Zvuková realizace mluvených projevů

Realizace souvislého toku hlásek tvořících slova, věty a text je nejvýraznější složkou kultury řeči. Přestože má český jazyk kodifikovanou výslovnost slov domácích i přejatých, s nedostatky se setkáváme i u profesionálních mluvčích, natož u dětí, které se se zásadami spisovné výslovnosti teprve seznamují. Největším nedostatkem je nerealizace nebo nedostatečná realizace hlásek (krácení nebo dloužení samohlásek, vypouštění souhlásek ze skupin, chyby artikulace), což má vliv na srozumitelnost textu a jeho vnímání. U dětí mladšího školního věku sice můžeme odhlédnout od některých požadavků ortoepických, nikoli však od zvukové realizace, jež zajišťuje dorozumívání (vzájemnou komunikaci). Pokud posluchač neobdrží základní zvukové informace, nemůže dešifrovat příslušný obsah.

Pro zajištění srozumitelnosti textu je důležitá také správná výslovnost hlásek ve slově, např. splývavá/nesplývavá výslovnost souhláskových skupin.

Při výslovnosti samohlásek zachováváme jejich kvalitu, kvantitu a nesplývavost stejných samohlásek. Kvantita samohlásek v českém jazyce může být významotvorná.

1.5.6.1 Krácení samohlásek

„Charakteristickou fonologickou hodnotou českých samohlásek je kvantita.

Můžeme tedy říci, že základní pravidlo pro zajištění srozumitelnosti textu zní: přesně zachovávat kvantitu samohlásek. Nebo opačně: porušení tohoto pravidla znemožňuje dorozumění.“ (Brabcová 1987, s. 43)

Krácení nejčastěji podléhají samohlásky á, í, ů v 1. os. sg. sloves typu [mam, dam]

v základu sloves: [počitat, řikat]

v 1. os. sg. sloves: [prosim, nedovolim, povim]

v 3. os. sg. préz. slovesa být: [neňi]

v 3. os. pl. sloves 4. a 5. třídy: [začínaji, roďi se]

v 7. p. sg. adjektiv a zájmen: [s ťim, s ňim, s takovim červenim]

v 6. p. adj. po provedení změny é/í: [vo zajímavim, vo pjeknim]

u substantiv vzoru stavení: [viprávjeňi]

ve slovech typu [domu, hnuj]

ve 2. a 3. p. pl. subs. maskulin [kluku/klukum]

u sloves typu [pudu, pučim]

„Až na jediný doklad (záměnu tvaru domu ve funkci adverbia s gen. sg.

substantiva dům – což ovšem v kontextu nepřichází v úvahu) ani v jedné pozici nemůže dojít k zastření informace, protože fonologický protiklad v těchto pozicích neexistuje.

Navíc u sloves 4. třídy vzoru sází a u sloves 5. třídy dochází často k úplnému odstranění koncového –í (sázej, dělaj) rovněž bez důsledku na schopnost předání informace, že běží o tvar 3. os. plurálu. Vidíme tedy, že krácení samohlásek vychází především z fyziologických potřeb (zmenšení námahy mluvidel při realizaci vysokých samohlásek í, ú), ale vždy v takových případech a na takových místech, které neovlivňují možnost komunikace.“ (Brabcová 1987, s. 44)

1.5.6.2 Dloužení samohlásek

Dloužení samohlásek má jiné důvody:

výsledek unifikačních tendencí ve skloňování zájmen

- nerozlišení 2., 3., 6. p. zájmena ona od 4. pádu (ve všech pádech se vyskytuje jediný tvar jí/ní)

- u zájmen má, tvá, svá se kodifikací tvarů mojí, tvojí, svojí protiklad mé/mou, moji zmenšil pouze na rozdíl v kvantitě (v běžné mluvě se často ruší ve prospěch dlouhé podoby)

Tento problém souvisí s těsnou vazbou ortoepie, tvaroslovné soustavy a významu tvaru slova. Porušení ortoepické výslovnosti způsobuje ztížené

chápání textu (3. p. versus 4. p.).

nářeční povědomí mluvčího [nasaďíla, klucí]

Ojedinělé jevy, v komunikaci většinou nepůsobí problémy.

vyjádření citového zaujetí ve slovech jako [móc, dólu, né]

Porušením normy dochází k rozšíření plastičnosti výrazových prostředků mluveného jazyka. Výslovnost má často zvláštní intonační průběh, který však písmo nezachytí.

U dloužení je několik problémů, avšak ne každé porušení výslovnostní normy týkající se kvantity samohlásek má za následek ztížení nebo znemožnění komunikace. V každém případě však znamená snížení kultury jazykové komunikace. V mluvených projevech se porušování normy omezuje na případy bez fonologické platnosti.

1.5.6.3 Kvalita výslovnosti souhlásek

problém ortofonický: rotacismus, popř. sigmatismus

užívání lexikalizované podoby příslovcí a zájmen, v kterých je souhláska h zaměněna za souhlásku d (tadle, tendle, tudle), a lexikalizovaná podoba slovesa schovat (skovat)

„Na rozdíl od ortoepické normy vyslovovali zkoumaní mluvčí na morfologickém švu nebo na hranici dvou slov místo dvou stejných souhlásek (i stejných až po asimilaci) souhlásku jednu, což představuje vážnou překážku plynulé komunikace a výrazně snižuje kulturu mluveného projevu. S tímto jevem jsme se setkali u mluvčích od 2. až do 8. ročníku. Dokazuje to nedostatečnou pozornost, kterou učitel věnuje mluveným projevům. Co lze odpustit žákovi 2. ročníku, nelze promíjet od 6. ročníku, kdy se žákům dostává podrobného poučení o zvukové stránce slova a je na učiteli, aby zvlášť zdůraznil i významovou stránku tohoto jevu na výrazných příkladech: ušli je něco jiného než uš šli apod. Znamená tedy výslovnost typu pře_ťim, ja_kuře (jak kuře), rús_tráva, šel se napí_do studni, kvés)t) něženki (kvést sněženky), spjef(p) táků (žák 7. třídy vypouštěl ve výslovnosti koncovou souhlásku prvního slova a druhé slovo vázal s předposlední souhláskou stejnou nebo artikulačně blízkou) porušení nejzákladnějšího pravidla mezilidské komunikace – předání co nejúplnější informace.“

(Brabcová 1987, s. 45)

nerozlišení výslovnosti skupin složených ze zubnice a sykavky (t + s, t + š, d + z, d + ž)

splývání ds, ts – c, dš, tš – č (podstavec, podšívka, bohatší, nejchudší, představit si) – [poctavec, počívka, bohačí, …]

zánik jednoho elementu ve skupině čt, z které vznikne št čtyři – [štiry]

zánik první veláry ve slovech kdežto, kdyby – [dešto, dibi]

derealizace druhé souhlásky ve skupině dvou či tří souhlásek: [ slíkat se, japko]

zánik počátečních dvou ve skupině tří souhlásek: [diť, dicki, zbudil se, prázdnini, vlasňí]

zánik počátečního „j“ ve slovech jestli, ještě, jmenovat, jdu, jdeš

zánik „l“ v příčestích l-ových 1. a 2. slovesné třídy: [nemoch, řek, spolk, zapích, slup]

zánik pobočných slabik ve slovech vezmu, vezmi – [vemu, vem, vemeš]

Pro komunikační srozumitelnost je rozhodující výslovnost dvou stejných souhlásek na hranici slov nebo na morfologickém švu a dále zachování souhláskových skupin uvnitř slova: [stával] je jiné slovo než [fstával]; [misim]

může být zkrácená podoba slova myslím, ale také mísím).

zastření hranice mezi slovy, případně větami jako důsledek omezení rázu zastávajícího funkci protetické hlásky: [musela mňe podržet_abisem nespadla) u slov začínajících samohláskou „o“ se vyskytuje ve funkci protetické hlásky souhláska „v“: [vobjet, voba, vobráceňe, vocásek, vodbjehnout, vokno, voškliví, votravovat, votočit]

„Důležitější než zachovávání pravidel výslovnosti jednotlivých hlásek a hláskových skupin je pro pochopení textu vhodné využití suprasegmentálních prvků

(přízvuk slovní a větný, melodie neboli intonace věty, tempo a pauzy).

Norma zvukové realizace souvislého projevu v běžně mluveném jazyce by měla tedy požadovat na mluvčím využití alespoň základních ortoepických norem podporujících upoutání pozornosti a zájmu posluchače o sdělovaný text a měla by odrážet osobnost mluvčího.“ (Brabcová 1987, s. 49)