Poruchy funkcí rodiny

„Poruchy rodiny chápeme jako situace, kdy rodina z nějakého důvodu a v různé míře neplní základní požadavky a úkoly dané společenskou normou

16

a vyjádřené v očekávání na adekvátní začlenění jejích členů do společnosti.“¹⁴ Stejně jako u každé sociální instituce ani u rodiny nelze očekávat, že bude fungovat bez problémů po celou dobu své existence. Je nepochybné, že snad každá rodina si časem projde krizí nebo se v ní budou vyskytovat větší či menší problémy. Je v zájmu členů rodiny, aby se snažili takovéto situace co nejrychleji a co nejefektivněji vyřešit a v budoucnu jim dokázat předcházet.

U poruch rodiny rovněž existují různé způsoby jejich interpretace.

V následujících řádcích si uvedeme dvě pojetí dvou různých autorů. První dělení dle J. Dunovského¹⁵ je uvedeno ve vztahu již výše zmíněných funkcí. Dělení je zde uvedeno pro srovnání s pojetím Z. Heluse, které bude popsáno v následujícím textu. Jak již bylo uvedeno výše, tento autor uvádí čtyři funkce rodiny a to: funkci biologicko-reprodukční, ekonomicko-zabezpečovací, emocionální a socializačně-výchovnou.

J. Dunovský tedy uvádí tyto poruchy:

1) Porucha biologicko-reprodukční funkce znamená, že rodina buď nemůže anebo nechce děti mít. Dále do této kategorie patří i případ, kdy se do rodiny rodí děti s tělesným, duševním nebo smyslovým handicapem.

2) Porucha ekonomicko-zabezpečovací funkce spočívá v neschopnosti rodičů zabezpečit rodinu. Rodiče buď nemohou, nebo nechtějí získat zaměstnání a nemají tak šanci rodině zajistit dostatek prostředků. Rodinu se v tomto případě snaží zastoupit stát, který jí poskytuje finanční prostředky.

3) Porucha emocionální funkce je velmi závažná. Zde dochází k citovému zanedbávání. Matka, otec nebo oba neprojevují dítěti dostatečnou lásku. Emoční oblast bývá v dysfunkční rodině zpravidla nejvíce narušena a postižena.¹⁶ Dítě v takovéto rodině ztrácí pocit bezpečí a jistoty.

14 DUNOVSKÝ, Jiří. Dítě a poruchy rodiny. Praha: Avicenum, 1986. s. 12.

15 Tamtéž.

16 VÝROST, Jozef a SLAMĚNÍK, Ivan. Aplikovaná sociální psychologie I. Praha: Portál, 1998. s.

327.

17

4) Porucha socializačně-výchovné funkce se dále dělí na pět typů případů.

Prvním případem je pokud se rodiče nemohou starat o dítě. Tato situace může nastat smrtí jednoho nebo obou rodičů či jejich vážným onemocněním nebo úrazem. Další možností je, že se rodiče o dítě nedovedou postarat. Rodiče v tomto případě nejsou schopni se o dítě postarat a zabezpečit mu uspokojení základních potřeb. Příčin může být hned několik, například mladý věk rodičů nebo špatná finanční situace. Třetí případ nastává, pokud se rodiče o dítě starat nechtějí.

Rodiče tedy nejeví o dítě žádný zájem, jejich vlastní hodnoty jsou jim přednější než potřeby potomka. Dalším typem je nadměrná péče a starost o dítě. Důsledkem bývá neschopnost dítěte samostatného uvažování a nepřipravenost na budoucí život. Poslední kategorií je zneužívání a týrání dítěte rodiči. Rodiče mají k dítěti nepřátelský vztah a vědomě mu ubližují, což může vést k výskytu syndromu CAN nebo dokonce i k smrti dítěte.

Druhým pojetím je pojetí Z. Heluse¹⁷, který uvádí devět typů poruch funkcí rodiny.

1) Nezralá rodina – rodiče v této rodině jsou velmi mladí a nevyzrálí na to, aby se mohli kompetentně postarat o své vlastní děti. Rodiče dítě považují za nechtěné, dokonce někdy i za přítěž. Manželství dvou mladých partnerů je většinou z povinnosti, nikoliv z touhy po založení rodiny. Nezralost má několik hledisek.

a) První je nezralost v oblasti zaměření, životních hodnot, životního způsobu. Mladiství rodiče nemají sami ujasněny své hodnoty či postoje, tudíž je pro ně velmi složité je předávat svým potomkům.

b) Dalším aspektem je nezralost v oblasti zkušeností. Mladí rodiče nejsou dostatečně zkušení, aby mohli pečovat o dítě, ve většině případů rodiče ještě sami potřebují péči starších členů rodiny.

17 HELUS, Zdeněk. Úvod do sociální psychologie. Praha: 2001. s. 123-132.

18

c) Velmi často se rovněž objevuje nezralost v oblasti citů. Rodiče bývají emocionálně nestabilní, často mění nálady. Dítě se tak objevuje v rodině, která mu není schopna dát pocit klidu a lásky.

d) Poslední negativní stránkou nezralé rodiny jsou sociální a ekonomické problémy. Mladí rodiče nejsou dostatečně kvalifikovaní na získání dobře placené práce a s tím se pojí časté finanční potíže.

2) Přetížená rodina – rodiny se zdají být na první pohled zcela funkční, rodiče se o dítě starají, zajímají se o ně. Rodiče bývají většinou vysokoškolsky vzdělaní. Dítěti ovšem není věnována pozornost, kterou potřebuje, protože jeden z rodičů nebo oba jsou přetížení, a to z různých důvodů.

a) Prvním důvodem může být přetíženost konflikty. Konflikty se mohou objevovat mezi partnery, mezi rodiči a dítětem nebo v zaměstnání jednoho z rodičů, který si pak konflikty bere s sebou domů. Dále to pak mohou být konflikty s ostatními příbuznými či sousedy.

b) Druhý důvod přetíženosti rodiny je ten, že se do rodiny narodí další potomek. Rodiče se strachují, že nezvládnou péči o obě děti a starší sourozenec bude strádat.

c) Další častý důvod může být přetíženost starostmi, způsobenými nemocí v rodině. Nemoc člena rodiny je psychicky náročná pro ostatní členy a nemocný vyžaduje i jejich péči, která je vyčerpává i fyzicky.

d) Přetíženost citovým strádáním nastává tehdy, když člen rodiny pociťuje osamocenost, smutek nebo například beznaděj.

e) Rodina může být také přetížena z důvodu ekonomických problémů.

Jde zejména o finanční stránku nebo například o problémy s bydlením.

3) Ambiciózní rodina – stejně jako u výše zmíněné rodiny i zde se na první pohled zdá být rodina absolutně funkční a bezproblémová. Rodiče ovšem upřednostňují své touhy před potřebami dítěte. Je pro ně tak důležitější jejich kariéra, úspěchy ve sportu nebo vysoký materiální standard, jako je luxusně zařízený dům nebo drahé auto. Ambiciózní rodiče sice svého potomka dokáží nadprůměrně zajistit po materiální stránce, zaostává však stránka emocionální.

19

Děti tedy nemají uspokojeny citové potřeby, které jsou pro jeho další psychosociální vývoj velmi podstatné.

4) Perfekcionistická rodina – rodina tohoto typu vyžaduje po dítěti perfektní výsledky, vysoké výkony a dítě je nuceno být lepší než jeho vrstevníci.

Může se jednat o výkony ve škole či výkony sportovní. Rodiče neberou v potaz, zda dítě je schopno takovéto nároky splnit nebo dokonce, zda ho daná činnost baví a naplňuje. Dítě se tak ocitá v permanentní zátěži, bojí se, že selže a nenaplní touhy rodičů. To vede k úzkosti, depresi a vyčerpání.

5) Autoritářská rodina – takováto rodina nevěnuje pozornost dítěti jakožto individuální osobnosti. Nedbá na jeho potřebu umět se samo prosadit nebo mít vlastní názor. Rodiče dítěti dávají pouze příkazy či rozkazy a dítě je frustrováno, protože nemá možnost naplnit svou potřebu seberealizace. Matka a otec vyžadují naprostou poslušnost ze strany dítěte a často využívají trestů. Mohou to být tresty fyzické (bití) nebo psychické (ponižování, odmítání). Důsledkem může být agrese, záchvaty vzteku nebo naopak apatie a rezignace.

6) Rozmazlující/protekcionistická rodina – v tomto případě rodiče chtějí dítěti splnit „co mu na očích vidí“ a dát mu ve všem za pravdu. Domnívají se, že potomek tak bude mít naplněny všechny potřeby. Ve skutečnosti ale dítě postrádá pocit zodpovědnosti nebo není schopno na sebe kriticky nahlížet, přiznat svou chybu. U protekcionismu rozlišujeme jeho tři druhy.

a) Protekcionismus útočný (ofenzivní) znamená, že rodiče brání a zastávají

se dítěte i v případech, kde to není žádoucí. Často tento postoj uplatňují ve školách, kde rodiče atakují učitele z mnoha různých důvodů.

b) Protekcionismus soucítící není charakterizován obranou dítěte, ale soucítěním s dítětem. Rodiče se tedy cítí ukřivděni a svého potomka litují.

c) Protekcionismus služebný nastává, když dítě začne mít v rodině hlavní slovo a rodině velí. Matka a otec chtějí dítěti ve všem vyhovět.

7) Rodina liberální a improvizující – tento typ rodiny můžeme považovat za opak autoritářské rodiny. Dítěti chybí řád, nemá žádné povinnosti v domácnosti ani vůči jiným členům rodiny. Dítě má přemíru volnosti a neví, jak tuto volnost

20

využít. Může se tedy stát, že dítě začne své volnosti zneužívat nebo se začne věnovat rizikovým činnostem.

8) Odkládající rodina – rodiče se snaží dítě neustále svěřovat do péče někomu jinému, ať už z časových důvodů nebo protože řeší jiné problémy.

Potomek tak nemá vztah k domovu, nemá pocit bezpečí. Může vzniknout i citová deprivace, dítě má pocit, že ho nikdo nemá rád a že nemá vlastní domov.

9) Disociovaná rodina – v této rodině nefungují důležité vztahy. Postiženy mohou být rodinné vztahy vnější nebo vnitřní. Vnější vztahy rodiny mohou být narušeny z důvodu izolovanosti rodiny od okolí nebo od její konfliktnosti. Dítě

není zvyklé z rodiny na styk s okolím a ve starším věku je pravděpodobné, že bude hůře schopno navazovat vztahy.

V předešlé části práce jsme si vysvětlili, co je to rodina a jaké jsou její typy. Dále jsme se seznámili s funkcemi, které by rodina měla ve vztahu k dítěti plnit. Vzhledem k tomu, že tématem této práce je negativní vliv rodiny na dítě, který může být příčinou páchání kriminality, zaměřili jsme se podrobněji rovněž i na poruchy funkcí rodiny a následky, které na dítě tyto poruchy mohou mít.

V další části práci se zaměříme na rodinu dysfunkční a neúplnou a na to, jaký vliv může mít vyrůstání v ní na dítě.

21