Narušené transgenerační přenosy - možná příčina delikventního chování

Platí obecný názor, že většina delikventů pochází z narušeného rodinného prostředí. Je zřejmé, že veškeré sociálně deviantní jevy se kumulují a manifestují zvláště u delikventní a kriminální populace. Je ale také na místě položit si otázku, která bohužel není součástí většiny výzkumů a která by odhalila „obrácený pohled“ na to, jak je možné, že jiné děti, vyrůstající rovněž v narušeném rodinném prostředí, trestnou činnost nepáchají.

V této kapitole si popíšeme výsledky některých výzkumů, jenž se zabývaly odsouzenými ženami. Výzkumy byly provedeny v českých ženských věznicích⁹⁴. Zaměříme se především na části výzkumů, které popisují rodinnou anamnézu žen, tedy v jakém typu orientační rodiny vyrůstaly, zda byla rodina problémová či nikoliv nebo dokonce byla rodinou afunkční. Naším cílem je zjistit, zda a jak narušené transgenerační přenosy negativně ovlivňují jedince k pozdějšímu páchání delikventního chování. Transgenerační přenos chápeme jako jev, který v důsledku přechází z jedné generace na druhou.

4.2.1 Rodinné prostředí v dětství odsouzených

Ve výzkumu provedeném v roce 2007⁹⁵ bylo ve věznicích Světlá nad Sázavou a Opava na rodinnou anamnézu dotazováno celkem 86 žen ve věku od 22 do 79 let. Výzkum odhalil, že téměř 88 % žen vyrůstalo v dětství v úplné rodině. Většina těchto žen, konkrétně 72 % vyrůstalo se sezdanými vlastními rodiči ve společné domácnosti. Zbylé ženy buď žily s vlastními rodiči, kteří nebyli sezdáni nebo žili ve společné domácnosti s matkou a nevlastním otcem nebo

94 Výzkum byl konkrétně prováděn v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou a ve věznici v Opavě, která je i věznicí pro muže.

95 BLATNÍKOVÁ, Š., NETÍK, K. Ženy jako pachatelky závažné trestné činnosti. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2007. s. 55-56.

53

naopak s vlastním otcem a nevlastní matkou. Pětina žen pak uvedla, že se její rodiče rozvedli před jejím 15. rokem věku. V neúplné rodině vyrůstalo necelých 10 % dotazovaných a 4 % dotazovaných uvedlo, že své rodiče nezná (autoři zde tedy předpokládají možnou ústavní výchovu, náhradní rodinnou péči nebo výchovu prarodičů).

Většina respondentek (přes 79 %) uvedla, že v její rodině se nevyskytovalo žádné psychiatrické onemocnění. Naopak 6 % uvedlo, že se jejich matka či otec psychiatricky léčili, zbytek pak přiznal léčení u člena rozšířené rodiny. Přes 27 % žen přiznalo, že bylo samo v kontaktu s psychiatrickou léčbou. Nad 72 % vězněných žen označilo svou rodinu za rodinu, kde se nevyskytoval alkoholismus.

Přes 15 % uvedlo, že jejich otec, popřípadě nevlastní otec alkohol nadměrně užíval a 25 % dotázaných samo alkohol nadměrně užívalo. Zkušenost s nealkoholovou návykovou látkou přiznalo přes 17 % odsouzených a naopak necelých 73 % popírá jakoukoliv zkušenost s těmito látkami. Dvě třetiny žen dle svých odpovědí nevyrůstaly v rodině, kde by byl jeden z jejích členů trestně stíhán. V téměř 13 % odpovědí se vyskytlo, že byl jeden z rodičů soudně stíhán, ovšem oba rodiče soudně stíháni nebyli v žádném z případů.

Přes 85 % žen označilo své dětství za „šťastné,“ přes 13 % žen pak označilo svou orientační rodinu za spíše protekcionistickou.⁹⁶ Přísnou výchovu a časté tělesné tresty zažilo necelých 15 % a téměř 12 % přiznalo i útěky z domova.⁹⁷

Výzkum pocházející z let 2008 a 2009⁹⁸ byl rovněž prováděn ve věznicích Světlá nad Sázavou a Opava, tentokrát bylo dotazováno 61 odsouzených žen.

I zde se ukázalo, že většina odsouzených žen vyrůstala v úplné rodině. Žádná

96 Pojem „šťastné dětství“ je velmi obtížné definovat, jedná se pouze o subjektivní pocit dotazovaných žen a je nutné brát na vědomí, že každý jedinec považuje za „šťastné dětství“ něco jiného.

97 BLATNÍKOVÁ, Š., NETÍK, K. Ženy jako pachatelky závažné trestné činnosti. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2007. s. 55-56. Dostupné z:

http://www.ok.cz/iksp/publikace.html.

98 SLUKOVÁ, K.: Specifické penitenciární problémy vězněných žen. Dizertační práce. PedF UK, Praha 2010. s. 133-134. Dostupné z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/88775/?lang=en.

54

z žen podle svých odpovědí nevyrůstala v náhradní rodinné péči nebo ústavní výchově. Více než třetina žen (35 %) uvedla, že měla spokojené dětství a že jejich rodina byla „až příliš mírná“, liberální nebo protekcionistická. Z rozhovorů s těmito odsouzenými ženami vyplynulo, že jsou přesvědčeny, že kdyby jejich rodina na ně byla během dětství přísnější, nemusely by nyní být ve výkonu trestu odnětí svobody.

Zbytek žen, tedy 65 %, uvedl, že na své dětství nemá hezké vzpomínky, byl obětí syndromu CAN a jejich rodiče o ně nejevili zájem, přičemž hůře snášely, pokud byl nezájem ze strany matky. Tyto ženy rovněž uvedly, že se v jejich orientační rodině vyskytovalo domácí násilí nebo byly v dětství často nemocné. Různé formy zátěže ze strany rodičů uvedlo 42 % žen, přičemž 90 % případů bylo ze strany otce. U 80 % zkoumaných žen se projevila některá z poruch osobnosti.

Dále se výzkum blíže zaměřoval na ženy odsouzené za trestný čin vraždy.

Takových žen bylo celkem 26. Celkem 90 % žen, které se dopustily trestného činu vraždy, uvedlo, že v dětství byly svědky agresivního chování ze strany otce nebo otčíma.⁹⁹

Z těchto výzkumů tedy vyplynulo, že dotazované ženy zažily dva protipóly rodičovské výchovy. Některé ženy vyrůstaly v problémových rodinách, které neplnily své funkce a byly v nich narušeny vztahy. Jiné však vyrůstaly v prostředí, ve kterém (alespoň ne na první pohled) nebyly nalezeny žádné

zvláštnosti oproti normě. Ukazuje se, že v mnoha rodinách nejde ani tak o problém již zmíněného domácího násilí nebo syndromu CAN, ale o vztahovou

problematiku mezi rodiči, které je dítě nepřímým účastníkem. Mnozí rodiče se mylně domnívají, že dítě si hraje a neposlouchá, co si říkají nebo jak o sobě mluví před druhými lidmi. Dítě také dobře dokáže rozlišit skutečný vyvážený vztah mezi rodiči a pouze jeho formální udržování. Vztah pak není plnohodnotný, chybí mu naplnění a tím i skutečné láskyplné prostředí, které má rodina dítěti poskytovat.

99 SLUKOVÁ, K.: Specifické penitenciární problémy vězněných žen. Dizertační práce. PedF UK, Praha 2010. s. 133-134. Dostupné z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/88775/?lang=en.

55