1 Sociální znevýhodnění
1.3 Příčiny sociálního vyloučení Romů v ČR
Sociální vyloučení neboli sociální exkluze se týká skupin, jež jsou v analýze definovány jako:
„nedostatečně vzdělané osoby, dlouhodobě nebo opakovaně nezaměstnané, lidi s mentálním či fyzickým handicapem, osoby trpící nějakým druhem závislosti, osaměle žijící senioři, imigranti, příslušníci různě (etnicky, nábožensky, sexuální orientací apod.) definovaných menšin, lidé, kteří se ocitli v těžké životní situaci, z níž si sami nedokáží pomoci“ (Kaleja, 2013, s. 36).
Termín sociální vyloučení značí situaci, kdy člověk, rodina, domácnost nebo společenství jsou vyloučeny z jistých sociálních vztahů, interakcí a z provozu sociálních institucí, které jsou přístupné majoritní společnosti. Tento pojem se začal používat v 80. a 90. letech v
21
západoevropských zemích. Měl nahradit výraz „chudoba“, který vyvolává pouze nedostatek hmotných zdrojů. Dostatečně nezohledňuje důležité kritérium kvality sociálních vztahů (Hirt, Jakoubek, 2006, s. 13).
Nyní si vyjasníme termín Rom, romský, abychom se vyhnuli nejasnostem v dalším textu. Podle autora můžeme rozlišit tři návrhy, co vlastně říkáme, když mluvíme o Romech. První návrh rozlišení Romů podle autora je z hlediska romské kultury, kde je Romem míněn, ten kdo si osvojil a praktikuje určitý souhrnný (komplexní) integrovaný systém hodnot, norem, principů sociální organizace, způsobů řešení problémů atd., systém, který identifikujeme jako romskou kulturu (Hirt, Jakoubek, 2006, s. 13).
Druhým návrhem jsou Romové ve smyslu sebeidentifikace. Romem je ten, kdo se za Roma považuje. Sebeidentifikovat se jako Rom může znamenat mnoho různých věcí. Ne všichni, kteří o sobě vědí, že jsou Romové, se hlásí k romské národnosti, k romskému národu. Mnoho občanů České republiky se dost možná považuje za Romy, ale nevnímají své romství jako svou národnost, tj. Necítí se být příslušníky romského národa. Roma můžeme též nazvat Cigán/cigán.
Někteří „Romové“ (uvozovky jsou zde nutné) pro svoji sebeidentifikaci slovo „Rom“
nepoužívají, nebo ho výslovně odmítají (Hirt, Jakoubek, 2006, s. 16).
Třetím návrhem je Rom jako charakteristika připsaná zevnějšku. Romem je zde ten, kdo je za Roma považován významnou částí svého okolí. Většina lidí neuvažuje o druhých v kategoriích kultury nebo zvolené identity, jsou lidí identifikování druhými jako Romové na základě typického vzhledu (Hirt, Jakoubek, 2006, s. 17).
Kultura, sebeidentifikace a fyzický vzhled jsou mimoběžné, v tom smyslu, že konformita (shoda) ke kulturním vzorcům se získává výchovou, identita se stvrzuje rozhodnutím a fyzická podoba je věcí genetické výbavy. Proto není dobré tyto tři pojmy dávat do jedné pojmové směsi (Hirt, Jakoubek, 2006, s. 18).
Sociálně vyloučená lokalita
Problém sociálního vyloučení a chudoby Romů v České republice je často spojován s existencí sociálně vyloučených lokalit. Nejčastějším problémem české romské populace je situace sociálního vyloučení a chudoby, ve které se nachází její významná část. Tento problém je především povahy sociální a ekonomické (Hirt, Jakoubek, 2006, s. 21).
Tři způsoby, kterými romství vstupuje do problému sociálního vyloučení, tedy jsou: za prvé, okolí je (po svém) vnímá jako Romy a podle toho se k nim tak chová, za druhé existuje
22
specifická (sub)kultura sociálně vyloučených Romů a za třetí Romové se (každý po svém) jako Romové chápou (Hirt, Jakoubek, 2006, s. 26).
Podle Bartoňové (2005) romské dítě vyrůstá v prostředí, které má odlišnou kulturu, jiný jazyk a uznává jiné hodnoty. Dále autorka uvádí, že matka je vzorem, který dává dítěti základy jazyka.
Sekyt a Ševčíková (1998) zastávají názor, že romský žák nevnímá dimenzi času jako lineární veličinu přítomnosti, minulosti a budoucnosti. Sekyt dokonce zdůrazňuje, že romské děti nemůžeme motivovat budoucností, žijí současností. Významnou charakteristikou je emotivita.
(Bartoňová, 2005) České dítě v porovnání s romským žije obvykle v nukleární rodině, kdežto romské vyrůstá se spoustou příbuzných, tudíž není vedeno k samostatnosti, nemusí se nad ničím zamýšlet a o něčem samo rozhodovat. Smyslová stimulace je rovněž odlišná. V romské rodině běžně nenajdeme knížky, kreslící potřeby. Lze říci, že intelektové podněty přicházejí jiným směrem a mají zcela jiný charakter. To má však za následek mimo jiné nedostatečně vyvinutou jemnou motoriku a nezvládnutí kulturních a hygienických návyků. Významným nedostatkem v procesu učení je také absence motivace (Kaleja, Knejp, 2009, s. 110).
Mezi velké rezervy učení patří špatná soustředěnost, krátkodobá pozornost, pasivní příjem informací, absence motivace, potažmo absence radosti z řešení úkolů. Na druhé straně romské děti se vyznačují muzikálností, spontánností, estetickým cítěním a sportovním zaměřením (Kaleja, Knejp, 2009, s. 110).
Romský žák ve školních podmínkách je pojímán jako žák se sociálním znevýhodněním. Do této skupiny spadají žáci: „pocházející z prostředí sociálně nebo kulturně a jazykově odlišného od prostředí, v němž vyrůstají žáci pocházející z majoritní populace; z různých, u nás již žijících menšin nebo žáci přicházející k nám v rámci migrace“ (Kaleja, Knejp, 2009, s. 110).
V naší zemi žije mnoho Romů. Termín zdánlivě bez problémů užívaný ve veřejném i politickém diskurzu s sebou přináší v praxi řadu zádrhelů, nejasností a pro některé dokonce nepříjemností.
Současná politika a stát vyžadují definice a jména coby zástupné symboly, neboť právě na nich jsou vystavěny a jejich prostřednictvím fungují. Definice Roma, respektive definice vlastností nebo politických a historických okolností, které tvoří „romství“ jednotlivce, je předmětem následující kapitoly (Kašparová, 2014, s. 26).
Historické prameny dokládají, že Romové byli dlouhodobě nositeli výlučně orální kultury.
Jejich kosmologie i mýty byly předávány ústní formou z generace na generaci. Teprve v průběhu 20. století můžeme rozpoznat zvýšený zájem literátů a vědců – nejprve z řad majority, příležitostně i z řad Romů samotných – o písemné zaznamenávání tradic, kultury a způsobu života Romů (Kašparová, 2014, s. 26).
23
Označení Romové zde zastupuje řadu romských skupin, které se od sebe liší nejen společenským postavením, ale i jazykem, kulturou či hodnotovým systémem (Kašparová, 2014, s. 27).
Přestože se Romové na území Českých zemí pohybují již více než 500 let, skupina, která na našem území žije usedlým způsobem života nejdéle, se v odborných textech nazývá moravští Romové, neboť první osady Romů, které zde byly zakládány, se nacházejí právě na Moravě (Kašparová, 2014, s. 28 – 29).
Stojí za povšimnutí, že moravští Romové jsou považováni za výjimečné proto, že jsou ze všech romských skupin nejvíce asimilovaní (přizpůsobení) – tj. nejvíce naplňují evolucionistická očekávání majority a přizpůsobují se jejímu obrazu a představám „vyšší kultury“. To je dokládáno obrazovým a listinným materiálem, který většinová společnost „umí číst“ a „přijímá“
jako dostatečný důkaz (Kašparová, 2014, s. 29).
Druhou skupinou Romů zmiňovanou v romistické literatuře, početně méně významnou skupinou než moravští Romové, jsou potomci německých Romů zvaní Sinti, kteří podobně jako moravští Romové z velké většiny zahynuli během druhé světové války v koncentračních táborech. Před 2. světovou válkou žili především v českém pohraničí a v Praze, kam přicházeli z nejrůznějších oblastí Německa, kde dnes stále tvoří velkou část z celkové romské populace (Kašparová, 2014, s. 30).
I pro tuto skupinu je typické vyčleňování se z širší romské společnosti, patrné především v jejich domovském kontextu Německa, kde oficiální název pro Romy zní „Sinti und Roma“.
Sinti jako skupina se považují za natolik odlišné od Romů, že jsou označováni zvlášť, nicméně zároveň natolik spřízněni (především historickou zkušeností holocaustu), že jejich jména stojí vedle sebe. Důležitou roli zde hraje i zvýšená vlna migrace Romů do Německa v průběhu devadesátých let minulého století ze států bývalého východního bloku a především bývalé Jugoslávie. Tito Romové, značně kulturně odlišní, žijí na mnohem nižší sociální úrovni a stylem svého života v ničem nepřipomínají asimilované německé Romy, kteří zde žili před druhou světovou válkou. Rozdílným pojmenováním Sinti a Romové je zde zachyceno víc než pouhý rozdíl v původu. Být Sinti znamená vyšší sociální i společenské postavení a akceptaci majoritní společností – tj. obdobnou výhodu, jakou v českém kontextu požívají moravští Romové (Kašparová, 2014, s. 30 – 31).
Další odlišnou skupinou z pohledu romistů i Romů samotných tvoří Romové olašští. Z důvodu vysoké míry uzavřenosti této skupiny vůči okolnímu světu disponuje romistická literatura pouze nepatrnými úlomky znalostí o jejich způsobu života a kultuře (Kašparová, 2014, str. 31).
24
Svůj kočovný způsob života si olašští Romové uchovali až do roku 1959, kdy byl zákonem zakázán, v omezené míře jej však praktikují dodnes. Uzavřenost, odlišnost a vyčleňování se olašských Romů od ostatních přetrvává do dnešní doby (Kašparová, 2014, s. 31).
Nejpočetnější skupinou Romů, žijící v současné době na našem území, a zároveň skupinou, o které se toho z romistické literatury dozvídáme nejvíc, jsou slovenští Romové, v odborných textech někde také nazýváni servike Roma. Do Čech a na Moravu přišli po druhé světové válce ze Slovenska, kde vlivem historických událostí nezažili katastrofu holocaustu v takové míře, jako tomu bylo v protektorátních zemích okupovaných Německem (Kašparová, 2014, s. 33).
Většina textů popisuje počátky přesidlování slovenských Romů do Čech a na Moravu jako velice rozjitřenou, téměř násilnickou dobu s výrazně odlišnou atmosférou, než jaká obklopuje existenci např. moravských Romů v tehdejším předválečném Česku. Texty si rovněž dávají záležet na popisu rozdílnosti uvnitř skupiny slovenských Romů. Zdůrazňují různé životní úrovně, společenské postavení, míru udržování tradic, jazyk či dialekt. V různé míře přejali hodnoty majoritní společnosti a snaží se do ní zapojit. Mají různé profese a postavení – zkrátka tvoří společnost, která má jak svou elitu, tak i zástup svých chudých, sociálně slabých či dokonce nepřizpůsobivých. Mohli bychom bez nadsázky říci, že se struktura společnosti slovenských Romů ničím neliší od struktury většinové společnosti. I zde najdeme bohaté i chudé, elitu i spodinu, vzdělané i negramotné (Kašparová, 2014, s. 33).
Slovenští Romové vycházejí z dostupné literatury jako nejproblematičtější skupina. Na rozdíl od moravských Romů je jich mnoho, a tím se okamžitě stávají anonymní. Nemohou doložit své historické kořeny na našem území – tak jako moravští Romové – skrze historicky zpracované rodinné ságy, zdůrazňující akceptaci a soužití. Nemohou svou přítomnost v Čechách vysvětlit obdobně jako Sinti, tj. útěkem před Hitlerem a jeho vyhlazovacími praktikami. Na rozdíl od olašských Romů existuje o jejich současném i původním životě řada informací, takže nemohou zakrýt ani vyvrátit ztrátu svého jazyka, některých životních hodnot, autority (Kašparová, 2014, s. 34).
Je patrné, že rozdílné historické osudy jednotlivých romských skupin je předurčují k výrazným odlišnostem. Olašští Romové mají svého krále, soud a zákony. Ostatní skupiny nikoliv.
Moravští Romové i slovenští Romové se angažují ve veřejné politice, olašští Romové nikoliv.
Liší se jazykem, liší se žebříčkem svých životních hodnot. Nejsou a nechtějí být jednotní a brání se homogenitě, kterou po nich většinová společnost vyžaduje. Pro zjednodušení si je majorita pojmenovala sama pro sebe, nejprve Cigáni, později převzala etnonym Romové (Kašparová, 2014, s. 34 – 35).
25
Romové v Čechách, na Moravě a na Slovensku jsou konečně uznáni za národnost; mohou ji přiznat i při sčítání lidu, tedy mít ji nejen zapsánu, ale mohou rozvíjet svůj jazyk, tradiční i nově vznikající kulturu, folklór a umění po svém a ve svém jazyce. Ale kolik Romů se otevřeně hlásí ke své etnicko-národnostní identitě, ke svému romství? Především jsou to příslušníci romské odborné i umělecké inteligence, představitelé romských hnutí a sdružení, ale i mnoho dalších Romů střední a mladé generace. Větší část Romů ale ne - zatím. Bude to potřebovat asi delší čas, aby důsledky tlaků předchozích společností na všechno typicky romské přestaly takto působit – a snad další generace zase dojde ke svému sebeuvědomění si svého romství právě v tom pozitivním slova smyslu (Balvín, et al. 1997, s. 20).
Determinanty sociokulturního klimatu
Hovoříme-li o determinantech sociokulturního klimatu, máme na mysli ty faktory, které mají vliv na formaci (utváření) sociálních a kulturních vazeb vytvářející sociální a kulturní (neboli sociokulturní) klima v podmínkách všech druhů sociálního prostředí (mikroprostředí, makroprostředí, exoprostředí). Současná moderní pedagogika na celou problematiku nazírá jako na edukační proces mající multifaktorovou povahu a způsobující mnoho důsledků s několika mnoho proměnnými. Analýza (GAC 2006), v rámci sociálního vyloučení definuje faktory, jež lze označit za determinanty sociokulturního klimatu v podmínkách České republiky. Jsou jimi postiženi: 1. nedostatečně vzdělané osoby, 2. dlouhodobě nebo opakovaně nezaměstnaní, 3. lidé s mentálním či fyzickým handicapem, 4. osoby trpící nějakým druhem závislosti, 5. osaměle žijící senioři, 6. imigranti, 7. příslušníci různě (etnicky, nábožensky, sexuální orientací apod.) definovaných menšin, 8. lidé, kteří se ocitli v těžké životní situaci, z níž si sami nedokážou pomoci (Kaleja, Zezulková, Franiok, 2011, s. 28).
Projevy sociálního vyloučení mohou být prezentovány: 1. prostorovým vyloučením, 2.
symbolickým vyloučením spojeným se stigmatizací, 3. nízkou mírou vzdělanosti a ztíženou mírou tuto nevýhodu překonat, 4. ztíženým přístupem k legálním formám výdělečné činnosti, rizikovým životním stylem, 5. životními strategiemi orientovanými na přítomnost, 6.
uzavřeným ekonomickým systémem vyznačujícím se častým zastavováním majetku a půjčováním peněz na vysoký úrok, 7. větším potencionálem výskytu sociálně patologických jevů a 8. sníženou sociokulturní kompetencí (Kaleja, Zezulková, Franiok, 2011, s. 28 – 29.)
K výše uvedeným faktorům lze zařadit další konkrétní „praktické determinanty sociokulturního klimatu“, mezi které patří: 1. jazyk a jazykový potencionál, 2. odlišné pojetí materiálních hodnot, 3. odlišné pojetí nemateriálních hodnot (Kaleja, Zezulková, Franiok, 2011, s. 29).
26