UMÍST Ě NÍ DO ÚSTAVNÍ PÉ Č E PLACEMENT IN INSTITUTIONAL CARE Technická univerzita v Liberci

Technická univerzita v Liberci FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A

PEDAGOGICKÁ

Katedra: Katedra sociálních studií a speciální pedagogiky Studijní program: Speciální pedagogika

Studijní obor: Speciální pedagogika předškolního věku

UMÍSTĚNÍ DO ÚSTAVNÍ PÉČE

PLACEMENT IN INSTITUTIONAL CARE

Bakalářská práce: 10–FP–KSS– 2019

Autor: Podpis:

Veronika ZEMANOVÁ

Vedoucí práce: PaedDr. Zdeňka Pospíšilová Konzultant:

Počet

stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh

79 17 6 0 43 2 + 1 CD

CD obsahuje celé znění bakalářské práce.

V Liberci dne: 8. 12. 2011

- 2 -

- 3 -

Č estné prohlášení

Název práce: Umístění do ústavní péče

Jméno a příjmení autora: Veronika Zemanová

Osobní číslo: P08000111

Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména

§ 60 – školní dílo.

Prohlašuji, že má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracoval/a samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem.

Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložil/a elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedl/a jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.

V Liberci dne: 8. 12. 2011

Veronika Zemanová

Poděkování

Děkuji PaedDr. Zdeňce Pospíšilové za velmi cenné rady, připomínky a přívětivý přístup při vedení mé bakalářské práce. Děkuji též paní ředitelce a svým kolegům za poskytnutí informací, které byli nezbytné pro tuto práci. V neposlední řadě děkuji své mamince, která před nedávnem odešla, ale bez níž bych nebyla já ani tato práce. Děkuji jí za to, že mne vždy vedla dál a chtěla pro mne víc...

Název bakalářské práce: Umístění do ústavní péče

Placement in Institutional Care

………..

Jméno a příjmení autora: Veronika Zemanová

Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2011/2012

Vedoucí bakalářské práce: PaedDr. Zdeňka Pospíšilová

Resumé:

Bakalářská práce se zabývá problematikou umístění do ústavní péče a vychází z analýzy o úskalí osobnosti člověka s mentálním postižením v ústavních podmínkách. Jejím cílem je zmapovat příčiny umístění zdravotně a mentálně postižených osob do ústavní péče. Míra naplnění cíle je tedy otázka, jaké důvody vedly k umístění do ústavní péče. Práci tvoří dvě stěžejní oblasti. Jedná se o část teoretickou, která pomocí zpracování a prezentace odborných zdrojů popisuje problematiku ústavní péče, sociálních služeb a rodiny s handicapovaným dítětem.

Objasňuje mentální postižení, kognitivní procesy, deprivace a syndrom vyhoření.

Praktická část zjišťuje pomocí spisové dokumentace statistické údaje uživatelů využívající sociální služby v Domově pro osoby se zdravotním postižením v České Skalici a důvody pro umístění do ústavní péče. Výsledky ukazují, že téměř většina rodičů nebyla schopna péče o dítě s postižením konkrétního rozsahu.

Klíčová slova:

ústavní péče, sociální služby, mentální retardace, rodina, kognitivní procesy, deprivace, syndrom vyhoření, standardy kvality, domov pro osoby se zdravotním postižením

Zusammenfassung:

Diese Arbeit beschäftigt sich mit der Anstaltsunterbringung und basiert auf einer Analyse der Probleme der menschlichen Persönlichkeit mit geistiger Behinderung in Anstaltsbedinungen. Es ist sein Ziel, die Ursachen der Anstaltsunterbringung der Körper- und Geistigbehinderten zu beschreiben. Die Frage ist also, welche Gründe zur Unterbringung in Heimen geführt. Die Arbeit besteht aus zwei Hauptbereichen. Der erste ein theoretischer Teil, der anhand Verarbeitung und Präsentation der Fachquellen stationäre Betreuerung, soziale Leistungen und Familien mit behinderten Kinder bescheibt. Erklärt geistige Behinderung, kognitive Prozesse, deprivation und Burnout-Syndrom. Der andere praktische Teil untersucht anhand statistischen Angaben der Nutzer der sozial Leistungen in die Heimat für behinderte Menschen in Ceska Skalice und Gründe für die Anstaltsunterbringung in die stationäre Betreuerung. Die Ergebnisse zeigen, dass fast alle Eltern waren nicht im Stande, dem behinderten Kind entsprechende Pflege zu leisten.

Keywords:

Anstaltsunterbringung, soziale Leistungen, geistige Retardation, Familie, kognitive Prozesse, Depression, Burnout-Syndrom, Qualitätsstandards, Heimat für behinderte Menschen

Summary:

This thesis deals with the placement in institutional care and is based on an analysis of the issues of human personality with intellectual disabilities in constitutional terms. Its aim is to map the location of the cause of the physically and mentally disabled people in institutional care. The rate is the goal of the question, what reasons led to placement in institutional care. The work consists of two main areas. This is the theoretical part that uses the processing and presentation of expert sources describe the issue of institutional care, social services and families with a handicapped child, explains mental disability, cognitive processes, deprivation and burnout. The practical part determined by the file documentation, statistical data users using social services in the home for people with disabilities in the Česká Skalice and reasons for placement in institutional care. The results show that almost all parents were not able to care for a child with a disability specific range.

Keywords:

institutional care, social services, mental retardation, family, cognitive processes, deprivation, burnout, quality standards, home for people with mental disabilities

9 OBSAH:

ÚVOD...11

TEORETICKÁ ČÁST...13

1 HISTORIE ÚSTAVNÍ PÉČE ...13

1. 1 HISTORIE ÚSTAVNÍ PÉČE V ČESKÉ SKALICI...14

1. 1. 1 Česká Skalice ...15

2 CHARAKTERISTIKA ÚSTAVNÍ PÉČE...16

2. 1 KLASIFIKACE ÚSTAVNÍ PÉČE...17

2. 2 FUNKCE ÚSTAVNÍ PÉČE...20

2. 3 SOCIÁLNÍ SLUŽBY...21

2. 3. 1 Sociální péče ...21

3 CHARAKTERISTIKA OSOB S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM...23

3. 1 VYMEZENÍ POJMU MENTÁLNÍ RETARDACE...24

3. 1. 1 Členění ...25

3. 2 KLÍČOVÉ ZNAKY...29

4 KOGNITIVNÍ PROCESY ...30

4. 1 VLIVY PŮSOBÍCÍ NA ROZVOJ OSOBNOSTI...31

5 RODINA A POSTIŽENÍ JAKO NÁROČNÁ ŽIVOTNÍ SITUACE...33

5. 1 REAKCE NA INFORMACE O POSTIŽENÍ...33

5. 2 PÉČE O DÍTĚ S POSTIŽENÍM...35

5. 3 VÝCHOVA DÍTĚTE S POSTIŽENÍM...36

6 DEPRIVACE...38

7 PERSONÁLNÍ STRUKTURA DOMOVA ČESKÁ SKALICE...40

7. 1 PRACOVNÍ NÁPLŇ VYBRANÝCH PROFESÍ STRUKTURY...40

7. 2 PROFESNÍ PŘEDPOKLADY ZAMĚSTNANCŮ...44

7. 2. 1 Možnost seberealizace ...45

8 SYNDROM VYHOŘENÍ...47

10

8. 1 FÁZE A PŘÍČINY...48

8. 2 PREVENCE...49

9 VLIV KVALITY PERSONÁLU NA ROZVOJ OSOBNOSTI S POSTIŽENÍM ...51

10 UŽIVATELÉ ...52

10. 1 CÍLOVÁ SKUPINA...52

10. 2 POSKYTOVANÁ PÉČE...52

10. 3 PRINCIPY POSKYTOVANÉ PÉČE...53

11 OSOBY S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM VYUŽÍVAJÍCÍ SOCIÁLNÍ SLUŽBY ...55

11. 2 KVALITA ŽIVOTA UŽIVATELŮ VSOUVISLOSTI SE STANDARDY...56

12 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ...58

12. 1 INTERNETOVÉ ZDROJE...60

PRAKTICKÁ ČÁST ...61

13 ZÁVĚR ...69

14 NÁVRH OPATŘENÍ...71

PŘÍLOHY...72

PŘÍLOHA Č. 1 OBRÁZKOVÁ DOKUMENTACE...72

Vnitřní prostory...72

Venkovní prostory ...73

Společné aktivity ...74

PŘÍLOHA Č. 2 PŘÍPADOVÉ STUDIE...75

Případová studie A...75

Případová studie B...78

11

Úvod

"Učiníme-li něco, nejsme proto dobří;

víme jen, že nečiníme-li nic, nesplnili jsme svou povinnost."¹ Milan Cháb

Přesně tohle motto provází celý můj pracovní život. Mým přáním je, aby se dostalo do povědomí alespoň všech těch osob, které se pohybují v pomáhajících profesích nebo sociální sféře. Těchto pár slov je spojeno s člověkem, který za dobu své působnosti v čele jednoho nejmenovaného ústavu, velmi vášnivě bojoval právě za zrušení ústavů. Z jeho úst vzešla také věta, že ,,ústav je zločinnou instituc퓲. Mým úkolem není soudit, do jaké míry měl tento člověk ve svých výrocích pravdu, ale jistě svým snažením přiblížil pojem integrace tělesně a mentálně znevýhodněných jedinců. Právě integrace a dlouhodobý program deinstitucionalizace byli jedněmi z ústředních myšlenek této osobnosti. V jeho textech dle serveru Dobromysl nalézáme výzvu. Ti, kteří znají dnešní neradostnou realitu života lidí v ústavní péči a kterým nestačí rozdělit hromadné ústavní ložnice na menší pokoje, vyměnit okna a změnit název "ústav" na "domov", mohou v knize najít směr další cesty.³

V dokonalém světě by ústavy určitě neexistovaly, protože by jich nebylo zapotřebí. Rodiče by se s láskou starali o své postižené děti stejně tak jako o ty zdravé. V tom lepším případě by se rodily jen zdravé děti. Tato utopie se mi vkrádá do mysli ve spánku často, avšak realita mne obklopuje každý den. Realita, která nemá s dokonalým světem nic společného.

Nejsme každý stejný, a proto pohlížíme na svět každý jinýma očima. V těle každého z nás kolují jiné hodnoty a přesvědčení, a tak tedy sama za sebe přiznávám, že se poměrnou částí přikláním k panu Chábovi v tom směru, že by neměla být praktikována izolace a uzavření ve velkých ústavech s neosobní až nepřátelskou atmosférou. S touto tezí se za určitých okolností rozchází názor

1 CHÁB, M., Svět bez ústavů.

2 KVALITAVPRAXI.CZ, Milan Cháb – texty.

3 DOBROMYSL.CZ, Svět bez ústavů a M. Cháb.

12

jednoho autora, který ve své knize uvádí, že v sociální práci je třeba často jednat proti vůli klienta, který nebývá vždy schopen sám rozeznat, co je pro něj dobré.⁴ Věřme, že i na těchto slovech něco bude. Nezbývá tedy, než doufat, že člověk jednající pro dobro tak těžce postiženého člověka, který není schopen svého vlastního úsudku, bude jednat v té nejlepší možné víře a nevyužije jen své moci.

Cílem této práce je analyzovat problematiku ústavní péče, osobnost člověka s mentálním postižením v ústavních podmínkách, zmapovat příčiny umístění zdravotně a mentálně postižených osob (v dnešní terminologii sociální péče nazývaných klienti nebo uživatelé) do ústavní péče. Předmětem zkoumání je tedy otázka, jaké důvody vedly k umístění do ústavní péče. Průběžně v celé práci vyjma všeobecné teorie, se opírám o fakta, načerpaná ze spisové dokumentace svého pracoviště, kterým je Domov pro osoby se zdravotním postižením v České Skalici.

Bakalářská práce je rozčleněna na teoretickou a praktickou část. První blok části teoretické je zaměřen na historii ústavní péče a podkapitolu historie ústavní péče konkrétně v České Skalici včetně popisu samotné obce. Dalším blokem je charakteristika a funkce ústavní péče. Neopomenutelnou součástí je zaměření na charakteristiku osob s mentální retardací, kam patří vymezení pojmu, klasifikace mentální retardace a její klíčové znaky. Čtvrtým blokem jsou kognitivní procesy a vlivy působící na rozvoj osobnosti. Pátý blok se věnuje rodině, reakcím na dítě s postižením a samotný život s ním. Úzce s tím souvisí šestý blok o deprivaci.

Tématem sedmého bloku je personál Domova pro osoby se zdravotním postižením v České Skalici. S touto tematikou souvisí osmý, devátý i desátý blok teoretické části, kterým je syndrom vyhoření, vliv personálu na kvalitu života osoby s postižením, samotní uživatelé využívající dlouhodobých sociálních služeb a jejich život v souvislosti se standardy.

Praktická část obsahuje formulaci teoretických východisek, předmět zkoumání a interpretaci získaných dat s cílem přiblížit důvody pro umístění uživatelů do ústavní péče.

4 GUGGENBÜHL-CRAIG, A., Nebezpečí moci v pomáhajících profesích, s. 9.

13

TEORETICKÁ ČÁST

1 Historie ústavní péče

Tak jako všechno má svou historii, ústavní péče si taktéž prošla od svých prvopočátků značným vývojem. Z pramenů knihy Ústavní péče, v dávné době ve starověkém Egyptě se první zmínky o ústavní péči týkají léčebných míst. Tato místa byla považována za sídla samotných bohů. A snad právě tato moc měla mít za následek uzdravení nemocných. Starověké Řecko tyto ústavy nazývalo konkrétněji a samotné léčbě, která probíhala ve spánku, předcházel zvláštní rituál.

Později, dějiny antiky nedochovaly žádné konkrétní zprávy o zařízeních pro osoby se zdravotním postižením. Jak popisuje Matoušek, nepodařené a nechtěné děti byly zabíjeny, případně odkládány. Pokud je někdo našel a vychoval, mohl je prohlásit za své potomky nebo se z nich mohli stát otroci. Zakládání zvláštních útulků pro lidi s postižením a pro děti bez rodin se objevuje až s křesťanstvím, které odvozuje nutnost vzájemné pomoci z ideálu solidarity občanů.⁵

Jistá změna nastala s prosazením tzv. domovského práva, o které se v našich zemích zasloužil Ferdinand I. v roce 1552, v němž se poprvé ukládá povinnost obci pečovat o chudé. Pro lidi, kteří postrádají rodinné zázemí, nebo základní prostředky k udržení života, se tak vedle církve dalším zřizovatelem ústavů stává obec. V této době ale nikterak není rozvíjena péče o lidi s mentálním postižením, nebo duševní nemocí. Až koncem 17. století začínají být osoby s mentálním a psychickým postižením vylučováni ze společnosti a jsou pro ně zřizovány velké ústavy, jež zakládá stát, a přebírají úlohu dřívějších špitálů. V 18. a výrazněji v 19. století se ústavy profilují do podob, které dnes známe.⁶

Až koncem 19. a začátkem 20. století dochází k takové změně, kdy ústavy původně sloužící k vylučování lidí ze společnosti, své působení více orientují na

5 MATOUŠEK, O., Ústavní péče, s. 26.

6 MATOUŠEK, O., Ústavní péče, s. 25-35.

14

potřeby klientů. V 60. letech se tento trend soustředil na ochranu klientů před nároky vnějšího světa, do něhož mohla být paradoxně zahrnuta i klientova rodina.

Ideálem dnešní doby je péče poskytovaná přesně a pouze v rozsahu, v jakém ji klient potřebuje, přičemž jeho vztahy k blízkým lidem mají být podporovány⁷.

Vágnerová ve své knize charakterizuje postoj k mentálně postiženým v průběhu historického vývoje jako značně ambivalentní. Vždy záleželo na tom, zda je lidé přijímali jako ty, jež potřebují jejich pomoc a ochranu, nebo je zavrhovali jako méněcenné či nebezpečné bytosti.⁸

Postoupíme-li v dějinách dál, zjišťujeme, že i pro teorii vzdělávání a výchovy postižených nastala změna. V našem oboru byla pedagogika posílena třemi českými sjezdy pro péči o slabomyslné a školství pomocné. Léta 1922-1933, kdy se konalo pět sjezdů pro výzkum dítěte, bylo největším rozmachem české nápravné pedagogiky za doby první republiky. Jména doktora Miloše Sováka a doktora Františka Štampacha můžeme zařadit do období, které je již úsekem, ve kterém se obor speciální pedagogiky stal předmětem univerzitního studia.⁹

1. 1 Historie ústavní péče v České Skalici

Vzhledem k dřívější době, která byla poměrně skoupá na informace o ústavech pro osoby s postižením, je poměrně náročné, získat relevantní informace o historii konkrétního zařízení, které se v této práci vztahuje k České Skalici a jejímu okolí. Stručnou historii se podařilo získat díky stránkám zařízení, které odkazují následující.

Ústav sociální péče vznikl v roce 2001 sloučením dvou dříve samostatných organizací. Byli jimi Ústav sociální péče pro mentálně postižené dospělé ženy Česká Skalice a Domova důchodců ve Stárkově.

7 MATOUŠEK, O., Ústavní péče, s. 25-35.

8 VÁGNEROVÁ, M., Psychologie handicapu, s. 11.

9 TITZL, Boris. Tradice, kořeny a vznik české speciální pedagogiky, s. 92-100.

15

Samostatný ústav sociální péče byl v České Skalici založen již v roce 1954, kdy se do vily po rodině Rouskově nastěhovalo 25 mentálně postižených žen. V 80.

letech se k vile přistavěl tehdy moderní okál a původní počet klientek se zvýšil na 55. V roce 2001 proběhla rozsáhlá rekonstrukce bývalé rodinné vily, v dnešní moderní bezbariérovou budovu, do které se klientky nastěhovali v létě 2003. Pro klientky ústavu sociální péče se tedy po nastěhování stal domovem příjemný a klidný areál v České Skalici lokalita zvaná Třešňovka. ¹⁰

1. 1. 1 Česká Skalice

Česká Skalice se nachází v nadmořské výšce 284 m n. m. Městem protéká řeka Úpa, která pramení v Krkonoších a vlévá se v Jaroměři do Labe. V těsné blízkosti města leží přehradní jezero Rozkoš. Rozloha vodní plochy činí 1100 ha, průměrná hloubka nádrže je 10 m. Údolní nádrž Rozkoš, vybudovaná v letech 1966–1972.

Město Česká Skalice leží na území okresu Náchod, v Královéhradeckém kraji.

Blízkost hranic s Polskou republikou poskytuje občanům výhody malého pohraničního styku. Nejbližší hraniční přechod do Polska je v Náchodě-Bělovsi (12 km). Město Česká Skalice kromě Náchoda sousedí s městy Červený Kostelec, Nové Město nad Metují a Jaroměř. V České Skalici žije trvale pět a půl tisíc obyvatel. Celková rozloha města včetně místních částí Malá Skalice je 1735ha.

Novodobá historie města je spjata s textilní výrobou, rozvojem cestovního ruchu a rozvojem soukromého podnikání po roce 1989. Česká Skalice se svým okolím je krajem plným přírodních krás a kulturních zajímavostí.¹¹

10 DDAUSPCESKASKALICE.CZ, Základní informace o nás.

11 CESKASKALICE.CZ, Charakteristika České Skalice.

16

2 Charakteristika ústavní péče

Vzhledem k tomu, že v každé společnosti vedle zdravých lidí vyrůstají též lidé, kteří se určitým způsobem odlišují od společenského průměru, je třeba těmto osobám věnovat specifickou péči. Zejména proto, že se jedná o lidi s různorodými formami postižení. Ve většině jde o skupiny osob s mentálním postižením. V případě, že tito lidé nevyrůstají v rodinách, je pro ně zřízena jako jedna z forem služby sociální, právě péče ústavní.

Humanizace, normalizace, integrace. To jsou pojmy spojené se třemi základními trendy, o nichž píše Švarcová v souvislosti s hledáním nových cest a směrů péče, neboť ve většině ústavů dochází ke změnám zaběhnutých pravidel a stylů práce.¹²

Pojem humanizace obecně vzato znamená polidštění, které lze vyjádřit jako poskytnutí rovnocenné šance pro život postiženým osobám. Normalizací je poté rozuměna snaha o to, aby postižené osoby mohly žít běžným životem jako jejich zdraví vrstevníci, a to právě i v rámci ústavní péče. Poslední zmíněný pojem integrace lze dle psychologického slovníku vysvětlit jako spojení, vytvoření jednoho celku, sjednocení¹³, z čehož je patrné, že se jedná o začleňování mentálně postižených osob do běžného života lidí bez postižení.

K nejrozšířenějším typům péče o lidi s mentálním postižením v současné době patří ústavy sociální péče; dnes již domovy pro osoby se zdravotním postižením.

Zařízení ústavní péče zřizují:

A. Resort zdravotnictví – kojenecké ústavy, dětské domovy pro děti do 3 let B. Resort ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy – školská zařízení pro

výkon

ústavní a ochranné výchovy, zvláštní výchovná zařízení, diagnostické ústavy, dětské domovy, apod.

12 ŠVARCOVÁ, I., Mentální retardace, s. 14-15.

13 HARTL, P., HARTLOVÁ, H., Psychologický slovník, s. 232.

17

Tato zařízení upravuje vyhláška MSPV č.182/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, kterou se řídí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, jejichž zřizovatelem může být obec, krajský úřad, nebo Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen MPSV).

2. 1 Klasifikace ústavní péče

Ústavy sociální péče se diferencují z hlediska věku, pohlaví, délky pobytu, druhu postižení, kapacity a zřizovatele.

Dělení z hlediska věku:

• Ústavy pro tělesně postižnou mládež s přidruženým mentálním postižením

• Ústavy pro mentálně postižnou mládež

• Ústavy pro mentálně postižené dospělé občany

• Ústavy pro tělesně postižené dospělé s přidruženým mentálním postižením Současným trendem je, aby děti a mládež zůstaly ve svém zařízení i po překročení hranice 26 ti let, neboť je možné, zamezit tím emoční změně přesunu z míst, která jim léta nahrazovalo rodinu.

Dělení z hlediska pohlaví:

• Ústavy sociální péče pro dívky

• Ústavy sociální péče pro chlapce a muže

• Ústavy sociální péče smíšené

V současné době se zřizují převážně ústavy smíšené, lépe nahrazují přirozené rodinné prostředí. Zároveň tak vzniká možnost partnerských vztahů mezi dospělými, vazby mezi staršími a mladšími, tak jako je běžné v normální populaci.

Dělení dle délky pobytu:

18

• Ústavy sociální péče s denním pobytem

• Ústavy sociální péče s týdenním pobytem

• Ústavy sociální péče s celoročním pobytem

Ústavy sociální péče s denním pobytem jsou obvykle nazývány denní stacionáře. Jsou zřízeny jako pomoc rodičům, kteří mohou vykonávat zaměstnání.

Ráno je dítě odvedeno do stacionáře. Tam je mu během dne poskytnuta komplexní denní péče. Zahrnuje výchovně vzdělávací, rehabilitační a zdravotní péči, kulturně zájmovou činnost. Ústavy sociální péče s týdenním pobytem zajišťují pro klienty péči od pondělí do pátku, víkendy tráví v rodinném prostředí.

Pozitivem těchto forem je, že člověk neztrácí blízký kontakt s rodinným prostředím.

Dělení dle druhu postižení:

• Ústavy sociální péče pro osoby s tělesným postižením

• Ústavy sociální péče pro osoby s kombinovaným postižením

• Ústavy sociální péče pro osoby s postižením a přidruženými vadami

Dělení dle kapacity:

• Malé

• Velké

V současnosti je snaha zřizovat menší zařízení, tzv. rodinného typu. Tato zařízení evokují lepší podmínky k udržování přátelských vztahů mezi klienty i personálem. Menší kolektiv se více připodobňuje prostředí rodinnému a nabízí kvalitnější podmínky pro komplexní péči. Primární však není velikost ústavu, ale celková atmosféra.

Dělení dle zřizovatele:

• Státní (kraj, obec, ministerstvo)

• Nestátní (charity, občanská sdružení).

19

Ústavy sociální péče procházejí procesem změn, který není nikterak jednoduchý, avšak poslání a vytváření nových příležitostí musí vždy vycházet z Listiny základních práv a svobod a dodržovat přitom Etický kodex.

20

2. 2 Funkce ústavní péče

Matoušek se ve své knize k funkci ústavů vyjádřil takto. Ústav je do jisté míry světem pro sebe, ostrovem soběstačného řádu, v němž je život omezenější a předvídatelnější než v okolním sociálním prostředí.¹⁴

Jak již bylo psáno v samotném úvodu, o funkcích ústavu může mít každý svůj názor, je ale zřejmé, že všeobecně by měly ústavy plnit takovou funkci, kde hraje hlavní roli péče. Péče taková, která je citlivá k potřebám osob, které se v ústavní péči ocitnou. Citlivostí rozuměno, že zachovává lidskou důstojnost ve všech jejich směrech. Společně s péčí jsou tu i další funkce, kterým se věnují následující řádky, a které by k péči ústavní patřit měly.

Matoušek shrnuje funkce ústavů do tří bodů.

1.

Tato funkce je v popředí zařízení poskytujících náhradu za nefunkční nebo chybějící rodinu (kojenecké ústavy, dětské domovy), v ústavech pro svobodné matky s dětmi, v zařízeních pro těžce mentálně nebo fyzicky handicapované, v domovech pro bezdomovce, domovech důchodců, v utečeneckých táborech. V takových zařízeních je poskytováno chybějící zázemí či péče, bez nichž se klient nemůže obejít. Neexistence takových ústavů by znamenala nízkou kvalitu života klientů, v některých případech by nebyli schopni v běžných podmínkách přežít.

2.

Tato funkce je v popředí v nemocnicích, léčebných a rehabilitačních ústavech, v zařízeních pro rizikovou mládež, v zařízeních pro propuštěné vězně atp.

Společným jmenovatelem je úsilí o změnu stavu; předpokládá se, že klient opustí ústav v jiném stavu, než v jakém do něj přišel.

3.

Tato funkce je v popředí ve věznicích, v psychiatrických zařízeních s nedobrovolnými pobyty, ve sběrných táborech pro uprchlíky apod. Kdyby tato

14 MATOUŠEK, O. Ústavní péče, s. 19.

21

zařízení neexistovala, společnost by byla ohrožena kriminálními osobami, lidmi trpícími akutní psychózou, neznámými cizinci.¹⁵

2. 3 Sociální služby

Valenta a kolektiv má obecně za to, že cílem kvalitních sociálních služeb je minimalizovat závislost lidí s mentálním postižením v osobním životě, aby se tak v míře co nejvyšší mohli účastnit samostatného a plnohodnotného života spolu s ostatními¹⁶. Tvrdí, že v současné době se mnohé tyto alternativní služby zprofesionalizovaly do té míry, že se mohou stát příkladem pro činnost státu i obcí v této oblasti.¹⁷

2. 3. 1 Sociální péče

Obsahem sociální péče je jako způsob pomoci sociální služba, jejímž prostřednictvím je zajišťována pomoc při péči o vlastní osobu, zajištění stravování, ubytování, pomoc při zajištění chodu domácnosti, ošetřování, pomoc s výchovou, poskytnutí informace, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, psycho- a socioterapie, pomoc při prosazování práv a zájmů¹⁸, jak nás informuje portál MPSV.

Domov pro osoby se zdravotním postižením, dříve označován jako ústav sociální péče, který byl uveden jako nejrozšířenější typ ústavní péče, a na něž je zaměřena tato práce, dle charakteristiky MPSV poskytuje dlouhodobé pobytové služby osobám se zdravotním postižením, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné osoby. Služba obsahuje pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu,

15 MATOUŠEK, O. Ústavní péče, s. 22.

16 VALENTA, M., MÜLLER, O. Psychopedie, s. 243.

17 VALENTA, M., MÜLLER, O. Psychopedie, s. 243.

18 MPSV.CZ, Sociální služby.

22

poskytnutí stravy, poskytnutí ubytování, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, terapeutické činnosti, pomoc při prosazování práv a zájmů. Služba se poskytuje za úplatu. ¹⁹

Vágnerová ve své knize uvádí, že ústavní péče je vhodná pro závažněji postižené, resp. jedince trpící kombinovaným postižením. Ústavy sociální péče jsou organizovány různým způsobem, lidé, kteří zde žijí, mohou navštěvovat svou rodinu v určitých intervalech. ²⁰

Hlava první v sociálních předpisech pojednává o rozsahu sociální péče následovně. Sociální péčí zajišťuje stát pomoc občanům, jejichž životní potřeby nejsou dostatečně zabezpečeny příjmy pracovní činnosti, dávkami důchodového nebo nemocenského zabezpečení, popřípadě jinými příjmy, a občanům, kteří je potřebují vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nebo věku, anebo kteří bez pomoci společnosti nemohou překonat obtížnou životní situaci nebo nepříznivé životní poměry.

V oblasti sociální péče stát zajišťuje poradenskou a výchovnou činnost, zejména výchovu k odpovědnému rodičovství, k upevňování rodinných vztahů a k vzájemné pomoci mezi občany, především pomoci občanům těžce zdravotně postiženým a starým občanům, a poskytuje další dávky a služby.²¹

19 MPSV.CZ, Sociální služby.

20 VÁGNEROVÁ, M., Psychopatologie v pomáhajících profesích, s. 314.

21 KOLEKTIV AUTORŮ, Sociální předpisy, s. 479.

23

3 Charakteristika osob s mentálním postižením

Zejména z důvodu již výše zmíněné humanizace byly z terminologie psychopedické vypuštěny stigmatizující pojmy jako debilita a jim podobné či

"sovákovské“ utilita a inferiorita. Stejně tak termín mentálně retardovaný se doporučuje nahrazovat označením osoba s mentálním postižením. Černá a kolektiv předesílají, že termíny jedinec s mentální retardací a jedinec s mentálním postižením se v současné české psychopedii používají jako synonyma. Samotný syndrom je pak nazýván mentální retardace.²² Pro osoby postižené různou retardací je charakteristické celkové postižení jednotlivých duševních funkcí, přičemž je povětšinou narušen intelektový vývoj a současně zasažen vývoj tělesný. Retardace má příčiny různé, které zahrnují různé typy a stupně. Výsledek interakce vrozených dispozic, výchovy a vlivu prostředí je třeba považovat za celkovou úroveň osobnosti člověka. Všechny uvedené faktory se uplatňují u každého jedince jiným způsobem. Skladba mozku je však vrozená a závislá na neuronech, které ovlivňují kvalitu všech psychických i fyzických procesů.

Vzájemné působení těchto i jiných činitelů ovlivňuje rozvoj každého jedince a probíhá od narození po celý život. Rozumové schopnosti se formují postupně, zejména ve starším školním věku. Černá a kolektiv se přiklání k tomu, že mentální retardace se projeví u člověka, který má snížené schopnosti v osvojování si vědomostí, dovedností a návyků, tak jak je to charakteristické pro ostatní populaci bez postižení. Ve většině sociálních vztahů bude mít mentální retardace za následek sociální handicap.²³

Pro příznivý vývoj každého z nás je podstatné, aby byl při narození vyvinutý normálně, neboť je to předpoklad proto, že se tělesné i duševní funkce budou dál optimálně rozvíjet. Nevylučuje to však, že se jednotlivé oblasti budou vyvíjet nestejným tempem. Právě tento fakt závisí na kvalitě zděděného potenciálu, ale také na tom, jaké má jedinec příležitosti.

22 ČERNÁ, M. a kol. Česká psychopedie, s. 75.

23 ČERNÁ, M. a kol. Česká psychopedie, s. 81.

24

Proto i mentálně postižení se od sebe liší, i když jsou na stejném stupni vývoje.

Přes nesmírné potíže vyplývající ze samé podstaty postižení, v němž je hledisko jedinečnosti tak zvýrazněno, byla vypracována i řada klasifikačních systémů, jejichž počet je v současné době odhadován na padesát²⁴, jak uvádí Černá.

I většina autorů, jak uvádí i Valenta s Müllerem také píší, že mentální

retardace zasahuje jak stránku tělesnou, duševní a společenskou, tak se projevuje v nemožnosti, zvládat výchovné a vzdělávací působení. Nejvýznamnějším rysem jsou v různé míře snížené rozumové schopnosti.²⁵

3. 1 Vymezení pojmu mentální retardace

Přesné vymezení pojmu mentální retardace není snadné, neboť dle odborné literatury není vždy jednotné. Jednou z nejčastěji citovaných a používaných definic mentální retardace je v současné době definice, kterou ve své knize uvádí Černá, že pod heslem mentální retardace se rozumí celkové snížení intelektuálních

schopností osobnosti postiženého, která vzniká v průběhu vývoje a je obvykle provázeno nižší schopností orientovat se v životě. Nedostatek adaptivního chování se projevuje ve zpomaleném, zaostávajícím vývoji, v ohraničených možnostech vzdělávání a nedostatečné sociální přizpůsobivosti, přičemž se uvedené příznaky mohou projevovat samostatně nebo v různých kombinacích.²⁶

Obdobnou definici uvádí i Vágnerová, která píše o tom, že mentální retardace je souhrnné označení vrozeného postižení rozumových schopností, které se projeví neschopností porozumět svému okolí a v požadované míře se mu přizpůsobit.²⁷

Naproti tomu Pipeková definuje, že mentální retardace je vývojová porucha integrace psychických funkcí, postihující jedince ve všech složkách jeho osobnosti

24 ČERNÁ, M. Kapitoly z psychopedie, s. 13.

25 VALENTA, M., MÜLLER, O. Psychopedie, s. 11-13.

26 ČERNÁ, M. a kol. Česká psychopedie, s. 79.

27 VÁGNEROVÁ, M., Psychopatologie v pomáhajících profesích, s. 289.

25

– duševní, tělesné i sociální. Nejvýraznějším rysem je trvale porušená poznávací schopnost, která se projevuje nejnápadněji především v procesu učení.²⁸

V neposlední řadě je tu ještě definice Valenty a Müllera, kteří mentální retardaci vyjadřují jako vývojovou duševní poruchu se sníženou inteligencí, demonstrující se především snížením kognitivních, řečových, pohybových a sociálních schopností s prenatální, perinatální i postnatální etiologií.²⁹

Existují různá pojetí pro klasifikaci úrovně rozumových schopností. Švarcová skrze Švancaru uvádí klasifikaci IQ podle Wechslera, jež patří mezi neznámější a stále uznávané, vycházející z rozložení inteligence v americké populaci v první polovině 20. století.

IQ KLASIFIKACE INTELIGENCE³⁰ 130 a výše značně nadprůměrná 120-129 nadprůměrná

110-119 mírně nadprůměrná 90-109 průměrná

80-89 podprůměrná 70-79 hraniční inferiorita

69 a níže slabomyslnost (mentální retardace)

3. 1. 1 Členění

V literatuře je nejčastěji uváděna klasifikace podle etiologie, což mohou být příčiny endogenní (genetické, dědičné) a příčiny exogenní (vlivy prostředí). Jako příčiny vzniku retardace uvádí Zvolský ve své publikaci dědičnost, sociální faktory, další enviromentální faktory, specifické genetické příčiny a nespecificky

28 PIPEKOVÁ, J. Kapitoly ze speciální pedagogiky, s. 269.

29 VALENTA, M., MÜLLER, O. Psychopedie, s. 12.

30 ŠVANCARA in ŠVARCOVÁ, I., Mentální retardace, s. 33.

26

podmíněné poruchy.³¹ Z časového faktoru se dělí příčiny vzniku mentální retardace na prenatální, perinatální a postnatální. Odborná literatura dále uvádí dělení retardace na vrozenou, získanou a sociálně podmíněnou. Další členění je dle druhu chování. Užívá přívlastky neklidný, netečný a nevyhraněný typ.

Klasifikace dle symptomu se zabývá typickými příklady vzhledu, somatických zvláštností, osobnostních rysů, psychického a motorického vybavení. V literatuře můžeme také najít klasifikaci podle vývojových období.

V současnosti se používá členění podle 10. mezinárodní revize Světové zdravotnické organizace (WHO). Mentální retardace spadá do oboru psychiatrie, z toho důvodu má jako první označení písmeno F. Mentální retardaci patří kódové označení F 70 – F 79. Hlavním hlediskem je zde stanovení inteligenčního kvocientu.

„Stupeň mentální retardace se obvykle měří standardizovanými testy inteligence. Může to být ovšem nahrazeno škálami, které určují stupeň mentální retardace. Diagnóza bude též záviset na všeobecných intelektových funkcích, jak je určí školený diagnostik. Intelektuální schopnosti a sociální přizpůsobivost se mohou měnit v průběhu času a i snížené hodnoty se mohou zlepšovat cvičením a rehabilitací. Diagnóza má odpovídat současnému stavu duševních funkcí.“³²

Jak víme, v naší literatuře se mentální retardace dle této klasifikace dělí do šesti základních kategorií.

F 70 – Lehká mentální retardace – IQ 50 – 69

V charakteristice této úrovně mentálního postižení Švarcová uvádí, že lehce mentálně retardovaní většinou dosáhnou schopnosti užívat řeč účelně v každodenním životě, udržovat konverzaci a podrobit se klinickému rozhovoru, i když si mluvu osvojují opožděně. Většina z nich také dosáhne úplné nezávislosti v osobní péči a praktických dovednostech, i když je vývoj proti normě mnohem pomalejší. Hlavní potíže se u nich obvykle projevují při teoretické práci ve škole.

31 ZVOLSKÝ, P. a kol. Speciální psychiatrie, s. 157.

32 SPECIALNIPEDAGOGIKA.CZ, MKN-10.

27

Mnozí postižení mají specifické problémy se čtením a psaním. Podle Švarcové se u osob s lehkou mentální retardací mohou v individuálně různé míře projevit i přidružené chorobné stavy, jako je autismus a další vývojové poruchy. Tato diagnóza zahrnuje slabomyslnost, lehkou mentální subnormalitu, lehkou oligofrenii.³³ U dospělých odpovídá mentálnímu věku 9 – 12 let a tvoří cca 80%

mentálně retardovaných.

33 ŠVARCOVÁ, I., Mentální retardace, s. 33-34.

28

F 71 - Středně těžká mentální retardace – IQ 35 – 49

U dospělých odpovídá mentálnímu věku kolem 6 – 9 let. Valenta a Müller popisují, že myšlení a řeč jsou výrazně omezené, stejně jako schopnosti sebeobsluhy, klienti vyžadují v tomto směru chráněné prostředí po celý život.

Možnosti edukace se omezují na trivium, řeč je jednoduchá a obsahově chudá i v dospělosti, někdy dokonce zůstává na nonverbální úrovni. Retardace psychického vývoje je často kombinována epilepsií, neurologickými, tělesnými a dalšími duševními poruchami. Etiologie tohoto stupně retardace je již většinou organická.³⁴ Tato diagnóza dle Švarcové zahrnuje středně těžkou mentální subnormalitu a středně těžkou oligofrenii³⁵. Skupinu tvoří cca 12% mentálně retardovaných.

F 72 – Těžká mentální retardace – IQ 20 – 34

Třetí kategorie se v mnohém připodobňuje středně těžké mentální retardaci alespoň co se klinického obrazu, přítomnosti organické etiologie a přidružených stavů týká. Výraznější je však snížená úroveň schopností. Jak popisuje Švarcová dále, většina jedinců z této kategorie trpí značným stupněm poruchy motoriky nebo jinými přidruženými vadami, které prokazují přítomnost klinicky signifikantního poškození či vadného vývoje ústředního nervového systému.

Možnosti výchovy a vzdělávání těchto osob jsou značně omezené. Tato diagnóza zahrnuje těžkou mentální subnormalitu, těžkou oligofrenii.³⁶ Výskyt v populaci mentálně retardovaných je cca 7% a mentální věk u dospělých se pohybuje kolem 3 – 6 let.

34 VALENTA, M., MÜLLER, O. Psychopedie, s. 39.

35 ŠVARCOVÁ, I., Mentální retardace, s. 35.

36 ŠVARCOVÁ, I., Mentální retardace, s. 35-36.

29 F 73 – Hluboká mentální retardace – IQ pod 20

Osoby takto postižené nejsou schopné, dbát o své potřeby a vyžadují celoživotní péči ve všech základních životních úkonech. Jak popisuje Vágnerová, ve většině případů jde o kombinované postižení. Poznávací schopnosti se téměř nerozvíjejí, lidé s hlubokou mentální retardací jsou maximálně schopni diferencovat známé a neznámé podněty a reagovat na ně libostí či nelibostí.

Nevytvoří se ani základy řeči. Jsou komplexně závislí na péči jiných lidí, obvykle bývají umisťování do ústavu sociální péče.³⁷ To odpovídá u dospělých mentálnímu věku pod 3 roky. Tvoří 1% z populace mentálně retardovaných.

F 78 – Jiná mentální retardace

Tato kategorie by měla být použita pouze tehdy, když stanovení stupně intelektové retardace pomocí obvyklých metod je zvláště nesnadné nebo nemožné pro přidružené senzorické nebo somatické poškození.

F 79 – Nespecifikovaná mentální retardace

Užívá se v případech, kdy je prokázána mentální retardace, avšak není dostatek podkladů, aby bylo možné zařadit osobu do některé z výše uvedených kategorií.

3. 2 Klíčové znaky

V prvé řadě jak uvádí Švarcová je každý mentálně postižený svébytný subjekt s charakteristickými osobnostními rysy, avšak velká část z nich má jisté společné znaky, jež samozřejmě závisí na hloubce, druhu a stupně mentální retardace.

Rozhodující je také postižení všech složek psychiky, neboť jak je dále uvedeno,

37 VÁGNEROVÁ, M., Psychopatologie v pomáhajících profesích, s. 302.

30

jsou výrazněji postiženy některé psychické funkce a duševní vývoj je nerovnoměrný.³⁸

Z kapitoly věnované v této práci mentální retardaci vyplývá, že mezi hlavní znaky můžeme zařadit nízkou úroveň rozumových schopností, jež se projevuje především nedostatečným rozvojem myšlení, omezenou schopností učení s důsledkem obtížnější adaptace pro podmínky v běžném životě.

V případě, je-li postižení vrozené, ukazuje se, že se dítě od narození nevyvíjí standardním způsobem.

Pakli-že je postižení trvalé, horní hranice dosažitelného rozvoje je dána jak závažností a příčinou defektu, tak individuálně specifickou vhodností působení prostředí, tj. výchovných, výukových a terapeutických vlivů.

4 Kognitivní procesy

Psychiku nemůžeme ovlivnit, ale je v každém z nás. Mnohými výzkumy a praxí bylo potvrzeno, že psychický proces se vyvíjí i při nejtěžším mentálním postižení. Psychologický slovník vymezuje pojem kognitivní jako poznávací, též vnímající, hodnotící, vztahující se k poznávacím procesům.³⁹Otázce psychického vývoje a kognitivním procesům se věnuje také Švarcová, která píše o psychickém vývoji jako o jevu dětského věku, který jak bylo klinicky prokázáno, probíhá i při nejtěžším patologickém stavu organismu. Klasik vývojové psychologie L. S.

Vygotskij prokázal již ve třicátých letech 20. století, že duševní vývoj mentálně postižených dětí při veškeré svéráznosti probíhá podle týchž základních zákonitostí jako vývoj normálního dítěte. K těmto základním zákonitostem je zapotřebí počítat zejména závislost psychického vývoje dítěte na procesu učení.

Lze bez nadsázky říci, že učení je základní podmínkou psychického vývoje.⁴⁰

38 ŠVARCOVÁ, I., Mentální retardace, s. 39-41.

39 HARTL, P., HARTLOVÁ, H., Psychologický slovník, s. 261.

40 ŠVARCOVÁ, I., Mentální retardace, s. 42.

31

Valenta s Müllerem k této problematice uvádí: V obecné rovině je ještě nutno poznamenat, že u mentálního postižení nejde jen o prosté časové opožďování duševního vývoje, ale o strukturální vývojové změny. Postiženého jedince tedy nelze automaticky přirovnávat k mladšímu "normálnímu“ jedinci, neboť to není jenom otázka kvantitativní, ale ve vývoji dochází i ke změnám kvalitativním.

Kognitivní proces vidí tito autoři jako primární specifikum mentálního postižení, jež rozdělují na poznání bezprostřední (smyslové) a zprostředkované (myšlení a řeč).⁴¹

4. 1 Vlivy působící na rozvoj osobnosti

V Metodice výchovné práce v ÚSP z roku 1981 se můžeme dočíst, že:

„Osobnost jedince se vytváří tím způsobem, že na jeho vrozenou biologickou základnu působí v dalším životě vlivy přírodního a zvláště společenského prostředí. Z interakcí mezi jedincem a prostředím vznikají podmíněné reflexy a spoje, na jejichž fyziologické základně se postupně vytvářejí individuální zkušenost a individuální paměť.“⁴²

Vágnerová s kolektivem v publikaci Psychologie handicapu se nechtějí zabývat problematikou psychologických teorií osobnosti, neboť ji považují za nedořešenou. Naproti tomu berou v úvahu faktory, které podle nich v této souvislosti hrají podstatnou roli, a sice: Osobnost člověka, zahrnující celek psychických jevů, je mnohonásobně podmíněna a vytváří se v průběhu vývoje jedince pod vnějšími i vnitřními vlivy.⁴³

Tato pasáž o vlivu postižení na vývoj a formování osobnosti postiženého jedince dále odvolává na to, že osobnost je podmíněna biologicky skrze prostřednictvím nervové soustavy. Druhý faktor vidí autoři v oblasti sociální, protože je všeobecně známo, že člověk se ve skutečnou lidskou bytost vyvíjí až v

41 VALENTA, M., MÜLLER, O. Psychopedie, s. 36.

42 JENŠÍ, J. a kol. Metodika výchovné práce v ústavech sociální péče, s. 39.

43 VÁGNEROVÁ, M. a kol. Psychologie handicapu, s. 57.

32

kontaktu s ostatními lidmi. V této oblasti hraje podstatnou roli rodina, neboť právě ta formuje osobnost člověka.

Neopomíjený faktor, který ovlivňuje vývoj osobnosti člověka je přidělován vlastní aktivitě, podrobněji reakce na okolní svět i na vztahy, vlastní činnost, vyvolávající odezvu okolí, jeho prožívání vlastní činnosti i toho, jak na ni okolí reaguje. Na závěr se autoři shodují v tom, že uvedené faktory samozřejmě nepůsobí oddělené, ale ve vzájemné souvislosti.⁴⁴

Na závěr této kapitoly se jistě hodí slova dvou autorů Langmeiera a Matějčka, kteří o této problematice věděli též mnohé. „Všeobecně se má za to, že dítě ke zdravému vývoji v prvé řadě potřebuje citovou vřelost, lásku. Dostává-li se mu dost sympatie a citové podpory, pak to vynahradí i nedostatek jiných psychických prvků.“⁴⁵

44 VÁGNEROVÁ, M. a kol. Psychologie handicapu, s. 57-58.

45 LANGMEIER, J., MATĚJČEK, Z. Psychická deprivace v dětství, s. 14.

33

5 Rodina a postižení jako náročná životní situace

Rodina by se jednoduše dala popsat jako malá skupina osob, která je navzájem spojena manželskými, příbuzenskými nebo jinými obdobnými vztahy a zvláště způsobem života. Stává se tak i jakýmsi malým samostatným světem, jehož posláním je poskytovat svým členům péči a ochranu. Funkci rodiny může plně zastávat pouze dostatečně zralý jedinec. Rodina má pak rozhodující vliv na rozvoj osobnosti dítěte.

Vzhledem ke koncepci celé práce, která je zaměřena na ústavní péči, nelze vypustit rodinu jako klíčový faktor k budoucnosti dítěte. Budoucnosti, která se možná bude vyvíjet v harmonické rodině, v tom horším případě bude dítě s postižením trávit svůj život za zdmi ústavu. Jedno se ale dá předznamenat bez citací literatury. Těžko soudit rodiče, kteří se více či méně vzdají dítěte s postižením. Už sama o sobě taková životní situace je handicapem a nesmazatelnou ránou pro každého, koho právě potká.

Možnost zřeknout se dítěte a nechat je po narození v kojeneckém ústavu mají vlastně všechny rodiče. Je-li však dítě tělesně i duševně v pořádku a rodiče rovněž, je to příznak děsivého lidského selhání; rodiče dali život dítěti, avšak další zodpovědnosti za jeho život se zříkají.⁴⁶ Tato slova jsou velmi pravdivá, protože dnešní svět je plný dětí bez rodiny, bez domova. A zdaleka už se nejedná pouze o děti s postižením. Přibližme si však tu druhou variantu. A sice narození postiženého dítěte.

5. 1 Reakce na informace o postižení

V zajímavém článku, který byl veden s docentkou Černou, jí byla položena otázka, jaké by měly být správné reakce rodičů včetně ostatních příbuzných, na což docentka odpovídala takto: ,,Nejdříve je třeba, aby rodiče přijali fakt, že

46 BLAŽEK, B., OLMROVÁ, J. Světy postižených, s. 69.

34

budou vychovávat dítě s tímto druhem postižení (celý rozhovor byl veden na téma mentálně postižených). Pokud se jim to podaří, jsou na nejlepší cestě chovat se k dítěti adekvátně, tzn. co nejpřirozeněji, a právě tak reagovat na jeho projevy.

Naučit se vidět především pokroky dítěte, které často přicházejí velmi pomalu, nebývají dostatečně nápadné, ale existují. Velmi důležité je, aby rodiče brzy poznali, co jejich dítě dokáže, v čem je mohou ovlivňovat, jak mu mohou pomáhat, v čem je podporovat.“⁴⁷

Reakce rodičů na diagnostiku postiženého dítěte se různí. Jisté je, že každý případ je individuální. Setkáváme se s řadou modelů popisujících reakce rodičů vůči sdělení o dítěti s postižením. Vágnerová na tento problém nahlíží následovně.

Reakce rodičů na postižení jejich dítěte, způsob zvládání této situace a přijetí určitého způsobu jejího řešení závisí na mnoha okolnostech, i na předpokládané příčině vzniku postižení. Z tohoto hlediska je důležité, jaké bylo jejich očekávání ve vztahu k rodičovské roli. Narození postiženého dítěte představuje zátěž, obvykle neočekávanou. Je traumatem vyplývajícím z pocitu selhání v rodičovské roli a viny, které se vztahují k postiženému dítěti.⁴⁸

Z odborné literatury dále víme, že proces akceptace rodičů na postižení dítěte prochází typickými fázemi, kterých je celkem pět. Jedná se o fázi šoku a popření, která přechází v bezmocnost, nastává vyrovnávání se s problémem a postupná adaptace, dochází ke smlouvání, završena je fází realistického postoje.

Jak je uváděn jeden z postřehů Říčana a Vágnerové. Zajímavé je, že matky bývají podrobněji a hlouběji informovány než otcové. Z toho vyplývá, že matky projevují větší zájem o své dítě a mají vyšší motivaci při péči o dítě.⁴⁹

Do popředí se dostává ještě situace, kdy se rodičům narodí zdánlivě zdravé dítě, prochází v prvních letech běžným vývojem, avšak později se z nějakého důvodu vývoj naruší. V ten moment i tito rodiče musí prožívat nepřekonatelnou bolest, smiřovat se s nelehkou situací. Z názorů mých kolegů vyplývá, že přijmout takový fakt ze dne na den po letech soužití se zdravým dítětem musí být ještě

47 SVOBODOVÁ B., Programy pro celý život, s. 9.

48 VÁGNEROVÁ, M., Psychopatologie v pomáhajících profesích, s. 164.

49ŘÍČAN, P., VÁGNEROVÁ, M. A KOL., Dětská klinická psychologie, s. 43.

35

daleko obtížnější, přesto Vágnerová popisuje později vzniklý defekt takto: Dítě se narodilo zdravé, a nedochází tedy k narušení rodičovské identity. Rodičovské obrany jsou více zaměřeny na nemocné dítě než na udržení vlastní sebeúcty, Později vzniklý defekt je akceptován primárně jako neštěstí, které postihlo normálního, zdravého člověka. I z hlediska postojů široké veřejnosti je získané postižení akceptovatelnější než vrozená vada, protože je z hlediska své etiologie srozumitelnější⁵⁰.

5. 2 Péče o dítě s postižením

,,Vůbec jsme nevěděli, jak se takové dítě vyvíjí, co může zvládnout a kdy to bude. Ale věděli jsme, že to nebude stejné, jako kdyby byla zdravá.“

(rodiče dívky s DMO)⁵¹ Jako dospělý člověk, tak i malé dítě má své potřeby od toho nejútlejšího věku.

Již na prahu života dává vědět, že potřebuje láskyplnou náruč matky, která se v ten moment stává středobodem všeho. Pokud pomineme hmotné potřeby a budeme se věnovat duševní stránce, můžeme si položit otázku, co že to děti nejvíce potřebují? Odpověď najdeme v Matějčkově edici pro rodiče, kde se zmiňuje o sledování vývoje dětí bez mateřské péče v kojeneckých ústavech a tím představuje ty ony základní psychické potřeby, které by měly být naplněny v pravý čas a v náležité míře, aby se dítě po duševní stránce vyvíjelo dobře, zdravě, uspokojivě. Jedná se o tyto potřeby: Dost podnětů, smysluplný svět, životní jistota, pozitivní identita, otevřená budoucnost.⁵²

V další zajímavé publikaci od Matějčka, která nese název ,,Co děti nejvíce potřebují“, popisuje profesor pozoruhodný jev, který stojí za to zmínit. Zkrátka, aby lidské mládě přežilo, potřebovalo tu mít “svoje“ lidi, kteří by mu poskytli ochranu a pomoc, protože ono samo bylo velmi dlouho a přespříliš nemocné. Těm

50 VÁGNEROVÁ, M., Psychopatologie v pomáhajících profesích, s. 168.

51 VÁGNEROVÁ, M., Psychopatologie v pomáhajících profesích, s. 163.

52 MATĚJČEK, Z. Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte, s. 28-29.

36

“jeho“ lidem na něm však muselo současně taky obrovsky záležet. Poskytování ochrany a pomoci bezbrannému mláděti musela být jejich hluboce založená psychická potřeba, protože jinak by celý mechanismus vztahu nefungoval.

Objevila se lidská mateřská láska (ale pozor, také otcovská) a tento základní lidský vztah od pravěku do dneška je vlastně nesen oním podivuhodným, ba zázračným mechanismem, kterým je vzájemné uspokojování psychických potřeb.⁵³

Shora uvedené řádky vypovídají o tom, že péče o dítě s postižením není ani trochu jednoduchá. Pokud se rodiče rozhodnou a přijmou fakt, že jejich dítě se nebude vyvíjet běžným způsobem, je to pouze začátek. Představme si rodiče prvorozeného dítěte. Je jen na nich, aby během dalších dnů po narození zjistili, jak se děťátko chová, jak o něj pečovat, aby bylo spokojené a dobře prospívalo. To všechno a tisíce dalších maličkostí musí poznávat. Postupem času, kdy odroste plenkám a začne mluvit, přichází na řadu výchova, která je podstatou v každém z nás. Svou úlohu sehrají geny, ale výchovou se dá ovlivnit mnohé.

Péče o dítě je sice přirozená věc, pokud se rozhodneme založit rodinu, ale v případě, že zasáhne osud a na svět přijde dítě s postižením, rodina bude prožívat ještě daleko složitější proces než je běžné. Takové dítě vykazuje jiné známky chování, vyžaduje specifickou péči, a tak se k němu musí přistupovat. A proto celý tento postup je pro takové rodiče krokem do neznáma.

5. 3 Výchova dítěte s postižením

Bylo dospěno k názoru, že s výchovou dítěte je nutné začít od samého počátku jeho života, tedy od prvních dnů po narození. Na paměti bychom dle Markové a Středové měli mít to, že vychováváme vším, co s dítětem děláme nebo jak o něj pečujeme. U postiženého dítěte záleží na každé hodině startu do života, den by neměl být promarněn. Vývoj mentálně postiženého dítěte, především dítěte s Downovým syndromem, je podstatně pomalejší, bude pomalejší, obtížnější, ale

53 MATĚJČEK, Z. Co děti nejvíc potřebují, s. 9.

37

bude postupovat kupředu. Mentálně postižené dítě se bez našeho přičinění v prvních měsících života a některé ani v prvních letech ničemu samo nenaučí.⁵⁴

Rodina postiženého dítěte, především pak matky mají ale občas tendence zaujímat nevhodné výchovné postoje, které ve vztahu k dítěti s postižením, mohou se stávat nebezpečnými.

Několik zásad pro spolupráci s rodiči, jež mají dítě s postižením, nabízí profesor Matějček:

1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

9.

54 MARKOVÁ, Z., STŘEDOVÁ, L. Mentálně postižené dítě v rodině, s. 28.

55 MATĚJČEK, Z. Psychologie nemocných a zdravotně postižených dětí, s. 65.

38

6 Deprivace

Na úvod této kapitoly věcná slova autorů Blažka a Olmrové. Víc než u zdravých dětí je pro mentálně retardované dítě ústřední postavou pro celý jeho život matka. Na ní spočívá největší břemeno – jí se také dostává největší díl lásky.⁵⁶

Ovšem, v situaci, kdy se dítěti mateřská láska nedostává, nenaplňuje se právě jedna z nejdůležitějších potřeb. Dítě strádá po psychické stránce a dostavuje se deprivace. Ani tato problematika již není tabuizována. Velmi otevřeně o ní u nás před lety začali psát profesoři Langmeier s Matějčkem. Přivedli tak na svět široké téma, které se bohužel týká především tzv. ústavních dětí. Podle zmíněné dvojice autorů je psychická deprivace stav, který vzniká, jestliže člověk nemá uspokojovány základní psychické potřeby v dostačující míře a po dosti dlouhou dobu.⁵⁷

Je tomu poměrně nedávno, co profesorovi Matějčkovi vyšla publikace pod názvem Výbor z díla, kde mimo jiné k deprivaci uvádí, že rozsah a mnohotvárnost problematiky psychického strádání dětí má přirozeně velký dosah praktický. Je stále poměrně mnoho dětí, které strádají hrubými formami psychické deprivace, a ještě daleko víc dětí, jejichž správný duševní vývoj je ohrožen deprivačními činiteli drobnějšími a skrytějšími.⁵⁸

Ať už si představíme sebelepší ústav, dětským domov a jim podobná zařízení, nikde nebudou potřeby dítěte naplněny úplně, proto pokud nejsou saturovány v dostatečné kvalitě, nastává psychická deprivace.

A jaké vyplývá z povahy problému řešení? Zcela jistě je to rodina, avšak i v mnohých rodinách jsou děti zanedbávány, ponižovány a týrány, tudíž je lze opět označit za deprivované.

56 BLAŽEK, B., OLMROVÁ, J. Světy postižených, s. 74.

57 LANGMEIER, J., MATĚJČEK, Z. Psychická deprivace v dětství, s. 7.

58 MATĚJČEK, Z. Výbor z díla, s. 177.