Klínové boudy a osada Jizerka: srovnání

V této podkapitole se pojďme ještě podrobněji podívat na vývoj krajiny v lokálním měřítku, jako příklady nám budou sloužit krkonošské Klínové boudy, jedna z nejzachovalejších lučních enkláv a osada Jizerka v Jizerských horách, která je jednou z nejznámějších osad.

Enkláva Klínových bud leží na hranici mezi montánním a subalpínským stupněm v nadmořské výšce od 1100 m n. m. (bouda Petráška) až po 1276 m n. m. (bývalá bouda Klínovka). Rozkládají se na ploše okolo 60 hektarů mezi Přední Planinou, Stohem a Zadní Planinou. Na konci 20. století byla celá tato luční enkláva obklopena lesním smrkovým porostem. Z důvodu intenzivní těžby však byly lesy vykáceny a enkláva Klínových bud od té doby sousedí s holými pláněmi, které se ovšem v současné době zalesňují. Klimatické podmínky v této enklávě se měnily podle krajinného rázu. V době kdy byla enkláva Klínových bud obklopena lesy, měla velmi příznivé klimatické podmínky s 93 dny pěkného počasí a 33 dny nebezpečného počasí (ŠVEJC, 1980). V současné době se klimatické podmínky změnily. Osada Jizerka leží nedaleko hranic s Polskem v severovýchodní části Libereckého kraje v blízkosti kopce Bukovec, který jedním z Jizerskohorských vrcholů dosahující nadmořské výšky přes 1000 metrů (NEVRLÝ, 2006). Neregulovaný vodní tok protékající osadou tvoří její dominantní řád. Nízké domky jsou rozprostřeny po obou stranách potoka a často jsou vystavěny na mírné vyvýšenině.

• Historie vzniku Klínových bud a Jizerky

S příchodem nového panovníka Kryštofa z Gendorfu na krkonošská k jejímu zpracování v místní huti. Cesta, kterou nosiči používali (Obrázek 6), vedla úbočím Stohu a přes svahovou louku mezi Stohem a Zadní Planinou, právě v místech, kde později vyrostla Klínová Bouda (BARTOŠ, 2016). Horští nosiči si zde nejprve zřídili jednoduchý dřevěný přístřešek, pro krátký

v druhé polovině 16. století. S jistotou lze říci, že to bylo před rokem 1622, kdy byla uvedena v provoz nová tavící huť ve Svatém Petru a cesty přes hory do Dolního Dvora ustaly. Oproti Krkonoším bylo území dnešní Jizerky osídleno dříve, již ve 14. století zde hospodaří návarovské panství a o jedno století později se zde pohybovali italští prospektoři, kteří hledali drahé kameny.

A skutečně dle zpráv italského Antonia Medici ve zdejších tocích nalezli safíry, rubíny a další drahokamy. Ovšem podle (HONSA, 2002) tvrdí, že jsou tyto zprávy nespolehlivou směsicí reálií a zavádějících legend.

Vznik názvu

Vznik názvu boudy a pojmenování velké bezlesé enklávy okolo ní se různí, můžeme se opřít o dvě teorie. První teorie se opírá o myšlenku, že si nosiči v přístřešku opravovali své pracovní nástroje – klíny. Ovšem proti této teorii hovoří několik faktů, prvním z nich je praktický fakt, že by bylo velmi neekonomické si k již tak těžkému nákladu stříbrné rudy přidat ještě těžké nářadí a cestou si ho opravovat, dílny na opravu nástrojů byly situovány především v blízkosti dolů. Druhým faktem hovořícím proti, je ten, že havíři v tehdejší době spíš používali mlátek a želízko (BARTOŠ, 2016). Druhá teorie se opírá o fyzický vzhled bezlesé enklávy, která se na již na první pohled jeví jako klín vražený do lesního porostu (ŠVEJC, 1980). Vznik názvu osady Jizerka není tak záhadný jako je tomu u Klínových bud, vznikl překladem z německého označené Klein-Iser.

Enkláva Klínové boudy 3.4.1.

V 17. stolení na bezlesé enklávě pod již zmíněnou Klínovou boudou vyrostla celá řada stavení a bud. Jejich obyvatelé, kteří pocházeli z řad horníků a hutníků, se po skončení těžby začali živit především chovem dobytka a dřevařením. Rodiny těchto obyvatel mívaly mnoho dětí, a tak v okamžiku, kdy si státní aparát uvědomil potřebu základního vzdělání místních obyvatel, byl sem poslán první učitel. Tak jako tomu bylo v jiných venkovských a odlehlých oblastech, jednalo se zpravidla o vysloužilého vojáka, jehož jedinou pedagogickou kvalifikací bylo to, že uměl číst, psát a měl znalost základních počtů. Ten zpočátku putoval mezi boudami u Klínových bud, boudami dole u Klínového potoka a boudami na Pláni.

Vyučoval vždy v obytné části stavení. Život kantora byl velmi chudý, od rodičů dětí dostával jen úředně stanovenou almužnu 3 krejcary týdně, často ani to.

Výsledky vyučování byly nevalné, děti školu navštěvovaly nepravidelně,

Obrázek 6: Fotografie horských nosičů u Klínové boudy, rok neznámý , Zdroj: Bartoš, 2016

31 protože se musely zapojovat do hospodářských činností. Situace se zlepšila teprve na počátku 20. století, kdy se populace Klínových bud rozrostla a vznikla zde opravdová Škola (dnes objekt čp. 90 – Kantorka) (BARTOŠ, 2016).

Klínová bouda 3.4.2.

Z původně jednoduchého stavení se v průběhu času stala velká horská bouda, na konci 19. století zde byl dobře zavedený horský hostinec s dvanácti vytápěnými místnostmi. Bohužel roku 1912 vyhořela, majitel Herrmann Buchberger ji ovšem hned vystavěl znovu a o rok později ji prodal bratrům Bönschovým. Důkazem prosperity bylo několik přestaveb, které se v průběhu let udály (Obrázek 7). Konečná podoba Klínové boudy vznikla mezi lety 1920 a 1940. Po II. světové válce přešla bouda do vlastnictví státního podniku Interhotely Krkonoše. Největší tragédie boudu postihla 22. února 1970. Na lyžařském kurzu zde byli studenti z Vysokého Mýta, v deset hodin dopoledne došlo k výbuchu dieselového agregátu, který vyráběl elektrický proud. Oheň se rychle rozšířil po celém objektu. veškerá snaha o uhašení z velké části dřevěného stavení byla marná, i vzhledem k tomu, že místní hasičské sbory neměly dostatek techniky k hašení, byl složitý i příjezd v komplikovaném terénu. Požár za velmi krátkou dobu (něco málo přes dvě hodiny) zlikvidoval všechny dřevěné části a zbytky ohořelých zdí se zřítily do spáleniště (Obrázek 8, BARTOŠ, 2016).

Obrázek 8: Klínová bouda po požáru v roce 1970, Zdroj: Bartoš, 2016

Osada Jizerka 3.4.3.

První skutečné zmínky o osadě Jizerka pocházejí ze 16. století, konktrétně z roku 1539. Zápis se týká sporu mezi dvěma panstvími o vedení hranice. Při výslechu svědků se zjistilo, že místní obyvatelé zde žijí již 150 let a živí se především jako popeláři, mísaři, rybáři a krahuječníci. V roce 1570 byl na Jizerce postaven první dům, který můžeme označit za stabilní. Stál na úpatí Bukovce a stržen byl až ve 40. letech 19. století. V 17. století je významným nalezištěm drahokamů. Ve druhé polovině sedmnáctého století dochází k dalšímu osidlování osady převážně německými obyvateli. Jizerka je označována jako Iser, Kleinizer nebo Buchberg. V roce 1733 zde stojí již pět domů. Osada se dále rozrůstá a podle záznamů zde na konci 18. století stojí sedm domů a žije 51 obyvatel, kteří se živí především lesnictvím, pytláctvím a pašeráctvím. Kolem roku 1825 došlo po prudké vichřici ke značným škodám na lesním porostu, dřevo bylo nutné co nejdříve vytěžit a zpracovat. Toho velmi obratně využil Riedel, který se dohodl s majiteli panství a začal se stavbou první sklárny. Na počest dohody staví Riedel malou kamennou mohylu majiteli panství Vilému Clam-Gallasovi. Od té doby je osada úředně nazývána Vilémova výšina (Wilhelmshöhe) (NEVRLÝ, 2006). V roce 1834

v oblasti bylo postaveno 21 domů a žilo zde 134 obyvatel. S dalším rozvojem sklářského řemesla se rozvíjela i osada. Roku 1883 byly provozovány dva hostince a o několik let později se zde podařilo zřídit školu (NEVRLÝ, 2006).

S úpadkem sklářství a vzrůstajícím rozvojem horské turistiky se od konce 19.

století začínají některé domy měnit na ubytovací zařízení, podobně jako tomu je u krkonošských bud. Ve sklárně je demontováno zařízení na výrobu skla a Svaz dětských ubytoven zde buduje zařízení s dvěma sty lůžky. V roce 1939 na Jizerce ještě žilo 126 trvalých obyvatel a stálo zde 42 domů. Po skončení druhé světové války a následném odsunu německy mluvícího obyvatelstva na Jizerce zůstalo pouze 65 obyvatel, z nichž 14 bylo německé národnosti. Většina domů byla po válce znárodněna a předána k užívání Státním lesům. V devadesátých letech se rekreační střediska mění na soukromé penziony a restaurace (Obrázek 9) (NEVRLÝ, 2006).

Obrázek 9: Osada Jizerka v roce 1930 a 1995, Zdroj:

http://www.fotohistorie.cz/Liberecky/Jablonec_nad_Nisou/Jizerka_/Default.aspx

3.5. Turistika v Krkonoších a Jizerských horách

Počátky turistiky 3.5.1.

O počátcích krkonošské turistiky lze hovořit od 17. století.

Turistika byla spjata především se dvěma místy, první z nich byly lázně ve Slezských Teplicích (Cieplice Ślaskie), nacházející se na severní straně Krkonoš. Ty právě v 17. století zažívaly období největší slávy. Druhým místem byl nejvyšší bod Krkonoš – vrchol Sněžky, kde byla roku 1681 postavena a vysvěcena kaple svatého Vavřince. Díky tomu se stala Sněžka významným poutním místem. Mimo duchovní pouť byla Sněžka i oblíbeným místem pro sledování východu slunce. Tehdejší turisté se na cestu vydávali o den dříve a přespávali na Hamplově boudě (dnešní Strzecha Akademicka).

Později se k těmto dvěma místům přidala další významná turistická zajímavost, pramen Labe, ten byl roku 1684 vysvěcen. Díky těmto třem lokalitám se Krkonoše staly koncem 17. století kolébkou evropské horské turistiky. Do Krkonoš proudili turisté převážně ze Slezska, vyhledávali zde atraktivní přírodní lokality, vodopády, skalní žulové útvary, hluboce zařízlé ledovcové kary (LINDROVÁ, 2018). Počátky turistiky v Jizerských horách datujeme později než je tomu v případě Krkonoš. Podobně jako v sousedních Krkonoších byla turistika nejdříve módou bohatších, ovšem později docházelo k rozvoji různých dělnických spolků, jejichž členové pořádali pravidelné vycházky do Jizerských hor (NEVRLÝ, 1981)

Letní turistika 3.5.2.

Turistika jako taková se začala v Krkonoších rozvíjet až v období od konce 18. století. V tomto období docházelo k rozmachu romantismu a lidé se přikláněli k i ideám J. J. Rousseaua – návratu k přírodě. Právě v tomto období se lidé vydávali do hor putovat a poznávat. Do Krkonoš přijížděli přírodovědci, umělci, měšťané i studenti. Kvůli rozmachu turistického ruchu se začal měnit

způsob života a obživy původních budařů. Většina bud se v tomto období přestavovala tak, aby dokázala co nejvíce uspokojit potřeby turistů, kteří pocházeli většinou z vyšších vrstev společnosti a požadovali jistý komfort.

Mezi tyto boudy patřili například Petrova, Martinova, Luční, Rennerova nebo právě Klínová bouda. K rozmachu turistiky také pomohly turistické spolky, které vznikaly na obou stranách Krkonoš shodou okolností současně v roce 1880. Na severní straně to byl německý spolek Riesengebirgsverein (RGV) a na jižní straně pak vrchlabská sekce Horského spolku pro Čechy (Gebirgsverein für Böhmen), která roku si 1884 změnila název na Rakouský krkonošský spolek (Österreichischer Riesengebirgsverein, ÖRV). Tento spolek měl sídlo ve Vrchlabí a snažil se pomoci majitelům horských bud získávat oprávnění k provozování služeb a zavádět do bud telefony a lékárničky. Spravoval také ceník služeb průvodců, nosičů a dopravců, protože představy některých tehdejších turistů tkvěly nejen ve vynesení zavazadel, ale také jich samotných. ÖRV se také pokoušel dojednávat s dopravci zlepšení dopravní infrastruktury mezi Prahou a Krkonošemi, to mělo za následek nejen zvýšení počtu turistických a lyžařských speciálů, ale také slevu na jízdném pro členy spolku (LINDROVÁ, 2018). Snahou spolků na obou stranách Krkonoš bylo také odborné studium hor z hlediska geologie, botaniky, klimatologie a také sociologie. Zabývaly se studiem lidových obyčejů, zvyků, pohádek a pověstí, ale také postavou Krakonoše. Krkonošské obyvatelstvo české národnosti ovšem bylo v těchto spolcích v menšinovém postavení, drtivou většinu zde tvořili Němci. Změna přišla v roku 1889, kdy došlo k založení druhého mimopražského odboru Klubu českých turistů (KČT), hlavní postavou tohoto odboru se stal na dlouho dobu řídící učitel z Dolních Štěpanic – Jan Buchar (Obrázek 11). Jeho úsilím bylo přilákat do Krkonoš turisty z Prahy a okolí, aby se tak mohla turistika stát pro místní obyvatelstvo nejen ekonomickým přínosem, ale také aby posílilo i národnostní složení (LINDROVÁ, 2018). V této době vznikají turistické spolky také v Jizerských horách. V roce 1884 byl na popud milovníka hor a propagátora turistiky v Jizerských horách Adolfa Hoffmana v Liberci založen Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory (Deutsche Gebirgsverein für das Jeschken- und Isergebirge, zkráceně DGV) (Obrázek 10).

Obrázek 10: Znak DGV, Zdroj: http://horskyspolek.cz/spolek/

Již po jeho založení se z DGV stalo velmi prestižní sdružení, mezi jehož členy patřili přední liberečtí továrníci, významné politické osoby, důležití představitelé tehdejšího kulturního života. DGV se postupně rozrůstal ve stále větší organizaci, která měla téměř 8000 členů ve 25ti sekcích. Díky svému prestižnímu postavení a dobrému finančnímu zázemí mohl spolek značit turistické cesty, vydávat mapy a průvodce, vylepšovat infrastrukturu v horách (budovat rozhledny, chaty), od roku 1885 také začal vydávat ročenky. Zřejmě největším počinem tohoto spolku bylo vybudování hotelu na Ještědu, ten byl dostaven roku 1907 a zničen požárem roku 1963 (ŘEHÁČEK, 2004).

V Jizerských horách mimo DGV působily také čtyři sekce Německého a rakouského alpského spolku (Deutscher und Österreichischer Alpenverein, ve zkratce DuÖAV) a to sekce: Liberecká, Jablonecká, Vansdorfská a Novoborská. Dále také Přátelé turistiky a horolezectví Vrblíky (v originále Wander -und Kletterfreunde die Wirbelsteiner, zkráceně W. K. F. W.), spolek Empor a sdružení Přátel přírody (v originále Naturfreunde) (CHALOUPSKÁ, 2014).

Obrázek 11: Řídící učitel Jan Buchar, Zdroj: Lindrtová, 2018

Mezi obyvatelstvem hor a turisty nevládla vždy přátelská a pohodová atmosféra. Doklady o tom najdeme například v knize Turistický katechismus od Jiřího Gutha Jarkovského:„Bohužel, že dobrých turistů je málo a barbarů mnohem víc.“ a nebo: „Hostince venkovské – nemíníme hotely – zejména lesnické, nemohou ovšem vynikati přepychem a nikdo by toho od nich nežádal a nežádá. Ale jako každý sebe prostší člověk, i každá hospoda, pokud není krčmou a neomezuje se jenom na nejsprostší druh lidí, požadujíc návštěvu turistů, má vynikati čistotou. Vejdete-li do tak řečených restaurací malých našich měst, neřku-li do vesnické hospody, najdete často místnost od zimy začouzenou, nevětranou, páchnoucí pivem a i kořalkou a podlahu až

běda. Těch podlah zejména. Bývají poplity, poházeny odpadky doutníků, popelem z nich i z dýmek, sirky ohořelé jinam se neházejí než na podlahu, na podlahu házejí se i kosti a nedojedky z jídel čekajícím psům a kočkám, někdy zkrocená kavka nebo jiná zvěř po podlaze se procházející zanechává za sebou stopy dobrého trávení…“ (GUTH, 1909 in LUŠTINEC, 2015, str.25.).

V období mezi válkami došlo k nápravě škod, které byly napáchány první světovou válkou – zničené cesty, poškozené ukazatele a jiné. Když se po roce 1924 začala ekonomická situace zlepšovat, docházelo také k pozitivnímu rozvoji turistiky. Nové poměry (sociální, politické, dopravní) dovolovaly větší přísun turistů do Krkonoš a Jizerských hor. I když stále platilo, že turistika je dostupná spíše bohatším vrstvám obyvatel. Právě v této době se turistika stala hlavním zdrojem obživy pro majitele horských bud. Sudet 10. 10. 1938 se téměř celé Krkonoše staly součástí Německé třetí říše.

Čeští majitelé nebo správci bud byli nuceni opustit svá stavení a odstěhovat se více do vnitrozemí. Všechny horské boudy se tak dostaly do rukou Němců.

Odtržení hor a řady obcí s výrazným českým živlem v podhůří (zejména na Jilemnicku) neslo české obyvatelstvo velice těžce. Z tohoto důvodu se snažily některé obce ležící na hranici protektorátu poskytovat sportovní a turistické služby jako kompenzaci za odtržené pohoří. Turistickému odboru KČST v Jilemnici se rozšířila členská základna. Za druhé světové války byly Krkonoše považovány za jedno z nejbezpečnějších míst v Říši. Rekreovali se zde důstojníci na dovolené z fronty a váleční rekonvalescenti. A řada bud – Jestřábí Boudy, Luční bouda – či jiné vhodné prostory, sloužily jako školicí střediska pro německé vojáky (BARTOŠ, 2007). Po druhé světové válce se

na české straně Krkonoš situace okolo turistiky ustálila poměrně rychle (na rozdíl od strany Polské). Po komunistickém převratu v roce 1948 nastal konec soukromé a spolkové činnosti. Klub českých turistů se stal součástí centrálního Československého svazu tělesné výchovy. Stavby, které dříve patřily KČT, byly svěřeny různým institucím, se přeměnily na rekreační střediska. Individuální turistiku nahradila centralizovaná hromadně řízená turistika. Do čela turistických aktivit se dostávaly skupinové rekreační pobyty, pořádané různými podniky nebo odborovým svazem ROH (Revoluční odborové hnutí). V rámci hesla: „hory patří pracujícím“ byly hory naplněny do maxima ubytovanými turisty. Původní boudy se přestavovaly na nové rekreační stavby a výstavba nových velkých bud způsobila až drastické změny v krajinném charakteru hor. Ročně se v těchto boudách vystřídalo až 10 milionů osob. Takováto turistická zátěž byla neúnosná pro údržbu a ochranu krajiny. Pravidelná péče o louky, která byla nedílnou součástí života budařů skončila a tím došlo k porušení tradice. Dalšími negativními vlivy byly průmyslové imise, které velmi výrazně degradovaly kvalitu ovzduší, půdy a vody. Všechny tyto vlivy se projevily velkoplošně, docházelo k odumírání krkonošských smrkových lesů. I z tohoto důvodu byl v roce 1984 Krkonošský národní park na 11. místě v žebříčku nejvíce ohrožených národních parků světa. Po roce 1989 došlo k zásadní změně. V rámci privatizace majetku přešla většina bud do soukromého vlastnictví a do popředí se opět dostala individuální turistika. Počet turistů klesal a nové možnosti podnikání rozšířily nabídku služeb. Situace se dále ještě zlepšovala, v roce 1992 byl schválen zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a v témže roce byly Krkonoše zařazeny mezi biosférické rezervace UNESCO.

Otevřením hranic roku 1996 došlo k propojení české a polské strany Krkonoš a Jizerských hor. Toto lze považovat za začátek nové éry hledání kompromisu mezi ochranou krajiny a nerušeném využívání hor turisty (LINDROVÁ, 2018).

Zimní turistika cest, a tak se pohyb stával nebezpečným při náhlých změnách počasí.

Jak již bylo zmíněno, tak pohyb v zasněžené krajině je velmi fyzicky náročný. I když se ho horalé snažili zjednodušit používáním sněžnic, stále byla potřeba velká fyzická kondice. Zhruba v 16. století se do Krkonoš dostaly z Rakouska saně – Rohačky. Tyto saně, původně užívané lesníky, se velmi rozšířily, sloužily jako dopravní prostředek a pro zábavu později také turistům.

Svůj název dostaly podle prodloužené přední části, které se řidič držel, ke levnější, lehčí a snadněji ovladatelné. Saně se staly velmi oblíbené na severní straně Krkonoš, především díky strmějším svahům, na nichž se budovaly sáňkařské dráhy. Ty vedly především od horských bud, nejstarší takto turisticky využívaná dráha pro sjezd na saních začínala na Pomezních boudách a končila v polských Kowarech. Na jižní straně hor vedly dráhy především ze Špindlerovy nebo Petrovy boudy do Špindlerova mlýna. Oblibu saní na přelomu 19. a 20. století vystřídal zájem o lyžování, který velmi úzce souvisí s rozvojem zimní turistiky (LINDROVÁ, 2018). Po skončení první

mlze nebo sněhové vánici. 23. listopadu 1919 vznikl Svaz německých spolků zimních sportů (Hauptverband der deutscher Wintersportvereine HDW), jehož hlavním symbolem se stala zelená jedle – Sudetský znak. Tento svaz se sídlem v Liberci v roce 1921 zahrnoval okolo 90 spolků a právě krkonošský region tvořil jedno z jeho základních spádových oblastí. Hlavním úkolem spolku bylo prosadit se na mezinárodní scéně a tím tak konkurovat Svazu lyžařů Republiky československé (SLRČS – vznikl přejmenováním Svazu lyžařů v Království českém) (LUŠTINEC, 2015). V roce 1935 vznikla Krkonšská záchranná služba – z té se později vyvinula dnešní Horská služba.

mlze nebo sněhové vánici. 23. listopadu 1919 vznikl Svaz německých spolků zimních sportů (Hauptverband der deutscher Wintersportvereine HDW), jehož hlavním symbolem se stala zelená jedle – Sudetský znak. Tento svaz se sídlem v Liberci v roce 1921 zahrnoval okolo 90 spolků a právě krkonošský region tvořil jedno z jeho základních spádových oblastí. Hlavním úkolem spolku bylo prosadit se na mezinárodní scéně a tím tak konkurovat Svazu lyžařů Republiky československé (SLRČS – vznikl přejmenováním Svazu lyžařů v Království českém) (LUŠTINEC, 2015). V roce 1935 vznikla Krkonšská záchranná služba – z té se později vyvinula dnešní Horská služba.