Kaligrafie

Kaligrafii právem náleţí významné místo v islámském umění. Je nejváţenějším a nejtypičtějším výrazem islámského ducha. Arabské písmo a jazyk se pro svůj původ staly velmi důleţitými pro všechny muslimy. Jelikoţ Bůh mluvil arabsky, tak i jeho slova byla zpočátku zaznamenána arabským písmem. Muslimové svou vděčnost za tento jazyk a písmo projevují ve všech oblastech islámského umění.³³ Dodnes jsou tato slova inspirací všem opisovačům Koránu, kteří se nechávají unášet tímto krásným písmem. Nejvýznamnější díla tohoto umění pocházejí z 8. století a byla napsaná jednoduchým perem na papír. Ovšem k ovládnutí tohoto umění bylo potřeba mnoho let cvičení na to, aby mohla vzniknout mistrovská díla, jeţ se těšila obdivu, uznání, a která se sbírala a prodávala za vysoké sběratelské ceny.³⁴

V průběhu 7. století se jako koránské písmo začalo uţívat písmo kúfické. Toto písmo je masivní a hranaté a má velmi zřetelné obrysy. Písmo nese název podle města Kúfa v Iráku a ve své době se rozšířilo po celém světě. Kúfické písmo klade důraz na vertikálnost linií jednotlivých znaků. Nejvíce se pouţívalo v prvních pěti stoletích islámu, zejména v architektonické výzdobě, dále pak i na textilu a keramice a také v rukopisech Koránu. Známe několik typů kúfického písma, avšak v islámském umění jsou nejdůleţitější jen tři typy tohoto písma. Prvním z nich je typ listový, který vznikl zřejmě v Egyptě v 9. století. Odlišuje se vertikální částí znaků, jeţ je zakončená listovými lalůčky nebo polopalmetami. Druhý florální typ má navíc květní prvky a rozviliny, které se přidávají k lístkům a k polopalmetám. Tento typ

34 Islám: umění a architektura. Praha: Slovart, 2006, s. 574.

35 GRUBE, E. J. Islámské umění. Praha: Artia, 1973, s. 11-12.

21

Kúfické písmo se pouţívalo aţ do 12. století, jenţe s rozšiřováním islámu do jiných zemí, kde se nemluvilo arabským jazykem a kaţdý jazyk si přebíral arabštinu po svém, se objevily i nové nároky a tlaky. Po dlouhou dobu se psaly běţné obchodní či administrativní zápisky i soukromé korespondence okrouhlejší formou písma.

Předpokládá se, ţe právě z ní se vyvinulo „šest stylů“, k jejichţ vzniku přispěl vezír Ibn Mukla na začátku 10. století v Bagdádu a které slouţí i dnes jako pomůcka všem islámským kaligrafům. Rozlišujeme těchto „šest stylů“ písma: naschí, muhakkak, rajhání, taukí, rik'a a thuluth. Tento systém měl měřit poměr písmen vůči sobě navzájem vyuţitím teček vytvořených perem. Ačkoliv je arabské písmo jednoduché co do základních tvarů, naopak nepravidelné je v proporcích. Vyváţeného účinku dosahují kaligrafové například protáhnutím horního konce písmen do listových tvarů nebo ponecháním písmen, aby se proplétala a vinula kolem sebe navzájem. Někdy se konce písmen rozšiřovaly i do lidských nebo zvířecích hlav, ovšem jen na budovách nebo nádobách.³⁶

Z kúfického písma a z „šesti stylů“ písma se později vyvinuly další dukty, z nichţ obzvláště vyniká nádherné písmo ta'lík, které se rozšířilo v Íránu. Toto písmo je typické svými horizontálně se prodluţujícími tahy a slovy, které se píšou se sklonem šikmo napříč stránkou. Dalším písmem, které vzniklo ze zmiňovaných písem, je nasta'lík kombinující arabské naschí a perský ta'lík do půvabné a lehce čitelné podoby. Během úpadku tvořivosti Osmané převzali toto umění a během jejich vlády vzniklo několik stylů zahrnující díwání, pojmenovaný dle slova díwán, které značí státní radu. Zpočátku to bylo písmo uţívané zejména při psaní dokumentů, které vydávala osmanská státní rada. I přesto ţe je to velmi zdobné a krásné písmo, často zdobené silnými diagonálními ozdůbkami, jeho čitelnost je mnohem horší neţ u jiných stylů.³⁷ Umění kaligrafie vţdy bývalo a stále ještě je vysoce ceněno. Míst, kde můţeme nalézt dekorace ve formě písma, je nesčetné mnoţství, zejména se však s nimi setkáme na náhrobních kamenech, na látkách, na keramice, kobercích, zbraních i kachlích a v různě utvořených tvarech zdobících budovy. Kaligrafie se stala stejně významným prostředkem zdobení mešit jako Kristova zobrazení v kostelech.³⁸

36 Islám: umění a architektura. Praha: Slovart, 2006, s. 574-575.

37 LUNDE, P. Islám. Praha: Kniţní klub, 2004, s. 90.

38 ROBINSON, F. Svět islámu. Praha: Kniţní klub, 1996, s. 202.

22 2.2.3 Keramika

Barvy pro islámskou architekturu jsou tak typické jako pro ţádný jiný kulturní okruh. Zářivé odstíny barev a bohaté vzory pokrývají budovy jak uvnitř tak i zvenku.

Keramické kachle se staly dokonalým prostředkem k dosáhnutí tohoto barevného účinku. Kachle se objevují v různých stylech jako je kaligrafický, geometrický, květinový a arabeskový a ve dvou způsobech pouţití, zejména jako mozaika sestavená z rozřezaných kousků utvářející vzor nebo jako celé kachle tvořící velké kompozice.³⁹ Výzdoba zdí, kleneb i kupolí na islámském východě se skládala z kachlů sestavených do geometrických a rostlinných vzorů někdy i epigrafických motivů. Na západě převládaly geometrické motivy a kachlem zdobené zdi a podlahy.

Vyuţití podobně stavěných glazovaných cihel můţeme spatřit jiţ v asyrské, babylonské a achajmenovské architektuře. V islámské architektuře se začínají pouţívat aţ v 9. století z důvodu upřednostňování byzantského typu mozaiky 12. století se objevily keramické kachle ve výzdobě minaretů, které byly postaveny u mešit. Na západě, zejména pak v Maroku a jiţním Španělsku, se hojně začalo vyuţívat keramické mozaiky ve 14. století. Tehdejší stavitelé u některých staveb, jako byly madrasy a paláce, pouţívali na pokrytí dolních částí dlaţdice. Ty pak různě barevné skládali jednu vedle druhé, aby z nich vytvořili sloţitý a nepřerušovaný vzor. Dlaţdice byly zelené, světle hnědé a bílé, méně často se pouţívala barva modrá, ţlutá a černá.⁴¹

Vývoj keramických dlaţdic, slouţících jako obklady, neprobíhal všude stejně.

Na východě stavitelé k dosaţení větší barevnosti a kontrastu začali pomalu přidávat

39 ROBINSON, F. Svět islámu. Praha: Kniţní klub, 1996, s. 204.

40 Islám: umění a architektura. Praha: Slovart, 2006, s. 448.

41 Islám: umění a architektura. Praha: Slovart, 2006, s. 448.

23

při výzdobě glazované prvky. Nejprve zasazovali malé části mezi cihly, pak přešli k dlaţdicím s tyrkysově modrou glazurou. Později začali přidávat i další barvy jako bílou či tmavě modrou, aţ se plocha vymezená pro obklady postupně zvětšovala.

Text zasazený do této plochy byl mnohem čitelnější a více vynikal. Jinak se také přistupovalo k obkládání chráněných vnitřních prostor budov. Nejhodnotnější keramika s listrovou malbou se vyráběla ve městě Kášán. Tato listrová keramika patřila k těm nejdraţším kvůli své výrobě a materiálu. Největšího pouţití se listrové technice dostalo u dlaţdic ve tvaru hvězdy a také u dlaţdic tvaru obdélníku či čtverce, jejichţ spojením vznikaly dlouhé vlysy s nápisy. Větší pozornosti se dostalo velkým souborům, jeţ byly určeny pro mihráby mešit, a panelům pokrývající kenotafy.⁴²

Keramická mozaika se skládala do předem vyznačeného vzoru. Po vyskládání se tyto mozaiky zalily sádrou a vytvořily velké desky, jeţ se poté snadněji připevňovaly na zdivo. Ačkoliv byla tato technika velmi namáhavá, poskytovala svému tvůrci do značné míry velkou svobodu, co se vzhledu a vzoru týče. Ve 14. století se keramická mozaika natolik rozvinula, ţe řemeslníci byli schopni pomocí mozaiky obloţit jakýkoliv povrch, ať uţ byl vypouklý anebo prohnutý.

Keramická mozaika se skládala převáţně ze sedmi barev a to z bílé, světle a tmavě modré, černé, okrové, zelené a světle hnědé. Ze vzorů se nejvíce pouţívaly přírodní a květinové arabesky a nápisy. Později se začala uţívat jiná a mnohem jednodušší technika zvaná cuerda seca, při níţ se nanáší glazura rozmanitých barev na velké dlaţdice. Přestoţe technika cuerda seca není tak náročná jako mozaika, vypalování všech barev při stejné teplotě nemůţe dosáhnout tak zářivého efektu jako při uţití keramické mozaiky. Avšak i s touto technikou dospěli umělci k vytvoření bezesporu nádherných kompozic, co se íránské islámské architektury týče. Tato technika se často, oproti technice keramické mozaiky, uţívala na méně významných stavbách, ale některé z dlaţdic takto upravených byly vyuţity i pro paláce íránské šlechty 17. století v Isfahánu.⁴³

V 17. století samarkandští umělci kombinovali techniku cuerda seca s technikou zvanou banná'í, při které se střídají glazované kachle ve tvaru obdélníku s neglazovanými cihlami. Technika je typická svými tkanými vzory, jeţ mohou tvořit i posvátná jména. Technika cuerda seca se dostala i do osmanské říše začátkem

42 Islám: umění a architektura. Praha: Slovart, 2006, s. 448-449.

43 Islám: umění a architektura. Praha: Slovart, 2006, s. 449-450.

24

15. století, kam ji nejspíše s sebou přinesli řemeslníci z Íránu nebo Střední Asie.

Díky tomu je tzv. zelená mešita v Burse hojně obloţená dlaţdicemi cuerda seca a její mihráb září do dálky svou výzdobou, která kombinuje jak techniku cuerda seca, tak keramickou mozaiku.⁴⁴ Podglazurová malba se jako technika začala poprvé pouţívat ve 12. století, ale k jejímu rozšíření došlo aţ v průběhu 13. a 14. století, kdy byla vyuţita i při výrobě obkladových dlaţdic. Iznické dlaţdice různých velikostí slouţily velmi často ke zdobení královských mešit, postavených v 16. století v Istanbulu a Edirne. Z těchto dlaţdic vznikaly působivé kompozice, jeţ byly zdobené širokou paletou barev a různých motivů. Koncem 16. století tato výroba klesá se sniţujícími se zakázkami od panovníků. Ovšem Osmané našli velkou zálibu ve zdobení vnitřních prostor právě dlaţdicemi ve tvaru čtverce s podglazurovou malbou tak, ţe se tato výzdoba rozšířila nejen po celé osmanské říši, ale zalíbení v ní našli lidé od Levanty aţ po Tunisko, Alţír a Balkán.⁴⁵

2.3 Ostatní islámská umění

Malířství se na půdě islámských zemí nevyvíjelo stejným způsobem jako v evropských zemích, jelikoţ zde platil zákaz figurálního zobrazování. Ačkoliv tento zákaz platil po celém islámském světě, nikdy se, jak uţ bylo řečeno, zcela nedodrţoval. Snaha umělce zachytit svět tak, jak se jeví v celé jeho kráse, poměrně často nad tímto zákazem převládala. Neustálý souboj mezi dodrţováním zákazu a naopak snaţením se realisticky zachytit prostředí velmi poznamenal vývoj tohoto umění. Pozornost se přesunula na stránky knih, kde toto umění plnilo jak funkci dekorativní, tak i informativní.⁴⁶

Koberce patří k dalším arabským výrobkům, které se proslavily po celém světě. Muslimové převzali některé vzory od Koptů, Byzantinců a sásánovských Íránců a přidali k nim kaligrafický ornament.⁴⁷ Vázání a tkaní koberců bylo uţ odedávna činností kočovných pastevců, kteří si jimi zateplovali ale i zvelebovali svá obydlí. Nejstarší vázané koberce mají svůj původ v Anatólii v době, kdy vládli Seldţukové. Vlněný vázaný koberec tvoří jednu z několika výtvarných forem úzce spojených s představou islámského světa i jeho kultury.⁴⁸ Vázané koberce vznikaly

44 Islám: umění a architektura. Praha: Slovart, 2006, s. 450.

45 Islám: umění a architektura. Praha: Slovart, 2006, s. 450-451.

46 KŘIKAVOVÁ, A. - MÜLLER, Z. Islám, ideál a skutečnost. Praha: Baset, 2002, s. 241.

47 PIJOAN, J. Dějiny umění 4. Praha: Odeon, 1983, s. 207-208.

48 GRUBE, E. J. Islámské umění. Praha: Artia, 1973, s. 101-102.

25

jako napodobeniny koţešin. Jejich pouţití, tvar a výzdoba nejlépe zachycují základní rysy muslimské kultury. Jsou odrazem způsobu ţivota a původu většiny vládnoucích národů muslimského světa. Po celou tu dlouho dobu jsou hlavní částí výzdoby interiéru. Koberce se staly také prostorem vyuţívaným k rozvinutí ornamentální výzdoba. Nekonečnost dekoru je symbolickým odrazem muslimského chápání dočasnosti všeho na světě. I kdyţ se na konci 15. století tato abstraktní výzdoba koberců přeměňuje v rostlinnou či figurální, stále si uchovává zásadu nekonečného opakování výzdobných prvků.⁴⁹ V islámském světě se nalézá pět významných oblastí výroby koberců: Írán, jiţní Asie, Turecko, Kavkaz a Střední Asie. Rozlišujeme dva hlavní typy uzlíků. První je ghiordeský, který se pouţívá v Turecku a na Kavkaze.

Druhý se nazývá senneský (perský) a pouţívá se v Íránu, jiţní a střední Asii. Tradice výroby umělecky hodnotných loveckých, vázových a zahradních koberců se uchovala v Íránu. Kavkazské koberce se úplně odlišují od koberců ostatních zemí zřejmě proto, ţe jsou výhradně geometrické. Posledním místem tradiční výroby je Střední Asie. Vzory v této oblasti byly ovlivňovány Čínou. Koberce z Buchary a Samarkandu patří mezi ty nejznámější typy koberců.⁵⁰

Tradice výroby a úpravy skla na území dnešního Egypta a Sýrie pochází jiţ z doby 5. - 4. tisíciletí př. n. l. Tato tradice se prostřednictvím kontaktů, které se postupně navázaly v průběhu křiţáckých válek, dostala i do Evropy, kde se výroba skla od té doby velmi změnila. Sklářské výrobky z Východu se uchovávaly zejména kvůli jejich hodnotě, a tak si nalezly místo v různých uměleckých sbírkách.⁵¹ V Egyptě vznikly sklářské dílny, které se zabývaly zdobením skla technikou listrové malby jiţ v době předislámské. Tato technika se uţívala i při zdobení keramiky, jak jsme jiţ mohli poznat. Různé barvy skla vznikaly pouţitím oxidů několika kovů.⁵² Výroba skla v průběhu 11. století vzkvétala i na území Egypta, kde vládli Fátimovci, kteří se také zaslouţili svou iniciativou ve výrobě skla o nové techniky jeho zdobení.

Zpracovávalo se a zdobilo se zde tavené sklo, ale také se prováděly řezby a broušení nádob z křišťálu.⁵³ Listrovou techniku pomalu střídalo zdobení emailem, jeţ se doplňovalo zlacením. U této techniky se dekor maluje na povrch skla barevným

49 GRUBE, E. J. Islámské umění. Praha: Artia, 1973, s. 151.

50 ROBINSON, F. Svět islámu, Praha: Kniţní klub, 1996, s. 206.

51 KŘIKAVOVÁ, A. - MÜLLER, Z. Islám, ideál a skutečnost. Praha: Baset, 2002, s. 288-289.

52 MACHÁČEK, Š., NOVÁKOVÁ, H., BENEŠOVSKÁ, H. Káhira. Architektura a umění islámského velkoměsta. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2009, s. 97.

53 MACHÁČEK, Š., NOVÁKOVÁ, H., BENEŠOVSKÁ, H. Káhira. Architektura a umění islámského velkoměsta. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2009, s. 138.

26

práškem. Tato technika se spolu se zlacením stala velkým přínosem sklářského umění v egyptském a syrském sklářství v druhé polovině 12. století.⁵⁴ Ovšem svého vrcholu dosáhlo malování emailu aţ v mamlúcké době, kdy mamlúčtí řemeslníci v Sýrii a Egyptě dovedli toto zdobení k naprosté dokonalosti.⁵⁵

Výroba předmětů z kovu, stejně jako sklářská výroba, se stala uměním, které má jiţ svou nejlepší část vývoje za sebou, ačkoliv jim nelze upřít jejich význam v celém vývoji tak velké civilizace.⁵⁶ Kov se stal díky svým cenným vlastnostem velmi ţádaným materiálem. Barevnost a lesk povrchu kovů byly odrazem pouţití konkrétní slitiny. Vyráběl se nejen bronz, ale i další slitiny na bázi mědi. Bronz z nich byl oblíben zřejmě nejvíce pro jeho trvanlivost a vzhled. Na islámských nádobách, jeţ byly vytvořené v raném období, se ukazuje, jak tehdejší řemeslníci čerpali inspiraci ze starověkých vzorů. Byly vytvořené odléváním a zdobeny jen jednoduchými výčnělky a ţlábky. Některé dochované předměty dokazují i islámské potřeby po ornamentální výzdobě. Tyto předměty z kovu jsou typické svými vyváţenými a uţitečnými tvary. Takto se třeba vyráběly olejové lampy, jejichţ cílem bylo osvítit co nejvíce prostoru. Děrování se také uţívalo při výrobě stínidel a kadidelnic zejména ve východních islámských zemích. Dalším účelově vyrobeným předmětem jsou mohutná klepadla pocházející z oblasti Eufratu a Tigridu. Byly součástí velkých dřevěných dveří s bronzovými deskami vsazených do mešit. Často se zdobily draky, jelikoţ se věřilo, ţe ti odeţenou temné síly zla a zabrání jim ve vstupu dovnitř. Dokonce i hlavičky hřebíků, kterými se připevňovaly ke dveřím, měly ve tvaru lvích hlav. Do podkladového kovu se vzorem mohly vtloukat plátky zlata, stříbra nebo mědi.⁵⁷ Mezi významná centra výroby prací z mosazi patřily Mosúl, Damašek, Káhira a Herát. Výrobky pocházející z těchto dílen jsou stylově jednotné. Svícny a nádoby z mosazi byly tauzovány stříbrem a objevují se na nich epigrafické ornamenty, ale i motivy rostlinné.⁵⁸

54 MACHÁČEK, Š., NOVÁKOVÁ, H., BENEŠOVSKÁ, H. Káhira. Architektura a umění islámského velkoměsta. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2009, s. 167 a 169.

55 MACHÁČEK, Š., NOVÁKOVÁ, H., BENEŠOVSKÁ, H. Káhira. Architektura a umění islámského velkoměsta. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2009, s. 234.

56 KŘIKAVOVÁ, A. - MÜLLER, Z. Islám, ideál a skutečnost. Praha: Baset, 2002, s. 290.

57 Islám: umění a architektura. Praha: Slovart, 2006, s. 202.

58 PIJOAN, J. Dějiny umění 4. Praha: Odeon, 1983, s. 200.

27

3 Islámská architektura

Inspirací při vytváření různých architektonických děl se v průběhu dějin stala víra. Ve víře, ať uţ to bylo křesťanství či buddhismus, člověk nalézal důvod svého bytí. Islám, jakoţto jedno z monoteistických náboţenství, spojil mnoho národů s různými tradicemi, na odlišném stupni vývoje a s odlišnými jazyky. Vytvořilo se tak společenství, jeţ bylo silně podpořené vírou a které předčilo ostatní civilizace v mnoha směrech po několik století. Nejcharakterističtějším projevem této kultury se stala právě architektura, jejíţ díla patří k těm nejkrásnějším, které člověk vytvořil.⁵⁹ Islámská architektura se zrodila jako výsledek několika historických událostí.

V kaţdé oblasti se trochu liší, jelikoţ byla ovlivněna různými kulturními tradicemi.

Její originalita spočívá právě v tomto spojení domácích tradic a islámského náboţenského a politického systému, přičemţ arabský prvek se stal dominantním po ideové stránce. Nejenţe je arabština jazykem Koránu, ale plní navíc i estetickou funkci.⁶⁰

Islámská architektura je typická svou různorodostí ovlivněnou domácími tradicemi, avšak často uţívá podobné prvky při výstavbě budov s odlišnými funkcemi.⁶¹ Takovým tvarem budovy se stala mešita, jeţ vznikla v Hidţázu a byla jediným stavebním typem, jenţ je spojován s datem vzniku muslimského letopočtu.

Tento tvar mešity, který byl kompozičně přenášen do nově vzniklých měst a přetvářen do různých podob bez změny v základní kompozici, se přeměnil později i v jiné stavební typy budov, jako madras, karavanserájů a paláců.⁶² Kromě mešity, středového bodu stavitelů, a dalších jiţ zmíněných druhů staveb se také stavěly důmyslné pevnosti a mosty. Islámskou architekturu charakterizuje dále velmi často uţívaný podkovitý oblouk či oblouk ve tvaru trojlistu, ale také stalaktitová klenba.

Islámské umění, a architektura vůbec, je známé popíráním hmoty, jeţ přímo vychází z muslimského chápání světa a pomíjivosti lidského ţivota. Dosaţení tohoto cíle se

59 NEUŢIL, Oldřich – MIZEROVÁ, Alena. Islám a jeho svět. Brno: Moravské zemské muzeum, 1995, s. 55.

60 DUDÁK, V. – NEŠKUDLA, B. Encyklopedie světové architektury. Díl 1. Praha: Baset, 2000, s.

430.

61 KŘIKAVOVÁ, A. - MÜLLER, Z. Islám, ideál a skutečnost. Praha: Baset, 2002, s. 182.

62 NEUŢIL, Oldřich - MIZEROVÁ, Alena. Islám a jeho svět. Brno: Moravské zemské muzeum, 1995, s. 55.

28

jim podařilo pomocí ornamentální výzdoby nebo obkládáním stěn budov glazovanými dlaţdicemi.⁶³

Islámská říše nabývala na síle a velmi rychle se rozšiřovala od Iberského poloostrova aţ k Indii, stejně rychle si vytvářela i svůj osobitý slohový charakter.

Postupně získala lehce rozpoznatelný slohový výraz, přestoţe se toto umění velmi lišilo pestrostí technik i pouţití nosných soustav. Hlavním determinantem tohoto slohu se stala abstrakce. Po zániku islámského středověku se slohový výraz islámské architektury vyvíjel v různých na sobě nezávislých slohových proudech. Z tohoto období můţeme nalézt památky ve Španělsku, státech severní Afriky, ale i v Egyptě, Sýrii, Jordánsku, Libanonu, Palestině, Izraeli, Iráku a Střední Asii. V novověku se islámská architektura rozšířila po celém islámském světě, tedy od Indonésie aţ po Senegal a od Sibiře aţ po Madagaskar. Stopy islámského stavebního umění můţeme spatřit ve 102 státech a v necelé polovině z nich tvoří tyto památky většinu

Postupně získala lehce rozpoznatelný slohový výraz, přestoţe se toto umění velmi lišilo pestrostí technik i pouţití nosných soustav. Hlavním determinantem tohoto slohu se stala abstrakce. Po zániku islámského středověku se slohový výraz islámské architektury vyvíjel v různých na sobě nezávislých slohových proudech. Z tohoto období můţeme nalézt památky ve Španělsku, státech severní Afriky, ale i v Egyptě, Sýrii, Jordánsku, Libanonu, Palestině, Izraeli, Iráku a Střední Asii. V novověku se islámská architektura rozšířila po celém islámském světě, tedy od Indonésie aţ po Senegal a od Sibiře aţ po Madagaskar. Stopy islámského stavebního umění můţeme spatřit ve 102 státech a v necelé polovině z nich tvoří tyto památky většinu