hlasové štěrbiny je provázeno zhušťováním a zřeďováním vzduchu nad i pod hlasivkami. Pravidelným zhušťováním a zřeďováním vzduchu nad hlasivkami vzniká základní tón.“ (Prokeš 2009, s. 16)

Základní tón

Základní tón vůbec nepřipomíná lidský hlas, zní slabě a řezavě. Podobu lidského hlasu nabude až průchodem rezonančními dutinami. Lidský hlas je vlastně zesílený a svrchními tóny zabarvený základní tón.

Hlasové začátky

Rozeznáváme tři způsoby začátku fonace:

Měkký – správný, tedy nejvhodnější způsob. Hlas vzniká plynule postupným zesilováním, se vzrůstající intenzitou se rozkmitávají hlasivky.

Tvrdý – nesprávný (škodlivý) způsob nasazení. Prudké rozražení pevně sevřených hlasivek výdechovým proudem – prudké vyražení hlasu.

Neekonomická spotřeba dechu, může vést k poruše hlasu. Užít tvrdý začátek je možné jednorázově (například jako výrazový prostředek k vyjádření afektu).

Dyšný – nevhodný, unavuje hlasivky, trvalé užívání může vést až k poruše hlasu. Dechový šelest, hlasivky jsou nedomknuty. Na začátku fonace jsou hlasivky mírně vzdáleny, k rozkmitání dochází až po úniku vzduchu. Je vydechováno více vzduchu, než je k vytvoření zvuku potřeba, což se může

projevit slyšitelným šustotem. Spotřeba vzduchu je neekonomická, před i s tónem slyšitelně uniká vzduch.

1.6.1.3 Hláskovací ústrojí (artikulační)

Artikulační ústrojí tvoří hlásky, které jsou základní složkou mluvené řeči. Řeč vzniká činností mluvidel (mluvních orgánů) umístěných v rezonančních dutinách nad hrtanem. Jedná se o dutinu ústní, nosní, hltanovou.

Rty, čelisti, zuby, tvrdé a měkké patro a jazyk jsou části artikulačního ústrojí, které spolu vytvářejí hlásky. K realizaci artikulace je třeba dechový proud, hlas, modifikace (zpracování proudu vzduchu v rezonančních dutinách). Při artikulaci dochází k článkování hlásek, mluvidla vytvoří pro každou hlásku zvláštní postavení.

Každá hláska má tři fáze výslovnosti:

1. intenze – artikulační orgány přecházejí z klidového postavení do pozice nezbytné k vyslovení konkrétní hlásky

2. tenze – setrvání mluvidel v pozici

3. detenze – navrácení mluvidel do klidové polohy

Hlásky dělíme na samohlásky a souhlásky. Při výslovnosti samohlásek je dutina ústní volná, při výslovnosti souhlásek se proudu vzduchu staví do cesty mluvidla, vytvářejí tak překážky volnému průchodu respiračního proudu.

Samohlásky

Samohlásky jsou tvořeny mluvidly a činností hlasivek. Říkáme jim vokály, nesou tóny. Pro každou samohlásku se dutina ústní nastavuje do určitého tvaru.

V češtině je pět samohlásek: a, e, i, o, u. Spojením dvou samohlásek vznikají dvojhlásky (au – ou – eu).

Dle Hály a Sováka se samohlásky dělí na:

přední – jazyk se posunuje dopředu a zároveň vzhůru (e – é – i – í)

zadní – jazyk se posunuje dozadu a zároveň nadzdvihuje vzhůru pod měkké patro (u – ú – o – ó), jsou labializované (zaokrouhlené)

střední – jazyk se posunuje a ústa zůstávají značně otevřená (a – á)

Chybná artikulace samohlásek

špatná velikost čelistního úhlu – zmenšení čelistního úhlu způsobí úžení samohlásek (místo „a“ slyšíme „e“, místo „e“ slyšíme „i“)

špatné postavení jazyka – při tvoření předních samohlásek není žádoucí sunout jazyk příliš dopředu, u zadních hlásek, je-li jazyk tlačen příliš dozadu, dochází

k deformování přední stěny dutiny hrdelní, čímž vzniká nepříjemné zabarvení hlasu (lidově mu říkáme „knedlík v puse“)

přepjatá práce rtů – přehnaná výslovnost působí nepřirozeným dojmem

Souhlásky

Při tvoření souhlásek se staví do cesty výdechovému proudu vzduchu různě postavené mluvní orgány. Třením vzduchu o mluvní orgány vznikají šumy závisející na místě a způsobu artikulace a síle výdechového proudu.

Souhlásky dělíme na:

párové

- znělé (b, d, ď, g, v, z, ž, h) - neznělé (p, t, ť, k, f, s, š, ch, c, č) nepárové (m, n, ň, j, l, r)

Dle místa tvoření:

retné (b, p, m) retozubné (f, v) zubodásňové

- přední (t, d, n, c, č, z, ž, s, š) - zadní (l, r, ř)

patrové

- předopatrové (ď, ť, ň, j)

- zadopatrové (k, g, ch, nosové n, x) hrtanové (h)

Dle artikulačních orgánů:

retné (b, p, m, f, v) jazyčné

- předojazyčné (c, č, d, l, n, r, ř, s, š, t, z, ž) - středojazyčné (ď, ť, ň, j)

- zadojazyčné (g, k, nosové n, x) hlasivkové (h)

Podle způsobu tvoření:

závěrové

- ústní (b, d, ď, g, k, p, t, ť) - nosní (m, n, ň, nosové n) - hlasivkové (ráz)

úžinové (f, h, ch, j, s, š, v, z, ž, l, r, ř) polozávěrové (c, č)

kmitavé (r, ř)

Podle fonetického dojmu:

tvrdé (h, ch, k, r, d, t, n) měkké (ž, š, č, ř, c, j, ď, ť, ň) sykavé (s, š, z, ž)

polosykavé (c, č)

Nesprávným tvořením souhlásek vznikají odchylky od správné výslovnosti.

Jednou z příčin může být přemístěná artikulace, nepřesné provedení artikulace nebo naopak přehnané tvoření (nářečí), dále sigmatismus (špatná výslovnost sykavek) a rotacismus (ráčkování).