Příčiny a varianty neúplných rodin

Příčin, které vedou ke vzniku neúplné rodiny je několik. Někdy je vznik neúplné rodiny zapříčiněn jednáním jejích členů (rozchod), jindy ztrátou úmrtím jednoho z rodičů. Kromě dvou zmíněných příčin vzniku neúplných rodin si v následujícím textu uvedeme i variantu, kdy otěhotní žena, která nemá stálého partnera.

2.2.1.1 Rozchod rodičů

Pojmem rozchod rodičů v tomto případě chápeme dvě varianty ukončení partnerského svazku. Jednou variantou je rozchod, kde rodiče nebyli sezdáni.

Rozvod je druhou variantou, která nastává v případech, kde byli rodiče dítěte manžel a manželka.

Rozvod se postupem let stal být velmi snadným způsobem, jak ukončit

manželství. Ještě snazším způsobem jak svazek ukončit je rozchod, který je podmíněný žitím v nesezdaném soužití.²⁵ Výrazně stoupá počet dětí, které se narodí právě nesezdaným párům. V těchto případech je pro jednoho z partnerů odchod od rodiny snazší, protože nemusí probíhat rozvodové řízení před soudem.

Stává se tedy, že jeden z rodičů od rodiny odejde z důvodu, který by soudem nebyl považován za vážný. To však neznamená, že dítě není před i po rozchodu

25 MOŽNÝ, Ivo. Sociologie rodiny. Praha: Sociologické nakladatelství, 1999. s. 180.

25

partnerů vystaveno jejich hádkám a konfliktům nebo se nestane předmětem „boje o dítě“ před soudem.

Druhým případem ukončení partnerského svazku je rozvod. Rozvod lze chápat jako proces, jenž se skládá ze tří fází. Prví fází je emocionální rozcházení se partnerů. V této fázi je pro dítě důležité, zda probíhá před ním či skrytě a dále pak se kterým z rodičů se dítě identifikuje a kterého naopak odmítá. Druhá fáze, která je pojmenována jako právní rozluka s sebou nese například problémy majetkové a bytové. Co ale s sebou nese hlavně je to, že se rodiče v této fázi musí domluvit, kdo se bude o dítě starat, v jaké míře dítě bude druhý partner vídat. Zde se stanovuje rovněž výše výživného. Dítě v této fázi je často do sporu zavlékáno,

je přetíženo a traumatizováno. Poslední fází rozvodu je vyrovnávání se s následky.²⁶

Jak v případě rozchodu, tak i rozvodu se může stát, že rodiče zůstanou žít ve společné domácnosti a pro dítě se tak prakticky nic nezmění.

Rozvod leckdy znamená pro dítě vysvobození, protože již nebude muset být svědkem neustálých hádek a konfliktů matky s otcem. Rozvod, popřípadě to, co mu předchází a co po něm následuje, ale také naopak může být příčinou psychických problémů, které se u dítěte vyskytnou, u některých jedinců může znamenat až psychické trauma, které může přejít až v citovou deprivaci. Mnohdy se stává se i to, že potomek z rozchodu rodičů obviňuje sebe sama. („Kdybych se lépe učil, kdybych poslouchal, uklízel si pokoj nebo pomáhal doma, tatínek by neodešel a tak dále“). V horším případě to mohou být rodiče, kteří dávají za vinu svůj rozchod právě dítěti.

V ideálním případě by rodiče měli dítěti vysvětlit, co je důvodem jejich rozchodu a ujistit ho, že ho oba mají pořád stejně rádi a stále se bude vídat s oběma z nich. Dítě by tedy po rozchodu rodičů nemělo být zatahováno do jejich sporů nebo být svědkem degradace jednoho partnera druhým, protože tím může být narušena osobní rovnováha dítěte nebo způsobeno trauma. Prožívání dítěte během a po rozvodu rodičů je velice individuální. Je dáno nejen konstelací psychiky dítěte, ale i „dramatičností“ předchozího soužití rodičů před rozvodem

26 HELUS, Zdeněk. Sociální psychologie pro pedagogy. Praha: Grada. 2006. s. 171.

26

i během něho a zvláště tím, jaký vztah mělo dítě k odcházejícímu rodiči již před

rozvodem. Pro dítě rovněž může být velmi složité a stresující vyrovnat se s příchodem nového partnera do rodiny.²⁷ O to složitější situace nastává,

nachází-li si rodič, nejčastěji matka, nového partnera, avšak s podobnými osobnostními vlastnostmi a rysy chování, jako měl předchozí partner.

Například pokud je matka opakovaně ve vztahu s násilníkem a takovýto typ ji nějakým způsobem přitahuje. Jedná se tedy o opakující se cyklus a zároveň i bludný kruh, ze kterého se jedinec jen těžko dostane ven. Opakujícím se cyklem se může stát i rozvod. Spíše pro muže platí, že se znovu ožení nedlouho po rozvodu, ženy totiž mají ztíženou pozici tím, že na sňatkovém trhu je pro ženu omezenější výběr mladších potenciálních partnerů. Dalším důvodem proč manželství opakují spíše muži, může být i to, že rozvedení muži jsou méně šťastní, zatímco ženy jsou se svým rodinným stavem spokojeny. Pro děti je přínosnější vyrůstat v opakovaném manželství, než v rodině neúplné.²⁸

Je tedy otázkou, zda důvody, které zapříčinily rozvod, se nebudou

opakovat i v následujícím partnerském vztahu a nestanou se tak příčinami i rozvodu (či rozchodu) dalšího. U některých osob tomu tak skutečně je a rozvod

stává takřka „navyklým způsobem chování“. Pro některé osoby ale první rozvod znamená podnět pro vynaložení vyššího úsilí v manželství (partnerství) dalším.

Rozvedený člověk je také více zkušený, k vztahu přistupuje zodpovědněji a rovněž ví, co manželství a rodina skutečně obnáší. ²⁹

2.2.1.2 Těhotenství ženy, která žije sama

O neúplné rodině lze mluvit i v případě těhotenství svobodné nebo jinými slovy ženy bez stálého partnera. V tomto případě matka dítěte z různých důvodů

27 LANGMEIER, Josef a KREJČÍŘOVÁ, Dana. Vývojová psychologie. Praha: Grada Publishing, 1998. s. 172-173.

28 MOŽNÝ, Ivo. Sociologie rodiny. Praha: Sociologické nakladatelství, 1999. s. 194-195.

29 LANGMEIER, Josef a KREJČÍŘOVÁ, Dana. Vývojová psychologie. Praha: Grada Publishing, 1998. s. 174.

27

například nechce s jeho otcem vstoupit do manželství nebo partnerského vztahu, nebo otec dítěte s ní. První skupinou jsou ženy nebo dívky, které těhotenství neplánovaly a do jiného stavu přišly nechtěně, a to vinou selhání nebo zanedbání antikoncepce. Ženy patřící do této skupiny většinou nežijí v dlouhodobém vztahu, se svými partnery mají jen krátkodobé známosti nebo je dítě počato při náhodném sexuálním styku (náhodné známosti na jednu noc). U delikventních žen, kterými se budeme zabývat později, není výjimkou, že žena ani není schopna určit otce dítěte, např. v případech jejího prostitutivního chování. Druhou skupinu tvoří ženy, které naopak těhotenství plánovaly. Během těhotenství nebo po narození dítěte se však vztah ženy s jejím partnerem z různých důvodů rozpadl. Jedním z důvodů může být i fakt, že některé ženy se pomocí těhotenství snaží partnera přinutit k sňatku, ten však sňatek odmítá a spory vyústí až k rozchodu.

Je pouze nízký počet žen, které plánovaly otěhotnět s úmyslem, že budou na dítě samy a byly si jisté, že partnera k výchově dítěte nepotřebují.³⁰

2.2.1.3 Úmrtí jednoho z partnerů

V případě úmrtí jednoho z partnerů nastává pro druhého velmi složitá

situace. Při rozchodu nebo rozvodu jsou si partneři vědomi, že dítě bude v péči jednoho z nich a často, pokud to situace dovoluje (například matka neutíká

od svého partnera-násilníka), si tak mohou promyslet následky, které jejich rozchod pro dítě i je samotné znamená. Mají tedy možnost se připravit na situaci, kdy dítě buď bude zcela závislé na jednom z nich, nebo se bude stýkat s oběma rodiči (na základě dohody rodičů nebo střídavé péče).

Zcela odlišná situace ale nastává, pokud rodinu postihne úmrtí jednoho z členů. I v tomto případě je, za určitých okolností, možné se na nadcházející situaci připravit, a to v případě dlouhodobé a vážné nemoci člena rodiny. Nelze ale popřít, že nemoc člena rodiny vyvolává v jejích členech frustraci.³¹ Pokud ale jeden z partnerů zemře náhle, druhý z nenadání zůstává s dítětem sám

30 MÜHLPACHR, Pavel. Sociopatologie. Brno: Masarykova univerzita., 2008. s. 172-173.

31 Tamtéž, s. 164.

28

a padnou tak na něj všechny povinnosti, na které není dopředu připraven. Vedle psychických problémů musí pozůstalý rodič najednou řešit praktické problémy, jako je například finanční situace a bydlení. Pod psychickým náporem se rodič snadno může dostat do situace, kdy nastane trauma, popřípadě depresivní stavy.

„Psychické trauma lze definovat jako náhle vzniklou situaci, která má pro jedince výrazně negativní význam a způsobí mu nějakou újmu.“³² Takovýto stav může být zapříčiněn silným emočním otřesem, jako je například právě náhlá smrt blízké osoby.³³ Rodič si může myslet, že sám dítě vychovat nedokáže, že ho nedokáže ani uživit a že nebude schopen si už nikdy najít partnera. Takovýto stav svého rodiče dítě samozřejmě vnímá a je jím velmi ovlivňováno. Mimo to dítě i v tomto případě ovlivňuje jeho citová vazba k zemřelému. Při ztrátě rodiče je důležitý i věk dítěte a právě přiměřeně jeho věku je třeba, aby se dítěti dávala najevo láska a byla udržována pospolitost s ostatními členy rodiny.