Zdroj: Pavelková a spol. 2009
EVA – ekonomická přidaná hodnota, CFROI – provozní návratnost investice, FCF – volné cash flow
Pří zkoumání výkonnosti podniku se vyvinuly dva rozdílné koncepty. Koncept zaměřený na vlastníky nebo akcionáře podniku, se nazývá shareholder value. Koncept pracuje s myšlenkou, že finanční prostředky lze získávat z finančních trhů a domácností. Tyto zdroje by měly být investovány do podniku v podobě akcií. Shareholder value vychází z anglosaského prostředí s vyspělými kapitálovými trhy, které mají za úkol monitorovat výkonnosti jednotlivých podniků za pomoci tržních cen akcií, díky čemuž mohou přesouvat kapitál akcionářů z méně výkonných podniků do výnosnějších.
Druhým z konceptů je Stakeholder value, jehož cílem je vytváření hodnoty pro všechny osoby, které jsou podnikem zainteresovány, mezi něž patří například vlastník, zaměstnanec věřitel, stát. Každý subjekt má odlišné uspokojení, ovšem jejich společným zájmem je dlouhodobě udržitelný progres a tvorba hodnoty společnosti. Vztahy těchto subjektů tvoří pak podnik jako takový. (Vodáková, 2016)
Každému ze stakeholderů podnik přináší různé uspokojení a je na každém zvlášť, aby si posoudil úspěšnost své investice.
1.2 Finanční výkonnost podniku
Ke klasickým ukazatelům finanční výkonnosti podniku se řadí výsledek hospodaření, konkrétně absolutní ukazatel hodnoty zisku, dále pak ukazatele rentability a cash flow.
Generace 1 Generace 2 Generace 3 Generace 4
„Zisková marže“ „Růst zisku“ „Výnosnost
21
1.2.1 Ukazatele zisku
Nejužívanější měření výkonnosti se provádí skrze ziskové ukazatele. Zisk nabývá několik podob.
EBITDA – zisk před úroky, zdaněním, odpisy a amortizací (Earnings before interest, taxes, depreciation and amortization)
Tento ukazatel je častým nástrojem především u amerických firem. Zde se odpisy dělí na dvě druhové skupiny, jedna se zabývá dlouhodobým hmotným majetkem (depreciation) a druhá dlouhodobým nehmotným majetkem (amortization). Mezi výhody této metody zajisté patří schopnost porovnání podniku, nezávisle na způsobu odepisování a zároveň možnost ohodnotit výkonnost organizace bez závislosti na investicích a odpisech s nimi spjatými.
EBIT – zisk před úroky a zdaněním (Earnings before interest and taxes)
Tento ukazatel je měřítkem provozního zisku před zdaněním a odečtení úroků. EBIT lze využít především na úrovni divizí podniku, pozornost je koncentrována na nárůst tržeb a nákladové řízení. Měření není ovlivněno druhem financování ani daněmi, soustředí se pouze na provozní výkonnost.
EBT – zisk před zdaněním (Earnings before taxes)
Toto měřítko obsahuje výši daně z příjmu z běžné i mimořádné činnosti. Hodnota EBT slouží vhodně ke srovnání organizací z různých zemí s odlišnou daňovou sazbou.
EAT – Zisk po zdanění (Earnings after taxes)
Zde můžeme mluvit o čistém zisku, který je pro vlastníka podniku nejdůležitějším ukazatelem tohoto typu, jelikož říká, z jaké částky peněz může být rozdělena hodnota mezi vlastníky, nebo akcionáře a zbylá část převedena do nerozděleného zisku. Výše a způsob rozdělení může mít velký vliv na spokojenost vlastníků. (Pavelková a spol., 2009)
Zisk po zdanění neboli čistý zisk ukazuje čistou ziskovost organizace. Tento údaj získáme z odečtení veškerých nákladů a daní z příjmů od výnosů společnosti. Čistý zisk často bývá označován jako „spodní řádek“, jelikož je uveden jako koncová hodnota informující o výsledku hospodaření za sledované období. (BDC, 2020)
22
Pro přehlednost jednoduché schéma viz obrázek níže.
Obrázek 2: Výpočet čistého zisku
Zdroj: Vlastní zpracování podle Pavelkové a spol., 2009
1.3 Uživatelé informací o výkonnosti
K tomu, aby pro nás mělo měření výkonnosti správnou vypovídající hodnotu, je nutné vědět, pro koho je měření určené. Je zapotřebí zvolit vhodný model, podle kterého se měřená skutečnost zobrazí. U modelu je důležité soustředit se na dvě základní vlastnosti, aby byl model redukcí skutečnosti a respektoval účel svého využití.
Mezi nejčastější chyby při sestavování modelů je přílišná snaha přiblížit se realitě, kdy dochází k nepřehlednosti modelu, zahlcení detaily a nízká či dokonce žádná znalost uživatele účelu modelu. (Wagner, 2009)
Hned na začátku je dobré si uživatele informací o výkonnosti rozdělit do dvou kategorií.
Podle Wágnera lze uživatele dělit na externí a interní a záleží na tom, jestli se jedná o vykonavatele nebo spoluvykonavatele aktivity, která je předmětem měření.
23
1.3.1 Externí uživatelé
Do skupiny externích uživatelů se řadí iniciátoři založení podniku, kteří se zasloužili o vznik organizace a její další existenci. Jedná se o osoby, které přinesly počáteční kapitál společnosti.
Dalšími uživateli jsou poskytovatelé finančních zdrojů podniku. Zde se jedná o menší poskytovatele zdrojů financování a věřitele.
Poskytovatelé práce, sem spadají všichni pracovníci od manažerských pozic, až po dělnické.
Nalezneme zde dodavatele ostatních zdrojů, sem spadají všichni dodavatelé mimo práce a financí. Jedná se především o dodavatele dlouhodobých aktiv.
Velkou skupinou jsou příjemci výsledků činnosti organizace. Mluvíme o odběratelích, zákaznicích a klientech, kteří odebírají finální produkty společnosti.
Konkurence spadá taktéž do této skupiny, ať už se jedná o přímou, která poskytuje stejný produkt, nebo nepřímou, oslovující stejnou skupinu klientů.
Za zmínku stojí také subjekty veřejné správy. Jedná se o subjekty státní správy, jako jsou finanční či statistický úřad, ale i místní samospráva, kterou může být obec. Tyto uživatele můžeme rozdělit také na ty, kteří si mohou vynutit informace ohledně výkonnosti a ty, pro které je poskytnutí informací dobrovolné.
V neposlední řadě se jedná o subjekty občanské společnosti, do které zařazujeme skupiny nevládních organizací zaměřených na životní prostředí, lidská práva apod.
Posledními uživateli jsou ostatní subjekty, kam patří organizace, které poskytují své služby zaměstnancům daného podniku a sídlí v okolí. (Wagner, 2009)
Hlavními důvody zájmu o informace ohledně výkonnosti organizace jsou:
- Rozhodování, zda zůstat ve vztahu ke společnosti.
- Vymáhání, kdy uživatelé vymáhají svá práva vůči podniku.
- Ovlivňování svých rozhodnutí na základě informací.
- Usměrňování chování.
- Porovnávání výkonnosti s jinými, například konkurenčními podniky.
(Wagner, 2009)
24
1.3.2 Interní uživatelé
Hlavní skupinou této třídy jsou orgány zajištující chod a správu organizace. Jedná se o manažery veškerých úrovní organizace. Existuje celá škála důvodu, proč tito řídící uživatelé potřebují informace o výkonnosti. Hlavním důvodem měření výkonnosti pro interní uživatele je udržení vysoké úrovně informovanosti pro řízení podnikové výkonnosti.
Důvody měření výkonnosti u interních uživatelů můžeme rozdělit do tří skupin, podle horizontu řízení, podle fází řídícího procesu a podle oblastí manažerské činnosti.
Horizont řízení organizační výkonnosti rozlišuje měření na informační podporu strategického, taktického či operačního řízení. Tento přístup klade důraz na strategickou rovinu. Cílem není měření strategie, nýbrž měření výkonnosti činností, které odpovídají strategii organizace.
Fáze řídícího procesu zahrnuje plánování, organizování a kontrolu. V první fázi plánování slouží informace o výkonnosti ke stanovení budoucího vývoje a hodnot. V organizační fázi jsou informace o potřebném vývoji kritériem pracovníků, kteří na základě nich provádí dané činnosti. Kontrolní fáze slouží k porovnání plánovaného vývoje se skutečnou realitou a dává nám zpětnou vazbu.
V oblasti manažerské činnosti informační se podpora dělí měření výkonnosti z hlediska rozhodování, plánování a učícím se procesům. V rozhodovacím procesu jsou zapotřebí informace o výkonnosti, které dopomohou ke správnému výběru z více variant. V procesu řízení je snaha o získání předem dané výkonnosti. Při řešení těchto problematik se manažer neustále učí a vyvíjí ve své činnosti.
Hranice mezi skupinami externích a interních uživatelů není zcela jednoznačná. Některé subjekty touto hranicí proplouvají, podle jejich současné činnosti. Manažer je nejvyšší interní uživatel řídící společnost, zároveň je ale i zaměstnancem tohoto podniku.
(Wagner, 2009)
25
2 Tradiční metody měření finanční výkonnosti
Druhá kapitola si dává za cíl věnovat se tématu tradiční metody měření finanční výkonnosti podniku, jehož součástí jsou vstupní informace pro tyto metody a jednotlivé analýzy. Jedním z hlavních cílů finanční analýzy je informovat podnik o celkové finanční situaci, která zahrnuje fakta o tom, zda je podnik patřičně ziskový, má vhodně zvolenou kapitálovou strukturu, využívá správně svá aktiva nebo zda je dostatečně likvidní a schopen splácet své závazky. (Knápková 2013)
K tomu, aby společnost docílila kvalitní finanční analýzy, je zapotřebí dodržení patřičných postupů a jednotlivých, po sobě jdoucích kroků finanční analýzy. Úplně na začátku je nutné, zjištění základní charakteristiky podniku, předmět činnosti, její strategie apod. Tyto informace můžeme hledat ve výročních zprávách, na webu společnosti či v jiných materiálech. Následujícím krokem by měla být analýza vývoje odvětví, ve kterém se podnik pohybuje. Následně vstupuje do dění horizontální a vertikální analýza, které jsou součástí analýzy absolutních ukazatelů. Tyto ukazatelé si kladou za úkol porovnávání výnosů a nákladů, dále se soustředí na rozbor rozvahy a její struktury a na analýzu zisku a toku peněz. Následující skupina je analýza rozdílových ukazatelů, zahrnující především čistý pracovní kapitál. Třetí skupinou ukazatelů jsou poměrové ukazatele, ve kterých můžeme najít rentabilitu, likviditu, zadluženost nebo aktivitu. Všechny tři skupiny ukazatelů čerpají především z účetních výkazů analyzované společnosti. Tyto metody sjednocuje analýza soustav ukazatelů, jejímž nejvýznamnějším zástupcem je pyramidový rozklad. Na základě poznatků z předešlých analýz je zapotřebí posoudit situaci podniku, její pozici na trhu a identifikovat problémy společnosti, které povedou k závěrečnému doporučení ke zlepšení finanční situace společnosti. (Knápková 2013)
26 Obrázek 3: Metody finanční analýzy
Zdroj: Vlastní zpracování podle Knápkové (2013)
2.1 Vstupní informace pro finanční analýzu a její význam
Celková kvalita finanční analýzy z velké části závisí na použitých zdrojích pro tuto analýzu a kvalitě těchto informací. Důležitost je kladena také na komplexnost, jelikož je nutné zachytit celkovou situaci společnosti. Základem dat k čerpání informací jsou účetní výkazy, jejímž základem jsou rozvaha, výkaz zisku a ztráty a výkaz cash flow. (Růčková 2019)
2.1.1 Rozvaha
Rozvaha je jedením z nejdůležitějších účetních výkazů. Tento dokument je součástí účetní závěrky. Výkaz informuje o majetku podniku, tedy o aktivech a o zdrojích jejich financování, čili o pasivech. Tyto informace rozvaha váže vždy k určitému datu. Z tohoto důvodu můžeme nalézt tři druhy rozvahy, zahajovací, která se sestavuje při založení podniku, počáteční, sestavená na začátku účetního období a rozvaha konečná, která se sestaví na konci daného období. Účetním obdobím se chápe 12 po sobě jdoucích měsíců, obvykle kalendářní rok. V praxi se můžeme setkat i s kratšími intervaly mezi jednotlivými rozvahami, vyplývá to z potřeb jednotlivých podniků. Rozvaha, díky svému časovému určení, může sloužit k porovnání různých období. Rozvaha hodnotí finanční situaci podniku.
(Průvodce MáDáti, 2021)
27
Rozvaha je někdy známa také pod pojmem bilance. Tento fakt vychází z podstaty rozvahy, která je založena na bilanční rovnici, suma aktiv se vždy musí rovnat sumě pasiv.
(Uctovani.net, 2017) Aktiva
Aktiva jsou majetkem společnosti. Snahou podniku je, aby tyto položky přinášely patřičný užitek. Užitku lze dosáhnout např. okamžitým prodejem cenných papírů nebo tím, že se majetek podniku podílí na výrobním procesu, a tím dochází přes hotové výrobky a uhrazené pohledávky k hotovosti. (Růčková, 2019)
Primární dělení aktiv je z pohledu doby jejich upotřebení, neboli likvidity, kdy první položkou jsou nejméně likvidní majetky až po nejvíce likvidní. Mluvíme o skupinách stálých aktiv a oběžných aktiv. Stálá aktiva se dále dělí na dlouhodobý nehmotný majetek, kam můžeme zařadit např. software podniku, dlouhodobý hmotný majetek, kam se řadí nemovitosti, auta, stroje atd. a dlouhodobý finanční majetek, kde nalezneme dlouhodobé půjčky, dlouhodobé investiční cenné papíry atd.
Oběžná aktiva zahrnují zásoby, kam patří zásoby materiálu, zboží, nedokončené výroby atd., pohledávky, které se dělí na dlouhodobé a krátkodobé a patří sem pohledávky z obchodních vztahů, za společníky, za zaměstnanci atd. Nalezneme zde i krátkodobý finanční majetek, kam spadají cenné papíry, ceniny, peněžní prostředky apod.
Dále součástí aktiv jsou pohledávky za upsaný vlastní kapitál a časové rozlišení aktiv, kam patří náklady a příjmy příštích období.
Pasiva
Pasiva se někdy označují za stranu zdrojů financování firmy. Strana pasiv není členěna z pohledu času jako aktiva, nýbrž podle vlastnictví kapitálu. Pasiva se tedy dělí na zdroje vlastní a zdroje cizí.
Vlastní kapitál
První složkou vlastního kapitálu je základní kapitál, který se skládá z vkladů společníků podniku. Další položkou je ážio a kapitálové fondy. Ážio představuje rozdíl tržní hodnoty akcie a nominální hodnoty. Následují fondy ze zisku, příkladem může být sociální fond pro zaměstnance. Dále sem spadá výsledek hospodaření minulých let, výsledek hospodaření běžného účetního období a rozhodnutí o zálohové výplatě podílu na zisku.
28 Cizí kapitál
Tato skupina se skládá z rezerv, které mohou být využity na daně, na důchody atd., a ze závazků, které se dále dělí na dlouhodobé a krátkodobé. Mezi dlouhodobé závazky patří vydané dluhopisy, dlouhodobé přijaté závazky, dlouhodobé směnky k úhradě, závazky z obchodních vztahů dlouhodobého rázu atd. Mezi krátkodobé závazky řadíme závazky k úvěrovým institucím, krátkodobé směnky k úhradě, krátkodobé přijaté zálohy, závazky z obchodních vztahů atd.
Stejně jako u aktiv i zde je časové rozlišení, tentokrát pasiv, kde můžeme nalézt výdaje a výnosy příštích období. (Růčková, 2019)
Rozvaha ke dni 31. 12. XXX
Aktiva Pasiva
A. Pohledávky za upsaný základní
kapitál A. Vlastní kapitál
B. Stálá aktiva Základní kapitál Dlouhodobí nehmotný majetek Ážio a kapitálové fondy Dlouhodobý hmotný majetek Fondy ze zisku
Dlouhodobý finanční majetek Výsledek hospodaření minulých let
C. Oběžná aktiva Výsledek hospodaření běžného účetního období
Zásoby Rozhodnuto o zálohové výplatě podílu na zisku
Pohledávky B. + C. Cizí zdroje
Krátkodobý finanční majetek B. Rezervy
Peněžní prostředky C. Závazky
D. Časové rozlišení aktiv Dlouhodobé závazky Krátkodobé závazky
D. Časové rozlišení pasiv Aktiva = Pasiva
Obrázek 4: Rozvaha
Zdroj: Vlastní zpracování podle Růčkové (2019)
Hlavní devízou rozvahy je její jasné časové určení k jednomu konkrétnímu dnu. Tento fakt můžeme brát jako plus z pohledu, že jasně a přehledně lze porovnávat jednotlivé rozvahy předcházejících období. Nevýhodou ovšem může být nedostatek takových porovnatelných
29
vzorků, v tomto případě by rozvaha nedokázala určit dynamičnost rozvíjení podniku a jeho vývoj v čase. Za další nevýhody rozvahy lze považovat nedostatečné zohledňování současné hodnoty aktiv a pasiv a v neposlední řadě nutnost použití odhadu k určení reálné hodnoty u některých rozvahových položek, jako jsou skutečná hodnota stálých aktiv, nadhodnocené pohledávky, či podhodnocené závazky. (Růčková, 2019)
2.1.2 Výkaz zisku a ztráty
Dalším účetním výkazem důležitým pro finanční analýzu je Výkaz zisku a ztráty, který můžeme najít také pod pojmem výsledovka. Tento dokument ukazuje hospodářský výsledek za sledované a minulé období. Stejně jako rozvaha je výkaz zisku a ztráty dle zákona o účetnictví součástí účetní závěrky, ovšem na rozdíl od rozvahy výsledovka zachycuje náklady a výnosy v určitém intervalu. Výsledovku tvoří pouze účty výnosové a nákladové a její forma je písemná. Výkaz se zpravidla sestavuje jednou za rok. Ovšem tento interval může být i kratší, podle potřeby společnosti. V rámci tohoto dokumentu je hlavním cílem zjištění, jaké konkrétní výnosové a nákladové položky se podílejí na výsledku hospodaření.
Výsledovka je důležitým ukazatelem hodnocení podnikové ziskovosti. Z VZZ lze vyjádřit několik stupňů výsledků hospodaření, a to z provozní činnosti, z finanční činnosti, za běžnou činnost, za účetní období a před zdaněním. Nejvíce vypovídajícím VH je výsledek z provozní činnosti, který ukazuje efektivnost hlavní činnosti podniku, dosahovat zisk.
(Růčková, 2019)
Nákladové účty jsou účtovány v páté účtové třídě v účetních skupinách 50 až 59 (50 – Spotřebované nákupy, 51 – Služby, 52 – Osobní náklady, 53 – Daně a poplatky, 54 – Jiné provozní náklady, 55 – Odpisy, rezervy, komplexní náklady příštích období a opravné položky provozních nákladů, 56 – Finanční náklady, 57 – Rezervy a opravné položky finančních nákladů, 58 – Mimořádné náklady a 59 – Daně z příjmů, převodové účty a rezerva na daň z příjmů). Výnosy se účtují v šesté účtové třídě, ve skupinách 60 – 69 (60 – Tržby za vlastní výkony a zboží, 61 – Změny stavu zásob vlastní činnosti, 62 – Aktivace, 64 – Jiné provozní výnosy, 66 – Finanční výnosy, 68 – Mimořádné výnosy a 69 – Převodové účty).
(iÚčto, 2020)
Velkým negativem u výsledovky je fakt, že zahrnuje pouze náklady a výnosy, nikoliv skutečné peněžní toky. Z tohoto důvodu je zapotřebí takový výkaz sestavit.
30 Akruátní princip
Pokud se podíváme na dnes již starší typy účetních výkazů, zejména pak na rozvahu a výkaz zisků a ztrát, setkáme se s principem akruátnosti. V tomto principu se zaznamenávají transakce do účetních knih a do účetních výkazů v období, k nim skutečně dojde, ne ovšem až po uskutečnění souvisejícího příjmu a výdaje. Jedná se o výkon spojený s výnosy a náklady. Není zde patrné, zda dochází k příjmům peněz v případě výnosů a k peněžním výdajům v případě nákladů. Mluvíme zde o hmotných tocích, které mohou ty peněžní provázet. Můžeme hovořit o jedné z důležitých vlastností podvojného účetnictví.
(Průvodce MáDáti, 2021)
2.1.3 Výkaz cash flow
Neméně důležitým zdrojem informací k finanční analýze je výkaz Cash flow. Cash flow pochází z anglických slov „cash“ čili peníze a slova „flow“ tok, mluvíme tedy o toku peněz podniku. Jedná se o rozdíl mezi peněžními příjmy a peněžními výdaji za námi stanovené období, na rozdíl od výsledovky, která se zabývá pouze výnosy a náklady. Tok peněžních prostředků je důležitý při řízení likvidity. Cash flow pojednává o pohybu peněžních prostředků a peněžních ekvivalentů za určité časové období. K sestavení výkazů Cash flow lze použít metodu přímou a nepřímou.
K sestavení peněžních toků pomocí přímé metody je zapotřebí veškerých příjmů a výdajů za dané období, které se od sebe odečtou. Jedná se o velice zdlouhavý proces, proto je častěji používána metoda nepřímá.
Obrázek 5:Schéma cash flow přímou metodou Zdroj: Pavelková a spol., 2009
Základem nepřímé metody je výsledek hospodaření. Nepřímá metoda pracuje s výnosy a náklady, které jsou transformovány na peněžní toky, čili na příjmy a výdaje. Náklad, který není výdajem se k VH opět přičte a naopak výnos, který není výdajem, se musí od VH odečíst. Výdaj, který není výnosem, se musí odečítat a příjem, jenž není výnosem přičítat, jelikož tyto hodnoty nejsou ve VH. (Pavelková a spol., 2009)
31
U celkového CF je nutné zajistit přehled veškerých operací, které peněžní prostředky zvyšují, i ty, které snižují. Veškeré pohyby Peněžních prostředků je nutné kategorizovat do těchto tří oblastí: provozní činnost, investiční činnost a finanční činnost. Peněžní tok lze sestavit porovnáním těchto oblastí.
CF = (P + I + F) = (KS - PS)
P - provozní činnost I - Investiční činnost F - Finanční činnost KS – Konečný stav PS – Počáteční stav
Provozní činnost je chápána jako běžná výdělečná činnost, popřípadě mimořádná. Jsou to veškeré činnosti, které nepatří do investiční či finanční činnosti. Do běžné činnosti spadají všechny operace související s hlavním předmětem podnikání, např. nákup zboží, surovin a materiálu, výroba a prodej výrobků, poskytování služeb atd. Investiční činnost je chápána jako veškerá činnost související s pořízením a vyřazováním dlouhodobého hmotného majetku, ale také zahrnuje činnosti, které souvisí s poskytováním úvěrů a zápůjček, ale nespadají do provozní činnosti. Do finanční oblasti spadají účetní případy ovlivňující velikost vlastního kapitálu, dlouhodobých a krátkodobých závazků.
2.2 Analýza absolutních ukazatelů
Finanční analýza má za úkol zkoumat finanční prostředí firmy. Jednou z metod finanční analýzy je analýza absolutních ukazatelů, která používá údaje bezprostředně z účetních výkazů. Tato metoda je velice choulostivá na srovnávání jiných podniků, jelikož u metody velice záleží na velikosti podniku. Jde ovšem o metodu, která umožňuje porovnání výsledků podniku s předcházejícími obdobími. Analýza absolutních ukazatelů zahrnuje horizontální a vertikální analýzu. (Business Info.cz, 2009)