Hra

V předchozím textu bylo v různých obměnách použito slovo „hra“.

Sochorová (2011) ve svém článku popisuje hru jako víceúčelovou činnost, jež slouží k uspokojování řady různých potřeb dítěte a umožňuje jeho vývoj ve všech složkách přes duševní procesy, sociální vztahy až po citové prožívání dítěte.

Jako jeden z prvních, kdo si praktickou cenu hry uvědomil, bývá uváděn významný řecký filosof Platón, který ve svých „Zákonech“ zmiňuje i praktické rady, jak u dětí hru podněcovat. Další teoretické úvahy o hře a její podstatě, které nás dnes ovlivňují, se objevují (až na výjimky – J. A. Komenský, J. J. Rousseau, B. Fröbel), teprve v 19. století, kdy se obrací pozornost k dítěti v mnoha směrech.

21

Počátkem minulého století se her chopila především pedagogická psychologie.

Ta hru prezentovala jako aktivitu dětství a mládí, jež má průpravný charakter – teorie přípravy k životu. Asi nejrozšířenější je Schiller-Spencerova teorie, která vychází z přesvědčení, že děti si hrají především proto, aby se zbavovaly přebytečné energie.

Hru chápe jako ventilaci vnitřního přetlaku, jako projev vitality, jako plýtvání energií (Slepička, aj. 2011, s. 13).

Při hledání definice hry nalezneme mnoho pohledů a každý, kdo se nad tou problematikou někdy zamýšlel, přinesl svůj díl do nekonečné skládačky. Považujme to jako důkaz podporující vážnost „nevážných“ her. Autoři Maňák & Švec (2003, s. 126), Průcha (2009, s. 92–93), Hartl & Hartlová (2010, s. 187) a další se však v jednom často shodují – hra nás provází celý život a je důležitým prostředkem k osvojení základních činností u dětí ve školním věku, aby je později mohly rozvíjet.

1.2.1 Pohybové hry

Pohybová hra je specifickým druhem hry obecně. Chápeme ji jako záměrnou a uvědomělou organizovanou pohybovou aktivitu dvou a více lidí, v prostoru a čase, s předem dobrovolně dohodnutými a bezpodmínečně dodržovanými pravidly. Hra má účelný a souvislý uzavřený děj. Doprovází ji napětí, radost, vysoká motivace k činnosti, uplatnění známých dovedností, pohoda a často soutěživost. Jejím hlavním cílem je prožitek (Lehnert, 2014). Lze ji charakterizovat také jako současnou, soutěživou činnost dvou či více soupeřících stran, jež mají stejný cíl, k jehož dosažení používají stejné nebo společné prostředky (např. pomůcky, nářadí, náčiní).

Pohybové hry jsou doprovázeny intenzivními sociálními procesy ve skupině hráčů a vedou k uvědomování si vlastních možností i u jednotlivců. Jejich prostřednictvím se děti učí zvládat náročné situace a fungují tedy jako příprava na život. Hlubší smysl cvičení a pohybových her v TV lze vidět v následujících bodech:

• pomáhají zvyšovat sebedůvěru, ale i důvěru k ostatním lidem,

• podporují komunikaci a spolupráci, učí ohleduplnosti a odpovědnosti,

• rozvíjejí psychomotoriku, tělesné schopnosti a zvyšují tělesnou kondici (Neuman 2000, s. 19).

22

Proč zařadit pohybové hry do výuky gymnastiky? Jak již bylo zmíněno, gymnastika patří ke sportům, které jsou obecně považovány za obtížné a žáci z nich mají respekt podobně jako např. z matematiky. Mimo jiné je to i tím, že gymnastika je podobně jako atletika nejčastěji spojována s testováním kondice dětí. Učitelé by si měli položit otázku, proč testují kondici dětí, a pokud je odpověď „Jen za účelem klasifikace“, navrhuje Armstrong & Welsman (2000, p. 257), že udělají lépe budou-li se zabývat problémem sedavého životního stylu mladých lidí.

Důležitost prožití příjemných zážitků z tělesné aktivity v dětství byla podpořena několika studiemi a TV na ZŠ je k tomu důležitým prostředníkem. Přestože by poskytování obsahu s vysokou mírou aktivity mělo být důležitou součástí hodin TV, je mnohem důležitější vybudovat u dětí základ motorických dovedností a zpříjemnit jim zážitky z rané činnosti, aby se tím podpořila jejich budoucí účast (Armstrong & Welsman 2000, s. 255).

1.2.2 Gymnastika a hra

Svatoň (1995, s. 4) ve své knize píše, že gymnastika je gramatikou lidského pohybu. Učí člověka skládat jednodušší pohyb do komplexnějších celků a obvykle při tomto procesu nebývá mnoho zábavy. Často k tomu chybí podnět. Někdy se nedostává úspěchu, což vede ke ztrátě motivace. M. Tyrš v roce 1871 napsal do časopisu Sokol, že tělocvik není vždy kratochvilnou činností. A přesto je tato gramatika pohybu pro člověka potřebná. Působí na přímé držení těla, na obratnost, jako schopnost učit se zacházet se svým tělem a tvořivě rozvíjet pohyb. Je dána potřebou být silný, pohyblivý, vytrvalý a rychlý.

Dítě se učí nápodobou. Učí se rádo v příjemném prostředí barev, rytmické hudby a pochval. Kladné posilování jeho pohybových, rozumových a citových reakcí prodlužuje dobu trpělivosti s prvními pokusy. Školí realita však ne vždy na dítě patřičně působí. Tělocvičny jsou malé a je jich málo, nářadí a náčiní je „šedivé“, učitelé ne vždy mají speciální tělovýchovné vzdělání.

Ne vše lze ovlivnit ze dne na den, ale to, aby se učitel v náročném sledu úkolů na chvíli zastavil a zamyslel nad tím co, a především jak bude vyučovat, je v našich

23

silách. Gymnastika není hrou, ale herní motivací se může inspirovat (Svatoň 1995, s. 4).

Jedno staré pedagogické moudro říká „Prvním a předposledním úkolem pedagoga je vyvolat zájem.“ Další tvrdí „Škola není pracovní tábor.“ Děti ke svému vývoji potřebují mnoho různých podnětů, které si mohou „osahat“, vyzkoušet, prozkoumat. Přitom není ideální nátlak ze strany dospělých typu „musíš“, „nesmíš“

atd., který je může odradit nebo vyvolat strach. V gymnastice je to podobné jako v ostatních oblastech. Pokud se nám podaří děti zaujmout a podnítit v nich zvědavost o danou činnost, můžeme tím u nich snáze dosáhnout i lepších výsledků a z toho důvodu je hra ideálním řešením. Je to nenásilná forma výuky, kdy děti používají gymnastické nářadí a náčiní, snaží se podat dobrý výkon, ale zároveň se minimalizuje strach z toho, že je bude někdo hodnotit (Perič 2004, s. 9-10).

Někteří učitelé však mohou namítnout „Ale pokud si budou jen hrát, nic se nenaučí.“ Perič (2004, s. 10) s tím částečně souhlasí, avšak namítá, že v dlouhodobé sportovní přípravě má sice „seriózní“ tréninková činnost své místo, je na ní však dostatek času v pozdějším věku a s dostatečným množstvím zkušeností. Většina sportovních činností je potřeba začínat hrou a onu „seriózní tréninkovou činnost“

dávkovat postupně.

24

Obrázek 1: Množství her v tréninkové přípravě v závislosti na čase, Zdroj: PERIČ 2004, s. 10.

1.2.3 Výběr pohybové hry

Jakou pohybovou hru s žáky hrát? Než si vyučující tuto otázku zodpoví, musí vzít v úvahu všechny okolnosti, které pohybová hra vyžaduje, a zohlednit i potřeby žáků a dostupné podmínky. Mazal (2014) upozorňuje na to, že školní TV klade na výběr pohybové hry protichůdné požadavky:

• aby byla hra pro všechny žáky srozumitelná, ale její byl výklad krátký,

• aby žáky vhodně zatížila, ale nejslabší nebyli vyloučeni jako první,

• aby hra žáky motivovala k činnosti, ale použili jen jednoduché pomůcky,

• abychom mohli ukončit hru kdykoliv, ale všichni žáci byli uplatněni.

Tyto a někdy i další požadavky nám ve školní TV do značné míry limitují výběr pohybové hry.

25

Při výběru pohybové hry a před její realizací by měl učitel vzít v úvahu několik aspektů. Především nejdůležitější je učitel nebo vedoucí hry. Na něm záleží, jakou hru zná, také na jeho zkušenostech a znalostech, na organizačních a komunikačních schopnostech a dovednostech. Pohybová hra by měla navazovat na předcházející činnosti, být v souladu s celkovým záměrem hodiny TV a učebních osnov. Obsah hry by měl odpovídat úrovni dovedností a věku hráčů, jejich psychomotorickým schopnostem a dovednostem, počtu, podmínkám pro hru a hernímu prostoru.

Pohybová hra musí být pro všechny hráče a pokud pravidla hry umožňují vyloučení, měli mít hráči po dočasném vyloučení možnost návratu. Často je charakter hry ovlivněn kvalitou náčiní a pomůcek, proto je třeba použít vhodné pomůcky.

Organizace, popis hry a pravidla by měla být co nejstručnější a zároveň srozumitelná.

Musí žáky motivovat. Nezáleží na tom, zda kooperací či soupeřením. Podmínky musí všichni účastníci znát a akceptovat, včetně vedoucího a rozhodčího. Pravidla hry také musí umožnit, aby vyhrál kdokoliv. Pokud je vzhledem k věku hráčů či složitosti hry potřebná ukázka, je důležité ji předvést. Výklad každé složitější nebo neobvyklé hry by měl probíhat ve tvaru (či formaci) podobném budoucí hře. Ve hře bychom měli mít možnost některé hráče různě zatížit. Pokud se vybraná hra nepovede. Je nutné nenechat se tím zaskočit a pohotově vybrat další hru, kterou máme připravenou. Naprostou většinu pohybových her lze upravit tak, že je možné je využívat v několika částech hodiny. Hodnocení aktivit hráčů i zhodnocení hry hráče uspokojuje. Nepřímo zdůrazňuje důležitost realizované aktivity a motivuje k další hře. Bezpečnost hráčů je vždy na prvním místě (Mazal, 2014).