Ochrana přírody Krkonoš a Jizerských hor - Geografické vymezení regionu

3. Geografické vymezení regionu

3.2. Ochrana přírody Krkonoš a Jizerských hor

Vzhledem ke své nadmořské výšce, bohaté historii, druhovému složení a pestrosti byl na území Krkonoš roku 1963 vyhlášen Krkonošský národní park (Obrázek 2) a v roce 1968 CHKO Jizerské hory (Obrázek 3).

V České republice je statut národního parku stanoven zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. A podle tohoto zákona lze národním parkem vyhlásit území většího rozsahu, které je jedinečné v národním či mezinárodním měřítku. Národní parky pak mají svůj vlastní samostatný správní orgán – správu národního parku. Správa KRNAP má sídlo ve Vrchlabí a je příspěvkovou organizací Ministerstva životního prostředí ČR. Správa národního parku je odbornou organizací pro ochranu přírody, řídí a koordinuje všechny hlavní zásahy a aktivity v chráněné lokalitě. Zároveň má funkci kontrolní, strážní a informační služby. Dále se zabývá asanačními a regulačními pracemi, výchovnou a osvětovou prací na území národního parku a ochranného pásma (BAŠTA, 2008). Veškeré využití národních parků musí být podřízeno zachování a zlepšení přírodních poměrů a zároveň musí být v souladu s vědeckými a výchovnými cíli sledovanými jejich vyhlášením (KRNAP, 2010). Krkonošský národní park byl vyhlášen v roce 1963 na základě zákona č. 40/1956 Sb., vládním nařízením č. 41/1963 Sb., o zřízení Krkonošského národního parku. Ochranné pásmo bylo zřízeno Nařízením vlády ČSR č. 58/1986 Sb., o ochranném pásmu Krkonošského národního parku. K další úpravě podmínek ochrany Krkonošského národního parku došlo 20. 3. 1991 Nařízením vlády České republiky č. 165/1991 Sb., který znovu zřizoval Krkonošský národní park a stanovoval podmínky jeho ochrany.

Základní podmínky ochrany národních parků jsou další náležitosti s tím spojené jsou dány zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny v platném znění (3., 5., 6. a 7. část) který nabyl platnost 1. 6. 1992 (KRNAP, 2010).

Chráněná krajinná oblast Jizerské hory byla vyhlášena výnosem ministerstva kultury a informací ČSSR roku 1967 s platností od 1. ledna 1968,

a stala se tak čtvrtou nejstarší chráněnou krajinnou oblastí na našem území (NEVRLÝ, 1981). CHKO Jizerské hory se rozkládá na 368 km², z čehož téměř 74 % rozlohy tvoří lesní porosty, které se v dnešní době zotavují po ekologické katastrofě z konce 20. století (SLODIČÁK, 2005). Obnova těchto lesů probíhá vysazováním odolnějších druhů než je smrk ztepilý. Hlavní dřevinou je borovice pichlavá, která je doplňována smrky omorikou a černým a borovicí pokroucenou. Ve vyšších polohách je vysazována borovice kleč, ve středních a nižších pak modřín opadavý (SLODIČÁK, 2005). V dnešní době tvoří CHKO Jizerské hory rekreační a přírodní zázemí nejen pro Liberec, Jablonec nad Nisou, Tanvald, ale i pro další širší okolí. Cílem správy CHKO je zajistit rovnováhu mezi ochranou přírody a volným pohybem obyvatel v krajině Jizerských hor. Nejhodnotnější přírodní lokality jsou rašeliniště, porosty kosodřevin, smíšené a bukové lesy s unikátním systémem rostlin a živočichů. Podle údajů na webových stránkách Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky se v CHKO Jizerské hory nachází 3 národní přírodní rezervace, 13 přírodních rezervací a 10 přírodních památek. Správa CHKO Jizerské hory také dále spravuje Národní přírodní rezervaci Karlovarské bučiny a Přírodní rezervaci Hadí kopec. Cílem ochrany přírody je uchovat nejcennější ekosystémy a zároveň věnovat maximální úsilí celkové revitalizaci poškozeného přírodního prostředí, s dostatečným prostorem pro společenský a hospodářský život obcí a ekologicky únosné rekreační a sportovní aktivity (AOPK, 2020).

Obrázek 2: Logo KRNAP, Zdroj: www.krnap.cz

Obrázek 3: Logo CHKO JH, Zdroj https://images.app.goo.gl/JRFwmHXQj2WvNjLt5

3.3. Budní hospodářství v Krkonoších a jeho obdoba

z německého ,,die bauden‘‘ – horská bouda, horská chata. Funkce a podoba ,,boudy‘‘ a způsob hospodaření okolo bud byl utvářen složitým hospodářským a sociálním vývojem. V podstatě lze ale říci, že hlavní činnosti spočívaly v sekání a sušení trávy, chovu ovcí, koz a krav a doplňkových činností.

V Jizerských horách, byl způsob obživy tamějších obyvatel spojen se sklářským průmyslem. Sklárny vznikaly ve všech partiích Jizerských hor a v jejich podhůří. A právě sklárny byly základem pro vybudování budoucích osad či obcí ( Mšeno, Bedřichov, Nová louka, Jizerka a další) (NOVÝ, 2007).

• Počátky budního hospodářství v Krkonoších a vývoj skláren v Jizerských horách

Budní hospodářství a jeho počátky lze vysledovat do období prvního osídlení hor a jejich vrcholových partií. Obecně lze říci, že původ budního hospodaření vzniká v době, kdy si rodiny lesních dělníků a horníků pořídily několik kusů počtu obyvatel v Jizerských horách bylo potřeba hledat nové způsoby obživy a využití místních lesů (TOMANDL, 1972). Po ukončení těžby zbylo na horách velké množství bud a přístřeší pro lesní dělníky. V Krkonoších s nástupem budního hospodářství docházelo k přestavbě těchto staveb. Některé byly přestavěny, jiné strženy nebo posloužily jako základ pro nové stavby. Stávaly se tak obydlím pro lidi, kteří se v horách usídlili trvale nebo byly obsazovány

jako letní boudy pro pastevce na seništích. Nelze vyloučit ani použití některých již stávajících staveb jako seníků či skladu materiálu (LOKVENC, 1978). Situace v Jizerských horách se vyvíjela následovně. Po roce 1750, došlo k rozkvětu sklářského průmyslu a nebudovaly se zde pouze samostatné sklárny, ale také byl postaven tzv. hutní statek. Hutní statky dostávaly od majitelů panství určitá privilegia, která umožňovala vystavět sklářskou huť, hospodářské a obytné budovy, pilu, mlýn. Někdy také právo na lov ryb, chov a porážení dobytka, vaření piva, pečení chleba a využívání lučních a lesních pozemků k pastvě a hospodaření (NOVÝ, 2007).

V době budního hospodářství byla krajina Krkonoš plná lesních porostů a porostů kosodřevin. Ovšem mimo nich zde bylo plno volných prostorů – luk, mokřadů a pasek. Ty, které byly hospodářsky zajímavé a využívané, byly rozděleny na louky, seniště, pastviny a travní zahrady (Obrázek 4). Toto rozdělení bylo dáno hlavně kvalitou a druhem porostu, který se nacházel na jednotlivých plochách. Hospodaření na těchto plochách bylo svázáno předpisy a nařízeními. Dodržování těchto předpisů a nařízení bylo velmi přísně kontrolováno. Při pastvě se kontrolovalo především množství dobytka, zda jsou správně odvedené poplatky a také to, jestli se pase ve vymezeném prostoru, mimo lesní porosty. U seništ se kontrovalo, jak je vysekána tráva.

Bylo zakázáno sekat trávu nízko u povrchu. Pokuta za takto vysekanou trávu byla velmi vysoká. Kontrolující úředníci měli právo při zjištění špatného dřeva dostatek, a proto byly sklárny stavěny na lučních enklávách uprostřed lesů, aby nemuselo být dřevo transportováno na velké vzdálenosti, proto se těmto sklárnám říkalo lesní sklárny.

Obrázek 4: Krkonošské boudy , Autor: Erik Fuchs 1929, Zdroj: Bartoš, 2016)

Obrázek 5: Lesní sklárna Antonínov, Zdroj:

http://www.fotohistorie.cz/Liberecky/Jablonec_nad_Nisou/Antoninov/Default.aspx

Pro hospodaření v okolí bud, byly nesmírně důležité travní zahrady.

Jsou to plochy, které byly v blízkosti stavení a chlévů a díky tomu byly velmi dobře hnojené, poskytovaly tak kvalitnější trávu a větší výnos sena. Sklizené seno se zpravidla vozilo do údolí k prodeji, pokud se ovšem jednalo o boudy celoročně obydlené, bylo seno ukládáno do seníků a spotřebováno přes zimu (LOKVENC, 1978). Kolik tedy vlastně v horách bud ve skutečnosti je? Podle historických pramenů se na přelomu 18. a 19. století nacházelo 996 bud v panství Maršovském, 309 bud ve Vrchlabském panství a na Jilemnickém dalších 316 bud. Dohromady tedy 1621 staveb, toto číslo však jistě není kompletní, bylo by nutné k němu připočítat ještě boudy z dalších krkonošských panství. Podle odhadů je konečné číslo zhruba 2500 bud.

Takovéto množství stavení reflektuje intenzitu hospodaření v horách a jeho následky. V pozdějších letech, především díky restrukturalizaci však tento počet osídlených bud klesal až na číslo 84 (LOKVENC, 1978). Zánik nepostihl jen krkonošské boudy, ale i jizerské osady a sklárny. Zhruba od poloviny 19.

století, kdy došlo k úbytku lesních porostů v Jizerských horách a bylo vynalezeno regenerativní vytápění pecí dřevním plynem, díky kterému došlo ke snížení spotřeby dřeva. Tento způsob vytápění byl předvojem spalování uhlí v pecích. S přechodem na uhelné pece začaly zanikat staré lesní sklárny, protože výroba skla v nich byla dražší, než v těch, v nichž se topilo uhlím.

Některé staré sklárny byly přestavěny, jiné opuštěny. Nové sklárny se začaly budovat v blízkosti železnic a silnic, tak aby doprava uhlí do pecí byla co nejlevnější (NOVÝ, 2007).

3.4. Klínové boudy a osada Jizerka: srovnání

V této podkapitole se pojďme ještě podrobněji podívat na vývoj krajiny v lokálním měřítku, jako příklady nám budou sloužit krkonošské Klínové boudy, jedna z nejzachovalejších lučních enkláv a osada Jizerka v Jizerských horách, která je jednou z nejznámějších osad.

Enkláva Klínových bud leží na hranici mezi montánním a subalpínským stupněm v nadmořské výšce od 1100 m n. m. (bouda Petráška) až po 1276 m n. m. (bývalá bouda Klínovka). Rozkládají se na ploše okolo 60 hektarů mezi Přední Planinou, Stohem a Zadní Planinou. Na konci 20. století byla celá tato luční enkláva obklopena lesním smrkovým porostem. Z důvodu intenzivní těžby však byly lesy vykáceny a enkláva Klínových bud od té doby sousedí s holými pláněmi, které se ovšem v současné době zalesňují. Klimatické podmínky v této enklávě se měnily podle krajinného rázu. V době kdy byla enkláva Klínových bud obklopena lesy, měla velmi příznivé klimatické podmínky s 93 dny pěkného počasí a 33 dny nebezpečného počasí (ŠVEJC, 1980). V současné době se klimatické podmínky změnily. Osada Jizerka leží nedaleko hranic s Polskem v severovýchodní části Libereckého kraje v blízkosti kopce Bukovec, který jedním z Jizerskohorských vrcholů dosahující nadmořské výšky přes 1000 metrů (NEVRLÝ, 2006). Neregulovaný vodní tok protékající osadou tvoří její dominantní řád. Nízké domky jsou rozprostřeny po obou stranách potoka a často jsou vystavěny na mírné vyvýšenině.

• Historie vzniku Klínových bud a Jizerky

S příchodem nového panovníka Kryštofa z Gendorfu na krkonošská k jejímu zpracování v místní huti. Cesta, kterou nosiči používali (Obrázek 6), vedla úbočím Stohu a přes svahovou louku mezi Stohem a Zadní Planinou, právě v místech, kde později vyrostla Klínová Bouda (BARTOŠ, 2016). Horští nosiči si zde nejprve zřídili jednoduchý dřevěný přístřešek, pro krátký

v druhé polovině 16. století. S jistotou lze říci, že to bylo před rokem 1622, kdy byla uvedena v provoz nová tavící huť ve Svatém Petru a cesty přes hory do Dolního Dvora ustaly. Oproti Krkonoším bylo území dnešní Jizerky osídleno dříve, již ve 14. století zde hospodaří návarovské panství a o jedno století později se zde pohybovali italští prospektoři, kteří hledali drahé kameny.

A skutečně dle zpráv italského Antonia Medici ve zdejších tocích nalezli safíry, rubíny a další drahokamy. Ovšem podle (HONSA, 2002) tvrdí, že jsou tyto zprávy nespolehlivou směsicí reálií a zavádějících legend.

Vznik názvu

Vznik názvu boudy a pojmenování velké bezlesé enklávy okolo ní se různí, můžeme se opřít o dvě teorie. První teorie se opírá o myšlenku, že si nosiči v přístřešku opravovali své pracovní nástroje – klíny. Ovšem proti této teorii hovoří několik faktů, prvním z nich je praktický fakt, že by bylo velmi neekonomické si k již tak těžkému nákladu stříbrné rudy přidat ještě těžké nářadí a cestou si ho opravovat, dílny na opravu nástrojů byly situovány především v blízkosti dolů. Druhým faktem hovořícím proti, je ten, že havíři v tehdejší době spíš používali mlátek a želízko (BARTOŠ, 2016). Druhá teorie se opírá o fyzický vzhled bezlesé enklávy, která se na již na první pohled jeví jako klín vražený do lesního porostu (ŠVEJC, 1980). Vznik názvu osady Jizerka není tak záhadný jako je tomu u Klínových bud, vznikl překladem z německého označené Klein-Iser.

Enkláva Klínové boudy 3.4.1.

V 17. stolení na bezlesé enklávě pod již zmíněnou Klínovou boudou vyrostla celá řada stavení a bud. Jejich obyvatelé, kteří pocházeli z řad horníků a hutníků, se po skončení těžby začali živit především chovem dobytka a dřevařením. Rodiny těchto obyvatel mívaly mnoho dětí, a tak v okamžiku, kdy si státní aparát uvědomil potřebu základního vzdělání místních obyvatel, byl sem poslán první učitel. Tak jako tomu bylo v jiných venkovských a odlehlých oblastech, jednalo se zpravidla o vysloužilého vojáka, jehož jedinou pedagogickou kvalifikací bylo to, že uměl číst, psát a měl znalost základních počtů. Ten zpočátku putoval mezi boudami u Klínových bud, boudami dole u Klínového potoka a boudami na Pláni.

Vyučoval vždy v obytné části stavení. Život kantora byl velmi chudý, od rodičů dětí dostával jen úředně stanovenou almužnu 3 krejcary týdně, často ani to.

Výsledky vyučování byly nevalné, děti školu navštěvovaly nepravidelně,

Obrázek 6: Fotografie horských nosičů u Klínové boudy, rok neznámý , Zdroj: Bartoš, 2016

31 protože se musely zapojovat do hospodářských činností. Situace se zlepšila teprve na počátku 20. století, kdy se populace Klínových bud rozrostla a vznikla zde opravdová Škola (dnes objekt čp. 90 – Kantorka) (BARTOŠ, 2016).

Klínová bouda 3.4.2.

Z původně jednoduchého stavení se v průběhu času stala velká horská bouda, na konci 19. století zde byl dobře zavedený horský hostinec s dvanácti vytápěnými místnostmi. Bohužel roku 1912 vyhořela, majitel Herrmann Buchberger ji ovšem hned vystavěl znovu a o rok později ji prodal bratrům Bönschovým. Důkazem prosperity bylo několik přestaveb, které se v průběhu let udály (Obrázek 7). Konečná podoba Klínové boudy vznikla mezi lety 1920 a 1940. Po II. světové válce přešla bouda do vlastnictví státního podniku Interhotely Krkonoše. Největší tragédie boudu postihla 22. února 1970. Na lyžařském kurzu zde byli studenti z Vysokého Mýta, v deset hodin dopoledne došlo k výbuchu dieselového agregátu, který vyráběl elektrický proud. Oheň se rychle rozšířil po celém objektu. veškerá snaha o uhašení z velké části dřevěného stavení byla marná, i vzhledem k tomu, že místní hasičské sbory neměly dostatek techniky k hašení, byl složitý i příjezd v komplikovaném terénu. Požár za velmi krátkou dobu (něco málo přes dvě hodiny) zlikvidoval všechny dřevěné části a zbytky ohořelých zdí se zřítily do spáleniště (Obrázek 8, BARTOŠ, 2016).

Obrázek 8: Klínová bouda po požáru v roce 1970, Zdroj: Bartoš, 2016

Osada Jizerka 3.4.3.

První skutečné zmínky o osadě Jizerka pocházejí ze 16. století, konktrétně z roku 1539. Zápis se týká sporu mezi dvěma panstvími o vedení hranice. Při výslechu svědků se zjistilo, že místní obyvatelé zde žijí již 150 let a živí se především jako popeláři, mísaři, rybáři a krahuječníci. V roce 1570 byl na Jizerce postaven první dům, který můžeme označit za stabilní. Stál na úpatí Bukovce a stržen byl až ve 40. letech 19. století. V 17. století je významným nalezištěm drahokamů. Ve druhé polovině sedmnáctého století dochází k dalšímu osidlování osady převážně německými obyvateli. Jizerka je označována jako Iser, Kleinizer nebo Buchberg. V roce 1733 zde stojí již pět domů. Osada se dále rozrůstá a podle záznamů zde na konci 18. století stojí sedm domů a žije 51 obyvatel, kteří se živí především lesnictvím, pytláctvím a pašeráctvím. Kolem roku 1825 došlo po prudké vichřici ke značným škodám na lesním porostu, dřevo bylo nutné co nejdříve vytěžit a zpracovat. Toho velmi obratně využil Riedel, který se dohodl s majiteli panství a začal se stavbou první sklárny. Na počest dohody staví Riedel malou kamennou mohylu majiteli panství Vilému Clam-Gallasovi. Od té doby je osada úředně nazývána Vilémova výšina (Wilhelmshöhe) (NEVRLÝ, 2006). V roce 1834

v oblasti bylo postaveno 21 domů a žilo zde 134 obyvatel. S dalším rozvojem sklářského řemesla se rozvíjela i osada. Roku 1883 byly provozovány dva hostince a o několik let později se zde podařilo zřídit školu (NEVRLÝ, 2006).

S úpadkem sklářství a vzrůstajícím rozvojem horské turistiky se od konce 19.

století začínají některé domy měnit na ubytovací zařízení, podobně jako tomu je u krkonošských bud. Ve sklárně je demontováno zařízení na výrobu skla a Svaz dětských ubytoven zde buduje zařízení s dvěma sty lůžky. V roce 1939 na Jizerce ještě žilo 126 trvalých obyvatel a stálo zde 42 domů. Po skončení druhé světové války a následném odsunu německy mluvícího obyvatelstva na Jizerce zůstalo pouze 65 obyvatel, z nichž 14 bylo německé národnosti. Většina domů byla po válce znárodněna a předána k užívání Státním lesům. V devadesátých letech se rekreační střediska mění na soukromé penziony a restaurace (Obrázek 9) (NEVRLÝ, 2006).

Obrázek 9: Osada Jizerka v roce 1930 a 1995, Zdroj:

http://www.fotohistorie.cz/Liberecky/Jablonec_nad_Nisou/Jizerka_/Default.aspx

3.5. Turistika v Krkonoších a Jizerských horách

Počátky turistiky 3.5.1.

O počátcích krkonošské turistiky lze hovořit od 17. století.

Turistika byla spjata především se dvěma místy, první z nich byly lázně ve Slezských Teplicích (Cieplice Ślaskie), nacházející se na severní straně Krkonoš. Ty právě v 17. století zažívaly období největší slávy. Druhým místem byl nejvyšší bod Krkonoš – vrchol Sněžky, kde byla roku 1681 postavena a vysvěcena kaple svatého Vavřince. Díky tomu se stala Sněžka významným poutním místem. Mimo duchovní pouť byla Sněžka i oblíbeným místem pro sledování východu slunce. Tehdejší turisté se na cestu vydávali o den dříve a přespávali na Hamplově boudě (dnešní Strzecha Akademicka).

Později se k těmto dvěma místům přidala další významná turistická zajímavost, pramen Labe, ten byl roku 1684 vysvěcen. Díky těmto třem lokalitám se Krkonoše staly koncem 17. století kolébkou evropské horské turistiky. Do Krkonoš proudili turisté převážně ze Slezska, vyhledávali zde atraktivní přírodní lokality, vodopády, skalní žulové útvary, hluboce zařízlé ledovcové kary (LINDROVÁ, 2018). Počátky turistiky v Jizerských horách datujeme později než je tomu v případě Krkonoš. Podobně jako v sousedních Krkonoších byla turistika nejdříve módou bohatších, ovšem později docházelo k rozvoji různých dělnických spolků, jejichž členové pořádali pravidelné vycházky do Jizerských hor (NEVRLÝ, 1981)

Letní turistika 3.5.2.

Turistika jako taková se začala v Krkonoších rozvíjet až v období od konce 18. století. V tomto období docházelo k rozmachu romantismu a lidé se přikláněli k i ideám J. J. Rousseaua – návratu k přírodě. Právě v tomto období se lidé vydávali do hor putovat a poznávat. Do Krkonoš přijížděli přírodovědci, umělci, měšťané i studenti. Kvůli rozmachu turistického ruchu se začal měnit

způsob života a obživy původních budařů. Většina bud se v tomto období přestavovala tak, aby dokázala co nejvíce uspokojit potřeby turistů, kteří pocházeli většinou z vyšších vrstev společnosti a požadovali jistý komfort.

Mezi tyto boudy patřili například Petrova, Martinova, Luční, Rennerova nebo právě Klínová bouda. K rozmachu turistiky také pomohly turistické spolky, které vznikaly na obou stranách Krkonoš shodou okolností současně v roce 1880. Na severní straně to byl německý spolek Riesengebirgsverein (RGV) a na jižní straně pak vrchlabská sekce Horského spolku pro Čechy (Gebirgsverein für Böhmen), která roku si 1884 změnila název na Rakouský krkonošský spolek (Österreichischer Riesengebirgsverein, ÖRV). Tento spolek měl sídlo ve Vrchlabí a snažil se pomoci majitelům horských bud získávat oprávnění k provozování služeb a zavádět do bud telefony a lékárničky. Spravoval také ceník služeb průvodců, nosičů a dopravců, protože představy některých tehdejších turistů tkvěly nejen ve vynesení

In document Využití starých turistických map ve vzdělávání. (Page 22-0)