Specifika hodnocení a přístup k žákům s SPU

Hodnocení a klasifikace patří mezi metody pedagogické diagnostiky, přičemž hodnocení je pojem nadřazený. Úkolem hodnocení je zjišťovat, posuzovat úroveň žáků a daném období. Hodnocení postihuje celou osobnost dítěte, je orientováno především na jeho kladné rysy. Je dlouhodobé. Jednou z forem a zároveň výsledkem je klasifikace.

Jinou formou hodnocení je pochvala, odměna, souhlas, vytyčení chyby, trest.

Hodnocení a klasifikace plní funkci motivační, kontrolní, výchovnou, diagnostickou, regulační a další (Zelinková, 2003,s.131).

Hodnocení a klasifikace žáků se specifickými poruchami učení je nedílnou součástí výchovně-vzdělávacího procesu. Je to činnost velmi specifická, náročná a klade zvýšené požadavky na učitele. Mělo by přispívat k tomu, aby děti úspěšně zvládly základní dovednosti a měly kladný vztah k příslušným činnostem. Hodnocení výsledků vzdělávání žáků se obecně řídí školským zákonem č. 561/2004 Sb., vyhláškou č. 48/2005 a č. 73/2005Sb. (novelizovanou vyhláškou č. 117/2011 Sb.).

Manuál pro tvorbu ŠVP ZV (2005) uvádí, že cílem hodnocení je poskytnout žákovi zpětnou vazbu, prostřednictvím níž získává informace, jak danou učební problematiku zvládá, jak dovede zacházet s tím, co se naučil, v čem se zlepšil a v čem ještě chybuje. Učitelé by měli zejména dbát na to, aby prostřednictvím hodnocení nedocházelo k rozdělování žáků na úspěšné a neúspěšné, schopné a neschopné.

Hodnocení by nemělo být zaměřeno primárně na srovnávání žáka s jeho spolužáky, mělo by se soustředit na individuální pokrok každého žáka, respektive na hodnocení naplnění předem stanovených požadavků.

Při respektování speciálních vzdělávacích potřeb lze doporučit u žáků, kteří se výrazným způsobem neliší od svých vrstevníků, číselnou klasifikaci, ve které jsou respektovány zvláštnosti těchto žáků. Klasifikace je jednou z forem hodnocení, její výsledky se vyjadřují stanovenou stupnicí. V souladu s cíli ŠVP by se měla zaměřovat

na široké spektrum projevů žáka v oblasti poznávací, praktické a hodnotové. Přístup vyučujícího by měl postihovat především pozitivní výkony žáka, a tím podporovat jeho motivaci k učení

Zákon č. 561/2004 sb., O předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) uvádí, že u žáka s vývojovou poruchou učení rozhodne ředitel školy o použití slovního hodnocení na základě žádosti zákonného zástupce žáka.

Výsledky vzdělávání žáka v jednotlivých povinných a nepovinných předmětech stanovených školním vzdělávacím programem a chování žáka ve škole a na akcích pořádaných školou jsou v případě použití slovního hodnocení popsány tak, aby byla zřejmá úroveň vzdělání žáka, které dosáhl zejména ve vztahu k očekávaným výstupům formulovaným v učebních osnovách jednotlivých předmětů školního vzdělávacího programu, k jeho vzdělávacím a osobnostním předpokladům a k věku žáka. Slovní hodnocení zahrnuje posouzení výsledků vzdělávání žáka v jejich vývoji, ohodnocení píle žáka a jeho přístupu ke vzdělávání i v souvislostech, které ovlivňují jeho výkon, a naznačení dalšího rozvoje žáka. Obsahuje také zdůvodnění hodnocení a doporučení, jak předcházet případným neúspěchům žáka a jak je překonávat. (Vyhláška č. 48/2005 Sb.).

Nejběžněji používané hodnocení pomocí klasifikace může být doplněno, či úplně nahrazeno hodnocením slovním, neboť toto dokáže lépe postihnout individuální pokrok každého žáka a poskytnout celistvější informace o silných a slabých stránkách jeho výkonu. Umožňuje rovněž hodnotit ty aspekty vzdělávání, které dosud předmětem hodnocení nebyly a jejichž hodnocení tradičními formami nedává dobrý smysl (např.

skupinovou práci). Kvalitní slovní hodnocení může být rovněž hodnotným východiskem pro rozhovor o výsledcích žáka s ním samotným a s jeho rodiči. Aby slovní hodnocení splnilo svoji informativní funkci a zároveň žákovi neublížilo, musí být dostatečně konkrétní a soustředit se výlučně na žákův výkon. Mělo by se soustředit na popis toho, co se žák naučil (co dokázal), eventuálně jaké nedostatky a jak by měl odstranit (Manuál ŠVP ZŠ).

Podstatné zásady hodnocení

 Na základě aktuální zprávy z vyšetření, provedeného PPP, SPC apod. seznámit všechny učitele, kteří dítě vyučují, se specifiky jeho poruchy – je nutné vycházet z aktuálního stavu každého konkrétního dítěte.

 Informovat o obtížích dítěte se specifickou poruchou i každého nového učitele, který případně třídu převezme během školního roku – zodpovídá třídní učitel, speciální pedagog, výchovný poradce.

 Ve spolupráci škola – rodiče – dítě vypracovávat a aktualizovat individuální vzdělávací programy, podle kterých se bude s dítětem skutečně pracovat.

 Vhodným způsobem vysvětlit ostatním spolužákům rozdílný přístup k hodnocení žáků se specifickou poruchou učení.

 Nezapomínat dávat možnost prožít pocit úspěchu i za snahu přesto, že vlastní práce, resp. její výsledek neodpovídá našim celkovým představám.

 Snažit se a vést všechny vyučující k tomu, aby hodnotili skutečné znalosti dítěte bez ohledu na SPU, aby je vědomí této poruchy neovlivňovalo v hodnocení dítěte.

 Ponechávat v běžných hodinách pomůcky, pomáhající ke kompenzaci jeho poruchy, a to i v písemných pracích.

 Dodržujme hlavní zásadu při hodnocení dítěte – hodnoťme je samotné a srovnávejme jeho dílčí úspěchy či nedostatky s jeho vlastní osobou, jeho možnostmi a schopnostmi – neprovádějme srovnání s ostatními spolužáky (Michalová,2008,s.114).

Rizika nesystémového přístupu zmiňuje Pokorná (2010,s.170), když uvádí že praktickým důsledkem tolerantního hodnocení podle směrnice ministerstva školství, aniž by se přistoupilo k jakékoli následné péči, jsou problémy na straně učitele i na připraveno pro život. A samozřejmě ve stejné, ba hlubší nevědomosti je i dítě, které pak může svou výlučnost – to že nemůže dostávat špatné známky – stejným způsobem využívat.