,,Člověk je velký, protože myslí.“ (Blaise Pascal) (Schmidt, G., 2011, s. 148 7) Pokud není uvedeno jinak, je tato kapitola (a její podkapitoly) napsána volně podle následujících internetových stránek: Referáty-seminárky: Druhy myšlení. [online]. [cit. 2012-06-11]. Dostupné z: http://referaty-seminarky.cz/druhy-mysleni/,, Wikipedie: Myšlení.
[online].[cit.2012-06-11].Dostupnéz: http://cs.wikipedia.org/wiki/My%C5%A1len%C3%AD Poznání člověka nejsou jen počitky, vjemy a reprodukce toho, co vnímal. Některé úkoly, které před nás život postavil, nelze vyřešit pouze prostřednictvím vnímání okolních jevů a předmětů a reprodukcí dříve vnímaného. Hledání odpovědi, která nelze získat přímo z vjemu, která vyžaduje závěry z nabytých poznatků, tvoří myšlenkovou činnost.
Myšlení řadíme vedle vnímání, učení aj. k tzv. kognitivním procesům. Kognitivní procesy jsou procesy poznávací, tj. umožňující a zprostředkující poznávání. Jde v podstatě o operování s informacemi, vjemy, představami a pojmy.
Myšlení tedy znamená řešení úlohy na základě dosažených poznatků. Z těchto poznatků člověk vyvozuje určité závěry. V širším slova smyslu je myšlení souhrn všech psychických činností. Myšlení využívá také paměť a tvořivost. Je nutno podotknout, že ta část myšlení, která zpracovává a využívá informace je patrně vlastní pouze pro člověka. Myšlení totiž souvisí s řečí, provádíme ho pomocí jazyka a slov. Vztah jazyka a myšlení je předmětem mnoha zkoumání. Jazyk umožňuje běžnou zkušenost, například píšícího žáka, rozložit na předmět (žák) a děj (píše) a těm pak připisovat vlastnosti (vzorný, chytrý, apod.).
Myšlení se musí opírat o znalost zákonů skutečnosti a o zobecnění konkrétních faktů.
Tím, že člověk musí předvídat, co plyne z jeho jednání, tak jedině může změnit skutečnost.
Předvídání není možné bez znalostí zákonů objektivního světa a jejich aplikace na konkrétní případy. To, co je jedinečné, to člověk zobecňuje a naopak obecné zákony aplikuje na zvláštní případy právě pomocí myšlení.
,, Proti filosofickým empiristům hájí Piaget tezi, že myšlení vzniká ze senzomotorické činnosti, nikoli jen z vnímání, a tím méně z vjemů. Představy jen nereprodukují oslabené a ochuzené vjemové obsahy, ale jsou aktivními rekonstrukcemi, jež provádí subjekt. Jedinec si představovaný předmět vytváří zvnitřněnou činností, která ve zkratce a náznakově a může hledat něco, co dosud nikdo neviděl (,,vymýšlet si“).
Blízkou podobnost mezi pravidly jazyka a myšlení objevil Aristoteles a na jejím základě vytvořil teorii kategorií. Postup, jímž myšlení z jednotlivých zkušeností může odvozovat platné soudy, je základem logiky. V souvislosti s úvahami o různosti jazyků vzniká v 17. století nová představa jazykově nezávislé logiky, na niž pak navázala i logika matematická a formální. O logice se podrobněji zmiňuji v kapitole 1.4.Logika na straně 32.
1.1.1Funkce myšlení
Jednodušší formy myšlení lze chápat jako prostředek k řešení problémů nebo dosahování cíle. Nejprve si určíme problém nebo cíl, a pak můžeme začít hledat postupy jednání a řešení. Na to navazuje hodnocení, které posuzuje dosažený stav s tím, který jsme si vytyčili jako cíl. Takto postupuje také věda. Formuluje si hypotézu, konstruuje experiment, a pak hodnotí jeho výsledek jako potvrzení či vyvrácení hypotézy.
Podstatnou funkcí myšlení je také spojování, hledání podobností a souvislostí, myšlenkové modelování, experimentování a konstruování. Pomocí myšlení můžeme také
„pustit uzdu“ představivosti a můžeme vytvářet nové, neznámé pojmy, které se prostřednictvím řeči mohou stávat skutečnostmi.
1.1.2Myšlenkové operace
Mezi myšlenkové operace řadíme analýzu, syntézu, srovnání, zobecňování a třídění. Tyto myšlenkové operace jsou také obsaženy v souborech úloh, které jsem vytvořila.(viz kapitola 2.2. Soubory řešených úloh strana 45)
Analýza a syntéza
Analýzu a syntézu považujeme za základní myšlenkové operace, které se podílejí na myšlenkové činnosti. Analýzou rozumíme myšlenkové rozložení celku na části nebo myšlenkové odlišení jeho jednotlivých stránek. Syntéza je myšlenkové sloučení částí předmětů nebo spojení jejích společných znaků.
Srovnání
Myšlenkové odlišení částí nebo vlastností předmětu umožňuje vzájemně je srovnávat.
Přesněji můžeme určovat shodu nebo rozdíl mezi nimi. Srovnání se provádí z určitého hlediska. Předměty či vlastnosti tedy srovnáváme podle určitého znaku, vlastnosti nebo podle určité zvláštnosti. Z toho vyplývá, že analýza je nezbytnou součástí srovnání.
Zobecňování a třídění
Zobecňování je myšlenkové vystižení toho, co je předmětům a jevům skutečnosti společné. To, co mají společného, myšlenkově spojíme. Důležitým jevem pro zobecnění je vzájemné srovnání předmětů a jevů.Třídění nebo-li klasifikace je myšlenkové rozdělení předmětů a jevů do skupin a podskupin podle jejich vzájemné shody a odlišnosti. Nezbytným předpokladem pro klasifikaci je srovnání.
Myšlenkové operace pokládá Piaget za interiorizované činnosti prováděné v mysli, nikoli rukou. Jejich základní vlastností je vratnost. Na rozdíl od manipulačního aktu, který vždy mění předmět nebo jeho polohu a může se vrátit k svému východisku jenom jiným aktem, operace probíhá oběma směry, aniž by měnila něco na stavu, z něhož vyšla. Operace nepůsobí nikdy sama, vždy je součástí operační struktury.(Piaget, J., 1970, 5)
Struktury konkrétních operací se podle Piageta dají popsat prostředky formální logiky jako „grupování“. Grupováním je například třídění nebo řazení, jejichž syntéza vytváří pojem čísla. Struktury konkrétních operací se týkají jak diskontinuálních předmětů, tak předmětů
kontinuálních. K operacím kontinuálním patří například měření. Na strukturách konkrétních operací se zakládá také výklad souvislostí mezi vnímanými a představovanými jevy.
Konkrétně operační struktury se utvářejí postupně během celého období, které se v pedagogické psychologii označuje jako mladší školní věk. Jejich posloupnost je zákonitá.
Tak například si dítě vytváří dříve pojem celého nezáporného čísla, než je s to s porozuměním, tj. operačně, měřit délky.(Piaget, J., 1970, 5)
1.1.3Formy myšlení
Mezi formy myšlení patří pojem, soud a úsudek.
Pojem
Pojmem rozumíme odraz obecných a podstatných vlastností předmětů a jevů skutečnosti v našem mozku. Vyjadřujeme ho slovem. Nutným zdrojem pojmů je smyslové poznání. Osvojit si pojem znamená osvojit si celý souhrn poznatků o předmětu, k němuž se daný pojem vztahuje. Na tom je také založený vývoj pojmů.
Soud
Soud je odraz souvislostí mezi předměty a jevy nebo jejich určitými znaky. Je to výrok o něčem, tvrzení nebo popírání určitých souvislostí mezi předměty a jevy nebo mezi jejich určitými znaky. V soudech se objevuje obsah pojmů. Soudy jsou vyjádřeny ve slovní formě, i když se slova nepronášejí nahlas. k obecné poučce. Indukcí se ověřuje dedukce a dedukce se opírá o dříve provedenou indukci.
1.1.4Vlastnosti myšlení
Ačkoliv je myšlení podřízeno obecným zákonitostem, může mít u různých lidí odlišný průběh. Mezi vlastnosti myšlení řadíme sbíhavost (konvergenci), rozbíhavost (divergenci), šířku (rozhled), hloubku, přesnost (spolehlivost), samostatnost, pružnost (flexibilitu), kritičnost, důslednost a hbitost.
Sbíhavostí nebo-li konvergencí rozumíme schopnost držet se určitého tématu a jít po linii logických souvislostí. Člověk tedy postupuje již známou cestou a nehledá nic nového, originálního.
Rozbíhavost nebo-li divergence se naopak vyznačuje tvořivostí. Jejím typickým znakem je velká šířka záběru.
Šířka, jinak také nazývána rozhled, nám vypovídá o tom, jakou šíři poznatků a problémů jsme schopni pomocí myšlení úspěšně řešit.
Hloubka je charakterizována dovedností vnikat do podstaty otázky, přímo do jádra věci, vidět základ faktu a rozumět smyslu toho, co se děje.
Přesnost nebo-li spolehlivost nám říká, nakolik jsou naše myšlenky logicky a prakticky správné.
Samostatnost se projevuje v dovednosti vidět otázku a najít na ni odpověď.
Samostatně myslící člověk nehledá hotová řešení, nesnaží se opřít o cizí myšlenky. Dochází k poznání tvořivě a hledá nové cesty ke studiu.
Pružnost nebo-li flexibilita je schopnost odpoutat se od zažitých stylů myšlení a najít ten, který je pro daný problém nejefektivnější. Jinými slovy jde o změnu zamýšleného řešení, jestliže se ukázalo nesprávným. Pružně myslící člověk není zaujatý hypotézami a neřeší úlohy šablonovitě.
Kritičnost je schopnost podrobit kritické analýze jednotlivé poznatky, ale i postupy řešení problému.
Důslednost se projevuje v dovednostech zachovávat logický pořádek při zkoumání otázky.
Hbitost je nutná, kdykoliv se vyžaduje rychlé řešení. Hbitost je třeba odlišovat od ukvapenosti a nesmí být na újmu kvalitě myšlení.
1.1.5Druhy myšlení
Myšlení praktické a teoretické
Teoretické myšlení ještě samo není jednáním, na druhé straně k nějakému jednání směřuje a připravuje se.
Abstraktní (obecné) a konkrétní myšlení
Konkrétní myšlení manipuluje s něčím reálně existujícím, například dítě staví z kostek. Kdežto abstraktní nebo-li obecné myšlení se týká matematických a jiných symbolů.Konkrétní myšlení se objevuje například v úloze Kostky (viz kapitola 2.2.1.2.
Kombinace strana 50). Myšlení abstraktní bychom použili například při řešení úlohy Ukryté zvíře (viz kapitola 2.2.1.7. Verbální strana 70).
Kritické a sympatické myšlení
Myšlení kritické je myšlením chladným, nedůvěřivým a naopak myšlení sympatické je myšlení něčemu nakloněné.
1.1.6Myšlení dítěte
Při psaní této podkapitoly jsem čerpala z literatury: Piaget, J., 1970, 5
Semiotická funkce (viz kapitola 1.1. Myšlení strana 15) se u dítěte začíná objevovat ve druhém roce života. Subjekt označuje (ukazuje na) něco prostřednictvím něčeho jiného, například pomocí gesta, symbolu nebo slovního znaku.
Podobně jako sémiotická funkce je i manipulace s předměty zpočátku materiální činností, zacházením s předměty, a teprve později se mění v činnost náznakovou, zvnitřněnou.
V ní je podle Piageta třeba spatřovat předchůdce operačního myšlení, které se objevuje
od 6.-7. roku života. Představy, jichž konkrétní myšlení užívá jako prostředku, nemohou tvořit jeho podstatu, protože v 6 – 7 letech nacházíme u dítěte jenom reprodukční statické představy.
Podle Piageta anticipační představy a reprodukční kinetické představy si vytváří až v době, kdy ovládá konkrétní operace.
Materiální činnosti, jejichž vývoj vyúsťuje v myšlenkové operace, vznikají ze senzomotorické činnosti, nikoli jen z činnosti vnímací. Materiální činnosti rekonstruují předměty a vztahy, jichž se dítě naučilo prakticky užívat v senzomotorickém stádiu vývoje.
Zvlášť důležitou úlohu má na předoperační úrovni odkrývání vztahů mezi věcmi na základě manipulace – přidávání, ubírání, řazení, přemísťování předmětů. Takové vztahy jsou pak označovány symbolickou představou nebo slovními znaky, které tím nabývají svého smysl.
Teprve po 11. roce života dítě začíná zvládat operace formální, čili výrokové. Ty se týkají slovně formulovaných výroků o předmětech nebo vztazích. Pubescent je už schopen se zabývat hypotézami a vyvozovat z nich důsledky bez ohledu na obsah těchto výroků.
Kombinuje výroky podle pravidel formální logiky ještě dříve, než umí tato pravidla formulovat. Formální operace jsou seskupeny ve struktury odpovídající matematickým grupám.
Formálními operacemi vrcholí vývoj myšlení. Realizuje se v nich rovnováha mezi nejvyšší formou asimilace, která má na tomto stupni povahu dedukce, a projevují se v induktivních myšlenkových procesech. Postupný vývoj činnosti od senzomotoriky k abstraktním operacím je provázen hlubokými přeměnami v citovém životě dítěte i v jeho vztazích k druhým lidem, ke společnosti a ke kultuře.
Důležitým pojmem v Pigetových teoriích je decentrace. Zpočátku je všechno jednání dítěte soustředěno, centrováno k jeho tělu, k tělesným potřebám a činnostem. Vývoj senzomotorické inteligence směřuje k decentraci, činnost dítěte se soustřeďuje kolem pevných trvalých objektů, z nichž se stávají jakési dominanty jeho jednání i prožívání.
V předoperačním období nastupuje nová centrace, tentokrát k vlastnímu „já“. Dítě nerozlišuje fyzikální jevy od psychických a přičítá jim vlastnosti, které nalézá ve své zkušenosti se zacházením s věcmi. Jeho řeč je egocentrická. V kresbě znázorňuje, co o věcech
ví, nikoli, jak je vidí dospělý. Hraje si vedle jiných dětí dříve, než si začne hrát s nimi.
Teprve operační myšlení přináší sebou novou decentraci na struktury nezávislé na přáních a potřebách jedince. Decentrace spojená s konkrétními operacemi dovoluje, aby dítě vedlo skutečný dialog s druhými jedinci a aby s nimi spolupracovalo. Výměna myšlenek a spolupráce s druhými lidmi je podmínkou k tomu, aby jedinec dospěl od názorného představování k operacím, ale na druhé straně intelektuální styk mezi lidmi je závislý na vývoji jejich činnosti a na schopnosti vytvářet operační struktury.
Vývoj jedince charakterizuje Piaget jako sled tří soustav činností.
Senzorickomotorické aktivity, sémiotická funkce a myšlenkové operace po sobě následují v přesném zákonitém pořádku, každá z nich má svou celostní strukturu a geneticky mladší struktura do sebe integruje strukturu ranější.
Tento vývoj vykládá Piaget působením čtyř faktorů. Za prvé zrání vrozených struktur nervové a endokrinní soustavy pokračuje až do adolescence a vytváří nutné podmínky pro vznik nových druhů činností. Za druhé na vývoji se podílí učení a zkušenost získaná ze zacházení s věcmi. Třetí základní vývojový faktor spatřuje v sociální interakci čili v socializaci individua. Za nezbytný faktor duševního vývoje považuje Piaget vytváření rovnováhy, soustavu autoregulací těch činností, kterými subjekt reaguje na zásahy z vnějška, porušující dočasně jeho adaptaci k světu. Mechanismy, jimiž se řídí vytváření rovnováhy, popsal Piaget jako vytváření struktur činnosti a užil k tomu prostředků formální logiky.