Psychická deprivace

Studie psychické deprivace má u nás již poměrně dlouhou tradici. Jiří Langmeier ji definoval takto: „Psychická deprivace je psychický stav vzniklý následkem takových životních situací, kdy subjektu není dána příležitost uspokojovat některé základní psychické potřeby v dostačující míře po dosti dlouhou dobu.“ ³⁵

Děti v dětském domově jsou většinou poznamenány typickou osobnostní deformací především v intelektové a citové oblasti, v oblasti sociálních vztahů, postojů, systému hodnot, sebehodnocení a sociální a emoční zralosti. Děti neznají láskyplné sociální zázemí a není jim tak dána možnost, aby své základní psychické potřeby rozvinuly.

„Psychická deprivace bývá definována jako výsledek neblahé životní situace, ve které nejsou dítěti po určitou, poměrně dlouhou dobu v dostatečné míře uspokojovány jeho

34 MATĚJČEK, Zdeněk; KOVAŘÍK, Jiří; BUBLEOVÁ, Věduna. Pozdní následky psychické deprivace a subdeprivace. Praha: Psychiatrické centrum, 1997, s. 11.

35 LANGMEIER, Josef; KREJČÍŘOVÁ, Dana. Vývojová psychologie. 2., aktualiz. vyd.

Praha: Grada, 2006.

základní duševní potřeby. K těm přináleží např. laskavá ošetřující péče osoby, k níž je možno se citově přimknout a na kterou se lze v případě obtíží spolehnout.“³⁶

„Tak jako existují základní potřeby biologické, které musí být plně uspokojeny, aby malé dítě vůbec mohlo přežít (teplo, potrava, ochrana před nebezpečím atd.), jsou i základní potřeby psychické, které musí být od počátku v náležité míře uspokojovány, má-li se dítě vyvíjet v psychicky zdravou a zdatnou osobnost. „³⁷

Autoři knihy Pozdní následky psychické deprivace a subdeprivace uvádí, že je definováno a výzkumně ověřeno zhruba pět takových vitálních potřeb.

Potřeba určitého množství, proměnlivost a kvality vnějších podnětů – uspokojením této potřeby lze naladit organismus na žádoucí úroveň aktivity.

Potřeba určité stálosti, řádu a smyslu v podnětech – touto potřebou se podle mého názoru rozumí, že je třeba, aby se jinak chaotické a nezpracovatelné podněty staly zkušenostmi, poznatky a strategickou prací. Přesněji tedy stanovit základní podmínky pro jakékoli učení.

Potřeba prvotních emociálních a sociálních vztahů – tato potřeba přináší dítěti pocit jistoty a je podmínkou pro žádoucí vnitřní integraci jeho osoby. Zde si můžeme jasně ukázat rozdíl mezi dítětem vychovávaným ve fungující rodině a dítětem z dětského domova. Takovému dítěti není dopřán tolik individuální přístup a vztah k vychovateli není tak pevný jako vztah k matce.

Potřeba společenského uplatnění a společenských hodnot – z uspokojení této potřeby vychází zdravé uvědomění si vlastního já, vlastní identity. Je nutno na tuto

36 JEDLIČKA, Richard. Výchovné problémy s žáky z pohledu hlubinné psychologie.

Praha: Portál, 2011, s. 44.

37 MATĚJČEK, Zdeněk; KOVAŘÍK, Jiří; BUBLEOVÁ, Věduna. Pozdní následky psychické deprivace a subdeprivace. Praha: Psychiatrické centrum, 1997, s. 8.

potřebu brát zřetel, stejně jako na předešlé, aby si dítě přirozeně osvojovalo užitečné společenské role a hodnotné cíle životního snažení.

Potřeba otevřené budoucnosti nebo životní perspektivy – tuto potřebu je podle mého názoru u dětí v dětském domově bohužel velmi těžké uspokojit.

Zdeněk Matějček podotýká, že tyto základní potřeby lze hodnotit jen ve vztahu k individualitě dítěte a ke společnosti, v níž vyrůstá. Taky apeluje na rozdíl mezi kulturami. Uvádí příklad, že někdy je vítáno, aby děti byly co nejdéle závislé na rodičích, a jindy se zase na druhou stranu snaží, aby se jedinec co nejdříve osamostatnil.

Paradoxem osudu je podlé mého názoru fakt, že děti z dětského domova by měly být samostatnější a z vlastní zkušenosti vím, že tomu tak není. Není jim věnována péče taková, kterou by dítě pro zdravý psychický růst potřebovalo. Děti jsou zaostalé, často je jejich vývoj dosti posunut. Srovnáme-li potom tedy například desetileté dítě z dětského domova s desetiletým dítětem vyrůstajícím s milující matkou, zjistíme, že dítě z dětského domova bude přinejmenším nápadné a společensky hůře se zapojující.

Jeho chování bude divné, možná až asociální a nepřiměřené jeho vrstevníkům.

Z. Matějček, V. Bubleová a J. Kovařík ve své knize uvádí typologii projevů psychické deprivace. Tato část textu mě velice zaujala a byla jsem nucena přečíst si ji vícekrát.

Kolektiv autorů se zde zabývá chováním dětí různých věkových kategorií v jednotlivých formách zařízení tzv. kolektivní výchovy a rozlišuje několik typů vývoje osobnosti pod vlivem deprivace. Dovolím si tuto část textu citovat přímo bez jakékoli změny.

• „Typ „normokrativní“ či relativně dobře přizpůsobený. Jde o děti, které procházejí ústavním prostředím poměrně nejméně dotčeny. Dosáhly určité rovnováhy i v podmínkách podnětového ochuzení. Už na přelomu prvního roku si najdou v ústavu

„své místo“ a „své lidi“. Bývají to často tzv. miláčkové, na něž se soustřeďuje pozornost většiny vychovatelů – podněcující v dospělých citově kladnou odezvu. Jejich vyrovnanost v „chráněném“ prostředí ústavu je ovšem vratká a může se snadno zhroutit pod tlakem nezvyklých nároků života mimo ústav. Budiž řečeno, že dětí tohoto typu jsme v tzv. normálních dětských domovech nacházeli nejvíce – rozhodně více než 50%.

• Typ hypoaktivní či útlumový. Děti takto charakterizované reagují na ústavní prostředí snížením celkové aktivity, emoční apatií, nezájmem, oslabením funkční hodnoty podnětu, celkovým poklesem výkonu a učení i v jednoduchých úkolech.

Zaměřují se především na svět věcí a neosobních událostí. Mají-li své hračky, bývají spokojené – dovedou však být i agresivní vůči dětem, které je ruší. Vůči vychovatelům bývají „neúčastné“. Nejčastěji jde o děti, které si už do ústavní výchovy přinášejí určitou mentální retardaci, byť třeba lehkého stupně.

• Typ sociálně provokativní. Snaha po navázání sociálního kontaktu se u těchto dětí projevuje násilím, rušivým, provokujícím způsobem vůči vychovatelům a často agresivním chováním vůči druhým dětem, které jsou v daném případě jejich konkurenty v získávání citového příklonu dospělých. Jeví se jako mimořádné vzdorovité, dráždivé, „neovladatelné“ – jsou-li však s vychovatelem samy, bývají „jako vyměněné“, tj. přítulné a hodné. Navázání kontaktu s nimi bývá velmi obtížné. Mají tendenci vytvářet si „neúnosné“ životní situace. Takové děti bývají z tzv. normálních dětských domovů překládány do domovů se zvýšenou výchovnou péči, čili do zařízení víceméně nápravných.

• Typ charakterizovaný náhradním uspokojováním potřeb. Nedostatek podnětů z oblasti citové a sociální vede tyto děti k zvýšené snaze o získání podnětů z jiných oblastí, a to na nižší úrovni. Příznačné je přejídání, masturbace a jiné autoerotické aktivity, narcistická tendence, agresivita vůči slabším, šikanování, žalování, trápení zvířat apod. S těmito dětmi se setkáme nejčastěji v domovech se zvýšenou výchovnou péčí, mnohdy však i v dětských psychiatrických léčebnách, odkud se ovšem vracejí po málo úspěšné léčbě zpět do dětských domovů.“³⁸

Toto rozdělení mě donutilo zamyslet se a rozdělit si veškeré děti, které jsem z ústavních zařízení mohla poznat. Už u dětí, ke kterým je směřována tato bakalářská práce, tedy u dětí ve věku tří až pět let, je zřejmé do které ze skupin zapadají. Měla jsem možnost podívat se i do výchovného ústavu, kde jsou děti přesně podle třetího typu, tedy děti

38 Dříve citované dílo, str. 9,10.

drzé, agresivní, sprosté a nepřijímající téměř žádnou autoritu. Člověk by o nich tvrdil, že jsou to nevychovaní „spratci“, delikventi a mnoho dalšího. Je nutné se ale zamyslet, že oni za to, kým jsou, nemohou. To jaké dítě jednou bude, je ovlivněno již jeho prenatálním obdobím. Richard Jedlička ve své knize uvádí, že čím je žena v době těhotenství spokojenější, vyrovnanější a čím více podpory cítí jak z partnera, tak z nejbližšího okolí, tím láskyplnější schopnosti pak žena ve prospěch svých dětí má. Již z tohoto tvrzení je tedy zřejmé, že dítě, které nosí nespokojená, nemilovaná a věčně se stresující matka, bude jednou s největší pravděpodobností neukázněné a nestálé.

„Velmi svízelná situace nastává tam, kde nejenže je těhotná od počátku na všechno sama, ale k narození dítěte dojde dokonce v rozporu s ženiným přáním. Takovéto matky bývají navíc psychicky traumatizovány hostilní reakcí vlastní rodiny, případně posměchem či opovržením sousedů a okolí, jež je devalvuje a společensky ostrakizuje.

Pak se snadno vytvoří k novorozeněti vztah plný ambivalence a následná péče o ně může být jen lhostejně mechanická, málo uspokojivá či zcela zanedbávající.“³⁹

39 JEDLIČKA, Richard. Výchovné problémy s žáky z pohledu hlubinné psychologie. Vyd.

1. Praha: Portál, 2011, str. 42.