Narušený vývoj komunikace mají všechny děti, které mají diagnostikovánu poruchu autistického spektra. Řada dětí s PAS mluví velmi málo, případně vůbec, spousta z nich má také závažné vývojové potíže v řeči. U dětí, které mají diagnostikovaný Aspergerův syndrom, se objevuje narušení roviny řeči v oblasti sémantické či pragmatické (Thorová 2016, s. 410).
Komunikační schopnost u dětí s poruchou autistického spektra je narušena v oblasti verbální i neverbální. Za NKS se u jedinců s PAS ve většině případů označuje opožděný vývoj řeči, či nevyvinutí řeči vůbec. Velmi často se u těchto dětí objevuje již zmíněná echolálie. Osoby trpící echolálií se vyznačují často opakovanými reprodukcemi slyšených tónů, které opakují včetně intonace. Velmi často se stává, že tyto již jednou slyšené a zapamatované věty používají v kontextech, které neodpovídají obsahu vět.
Jejich použití v hovoru tak bývá neadekvátní (Lechta 2003, s. 266). Thorová (2016, s.
100) označuje ztrátu komunikační schopnosti, jako velmi různorodou. Jak jsme se dozvěděli, NKS je narušena v oblasti verbální i neverbální, a také ve složce
41
expresivní a receptivní. Pokud mají jedinci s autismem narušenou řeč, objeví se odchylky od normy v celé její komplexnosti. I když se mohou objevit osoby s PAS, u kterých řeč poškozena není, avšak abnormality se projeví vždy.
Bondy a Frost (2007, s. 30) uvádí, že v případě autismu nevíme, jak je porucha specificky spojena s obtížemi při osvojování řeči – to znamená, že ještě nerozumíme tomu, jaké části mozku jsou ovlivněné takovým způsobem, aby měly vliv na vývoj řeči.
Nejzřetelnější obtíže v řečovém projevu u osob s poruchou autistického spektra je nesprávné používání zájmen. Pokud jsou žáci s PAS schopni verbální komunikace, často o své osobě mluví ve druhé či třetí osobě. Taktéž nejsou schopni užívat zájmeno
„já“, převážně pak opakují své jméno při hovoru o své osobě. Dále tyto děti často ve své řeči používají neologismy. Jedná se o slova, která si dítě přizpůsobuje svému projevu, nejenže nemají žádný smysl, ale ani logiku. I tak je ale osoby s PAS velmi rády používají, neboť jsou pro ně libozvučná, bohužel jim však jejich okolí nerozumí (Lechta 2003, s. 266).
Při diagnostice u žáků s PAS v raném věku je zapotřebí být obezřetný. Neboť každé dítě se v raném věku vyvíjí jinak. Ne každé dítě vyžaduje citové projevy ve formě doteků, mazlení a ani rituály nejsou výhradně využívány jen dětmi s autismem.
Komunikace, která vykazuje odchylky od běžné normy, bývá prvním výrazným znakem, který se udává v souvislosti s podezřením na autismus. Takové dítě má omezenou schopnost komunikovat, či rozvíjet komunikaci pro svou podporu.
U intaktních dětí se okolo 6. měsíce objevuje první reakce na úsměv a okolo 12. měsíce je zřetelná gestikulace, žvatlavost. Pokud dítě nereaguje na tyto projevy, okolí začíná hledat důvody, proč se tak děje. Dalším podezřelým úkazem je neukazování na pohybující se předměty v období 16. měsíce věku dítěte, stejně tak i nepoužívání slov ve věku 2 let. Dalším jevem, na který je dobré se zaměřit, je to, že dítě nereaguje na své jméno, případně i to, že dítě nenavazuje oční kontakt či nevěnuje pozornost osobám ve svém okolí (Thorová 2016, s. 234–238).
Thorová (2016, s. 238) dále specifikuje typy vývoje řeči u dětí s autismem:
• dítě zpočátku řeč používalo, následně vývoj ustával, až přestalo mluvit úplně;
• jedinec mluvu aktivně používá, ale pouze s pomalým progresem;
• dítě nikdy nekomunikovalo, řeč se neobjevila;
42
• řeč se u dítěte objevila, avšak se dále nevyvíjela, dále pak dítě zůstalo na tomto stupni vývoje.
43
ALTERNATIVNÍ A AUGMENTATIVNÍ KOMUNIKACE
Alternativní a augmentativní komunikace (dále jen AAK) zastřešuje komunikační možnosti pro osoby, které nejsou schopny využívat komunikaci v jejím běžném použití.
Nejsou tedy schopny komunikovat běžnou řečí. Tato komunikace se nevyvíjela ruku v ruce s poznatky potřeby komunikovat. AAK se začala rozvíjet od 70. let 20. století, toto datum však směřuje ke světovému rozvoji této komunikace. V České republice se objevila možnost seznámení se s alternativní komunikací až po roce 1989.
Alternativa komunikace objevuje a vyvíjí nové systémy. Ty řeč následně dočasně či trvale nahradí. Augmentace naopak využívá již existující prostředky, včetně řeči tak, aby se komunikace zlepšila (Bondy, Frost 2007, s. 47–48). Bendová (2011, s. 104) potvrzuje popis augmentativní komunikace jako doplňkovou formu pro sdělování informací svému okolí. Alternativní komunikace je dle jejího vyjádření náhrada nevyvinuté řeči, hledá se tak jiná forma sdělování. Šarounová (2014, s. 10) popisuje AAK jako podporu pro slyšící uživatele. Dále ji využívají osoby s kombinovaným postižením, u kterých se objevuje i postižení sluchové. Osoby, u kterých je diagnostikováno těžké sluchové postižení jako primární, nevyužívají prvky alternativní ani augmentativní komunikace, neboť podporou jejich komunikace se zabývá jiný obor. Šarounová (2014, s. 9–10) se přiklání k využívání několika možných forem AAK. Díky možnosti výběru si může osoba s komunikačním deficitem vybrat vhodnou náhradu komunikace, která bude adekvátní konkrétní situaci.
Alternativní a augmentativní komunikace dle Laudové (2003, s. 561) umožňuje lidem se závažnými poruchami komunikace účinně se dorozumívat a reagovat na podněty ve svém okolí, a to v takovém rozsahu, aby se stejně jako ostatní mohli aktivně účastnit života ve společnosti.
Dorozumívání pomocí alternativní a augmentativní komunikace využívají osoby různého věku od dětí po dospělé, není tedy určena jen nějaké vybrané věkové skupině.
Používá se převážně u osob, u kterých se objeví komunikační obtíže, které se propojují s různými diagnózami. Nejčastěji je využívána u jedinců s poruchou autistického spektra, dětskou mozkovou obrnou, mentálním postižením, kombinovaným postižením po úrazu, cévní mozkové příhodě atd. I když by se mohlo zdát, že pochopení systému
44
AAK vyžaduje velkou míru kognitivních schopností, nezakládá se toto tvrzení na pravdě. Různé formy a systémy AAK, mohou totiž využívat i osoby s demencí či mentální retardací. Mnoho rodičů má obavy z dočasného používání AAK pro podporu vývoje řeči. Bojí se toho, že se u jejich dítěte již nikdy nevyvine verbální řeč, ale také se objevují obavy z možnosti vzniku komunikačních poruch, které do té doby neměly (Šarounová 2014, s. 12–13).
Je samozřejmé, že není vždy vše jen pozitivní. Toto tvrzení samozřejmě platí i u alternativní komunikace. Mezi ty pozitivní aspekty AAK řadíme bezesporu rozvoj kognitivních jazykových dovedností, aktivní účast při konverzaci a v neposlední řadě možnost se vyjádřit tak, aby okolí rozumělo. Díky tomu má jedinec s narušenou komunikační schopností možnost být aktivním komunikačním partnerem. Oproti tomu za nevýhody je považována zvýšená pozornost okolí na komunikaci osoby využívající AAK, potřeba osvojení si alternativního komunikačního systému u všech komunikujících (Kubová in Housarová 2011, s. 30).
ZVOLENÍ KOMUNIKAČNÍHO SYSTÉMU
Nelze využívat jeden ověřený typ AAK pro všechny osoby s narušenou komunikační schopností. Praxí ověřená skutečnost je, že se využívá kombinace několika komunikačních systémů, ne však více než tři. Individuální nastavení alternativní komunikace závisí nejen na schopnostech jedince, ale také na celkovém odhadovaném budoucím vývoji (Klenková 2006, s. 207).
Vybrání komunikačního systému, který bude dané osobě dopomáhat při komunikaci, předchází analýza jeho vhodnosti. Jak uvádí Janovcová (in Klenková 2006, s. 207) bereme tak do úvahy:
Pedocentrická hlediska
• verbální dovednosti (včetně slovní zásoby);
• fyzické dovednosti;
• stav smyslových orgánů;
• dobu práceschopnosti (se zaobírá mírou unavitelnosti, či schopností se soustředit);
• předpoklad dalšího rozvoje;
45
• věk;
• potřebu a motivaci ke komunikaci;
• kognitivní schopnosti;
• schopnost interakce;
Systémová hlediska
• způsob přenosu (znaková řeč se řadí mezi dynamické přenosy, kdežto piktogramy do statických);
• ikonicita (která se dá vyjádřit i jako míra abstrakce);
• rozsah slovní zásoby.