#BLBMÈDzTLÈ QSÈDF
4UVEJKOÓ QSPHSBN # o %FTJHO
4UVEJKOÓ PCPS 3 o %FTJHO QSPTUDzFEÓ
"VUPS QSÈDF 5PNÈÝ 6IMÓL
7FEPVDÓ QSÈDF QSPG .HS +BSPTMBW #SBCFD
#BDIFMPS UIFTJT
4UVEZ QSPHSBNNF # o %FTJHO
4UVEZ CSBODI 3 o &OWJSPONFOUBM %FTJHO
"VUIPS 5PNÈÝ 6IMÓL
4VQFSWJTPS QSPG .HS +BSPTMBW #SBCFD
PSJHJOÈMFN [BEÈOÓ
#ZM KTFN TF[OÈNFO T UÓN äF OB NPV CBLBMÈDzTLPV QSÈDJ TF QMOǔ W[UB
IVKF [ÈLPO Ǐ 4C P QSÈWV BVUPSTLÏN [FKNÏOB f o ÝLPMOÓ EÓMP
#FSV OB WǔEPNÓ äF 5FDIOJDLÈ VOJWFS[JUB W -JCFSDJ 56- OF[BTBIVKF EP NâDI BVUPSTLâDI QSÈW VäJUÓN NÏ CBLBMÈDzTLÏ QSÈDF QSP WOJUDzOÓ QPUDzFCV 56-
6äJKJMJ CBLBMÈDzTLPV QSÈDJ OFCP QPTLZUOVMJ MJDFODJ L KFKÓNV WZVäJUÓ KTFN TJ WǔEPN QPWJOOPTUJ JOGPSNPWBU P UÏUP TLVUFǏOPTUJ 56- W UPNUP QDzÓ
QBEǔ NÈ 56- QSÈWP PEF NOF QPäBEPWBU ÞISBEV OÈLMBEǾ LUFSÏ WZOB
MPäJMB OB WZUWPDzFOÓ EÓMB Bä EP KFKJDI TLVUFǏOÏ WâÝF
#BLBMÈDzTLPV QSÈDJ KTFN WZQSBDPWBM TBNPTUBUOǔ T QPVäJUÓN VWFEFOÏ MJUFSBUVSZ B OB [ÈLMBEǔ LPO[VMUBDÓ T WFEPVDÓN NÏ CBLBMÈDzTLÏ QSÈDF B LPO[VMUBOUFN
4PVǏBTOǔ ǏFTUOǔ QSPIMBÝVKJ äF UJÝUǔOÈ WFS[F QSÈDF TF TIPEVKF T FMFL
USPOJDLPV WFS[Ó WMPäFOPV EP *4 45"(
%BUVN
1PEQJT
Poděkování:
Rád bych poděkoval vedoucímu mé práce prof. Mgr. Jaroslavu Brabcovi za rady, které mi udělil, jak během mé bakalářské práce, tak za dobu celého mého studia.
Abstrakt:
Ve své bakalářské práci se zabývám divadelní scénou hry Dávno, dávno již tomu… Zpráva o pohřbívání v Čechách, která pojednává o životě a vztahu k monarchii Boženy Němcové.
Jedná se o hru, inscenovanou v 70. letech minulého století v bytovém divadle manželů Vlasty Chramostové a Stanislava Miloty.
Toto téma jsem si vybral především proto, že mi není lhostejný politický vývoj v naší zemi a vážím si hrdinů, co i přes represi poukazovali na útlak lidu.
Práce obsahuje informace o bytovém divadle samotném a jeho historii, o životě autora hry, herců, ale i hlavní postavě Boženě Němcové. Veškeré mnou nasbírané informace jsem využil pro výstavbu své scény, která je mou výslednou prací.
Abstract:
In my thesis I am rebuilding scenography of theater play „Dávno, dávno již tomu..., Zpráva o pohřbívání v Čechách“, which is about life and relationship between monarchy and Božena Němcová. Theater play was played in 70’s of the 20th century in flat of Mrs. Chramostová and Mr. Milota, living’s room theatre.
I care about politic status of our country and I respect heroes, which were pointing out oppression of humans.
Thesis contains informations about Living’s room theatre and its history, facts about life of author of theatre play, actors and real life of main character. All informations what I had collected, I used to rebuild scenogrpahy of that theatre play, which is my final project.
Klíčová slova
Bytové divadlo, Vlasta Chramostová, Stanislav Milota, Božena Němcová, světlo, scénografie, Dávno, dávno tomu již...
Keywords
Living’s room theatre,Vlasta Chramostová, Stanislav Milota, Božena Němcová, light, scenography, Dávno, dávno tomu již...
Obsah
1.Obsah 4
2. Úvod 6
3. Analýza 7
3.1. Bytové divadlo 8
3.1.1 Všechny krásy světa 9
3.1.2 Bít se pro Ano a pro Ne též se bít 9
3.1.3 Play Macbeth 10
3.1.4 Dávno, dávno již tomu… Zpráva o pohřbíváni v Čechách 11
3.2. Vlasta Chramostová a Stanislav Milota 13
3.2.1 Věra Chramostová 13
3.2.2 Stanislav Milota 14
3.3 Život Boženy Němcové 15
3.2.1 Ranný život Boženy Němcové 15
3.2.2 Syn Hynek 15
3.2.3 Vztah mezi Boženou Němcovou a monarchií 16
3.4 František Pavlíček 17
3.4.1 Život 17
4. Dávno, dávno již tomu… 18
4.1 Rozbor děje 18
4.1.1 Cesta za Hynkem, nemocnice 18
4.1.2 Rozhovor s Johannou 18
4.1.3 Vzpomínky na milence a dospívání 18
4.1.4 Pohřeb Borovského a rozhovor s Šulcem 20
4.1.5 Dialog s manželem 20
4.1.6 Vnitřní monolog 21
5. Koncept 22
5.1 Myšlenka projektu 22
5.2 Prvky 23
5.2.1 LED trubice 23
5.2.2 Stěny pokoje 24
5.2.3 LED světelné zdroje pro tři stěny 26
5.2.4 Závěsný systém pro LED trubice 26
5.3. Scénografie 27
5.3.1 Obraz 1. 27
5.3.2 Obraz 2. 30
5.3.3 Obraz 3. 32
5.3.4 Obraz 4. 37
5.3.5 Obraz 5. 40
6. Závěr 42
7. Seznam zdrojů 44
8. Seznam obrazových příloh 45
9. Přílohy 46
2. Úvod
Svoboda je komodita, která se musí chránit. Je to symbol neutlačovaných států a prvek civilizované doby. Občan svobodné země je člověkem šťastným, neboť on je strůjcem svých rozhodnutí a pánem svých myšlenek.
Je-li volnost a individuální názor potlačen politickou represí dané doby, stává se život v takovém prostředí smutným.
Inscenace Dávno, dávno již tomu… autora Františka Pavlíčka, mě přivedla na cestu snahy vytvořit scénografii pro tuto bytovou hru. Hra vyobrazuje Boženu Němcovou jakožto spisovatelku, vedoucí boj s morálkou a monarchií. Hledáním a načítáním knih a textů, popisujících 60., 70. a 80. léta, jsem se blíže seznámil s prostředím, které bylo pro mnoho statečných lidí místem nesnesitelným a pouhá existence a otupělost „přežití“ je dovedla do bodu, kdy se metaforickým prstem snažili poukázat na bezpráví a hloupost své doby.
Hlavním symbolem bytového divadla paní Chramostové, byla jednoduchost prostředí jako takového, důvody jsou převážně spojené se snadnou „likvidací“ scénografie z důvodů návštěvy místa statní bezpečností.
Ve své práci jsem jednoduchost vnímal jako výchozí bod. Bylo pro mě důležité vytvořit pro danou hru obdobné zázemí, postavit scénografii na výchozí filozofii původní inscenace.
Pilíři mé práce jsou prvky, které utvářejí obsahovou a formální stránku scény. Jedná se o světla, prvek vytvářející emocionalitu. Světla coby průvodce prožitky hlavní postavy ve scéně. Dále se osvícení stává propojením se Stanislavem Milotou a zachováním myšlenky využití kontrastu, stínů a přechodů.
Prostor jako takový měl u bytového divadla stěžejní význam, samotná návštěva bytu v blízkosti Národního muzea, byla pro diváky riskantním zážitkem i vyjádřením názoru.
Ovšem emoce, která doprovázela diváky při sledování her bytového divadla, režimem klasifikovaných jako protistátní aktivita, byla silnější než strach.
Pro mou práci je dále podstatnou barva. Možnostem propojit prostor se světlem a podpořit smysly a narativ, jsem věnoval podstatnou část své pozornosti během vytváření scénografie.
3. Analýza
V teoretické části své práce přibližuji čtenáři dobu a kontext bytového divadla, představuji osoby, figurující v bytovém divadle, jeho zakladatele, herce i návštěvníky. Dále pak sleduji samotnou postavu povídky, Boženu Němcovou, ústřední motiv Pavlíčkovy hry. Veškeré informace uvedené v teoretické části pro mě byly stěžejní inspirací k pochopení a vytvoření samotné scény.
V neposlední řadě se zmiňuji o barvách po technické i emoční stránce. Hlavním zdrojem načerpaných informací pro mě byly dvě knihy. První z nich Smyslově-morální účinek barev Johanna Wolfgang von Goethe a The elements of colo Johannes Ittena.
První ze zvolených knih se mi stala inspirací klíčovou. Dopomohla mi porozumět psychologii barev a ukázat tak možnost, jak o barvách přemýšlet a jak je pozorovat
v prostředí kolem nás. Z knihy příliš necituji, vytvořil jsem na jejím základě vlastní rámec, který ve své práci využívám k co nejvíce objektivnímu a zobecněnému náhledu na barvu.
Druhá kniha pro mě byla technickým vodítkem, nastavil jsem její pomocí logiku, s kterou jsem barvy používal a aplikoval.
3.1 Bytové divadlo
Poslední hereckou příležitostí paní Vlasty Chramostové bylo roční hostování v Západočeském divadle v Chebu, než jí byla umělecká činnost zakázána.
Její frustrovaná touha po divadle jí přivedla k nápadu začít hrát pro své přátele v bytě, kde bydlela se svým manželem Stanislavem Milotou.
Sama definuje „bytové divadlo“ jako „experiment zaměřený ke koncentrovanému, chudému divadlu, které nepotřebuje nic – jen samo sebe“ a jeho hlavní význam spatřuje v tom, že: „jsme dělali umění svobodně a výhradně podle vlastních představ“. A k atmosféře v publiku připodotkne „Vstupenka nebyla za peníze, ale za odvahu“.
Pojem „divadelní opozice", je analogickým pojmem politická opozice a označuje jím
divadelní aktivity spjaté s disidentskou subkulturou, jak se formovala a rozvíjela v období tzv.
normalizace.
Obrázek 1: Bytové divadlo 4. října 1976
Zdroj: http://www.theatre-architecture.eu/res/archive/063/007379.jpg?seek=1270552135
1 Voráč, Jiří. Divadlo a disent. Příspěvek k dějinám české divadelní opozice 1970-1989. In Otázky divadla a filmu. Sborník prací Filosofické fakulty Q1. Brno: Masarykova universita v Brně, 1998. s. 23-46.
3.1.1 Všechny krásy světa
První uvedené představení se uskutečnilo 4. října 1976, jednalo se o dílo napsané Jaroslavem Seifertem, českým básníkem, literárním autorem a držitelem Nobelovy ceny.
Původně se měly slavit Narozeniny pana Seiferta, tato oslava se myšlenkou připisuje dramatikovi Pavlu Kohoutovi.
Paní Chramostová byla vyslána do bytu básníka, aby zjistila, zda autor s večírkem souhlasí a co on osobně by si přál slyšet během večera. Při této příležitosti obdržela rukopis knihy Všechny krásy světa: příběhy a vzpomínky.
S pomocí Luboše Pistoriuse posléze vybrali části textu a upravili ho pro scénické čtení v jejich bytě. Celý program trval přibližně dvě hodiny a jeho poslední částí byla báseň To nejhorší mám za sebou ze série Morový sloup.
Publikum se skládalo z velké části z disentu, pozváno bylo kolem 30 hostů. Pan Seifert se bohužel nemohl oslavy účastnit, a tak poslal na událost svojí dceru. Celý večer vzbudil takový ohlas, že se stal jedním ze základních kamenů, které utvořili z bytového divadla tradici.
Všechny krásy světa byly dvacetkrát reprízované a byly uvedeny i v Brně a Olomouci.
Na této události můžeme vidět jaký mravní a humanitní přesah tyto návštěvy bytového divadla měly. Díky veliké účasti z řad disidentů se dá říci, že se jednalo o první
protikomunistický vzdor, který sehrál integrující roly.
3.1.2. Bít se pro Ano a pro Ne se též být
Apel je původně povídka napsaná polským autorem Jerzym Andrzejewskim. Je to kniha popisující život v koncentračním táboře v Osvětimi. Apelplatz, jinými slovy nádvoří v koncentračních táborech, kde jsou vězni shromažďováni a hromadně trestáni a zabíjeni.
Chramostová v daném textu cítila silnou analogii s tím, co zažívali oni sami, jako signatáři Charty 77 v procesu odehrávajícím se na podzim 1977.
Premiéra této inscenace se uskutečnila 3. Prosince 1977. Majitelka bytu si ve hře přisvojila hned tři role, a to roli herečky, autorky textové koláže a režisérky. Hra měla název Apelplatz II s podtitulem “Bít se pro Ano a pro Ne se též bít”.
Představení mělo přes dvacet repríz. Hrálo se jak v Praze, tak v Brně.
3.1.3 Play Macbeth
Nápad tuto hru zinscenovat v bytovém divadle měl jako první Pavel Kohout. Po shlédnutí Apelplatzu II, ho překvapila možnost inscenovat hru pouze textem a herci. Bez použití dividend scény, ale zároveň dodání většího důrazu na samotná slova a poselství.
Původní Shakespearova hra byla upravena na dva hlavní herce, a to Chramostovou (Lady Macbeth) a Landovského (Macbeth). Dále se inscenace účastní Tereza Kohoutová Bučková, písničkář a autor hudby této hry Vlastimil Třešňák a sám Kohout, který některé role cituje.
Obrázek 2: Hra Macbeth, paní Chramostová
Zdroj: http://www.theatre-architecture.eu/res/archive/071/008240.jpg?seek=1271526244
Tato hra byla poprvé uvedena 13. Července 1978. Byla také zaznamenána Stanislavem Milotou na filmový materiál a propašována do Rakouska, kde byla vysílána státní televizí ORF.
Během doby představení této hry, se začala státní policie aktivně zajímat o bytové hry a navštěvovat byt odpůrců politického systém. Proběhla řada prohledání a kontrola diváků a návštěvníků bytu.
Po zásahu roku 1978 v byte Ivana Havla se hra přestala hrát z důvodů bezpečí a ochrany lidí, kteří se událostí účastnili.
3.1.4 Dávné, dávno již tomu…- Zpráva o pohřbíváni v Čechách
Po roce 1979 herci, kteří v Play Macbeth hráli, emigrovali do ciziny a František Pavlíček napsal pro herečku Chramostovou monodrama.
Obrázek 3: Dávno, dávno již tomu…
Zdroj: http://img.ceskatelevize.cz/program/porady/29332/foto09/01.jpg?1479285730
Povídka popisuje příběh Boženy Němcové, české spisovatelky a národní obrozenkyně. Žena, která bojovala za své postavení ve společnosti a snášela tyranii svého okolí, jak ze strany policie a státu, tak ze strany svých kamarádů a známých, kteří se k ní pomalu začali otáčet zády v momentě, kdy se nebála říci svůj názor nahlas.
Její příběh je spojen s pohřby jejího prvorozeného syna, ke kterému měla velice intimní vztah, a po kterém přišla na její osobnost silná policejní a státní represe. Dále s pohřbem Havlíčka Borovského a jejím vlastním.
V této postavě je možno nalézt mnoho společného s herečkou, která jí nechává znovu ožit mezi stěnami jejího vlastního bytu.
Hra byla režírovaná Lubošem Pistoriem a premiéru si odbyla 25. prosince 1979.
Proběhla řada představení, ale policejní a politický tlak narůstal a bylo těžší a těžší pořádat tyto večery. Poslední představení proběhlo 25. ledna 1980, kdy policie vtrhla do bytu a zatkla dva diváky, mluvčího Charty 77 ing. Rudolfa Baťku a fotografa Ivana Kyncla. Po tomto aktu šikany se Chramostová rozhodla v bytovém divadle a představeních nepokračovat. Dokud se zajímali o herce, byla míra únosná, jakmile ovšem začali utlačovat diváky a účastníky, stala se míra odpovědnosti vysoká.
Bytové divadlo trvalo celkem 4 roky, úspěšně odehrálo kolem sedmdesáti představení a uvedlo čtyři inscenace.
Obrázek 4: Silueta Chramostové ve hře Dávno, dávno již tomu
Zdroj: http://img.ceskatelevize.cz/program/porady/29332/foto09/06.jpg?1479285730
3.2. Vlasta Chramostová a Stanislav Milota
3.2.1. Vlasta Chramostová
Vlasta Chramostová se narodila 17. listopadu 1926 v Brně. Dětství prožila v obci Skryje u Moravského Krumlova. V letech 1941 – 1945 studovala brněnskou Státní konzervatoř pod vedením profesorů Rudolfa Waltra a Zdeňky Gräfové.
Po škole krátce působila ve Svobodném divadle v Brně a Městském divadle v Olomouci. Zpět do Brna se vrací, když získává angažmá v Národním divadle Brno, odkud později, v roce 1950, odchází do pražského Divadla na Vinohradech, toho času Divadla Československé armády.
Na Vinohradech se zhostila řady velkých rolí, například rolí Roxany ve hře Cyrano z Bergeracu nebo Marie Stuartovny. Vybudovat v padesátých letech kariéru znamenalo přikývnout komunistické ideologii, Chramostová tak na Vinohradech začínala rolí Leninovy sestry Olgy ve hře Rodiny I. Popova. Po procesu s Rudolfem Slánským se Chramostová se svým prvním manželem, zarytým komunistou Milošem Pavlincem, dostávají do hledáčku komunistického aparátu.
Chramostová si nicméně udržela divadelní angažmá a prosazovala se nadále také ve filmu.
Čím více je Chramostová vidět, tím agresivněji na ni doráží tajná policie, které v listopadu 1957 po rozpadu prvního manželství s Pavlincem podléhá a podepisuje spolupráci s StB pod krycím jménem Klára. Ve svých memoárech reflektuje toto období následovně: „Mefisto mi podstrčil čtvrtku čistého papíru a půjčil plnicí pero,“ píše. „Protože jsem chtěla být slavná, chtěla jsem bez překážek uplatnit všechny svoje schopnosti, které se mi přes velký úspěch zdály ještě nevyužity, chtěla jsem se někdy dostat do ciziny, cestovat, poznat svět, vydělat si nějaké peníze, ne pořád počítat každou korunu, půjčovat si, někoho živit. Chtěla jsem být taky jednou šťastná“.
Pocit kýženého štěstí – stoupající sláva a život po boku nového partnera Konráda Babraje – však ukončuje rodinná tragédie – smrt jejich čtyřletého syna při autonehodě. Vlasta
Chramostová je hospitalizována na psychiatrii, divadlo, ani film však neopouští. Při natáčení filmu Spadla s Měsíce v roce 1961, se seznamuje se svým životním partnerem Stanislavem Milotou.
3.2.2 Stanislav Milota
Stanislav Milota se narodil 9. března 1933 v Praze do chudé dělnické rodiny. Po nezdařilém pokusu o přijetí na Střední umělecko-průmyslovou školu se v letech 1948 – 1951 vyučil na Barrandově filmovým laborantem a zároveň absolvoval grafickou školu. Po návratu
z vojenské služby u Československého armádního filmu získává místo druhého kameramana na Barrandově, kde v roce 1963 debutuje filmem režiséra Ivo Nováka Na laně. Poté natočil několik krátkých filmů s režisérem Vladimírem Sísem, například Koncert nebo Malé hry.
Během příjezdu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, natočil množství dokumentárních záběrů, v lednu 1969 potom dokumentoval pohřeb Jana Palacha. Jeho posledním
celovečerním snímkem byl Spalovač mrtvol Juraje Herze v roce 1968, který je také nejzásadnějším filmem Milotovy kariéry.
3.3. Život Boženy Němcové
3.3.1. Ranný život Boženy Němcové
Božena Němcová se narodila roku 1820 ve Vídni, dívčím jménem Barbora Panklová, prožila dětství i dospívání v ratibořickém údolí u České Skalice na panství kněžny Zaháňské.
V sedmnácti letech se Němcová provdává za úředníka finanční stráže Josefa Němce, pyšného vlastence. Dvě naprosto odlišné povahy – idealistická Němcová, která vyžadovala
porozumění a vřelý cit a Němec, starý, odměřený muž, roztrpčený státní službou – ani nemohli mít šťastné manželství.
V padesátých letech se nejen hmotná situace rodiny nadále zhoršovala, problémy
v manželství začali hraničit s neúnosností. Rodinné neštěstí vyvrcholilo úmrtím milovaného syna Hynka.
3.3.2 Syn Hynek
Hynek Němec zemřel 19. října 1853. Božena Němcová se po dobu Hynkovi nemoci zdržovala v Balašských Ďarmotách poblíž Nových Zámků, kde pobývala s manželem a mladšími dětmi. Starší synové Karel a Hynek bydleli v Praze, u Boženina přítele Františka Šumavského. V období, kdy byli manželé Němcovi vyšetřováni státními orgány pro podezření z revolucionářské činnosti, byla korespondence mezi Prahou a Ďarmotami zadržena. Z torza dochovaných dopisů je zřejmé, že Boženu Němcovou bolestně soužila vážnost Hynkova onemocnění. Když se Němcová dozvěděla o povážlivém zhoršení synova zdravotního stavu, vypůjčila si peníze na cestu a přispěchala do Prahy, kam dorazila dva dny před Hynkovou smrtí, 17. října. Vyčkala s ním do konce u smrtelné postele.
Přestože Hynek byl patnáctileté dítě, jeho pohřeb se neodehrál v komorně diskrétní atmosféře.
Vzbudil pozornost veřejnosti, ale i policejních a úředních orgánů. Rodina Němcova byla podezírána z pořádání pohřbu demonstrativního charakteru. Hynkovo pozůstalé okolí se totiž stávalo ze samých kontroverzních osobností – horliví účastníci revolučních nepokojů matka Božena a otec Josef, Hynkův domácí, vlastenec Josef Šumavský, ale také ředitel Hynkovy škol, libretista Josef Wenzig. Pochybní korespondenční cenzury, která fatálně pozdržela informace o Hynkově zdravotním stavu, byla největším strašákem státních úředníků. Boženu Němcovou tak sledovali hlavně proto, aby se o jejich skandálním zásahu nerozpovídala na
veřejnosti pomlouvačně. Vyšetřovací ústrky trvaly až do prosince příštího roku. Poté byla pohřební kauza, o které se dodnes mluví jako o prvním pohřbu coby protestní akci, nejvyšším policejním úřadem ve Vídni uzavřena.
3.3.3 Vztah mezi Boženou Němcovou a Monarchií
Vedle literární tvorby se Němcová angažovala i ve smyslu národně uvědomovacím.
Na Chodsku zastihl Němcovou revoluční rok 1848, známý také jako Jaro národů či Rok revoluce. Po zprávách o občanských nepokojích se spolu s manželem vrátila znovu do Prahy.
Pro aktivní účast v revolučním hnutí byli Němcovi pronásledováni rakouskými úřady a jejich činnost stále sledovala tajná policie. Pro Josefa Němce měl Rok revoluce tragické vyústění, když byl zbaven služby.
3.4. František Pavlíček 3.4.1 Život
František Pavlíček se narodil 20. listopadu 1923 v Lukově. Dramatik, scenárista, autor
divadelních, televizních a rozhlasových her. Významná postava české kultury druhé poloviny dvacátého století. Patřil ke generaci, radikálně odmítající budovatelskou vřavu padesátých let.
Pevnost svých morálních zásad udržoval až do své smrti 29. září 2004.
Vystudoval slavistiku a estetiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1950 působil jako redaktor Československého rozhlasu, později i jako dramaturg ve Filmovém studiu Barrandov. V roce 1960 se stal uměleckým ředitelem Divadla na Vinohradech, kterým byl až do roku 1970. V politicky rozbouřených letech se o rozkvět Vinohradského divadla staral s obdivuhodnou a dosud obdivovanou progresivitou. Podpis 2000 slov a Charty 77 ale Pavlíčka postavil do uměleckého ústraní. Přesto se nadále podepisuje, tentokrát jako
bezejmenný filmový scénárista například pod dvoudílnou televizní adaptaci Babičky Boženy Němcové, lyrický filmový přepis pohádky Tři oříšky pro Popelku či epické dílo Františka Vláčila Markétu Lazarovou. Pro Pavlíčkův tvůrčí rukopis je typické důkladné zacházení s jazykem, perfektní znalost dobových reálií a zvyklostí, a nadčasovost sdělení.
Roku 1990 byl jmenován ústředním ředitelem Českého rozhlasu, kterým byl až do svého odchodu do důchodu v roce 2002.
4. Dávno, dávno již tomu…
Povídka napsaná Františkem Pavlíčkem, pro bytové divadlo paní Chramostové.
Autor popisuje život jedné z předních významných autorek 19. století Boženy Němcové.
Její život byl okleštěn situacemi, které definovaly její způsob života, jak na vesnici, tak i ve městě. Přátele se od ní odvraceli a blízcí se báli s ní komunikovat, aby se nedostali do stejné situace jako ona. Nemohli vypadat jako sympatizanti stejných “pravd“, které říkávala Němcová nahlas. Byla to osoba, která se nebála stát proti většině, a která se nedokázala postavit proti vůli své lásky. Možná proto byla mnohými zavrhována. Prožila řadu lásek a řadu pohřbů, dokázala milovat, i když jí bylo nejhůře.
4.1 Rozbor děje
Povídka je rozdělena do několika časových rovin napříč jejím životem.
Popisující hlavní události života Němcové, ale také rozhovory, které se snaží demonstrovat, co si lidé o jejím životě mysleli a do jaké míry byla schopná ona sama vzdorovat.
4.1.1 Cesta za Hynkem, nemocnice
Příběh začíná jako dopis, který Němcová obdrží z Prahy, její syn je nemocem.
Vydává se na cestu za ním a snaží se rozpomenout, na časy kdy vyrůstal, jaké byly jeho první kroky a jaký vztah si k němu Božena během jeho vyrůstaní vytvořila. Není tajností, že ho chovala ve velké lásce a měla k Hynkovi velice intimní vztah, jako k prvorozenému.
Tato pasáž popisuje ubíhající krajinu, města, které vlak míjí a myšlenky v její hlavě.
Po příjezdu do Prahy se ocitáme v prostředí nemocnice, kde se hlavní děj upíná na Němcovou sedící nad postelí nemocného Hynka, snažící se ho přesvědčit, že je vše v pořádku a jak se uzdraví. Nejedná se ani tak o konejšení nemocného syna, jako spíše o obavy samotné hlavní postavy.
Její syn na konci této části umírá.
4.1.2 Rozhovor s Johannou
Pavlíček se v další části příběhu zajímá o vztah mezi Boženou a jejím okolím. Němcová vede rozhovor se svojí blízkou kamarádkou, která se od ní pomalu začíná odvracet.
Johanna se dostaví do skromného příbytku Němcové, kde se zprvu kouká velice ostýchavě po místnosti a snaží se sama uklidnit, do jaké to společnosti se dostala. Sleduje z oken na ulici, místní policii, která hlídá právě bydliště české spisovatelky.
Z počátku vedou dialog velice prostý. Kamarádka se ptá, jak se daří a otázky jsou spíše formálního měřítka.
Božena popisuje, jakým způsobem se dostala do této sociální situace. Jak je jednoduché říci pravdu a svůj názor a jak snazší je být za něj trestán.
Johana v této konverzaci nechce poslouchat její názory, vysvětluje jí, trochu
hysterickým a zastrašeným postojem, že je snazší se podvolit. Stát se občanem jakým, je ona sama. Stát na straně státu a nevybíhat z řad, které pro ně připravil.
Jen díky tomu že, ona a její manžel nedělají stejné životní rozhodnutí jako Němcová s mužem, se nedá říci, že by nectila pravdu a svobodu. Johana se snaží žít s monarchií v tichém spříznění.
Na oplátku se česká spisovatelka, snaží vysvětlit, jak křivě je na ní samotnou nahlíženo, ve chvíli kdy i ona začíná mít vlastní názor. Její příchod do Prahy nikoho nevzrušoval, připadala jejímu okolí prostá a hezká. Měla svého muže ve společnosti, se chovala patřičně. Ve chvíli, kdy se ovšem sama rozhoduje a má mínění o veřejnosti, začíná se stávat osobou nevhodnou. Její manžel jí neopětuje lásku, a jen pro to, že je někým jiným milována má pykat.
Johana argumentaci Němcové nerozumí a nechce jí chápat. V obranném postoji se snaží dokázat svou pravdu, která je ovlivněna vlastním strachem ze ztráty pohodlí a špatnému jménu ve společnosti. Po jejích posledních větách odchází.
4.1.3 Vzpomínky na milence a dospívání
Časová linka se po rozhovoru s opatrnou kolegyní posouvá dále a rozehrává vzpomínky Němcové na její milence. Forma je utvořena jako duševní monolog hlavní postavy.
Hlavním tématem jsou výjevy společně stráveného času. Mír zavládl všude kolem během těch krátkých chvil, které na sebe měli. Popis citů, které se nedají srovnat s milováním žádné jiné ženy. Myšlenky se ubírají i směrem k jejímu mládí. Můžeme si představit poklidné údolí, kde se čas skoro zastavil. Hlavní hrdinka, jako malé děvče promlouvá s dávno již zemřelými blízkými a vzpomíná na své dospívání.
4.1.4 Pohřeb Borovského a rozhovor s Šulcem
Životní událostí Boženy Němcové je pohřeb jejího blízkého, milence, zastánce a přítele Havlíčka Borovského.
Během této události přistoupila k rakvi mrtvého a jako symbol položila na její korpus trnovou korunu, stejnou korunu, kterou dostal jako mučedník Ježíš v Jeruzalémě cestou do Golgoty.
Metafora, kterou zde hlavní hrdinka rozehrává, slouží jako důvod rozhovoru mezi ní a páterem Šulcem.
Páter nechápe její veřejné počínání. Proč se má takhle vystavovat a dávat najevo jakým směrem hleděla. Jeho přáním by bylo, aby trpěla, vyzpovídala se ze své lidskosti.
Veřejnost by měla vidět, jak jí někdo trestá.
Dostáváme se zde na pohřeb jí samé, kde je možné popisem vidět, jak se vše po její smrti mění. Lidé, kteří opovrhovali jejím počinem položené koruny na rakvi, lkají nad jejím
hrobem. Šulc pronáší řeč o milované sestře, která záhy skonala. Popisuje jí, jako ženu bojující za lásku a cit. Lituje jejího brzkého skonání.
V časové lince pohřbu Havlíčka je popsáno, jak duchovní cenzuroval korespondencí Boženy Němcové, aby jí mohl vydírat pod podmínkou vyzrazení jejího milence. Hrdinka ovšem nechápe, za co by se měla stydět. Její chováni je lidské a bez přetvářky.
4.1.5 Dialog s manželem
Předposlední pasáž povídky popisuje rozhovor mezi ní a jejím mužem. Vysvětluje mu i s výčitky vůči sama sobě, jak těžké pro ni bylo milovat jen jeho. Jeho chování bylo často sobecké a nepřiměřené lásce, kterou ona do vztahu dávala. Často od svého muže slýchávala jen ty nejhorší nadávky a výčitky vůči jejím aktivitám jak ve společnosti, tak proti monarchii.
On sám mohl vést jiný život, kdyby neskončili v tak nešťastném manželství.
Jejich souznění bylo plné kompromisů a výčitek.
Tato pasáž končí hádkou, po které hlavní hrdinka odchází z jeho blízkosti a snaží se od svého právně uznaného muže odejít.
4.1.6 Vnitřní monolog
Poslední částí spisu je rozhovor Němcové se sebou samou.
Opět se vrací ke svému mladí, ale nyní již polemizuje nad rozhodnutími, které ve svém životě udělala a jakou cestu s tím otevřela.
Přemýšlí nad svým údělem psát. Jak moc se její vyjadřování změnilo a co v něm v posledních letech našla. Útočiště je tím správným slovem. Možnost svobodně přemýšlet, ale také vrátit se v myšlenkách do doby, kdy byla šťastná.
Dá se tedy mluvit, že jedním z jejich myšlenkových řetězů je zde spekulace, do jaké míry je umění možno brát jako svobodné vyjadřování a co znamená pro samotného tvůrce.+
Její monolog se posouvá do debaty s její bytnou, kde se dozvídáme, jak složité pro ni bylo, přežít a zároveň psát. Na nájem si musela půjčovat ze svého okolí a rozprodávat svůj majetek.
V posledních odstavcích vzpomíná na syna Hynka a pronáší repliku „ Kam jsme to spolu jeli?
Čeho jsme se báli? Před čím jsme utíkali? Co to jen bylo?“.1
Následuje popis jejího vlastního pohřbu, královsky připraveného. Jedné se o konvoj, kterého se účastní politici, policie i náš známý páter Šulc.
Vše končí v tichu, v tichu, ve kterém ona sama žila.
1 Voráč, Jiří. Divadlo a disent. Příspěvek k dějinám české divadelní opozice 1970-1989. In Otázky divadla a filmu. Sborník prací
Filosofické fakulty Q1. Brno: Masarykova universita v Brně, 1998. s. 23-46.
5. Koncept
5.1 Myšlenka projektu
Ve své práci vytváření scénografie povídky Dávné, dávno již tomu… jsem se nechal ovlivnit dvěma prvky, ze kterých jsem vycházel v průběhu celého procesu.
Jednalo se především o způsob, jakým byla samotná inscenace svícena panem
Milotou. Chtěl jsem zachovat tento prvek světel, jelikož ho považuji za hlavní kreativní zásah celé scény. Jeho použití tvrdých stínů a poměrů mě utvrzovalo v emocích, které mi byly předkládány hereckým výkonem.
Tento prvek jsem tedy určil jako nosný i pro mou tvořenou scénografii hry.
Viděl jsem dokument, ve kterém se pan Milota zmiňuje o jeho nabídce točit Spalovače Mrtvol. Povídal „Mohli to buď točit semnou černobíle, anebo s někým jiným barevně“.
Inspiroval jsem se tímto proslovem a pracoval jsem s barevnými prvky, abych nevytvářel dobové prvky hry při jejím hraní v 70. letech za pomocí pouze bílého světla, ale zároveň vytvářel emoce pomocí jednoduchého a prostého používání barev.
Dalším pro mě důležitým symbolem byla doba, ve které hra vznikla a prezentovala se, ale také epocha o které sama povídala. Je nepopiratelné že politický systém ani jedné z dob nefungoval transparentně, docházelo k utlačování individualit a jejich uvězňování,
“zneviditelňování“ pro veřejnost.
Pro tento prvek jsem se rozhodl pracovat s barevným spektrem a teorií barev CMYK, kde dochází při míchání určitých barev k zčernání plochy. Postup jsem uplatnil na stěnách, které definují prostor bytu pro herce na jevištní scéně.
Pro opodstatnění barev, které jsem na scéně využil, jsem se rozhodl čerpat informace z knihy profesora Ittena a spisovatele Goeteho, jak jsem již zmiňoval v úvodu své bakalářské práce.
5.2 Prvky projektu 5.2.1 LED trubice
LED osvětlení je hlavním prvkem, celé scénografie. Tento zdroj jsem vybral na základě několika priorit, které jsem po zdroji požadoval.
Symbol stylistický a kreativní.
Trubice svým tvarem a možností snadného vertikálního zavěšení reprezentují hned několik prvků, které jsem ve scéně chtěl mít.
Prvním důvodem, bylo vytvoření systému. Něčeho, co může esteticky symbolizovat řád, rozprostřenou síť, hranice, či dav. Trubice jako takové ve větším použití tuto myšlenku splňují a je možné s nimi takto zacházet.
Jejich nedekorativním designem a strohým vzhledem byly ideálním osvětlením. Během svícení na sebe strhávají velkou pozornost a mohou herce dostávat do pozadí, a tím také vytvářejí situace, které reflektují samotný pocit hlavní postavy.
Jejich umístění v prostoru jeviště má všechny víše uvedené prvky vyobrazovat.
Druhým důvodem bylo využití světelných vlastností těchto zdrojů.
LED (anglická zkratka Light-Emitting Diode – dioda emitující světlo, přesně přeloženo:
světlo vyzařující dioda) je polovodičová elektronická součástka, jejíž vlastností je schopnost vyzařovat světlo, případně infračervené nebo ultrafialové záření. Tím se liší od standardních diod.
LED žárovka (resp. LED čip) září hlavně v neviditelné části spektra a světlo se musí poté převádět, tedy "namixovat". Tímto převáděním lze namixovat jak barvu světla
(tedy chromatičnost), tak i index podání barev. Změnu barevné teploty klasické žárovky neumožňují - jejich teplota je omezena pouze na 2700 K.1
1 LED, Wikipedia: the free encyklopedia. [online] 2001-[cit. 2017-05-20], Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/LED
5.2.2 Stěny pokoje
Stěny tvořící rámováni a prostor, v kterém se herec pohybuje, neslouží jen k odříznutí jeviště od území herce.
Při vytváření těchto kulis jsem pracoval s myšlenkou transparentnosti a ukazování jen určitých informací na úkor ostatních. Hlavní inspirací pro mě byla doba 70. a 80. let.
Politické zřízení té doby fungovalo na principu cenzury a “mlžení“.
Chtěl jsem pracovat s možností skrývat a odkrývat určité obrazce na stěnách a zároveň zjednodušit scénu, jako takovou o nábytek a jiné fragmenty.
Pro tento účel jsem využil subtraktivní způsob skládání barev. Subtraktivní míchání barev je způsob míchání barev, kdy se s každou další přidanou barvou ubírá část původního světla.
Pokud například skládáme na sebe barevné filtry nebo mícháme pigmentové barvy, mícháme je subtraktivní metodou. Světlo prochází jednotlivými barevnými vrstvami a je stále více pohlcováno. Výsledná barva se skládá z vlnových délek, které zbydou po odrazu nebo průchodu filtrem.
Základní barvy jsou: žlutá, azurová, purpurová. Základní barvy subtraktivního míchání jsou komplementární (doplňkové) k základním barvám při jejich aditivním míchání.
Smícháním modrozelené (azurové) a žluté barvy vznikne barva zelená, žluté a purpurové barva červená a purpurové a modrozelené barva modrá. Smícháním všech tří základních barev dostaneme barvu černou.
Tento princip je použit v tiskárnách. Z důvodu úspory pigmentu (inkoustu, toneru) při tisku tmavých odstínů se navíc používá i samostatný černý pigment.1
Stěnu jsem se rozhodl použít, jako plochu, která už na sobě nese informace v podobě tvarů a obrazů v různých barvách. Postupným svícením na stěnu jinak barevnými zdroji světla, se stane, že jedna barva se po sjednocení se světelným zdrojem “ztratí“ a stane se z ní barva černá. A naopak jiná barva zůstane a ponese narativní informaci o ději na jevišti.
Pracoval jsem s použitím dvou základních barev, RGB modré a žluté. Barvy musí být zastoupeny ve své nejčistší formě blížící se hodnotě 255 v hodnotách RGB.
1 Subtraktivní míchání barev, Wikipedia: the free encyklopedia. [online] 2001-[cit. 2017-05-20], Dostupné z:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Subtraktivn%C3%AD_m%C3%ADchán%C3%AD_barev
V obraze čtvrtém a druhém pracuji s využitím těchto ilustrací. Podporuji světlo, které je na jevišti zdrojem, umístěným nad oponou. V prvním případě svítím na stěny modře a v druhém červeně.
Při použití modré barvy mizí a tmavne barva žlutá. Když je světlo červené, černá barva modrá, za to žlutá se mění do purpurové.
Obrázek 5: Stěny namalované v základních barvách
Na obrázku 5 vidíme motivy namalované v modré a žluté kombinaci na černém pozadí. Toto jsou motivy, které se ve hře objeví.
5.2.3 LED světelné zdroje pro tři stěny
Hlavní světla jsou posuvné LEDky na jevišti. Stěny pokoje jsou ovšem svíceny zdrojem, který je umístěn v provazovišti a není součástí scény. Jeho důvodem, je podporovat světlo, které je na scéně a vybudovat tím pocit, že svítí na stěny pokoje. Jelikož jsou trubice, ze zadní strany zbaveny možnosti svítit, bez použití tohoto světla by nedošlo k výslednému zvýraznění jednotlivých barev na kulisách.
Světelný zdroj má možnost změny barvy ve škále světelného spektra a vyznačuje se velkou svítivosti s možností SPOT i FLOOD. Dobrým příkladem takového zdroje je Arri L10-C.
5.2.4 Závěsný systém pro LED trubice
Úchytný systém není komplikovaný, tudíž je vše přivázané na konstrukcích v provazovišti. Pomocí divadelních tahů jsou trubice spouštěny na divadelní scénu. Vše je řízeno z osvětlovací lávky, kde je půdorysný přehled nad celou scénou.
5.3. Scénografie 5.3.1 Obraz 1.
Scénografie se příběhově týká cesty Němcové vlakem do nemocnice za jejím synem. Jedná se zároveň o první obraz hry. První scéna začíná v absolutní tmě. Na jeviště vchází herečka představující roli Boženy Němcové.
„Prší... Třetí týden už bez přestání šumí déšť, cár formanského plachty na hlavou je napitý jako houba, trhlinami voda stéká do vlasů do týla, škvírou zdola šplíchá bláto, bezedná břečka bez břehů,
povoz v ní se smýká jako truchlivá archa. Po nekonečných hodinách chraptivého křiku na vyzáblé herky pacholek sedí tupě bez života, ještě
že děti podřimují, milosrdný spánek jim zastřel bezútěšnou podívanou na ponurou uherskou krajinu...“ 1
Po této replice se rozehrává první světelná instalace. První dvě řady světelných LED trubic nejsou vidět a jsou vytažené nad oponu, v oblasti provaziště. Třetí a čtvrtá řada trubic se rozsvěcí a zhasíná ve vybraném pořadí a spektru zvolených barev.
Obrázek 6: 1. obraz, cesta vlakem
1 Pavlíček, František, Dávno, dávno již tomu...- Zpráva o pohřbívání v Čechách, František Pavlíček 1990
Obrázek 7: 1. Obraz, cesta vlakem
Barevné spektrum, které jsem zvolil pro tento obraz je symbol cesty, na kterou se Němcová vydává. Jedná se o barvy prezentující klasické prvky přírody.
Žlutá se lidskému oku ve své čisté podobě jeví, jako prvek povzbudivý. V příběhové rovině se hlavní hrdinka vydává za svým synem. V myšlenkách se vydává na cestu a těší se na chvíle s ním. Vzpomíná na jeho dětské dny a vyrůstání.
Zelená barva symbolizuje prvek krajiny, zde není nic přelomového jen barva doplňující logiku věci, stejně tak jako barva modrá i ze svoji desaturovanou druhotnou barvou.
Herečka je na jevišti svícená zadními trubicemi a tudíž ji diváci sledují, jako siluetu pro částečnou hladinu světla v přední části je použito PAR světlo ze směru od diváků.
Po odehrání první části dějové linky se příběh přesouvá do prostor nemocnice.
“To jsem já Hynečku. Nehýbej se. Nemluv, mohl by ses rozkašlat, povíš mi všechno potom, až ti bude líp. Slyšíš mě?
Pozdravuje tě táta. Děti jsou dole, čekají, až jim doktor dovolí.
Chce se ti spát? Zavři oči, už neodejdu můj malý…” 1
1 Pavlíček, František, Dávno, dávno již tomu...- Zpráva o pohřbívání v Čechách, František Pavlíček 1990
Obrazek 8: 1. Obraz, děj nemocnice
V okamžiku kdy Němcová přisedá k nemocnému Hynkovi, světla mění svojí barevnost na čistě bíle světlo a po jednotlivé trubice se problikává z jedné řady na druhou.
Symbol duše, která jejího syna ještě neopustila. S ubíhajícím dějem se světlo zpomaluje a při smrti Hynka se světlo vypíná.
5.3.2 Obraz 2.
“Sebeheroičtější postava se začne zajídat, je-li nucena
ustavičně žebrat o kousek božího dárku. Sebemilovanější přítelka začne být nepohodlná, když si vede s mužskou přímočarostí, neumí se přizpůsobit a nedbá
na domluvy. Pak už stačí jen málo, třeba postavit před dům nenápadného mužíka s buřinkou. Ono to nakonec vyjde V Čechách.”1
Tímto úryvkem textu se dá stručně shrnout podstata dialogu mezi Boženou a Johannou. Dvě známé, co se po událostech kolem Němcové začínají odcizovat.
Johanna už Němcové nerozumí a snaží se jí pod vlastním strachem přesvědčovat a zesměšňovat.
“Co se tvé nezkrotné troufalosti zdá zbabělé, to je pro normálního člověka známka obyčejné zdrženlivosti, každý slušný člověk se policii zdaleka vyhne!
A jestli tobě je jedno že tě hlídají. Že vás takhle znemožňují před očima vážených lidí, vašich opravdu dobých přátel – já nechápu, jak se můžeš usmívat!
Nebo snad považuješ tajného u dveří za jediný opravdový důkaz vlastenectví.” 1
Světelná scéna zde funguje, jako něco, co se nad jejich rozhovorem drží a zároveň je spojuje, ať jsou každá jiného názoru. Prvek, co uzavírá tuto tajnou debatu.
Světelný zdroj vychází z nejvýše položených trubic nad jejich hlavami. Symbolizuje tím výslech, ale také intimitu informací, které se Johanna snaží Boženě vnutit. Celý výjev se jeví jako tajná debata u svíčky. V textu dostáváme také informace, že její dům je střežen. Tento prvek je zakomponován v pozici zdrojů ve scéně. U této scény je barva světla oranžovo bíla, připomínající světelný zdroj domácího osvětlení.
1 Pavlíček, František, Dávno, dávno již tomu...- Zpráva o pohřbívání v Čechách, František Pavlíček 1990
Obrázek 9: 2. Obraz , celek na rozmístění světel
Obrázek 9: 2. Obraz , celek seshora
5.3.3 Obraz 3.
V třetím obraze je děj vzpomínkou na milence a dětství, které prožila v Ratibořickém údolí. V této části se střídají šťastné vzpomínky na mládí a dobu, kdy byla milována milencem, pro kterého by udělala vše, a kterého nadevše milovala.
“Odcházejí přátelé. Lásky se vzdalují. K nedohlédnutí jsou Večery nad Strahovem, noc uprostřed babího léta ve starých
Lázničkách u Třebové, vytratilo se šumění jarního deště Ve starých jasanech na Kampě. Dál se vytrvale míjí skutečnost
s neústupným snem. A přece ještě jednou navzdory všemu cosi ještě klíčí. Láska z nejhlubšího dna bídy.
Zoufalá a neodvolatelná.”
V této části se střídají dvě skupiny pocitů a emocí. Na jedné straně štěstí, radost, snění, melancholie. V protikladu se projevují její depresivní myšlenky na současnost, ve které žije a vzpomínky, které se už nikdy nevrátí. Jedná se o odcizení, individualitu, a pocit samoty.
Scéna se během druhého obrazu nemění. Veškeré světelné trubice jsou zavěšené v úrovni hrudi a herec má možnost mezi nimi procházet.
Jejich uchycení je vyrobeno tak, aby při průchodu herce mezi nimi, mohl rukou jednotlivé trubice rozhoupat nebo jen lehce rozpohybovat.
Barevné zasvícení se skládá z dvou hlavních barev. Žlutooranžové a modré. Využití obou barev jsem objasnil při čtení Goetheho.
Obrázek 9: 3. 0braz, rozložení barev
Barva modrá:
“779 Tato barva má na oko zvláštní a skoro nevyslovitelný účinek.
Jakožto barva to je energie, ale je na záporné straně a ve své nejvyšší čistotě to je jakési dráždivé nic. Dráždivost a klid cítíme při pohledu na ni.
782 Modř nám vnuká pocit chladu, také nám připomíná stíny.“1
Barva žlutá:
“766 Ve své nejvyšší čistotě má žlutá v sobě vždycky povahu jasu a je v ní něco veselého, čilého, jemně povzbudivého.
770 Naproti tomu svrchovaně choulostivá a působí značně nepříjemně, je-li znečištěna nebo do jisté míry zatažena na stranu zápornou.
V tomto smyslu má v sobě cosi nepříjemného i barva síry, přecházející do zelena”2
1 Goethe, Johann Wolfgang. Smyslově-morální účinek barev. Fabula-Hana Jankovská, 2004
2 Goethe, Johann Wolfgang. Smyslově-morální účinek barev. Fabula-Hana Jankovská, 2004
Pro vyrovnané použití obou barev, jsem změnil poměr jejich zastoupení v jednotlivých trubicích.
“Convertin Goethe’s valuesto harmounious areas. I must takereciprocals of the ligth values;
that is, yellow, being three times as strong, must occupy only one-third as much area as it complementary violet”.1
Podle těchto definic, sepsaných profesorem Ittenem, jsem vytvořil poměr žluté a modré na vytvořené scéně, 3:8. Vztah jsem zachoval a přizpůsobil jsem mu rozsvícení modrých a žlutých trubic.
Trubice jsou rozestavěny na scéně tak, aby evokovaly systém a řád, ve kterém se Božena snaží dohledat své snění a zachovat si vzpomínky, které jí odvrací od černé reality. Modrá barva ve velké míře podporuje chlad, který je systémem vytvořen.
Obraz 10: 3. Obraz, pohled od diváků
Pohyb herce mezi trubicemi je zároveň doprovázen “žlutým závojem”. Tam kam se pohne ho následuje uskupení žluté barvy zasoupeno v LED trubicích.
1 Itten, Johannes, and Faber Birren. The elements of color. John Wiley & Sons, 1970.
Obrazek 11: 3. Obraz, detail na poměr světel
Obrázek 12: 3. Obraz, světelný efekt na stěnách
Obrázek 13: 3. Obraz, světelné ornamenty vyobrazené na stěnách
5.3.4 Obraz 4.
“Co to klade na jeho rakev? Vavřín propletený trním? Proč?
Je to moudré? Před tolika lidmi vložit do ruky mrtvého květ mučenky!
Vždyť je to přímo provokativní symbolika! Je nutné takto zdůrazňovat notoricky známé skutečnosti? Nikdo přece nepopírá, že Havlíček si vytrpěl svoje.”1 Světla jsou rozestavěna do fiktivního kruhu, který symbolizuje dav, ve kterém se
protagonistka ocitá během pohřbu. Uprostřed této kružnice jsou zachovány dva světelné zdroje.
Trubice na kružnici se střídají s trubicemi ve středu. Když jedny svítí, druhé jsou vypnuté. Změny nejsou prováděny jednoduchým přepnutím, ale pomalým přechodem. Jedny se pomalu zhasínají a druhé na výkonu rostou.
Trubice na okraji mají barvu červenou a s rostoucí intenzitou se z desaturované červeně stává čistě rudá barva. Ty, které jsou uprostřed, svítí zeleně.
“798 Purpurové sklo ukazuje dobře osvětlenou krajinu ve strašlivém světle. Takovýto barevný tón by musel být rozestřen po zemi a po nebi v den soudu.”2.
Světlo se střídá na základě, vývoje dialogu mezi páterem Šulcem a Němcovou. Popis pohřbu a začátek obrazu, je rozsvícenou pouze červeným kruhem. Argumentací Němcové se do světelné hry dostávají trubice ve středu.
Herec se pohybuje v prostoru kruhu a při, reprezentování pátera za ním. Postupně se ovšem bude přibližovat kruhu a procházet jím.
1 Pavlíček, František, Dávno, dávno již tomu...- Zpráva o pohřbívání v Čechách, František Pavlíček 1990
2 Goethe, Johann Wolfgang. Smyslově-morální účinek barev. Fabula-Hana Jankovská, 200
Obrázek 14: 4. Obraz, pohled na celou scénu
Obrázek 15: 4. Obraz, detail na protagonistu mezi osvětlením
Obrázek 16: 4. Obraz, světelné ornamenty vyobrazené na stěnách
Obrázek 17: 4. Obraz, světelné ornamenty vyobrazené na stěnách II.
5.3.5 Obraz 5.
V posledním dějství se odehrává rozhovor Boženy se sebou samou. Můžeme říci, že se jedná o rekapitulaci hlavních pocitů a vzpomínek české hrdinky. Vidíme, jaký vztah se svým okolím měla během doby, kdy byla sama. Do kontrastu se nám v posledních replikách staví popis jejího pohřbu, a jak opačně lidé smýšlí po její smrti. Kolik lidí se k ní otáčelo zády, ale na pohřbu se rmoutí. Vidíme zde i samotnou policii a reprezentanty státu, jak se jejího odchodu sami účastní.
“Třináctého září Litomyšl. Po dvaadvaceti letech. Tenkrát jí bylo devatenáct. Byla miláčkem malého města. Teď stoupá s vypětím
sil do sychravého pokojíku v hotelu U modré hvězdy. Poznala by Magdaléna Dobromila, krásnou paní komisárku v této, chorobné, zestárlé
ženě? Ale duch se zdá být plný ohně.
…
Dlouhé usínání…a náhle se nad hlubokým spánkem rozprskne ohňostroj nekrologů. Pochodně planou lednové noci na vyšehradských bastionech.
Za černým furgonem kráčí výkvět národa, příslušníci vyšší šlechty i nižší Šarže policejní, jak je při takové příležitosti v říši zvykem. A zem je promrzlá
až do kosti.
Královské pohřbívání. Kanovník Šulc velebí mrtvou, oplakává nenahraditelnou sestru Boženu.”1
Obraz začíná při potemnělém světle, které už není vyzařováno trubicemi. Trubice jsou do konce hry vypnuté. Jediné co se mění, je jejich rozestavění. Jednotlivé řady se směrem od diváků vytahují a opticky se staví jedna řada na druhou.
Tak se docílí efektu cely. Hlavním světlem je bílý zdroj od diváků, tím vzniknou vertikální stíny, jak přes herce, tak na pozadí celé scény a posílí se i trubice samotné. S postupem děje se zvedá intenzita hlavního zdroje.
1 Pavlíček, František, Dávno, dávno již tomu...- Zpráva o pohřbívání v Čechách, František Pavlíček 1990
Důvodem tohoto rozestavení trubek pro mě je, boj s davem a svým způsobem i cela, kterou kolem sebe Němcová měla během svého života. Tento prvek jsem vybudoval na stínohře spolu s trubicemi, které jsou instalovány mezi hercem a divákem.
Obrázek 18: 5. Obraz, celek na rozsvícenou scénu
Obrázek 19: 5. Obraz, detail na efekt stínů
6. Závěr
Svou bakalářskou práci jsem stavěl na tématu bytového divadla. Snažil jsem se vzít inspiraci z inscenace původní, která se hrála na konci 70.let a skloubit jí s mým pohledem .
Pracoval jsem z prvky, ve kterých jsem nalezl smysl a důvod použití. U světel to byla prezentace pravidel a systému. Aplikoval jsem a vytvářel seskupení, ke kterým jsem před použitím hledal vztahy, jak v povídce Františka Pavlíčka, tak v událostech té doby. Světlo, které mělo výrazné postavení u prvních představení jsem transformoval ve smyslu použití nových technik a možností, jak se světlem manipulovat.
Bylo pro mě důležité ve svém projektu zachovat odkaz na původní dílo, ale také ho spojit s dnešní dobou.
Mým záměrem bylo vytvoření divadelní inscenace, která působí dojmem uceleného příběhu, ale zároveň klade důraz na jednotlivé obrazy.
Pro tento důvod jsem se rozhodl zinscenovat pro publikum světelně a obrazově uzavřený prostor, kde jsou informace podávány jen pomocí osvětlených částí, které diváka nutí koncentrovat se do určitých bodů na jevišti. V mnoha divadlech, vidíte osvětlené celé jeviště, a také kulisy, které zrovna „nehrají“ a tím se dovoluje navštěvníkovi sledovat předměty, které se hrou nesouvisí. Tomuto jsem se chtěl vyvarovat.
Dále jsem uzavíral divadelní prostor jako symbol, izolovanosti té společnosti, která hru navštěvovala.
Divák by neměl mít problém se ztrátou informací replikovaných hercem na jevišti. Celá povídka je převyprávěna a světlem fantasii jen podporuji. Zároveň jsou na scéně použity prvky, které umožňují určité informace zařazovat do kontextu doby a hry samotné.
Zabíval jsem se obdobím, které mi během mého psaní přirostlo k srdci. Ne sociální, ani politickou situací, ale tím jací hrdinové ho prožili.
Uvědomil jsem si, že je důležité, aby každá taková epocha měla své osobnosti. Lidi, kteří jsou schopní a nemají strach bojovat za strasti a vězení ostatních.
.
Chovám velikou úctu k paní Chramostové i k panu Milotovi, za to jak se v životních situacích zachovali a nenechali se ovlivnit většinou ani strachem a stále se snažili bojovat za pravdu..
Chtěl jsem se držet a zachovat určité symboly, které do hry vkládali její autoři a herci.
Je možné, že ve všech ohledech a obrazech se můj záměr nemusel povést, ale možná tím jsem se mnohem více přiblížil podobnému postupu, o který se sami snažili.
7. Seznam zdrojů Bibliografie:
• Voráč, Jiří. Divadlo a disent. Příspěvek k dějinám české divadelní opozice 1970-1989. In Otázky divadla a filmu. Sborník prací Filosofické fakulty Q1. Brno: Masarykova universita v Brně, 1998. s. 23-46.
• Itten, Johannes, and Faber Birren. The elements of color. John Wiley & Sons, 1970.
• Goethe, Johann Wolfgang. Smyslově-morální účinek barev. Fabula-Hana Jankovská, 2004.
• Pavlíček, František, Dávno, dávno již tomu...- Zpráva o pohřbívání v Čechách, František Pavlíček 1990
Internet:
• Subtraktivní míchání barev, Wikipedia: the free encyklopedia. [online] 2001- [cit. 2017-05-20], Dostupné z:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Subtraktivn%C3%AD_m%C3%ADchán%C3%A D_barev
• LED, Wikipedia: the free encyklopedia. [online] 2001-[cit. 2017-05-20], Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/LED
8. Seznam obrazových příloh
Obrázek 1: Bytové divadlo 4.října 1976 Obrázek 2: Hra Macbeth, paní Chramostová Obrázek 3: Dávno, dávno již tomu…
Obrázek 4: Silueta Chramostové ve hře Dávno, dávno již tomu Obrázek 5: Stěny namalované v základních barvách
Obrázek 6: 1. Obraz, cesta vlakem Obrázek 7: 1. Obraz, cesta vlakem Obrazek 8: 1. Obraz, děj nemocnice
Obrázek 9: 2. Obraz , celek na rozmístění světel Obraz 10: 3. Obraz, pohled od diváků
Obrazek 11: 3. Obraz, detail na poměr světel Obrázek 12: 3. Obraz, světelný efekt na stěnách
Obrázek 13: 3. Obraz, světelné ornamenty vyobrazené na stěnách Obrázek 14: 4. Obraz, pohled na celou scénu
Obrázek 15: 4. Obraz, detail na protagonistu mezi osvětlením Obrázek 16: 4. Obraz, světelné ornamenty vyobrazené na stěnách Obrázek 17: 4. Obraz, světelné ornamenty vyobrazené na stěnách II.
Obrázek 18: 5. Obraz, celek na rozsvícenou scénu Obrázek 19: 5. Obraz, detail na efekt stínů
9. Přílohy
v CD s kompletním obsahem práce
