KLASIFIKACE
Dle Mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10, která se využívá i v České republice, patří do kategorie pervazivních vývojových poruch (F84) následující:
• F84.0 - Dětský autismus;
• F84.1 - Atypický autismus;
• F84.2 - Rettův syndrom;
• F84.3 - Jiná dětská dezintegrační porucha;
• F84.4 - Hyperaktivní porucha sdružena s mentální retardací a stereotypními pohyby;
• F84.5 - Aspergerův syndrom;
• F84.8 - Jiné pervazivní vývojové poruchy;
• F84.9 - Pervazivní vývojová porucha NS.
19 Dětský autismus
Pervazivní vývojová porucha, která je charakterizována přítomností nebo porušením vývoje projevující se před třetím rokem, abnormálními funkcemi všech tří oblastí psychopatologie (reciproční sociální interakce, komunikace a opakující se omezené stereotypní chování). K těmto specifikacím patří dále řada nespecifických problémů, jako jsou fobie, poruchy spánku a jídla, návaly zlosti či agrese namířená proti sobě (MKN-10).
Atypický autismus
Dítě splňuje jen částečně diagnostická kritéria dětského autismu. Ale i u něj lze objevit řadu specifických sociálních, emocionálních a behaviorálních symptomů. Lze tak označit část osob, na které by se hodil nesprávný výrok autistické rysy či sklony.
Neexistují škály, které by atypický autismus přesně definovaly, proto je diagnóza založena na odhadu a subjektivním mínění diagnostika. Typické jsou potíže v navazování vztahů s vrstevníky a neobvyklá přecitlivělost na vnější podněty. Sociální dovednosti bývají méně narušeny než u dětského autismu (Thorová 2016, s. 185–186).
Rettův syndrom
Rettův syndrom je typický pouze pro ženy. Po období normálně probíhajícího časného vývoje přichází částečná nebo pozvolná ztráta řeči, porucha obratnosti při chůzi a užívání rukou a zástava růstu hlavy. Je zastaven vývoj hraní, ale sociální zájmy mají tendenci se udržovat. Téměř vždy je spojen s těžkou mentální retardací (MKN-10).
U Rettova syndromu jsou typickými projevy: skřípění zubů, odmítání nebo ztráta funkce rukou, němota, plácání rukama, mytí rukou a jiné stereotypy, zvláštní přerušovaný smích. Tyto projevy se kombinují se somatickými obtížemi, epilepsií, ataxií (porucha koordinace), chladnýma rukama a nohama, zakrnělým růstem a skoliózou (Gillbert, Peeters 2008, s. 66).
Jiná dětská dezintegrační porucha
V tomto případě dochází, po období normálního vývoje, trvalá ztráta dříve získaných dovedností v různých oblastech vývoje během několika měsíců. Porucha je doprovázena ztrátou zájmu o okolí, stereotypním motorickým manýrováním, porušenou sociální interakcí a komunikací (MKN-10).
20
Hyperaktivní porucha sdružena s mentální retardací a stereotypními pohyby Do této oblasti patří děti s těžkou mentální retardací (IQ pod 34). Jejich hlavní problém tkví v hyperaktivitě, poruše pozornosti a ve stereotypním chování. Je často spojeno s mnoha vývojovými opožděními. Není známo, zda je tento syndrom způsoben nízkým IQ nebo organickou chorobou mozku (MKN-10).
Aspergerův syndrom
Jedná se o různorodý syndrom, jehož symptomatika plynule přechází do normy ve společnosti. Je proto velmi obtížné odlišit, zda se jedná o Aspergerův syndrom nebo o sociální neobratnost spojenou například s vyhraněnými zájmy a výraznějšími rysy osobnosti (Thorová, 2016, s. 188). Většina postižených lidí má normální všeobecnou inteligenci a Aspergerův syndrom by neměl být diagnostikován u jedinců s IQ nižším než 70. Řeč je formálně správná, ale nápadná (nedostatky, nerespektování partnera, příliš silný, skřípavý či nízký hlasový projev, zrychlené nebo zpomalené tempo řeči či monotónní přednes). Jejich pohled bývá upřený, fixovaný na jednu věc, mimika a gesta jsou velmi chudá. Jsou motoricky neobratní, mají problém s rovnováhou. Hrubá motorika bývá postižena více než jemná (Gillberg, Peeters 2008, s. 32–33).
Jiné pervazivní vývojové poruchy
Tato kategorie poruch se v Evropě příliš neužívá, protože diagnostická kritéria nejsou přesně definována. Jedná se tedy o poněkud vágní nepříliš specifickou sběrnou kategorii (Thorová 2016, s. 207).
ETIOLOGIE
Dodnes není příčina autismu zcela známá. Jeho výskyt záleží vždy na individualitě jedince a na mnoha dalších faktorech. Wingová uvádí některá onemocnění, která se určitým způsobem mohou podílet na vývoji mozku. Patří sem například zarděnky v těhotenství matky, nedostatek kyslíku při porodu či encefalitida. Jiné teorie dávají do souvislostí metabolické poruchy organismu jedince (Opatřilová in Pipeková 2010, s.
318).
Mnoho vědeckých prací prokázalo, že jedinci s autismem mají vysoké procento mozkových dysfunkcí. Vyšetření ukazují dysfunkci spánkového laloku (ten má klíčovou funkci pro porozumění mluvenému slovu, pro sémantiku a pragmatiku a pro jemné ladění afektivních stavů), čelního laloku (plánování, motivace, chápání času,
21
kontrola a řízení podnětů), či dysfunkce mozkového kmene. Celkem asi 50–55 % všech postižených autismem má prokazatelnou dysfunkci nebo poškození mozkového kmene, který slouží zvláště při přijímání přicházejících smyslových podnětů (Gillberg, Peeters 2008, s. 55).
Zásadní však je, že příčinu autismu se prozatím nepodařilo odhalit.
Je předpokládáno, že určitou roli zde hrají genetické faktory, různá infekční onemocnění a chemické procesy v mozku. Moderní terapie uvádí, že autismus vzniká při seskupení několika těchto faktorů (Thorová 2016, s. 53).
DIAGNOSTIKA
Stanovení diagnózy bývá velmi složité, odchylky by se měly objevit v prvních třech letech života dítěte. Diagnostika je však velmi složitá z důvodu nestabilnosti projevů u dětí s poruchou autistického spektra, i když se jedná o poruchu vrozenou. Další obtíží ve správné diagnostice bývá také neustále se měnící klinický obraz. Zachycení i těch nejmírnějších variant poruchy se může podařit díky vyhodnocování chování v období pěti let, následně po nástupu do školy a pak také v období dospívání (Thorová 2016, s.
233).
Často to bývají právě rodiče, či další rodinní příslušníci, kteří si všimnou, že se dané dítě nevyvíjí tak, jak ostatní děti jeho věku. Jak uvádí Thorová (2016, s. 269–
280), v dnešní době bohužel není možné poruchu autistického spektra potvrdit žádným relevantním lékařským testem, neboť není možnost pomocí žádného předem připraveného lékařského testu diagnostikovat poruchu autistického spektra. Touto diagnózou se naopak zabývají spolupracující lékaři. Mezi ně patří psychologové, kteří absolvovali speciální školení, stejně tak psychiatři, kteří se věnují vykazujícímu se specifickému chování autistických dětí. Důležitým faktorem pro zvolení vhodné diagnózy je screening. Screenning se v tomto podání zaměřuje převážně na výzkum chování těchto jedinců. Mezi nástroje diagnostického screeningu například patří:
CHAT – Checklist for Autism in Toddlers, tato metoda se převážně zabývá schopností dítěte sledovat pohled jiné osoby, doba vyšetření trvá okolo 20 minut;
A.S. A.S – The Australian Scale for Asperger´s syndrome, tato metoda vyhledává Asperegerův syndrom v období mladšího školního věku;
22
ADI-R – Autism Diagnostic Interview, Revised, jedná se o jednu z nejvyužívanějších metod založených na rozhovoru s rodiči dítěte, využívá se převážně u dětí mladšího věku, neboť u adolescentů by mohly být informace zkreslené z důvodu zhoršené paměti rodičů dítěte s poruchou autistického spektra;
AQ TEST – Kvocient autistického spektra, v tomto testu se odborníci pomocí orientační metody zabývají možnostmi rizika Aspergerova syndromu v období adolescence a dospělého věku;
CARS – Childhood Autism Rating Scale, v testu je přítomen dotazník pro rodiče kvůli upřesnění informací, dále obsahuje hodnotící škálu od 1–4, kde se hodnotí abnormalita chování, využívá se převážně pozorování.
V oblasti diagnostiky autismu se dají rozlišit tři fáze:
1) Fáze podezření – lidé z blízkého okolí dítěte, nejčastěji rodiče, si při styku s vrstevníky dítěte všimnou, že vývoj jejich dítěte neodpovídá vývojové normě ostatních dětí;
2) Fáze diagnostická – v této fázi probíhá samotná diagnostika daného dítěte;
3) Fáze postdiagnostická – po zjištění diagnózy se rodiče seznamují s dostupnými informace, potkávají se s rodiči stejně diagnostikovaných dětí, začínají se orientovat v problematice a seznamují se s možnostmi následné péče o dítě.
Vzhledem k tomu, že je možné určit diagnózu dítěte, u kterého je podezření na poruchu autistického spektra jen díky důkladnému klinickému vyšetření včetně anamnézy, přenecháváme péči o tyto jedince odborníkům s klinickou zkušeností v dané oblasti (Lechta 2003, s. 274).
Ačkoli se odborníci snaží diagnostikovat poruchu autistického spektra co nejdříve, jen málokdy je autismus odhalen či potvrzen před skončením docházky v mateřské škole (Vocilka 1996, s. 13).