Eliminace a prevence syndromu vyhoření u pracovníka

Syndrom vyhoření (burn-out syndrom) je soubor typických příznaků vznikajících také u pracovníků pomáhajících profesí v důsledku nezvládnutého pracovního stresu. Projevuje se tělesným a emocionálním vyčerpáním, únavou, popudlivostí, nedůvěřivostí, depresivitou s negativním a cynickým postojem k vlastní práci a ke klientům. Není to jen obyčejná únava, do syndromu vyhoření je vţdy vpletena otázka po smyslu vlastní práce. Více neţ v jiných profesích je sociální pracovník angaţován ve své pracovní činnosti svou osobností. Proto ve chvílích, kdy se práce s klienty daří, je pocit smysluplnosti práce silnější neţ v mnoha jiných povoláních, naproti tomu ve chvílích neúspěchu je stejně silná i pracovníkova pochybnost.

47 KŘIVOHLAVÝ, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. s. 69

48 KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. s. 117

„Prevencí syndromu vyhoření je kvalitní příprava na profesi, definování poslání organizace a profesionální role pracovníka, systém zácviku nového pracovníka, programy osobního rozvoje pracovníka, podpora dalšího vzdělávání v organizaci aj.

Mezi nejdůleţitější preventivní prvky syndromu vyhoření patří průběţná supervize.“

„Preventivní přístup k vyhoření spočívá téţ ve vytváření stimulujícího prostředí, které umoţňuje další učení. Týmová spolupráce a rozvojová supervize jsou v tomto smyslu jedním z nejdůleţitějších způsobů, jak předcházet vyhoření.“⁴⁹ Jakmile se objeví příznaky vyhoření u některého z pracovníků, je nutná podpora druhých.

Úkony, které jsou pro jedince stresující, je třeba oddálit a věnovat se něčemu, co pracovníkovi dělá radost, především dělá-li ji sám sobě. Velmi ceněná je pomoc spolupracovníků, kteří mají obdobné zkušenosti a sami nejsou tímto jevem zasaţeni.

V takové situaci také hodně pomůţe dobrý tým, pomáhá i výměna informací. Je třeba posilovat sebevědomí postiţeného, které je v důsledku tohoto jevu nízké. Někdy se však dotyčný neobejde bez pomoci psychiatra.

Příznaky syndromu vyhoření nemohou zůstat nerozpoznány, jsou to okolnosti, které je nutné okamţitě řešit. ⁵⁰

Prevencí syndromu vyhoření je kvalitní příprava na profesi zahrnující výcvik v potřebných sociálních dovednostech i dostatečně dlouhou praxi s klientelou srovnatelného typu, s jakou se pak pracovník setká v instituci, kde bude působit.

Součástí přípravy musí být:

Jasná definice poslání organizace a metod práce, s nimiţ se nastupující pracovník důkladně seznámí,

jasná definice profesionální role pracovníka a náplně práce, existence systému zácviku nových pracovníků,

moţnost vyuţít profesionálního poradenství poskytovaného zkušeným odborníkem ve vlastní instituci nebo jinde,

existence programů osobního rozvoje a podpora dalšího vzdělávání pracovníků ze strany instituce, v níţ jsou zaměstnání,

49 HAVRDOVÁ, Z., HAJNÝ, M. Praktická supervize. Praha: Galen, 2008. s. 33

50 BARTOŠÍKOVÁ, I. O syndromu vyhoření pro zdravotní sestry. 1. vyd. Brno: Národní centrum ošetřovatelství, 2006. s. 53

průběţná supervize, případové konference v jedné instituci nebo s účastí pracovníků několika spolupracujících institucí,

omezení počtu případů, s nimiţ je jeden pracovník v kontaktu během určité doby,

nasazení více pracovníků v náročných programech se skupinami klientů, organizování programů, při nichţ se klienti dostanou do jiného prostředí (např. pobytu v přírodě) a personál při nich můţe objevit jejich skryté charakteristiky,

omezení administrativní zátěţe spojené s prací s klienty, omezení pracovního úvazku,

kombinace přímé práce s klienty s jinými činnostmi, jeţ nezahrnují přímou práci s klienty.⁵¹

„Jako hlavní faktory předcházení vyhoření jsou uváděny následující tři skupiny okolností:

o Nalezení smysluplné pracovní činnosti

o Získání a převzetí profesionální autonomie a opory

o Konstituování přirozeného vztahu k práci a dalším ţivotním aktivitám.

Včetně poznání přínosu, jenţ člověk přináší práci a práce jemu.

Škodlivý vliv psychosociálního stresu zasahuje sice somatickou strukturu, ale klíč k jeho ovlivňování se stále častěji hledá spíše na úrovni osobnostní.“⁵²

Je zřejmé, ţe se sociální pracovníci ochrání před syndromem vyhoření nejlépe, kdyţ mu budou od samého začátku a soustavně předcházet, protoţe dojde-li uţ k vyhoření, ovlivní to kaţdého pracovníka na delší dobu a bude to vyţadovat velkou péči a soustavné úsilí.

Sociální pracovníci by měli být seznámeni se syndromem vyhoření uţ před začátkem své práce, měli by být seznámeni s příčinami i fázemi vedoucími k syndromu vyhoření a také s důsledky, které by mohl přinést pro jejich práci i pro jejich ţivot.

51 MATOUŠEK, O. Metody a řízení sociální práce. 2. vyd. Praha: Portál, 2008. s. 58

52BARTOŠÍKOVÁ, I. O syndromu vyhoření pro zdravotní sestry. 1. vyd. Brno: Národní centrum ošetřovatelství, 2006. s. 42

V kaţdém případě je třeba načerpat velkou dávku optimismu a radostné nálady a to ve všech oblastech ţivota. Kaţdý sám nejlépe ví, odkud jeho optimismus pramení a jakým způsobem se o něj můţe snaţit.

Mimořádný vliv na emoce přitom mají pozitivní partnerské vztahy, mezilidský kontakt, který má podstatný tlumící účinek na pocity strachu a deprese. Takovými vztahy a kontaktem s lidmi jemu milými se člověk oprostí od negativních situací toho kterého dne a regeneruje své síly. Regeneraci sil napomáhá také společné rekreační sportování (turistika, jízda na kole), vycházky do přírody, jeţ sama o sobě je nevyčerpatelným zdrojem krásy a jedinečných záţitků. Vůbec není nutné odjet k moři, do hor nebo do ciziny, ale je důleţité naučit se pravidelně vyšetřit čas na zájmovou činnost, která člověka baví, na odpočinek v klidu bez všech rušivých vlivů, jako jsou televize, telefon nebo internet. Optimální je třeba stůl maséra nebo domácí bazén. Uklidnit pomůţe i četba poutavé knihy.

Potěší také vlastní tvořivá umělecká činnost (malba, modelování, hra na hudební nástroj...) i návštěva výstav, galerií, koncertů, divadelních a filmových představení.

Načerpat pozitivní proţitky je moţné i návštěvou muzeí, hradů a zámků, kde ovlivňují emoce nejen sbírky a zařízení, ale také radikální změna prostředí...

2.3.2 Zdravý životní styl

Zdrojem stresových situací můţe být také nevhodný a nezdravý ţivotní styl.

Povolání, soukromé vztahy a základní ţivotní postoj samozřejmě rovněţ ovlivňují psychické, a tím i fyzické zdraví člověka. Zdraví je nezbytným předpokladem zachování nejdůleţitějšího „pracovního nástroje“, jímţ je i v pomáhajících profesích člověk. Je-li on v dobré psychické i fyzické kondici, reaguje ve stresové situaci méně extrémně, zvládá své povinnosti s větší energií a aktivněji, na provokace reaguje mírně a s rozvahou, je schopen se více ovládat, pruţněji a s větším úspěchem reaguje na problémy a zátěţ. Je však přirozeností člověka, ţe teprve aţ psychosomatické projevy syndromu vyhoření ho obvykle přimějí k radikální změně postoje a způsobu

ţivota⁵³ Zdravý ţivotní styl zahrnuje tři důleţité základní oblasti. Podle Henniga, Kellera jsou to: strava – pohyb – relaxace ⁵⁴

„V současnosti se zásada „ţít zdravě“ chápe velmi často spíše intuitivně (obdoba poţadavku „ţít mravně“). Obecně vzato podstatou zdravého ţivotního stylu je dodrţovat a respektovat v různých sférách ţivota komplex určitých pravidel a norem směrujících k udrţení a upevnění zdraví, přičemţ je důleţité v kaţdém případě vycházet z konkrétních podmínek exogenních (okolní prostředí) i endogenních (organismus jedince). Pokud vyjdeme z oficiální definice zdraví Mezinárodní zdravotnické organizace (zdraví jako stav optimální tělesné, duševní a sociální pohody), je jasné, ţe se normy, pravidla a doporučení ohledně zdravého ţivotního stylu budou týkat tří okruhů. První jsou zásady týkající se biologického organismu člověka (konkrétně pravidla pro hygienu, výţivu, pohybové aktivity a návykové látky), které se se zdravým ţivotním stylem spojují nejčastěji. Druhý okruh zásad se vztahuje na psychické zdraví člověka (udrţování a upevňování duševní rovnováhy člověka – za hlavního „narušitele“ se povaţuje zejména stres). Určité problémy jsou s pojetím třetího okruhu zásad, tedy s pravidly týkajícími se sociálního ţivota člověka – souvislost, a to významná, mezi zdravím a sociálním ţivotem člověka nepochybně existuje, ale můţe být otázkou, zda lze opravdu do všech důsledků

„zásadu“ dobré ţivotní úrovně či uspokojivých rodinných vztahů chápat jako zásadu zdravého ţivotního stylu na stejné úrovní s principy dodrţování základní hygieny nebo nekonzumování drog.“⁵⁵

„Většina výzkumů jednoznačně prokazuje, ţe zdravý ţivotní styl představuje ten nejvýznamnější faktor ovlivňující naše zdraví a nelze pochybovat ani o faktech, které prokazují škodlivost kouření, nadměrného pití kávy, nevhodných dietních návyků (nezdravé stravy), nedostatek pohybu, nadváhy, ţivotního a pracovního stresu (zvláště chronického) apod.

… Zkrátka nesmí pro nás zdravý ţivotní styl představovat něco, co je sice zdravé, ale jinak hodně nepříjemné. Potom vlastně pro nás takový způsob ţivota můţe

53 HENNIG, C., KELLER, G. Antistresový program pro učitele.1. vyd.Praha: Portál, 1996. s. 76–77

54 HENNIG, C., KELLER, G. Antistresový program pro učitele. 1. vyd. Praha: Portál, 1996. s. 79

55 DUFFKOVÁ, J., URBAN, L., DUBSKÝ, J. Sociologie životního stylu. 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. s. 119

představovat chronický emoční stres a dostáváme se k problému, co vlastně víc škodí a co víc prospívá.

…Téměř vţdy musíme překonávat svoji pohodlnost a zapojit vůli, kdyţ chceme něčeho dosáhnout. Jde spíše o to, ţe máme hledat takové způsoby zdravého chování, které jsou nám bliţší a pro nás přirozenější.“⁵⁶

„Ţivotní styl má vést ke zvyšování fyzické kondice formou programů pravidelných cvičení, správnou výţivou, vhodným reţimem střídání práce a odpočinku, odstraňováním návyků kouření, vyhýbání se poţívání alkoholu a dalších drog apod..“⁵⁷

2.3.3 Vědomí smyslu

Etymologický slovník (Rejzek J., Český etymologický slovník, Leda 2001, s.

398) vztahuje výraz „smysl“ k pojmům rozumu a vnímání jako odvozeninu slova myslet. Poněkud jiný vztah vyjadřuje slovo meaning. „Meaning (smysl, význam) je obtíţně definovatelný pojem, protoţe kaţdá definice podléhá riziku, ţe bude tautologií. Jak můţeme hovořit o smyslu slova smysl? Smysl tohoto slova můţeme vysvětlit celkem třemi způsoby, které nám pomohou objasnit poslední krok pro dosaţení optimálního proţívání. První význam, v němţ se uţívá, vyjadřuje konečný cíl, nejvyšší hodnotu něčeho, jako například: Jaký je smysl (nebo význam) ţivota?

V tomto významu slova se odráţí přesvědčení, ţe události spolu souvisejí a směřují k nějakému konečnému cíli, ţe jsou časově a příčinně spojeny. Plyne z něj, ţe jevy nejsou náhodné, ale ţe zapadají do rozpoznatelného schématu, které je řízeno konečným účelem. Druhé pouţití slova meaning se týká osobních záměrů: Ona to obvykle míní dobře. Zde tento výraz znamená, ţe své záměry projevujeme prostřednictvím jednání a ţe se projevují předpověditelným, konzistentním a uspořádaným způsobem. A konečně třetí význam, ve kterém se toto slovo pouţívá, se týká uspořádání informací, jako kdyţ člověk řekne: Otolaryngologie znamená studie uší, nosu a krku, nebo: Červená obloha navečer znamená, ţe ráno bude hezké počasí. Tento význam slova meaning se vztahuje k identitě různých slovních výrazů

56 VAŠINA, B. Psychologie zdraví. 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita, 1999. s. 76

57 VAŠINA, B. Psychologie zdraví. 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita, 1999. s. 63

a k vztahům mezi událostmi, takţe pomáhá vyjasňovat a uspořádávat informace, které k sobě ţádný vztah neměly nebo si odporovaly.“⁵⁸

Stále si uvědomovat smysl vlastního ţivota i smysl práce s lidmi vyţadujícími zvláštní péči a trvale jej proţívat znamená závaţnou prevenci vyhoření. Starší pracovníci, kteří uţ proţili těţké chvíle v ţivotě, si váţí svého ţivota, jsou vděčni, ţe jím mohou procházet bez velkých problémů. Ti starší také obvykle zaţili nemoc nebo i umírání některého blízkého člověka, dovedou si proto váţit kaţdého dne svého ţivota a proţívat ho tím nejlepším způsobem, jakého jsou schopni. Mladí pracovníci by si mohli při kontaktu se svými klienty alespoň uvědomovat, jak velkou hodnotu jejich ţivot má. Kaţdý den získávají další zkušenosti a přesvědčují se o tom, jak cenná je jejich sluţba potřebným, jaký přínos má pro kaţdého klienta; ţe existují lidé, kteří by bez pomoci sociálních pracovníků jen ţivořili a velice trpěli. Toto vědomí by mohlo být mladým sociálním pracovníkům a těm, jejichţ praxe není příliš dlouhá, zdrojem velké síly a sebevědomí.

Působení všech pracovníků v pomáhajících profesích není jen práce v běţném slova smyslu, ale je to skutečně sluţba. Jakoukoliv jinou práci můţe člověk dělat třeba jen proto, aby si vydělal co nejvíc peněz, aby se svými úspěchy vyšvihl nad ostatní a získal jejich obdiv a ocenění. V práci s lidmi, v sociální oblasti obvykle nějakým způsobem trpícími, musí pracovník projevit svůj blízký vztah ke kaţdému klientovi, neskrývat svoji účast na jeho problémech zdravotních i psychických. Této práce se účastní i jeho srdce. Nemůţe být lhostejný k těm, kterým prokazuje něco dobrého, pomáhá těm, jejichţ ran se dotýká, o jejichţ utrpení spolu hovoří…. Je to doopravdy sluţba v pravém slova smyslu a vědomí, uvědomění si toho, můţe být velkým impulzem k plnému proţívání tohoto povolání bez syndromu vyhoření.

2.3.4 Studium

Vzdělání pracovníků v pomáhajících profesích by mělo být co nejkvalitnější.

Vedle toho by však měl mít člověk, který si zvolí svou ţivotní dráhu v oboru pomáhajících profesí, dostatek sebedůvěry, vysokou úroveň sebepoznání a přiměřeně vysokou míru frustrační tolerance. Měl by být schopen empatie, vystupovat konzistentně, být trpělivý, nezaujatý, schopný řešit problémy s odstupem. Pro

58 CSIKSZENTMIHALYI, M. O štěstí a smyslu života. Praha: Lidové noviny, 1990. s. 319

všechny sociální pracovníky je nezbytná co nejlepší příprava na náročnou práci, kterou musí konat denně, často i v sobotu a v neděli. Vstupním poţadavkem pro přijetí do sluţby by měla být příslušná kvalifikace, protoţe k účinným metodám zvládání mnohdy stresových situací při práci patří také kritická analýza profesionálních dovedností a jejich korekce. Profesionální kompetence by však neměly ustrnout, a proto je třeba je nejen obnovovat, ale také zkvalitňovat. Proto existuje studium a další vzdělávání pracovníků. Z následného výzkumu je patrné, ţe převáţná většina zaměstnanců v sociálních sluţbách má středoškolské vzdělání doplněné odbornými kurzy. Menší část potom vykazuje vzdělání vysokoškolské, které je hlubší a širší, jehoţ zásluhou jsou pracovníci schopni lépe se v různých stresových situacích orientovat a efektivně je řešit. Vţdy však musí mít nezbytný elán a velkou chuť do práce, zájem o práci s lidmi, kteří potřebují jejich pomoc, dobrý vztah k lidem – zvláště k těm, kteří nějakým způsobem trpí nebo jsou závislí na druhých. Elán a chuť do práce pro druhé je velmi dobrá podmínka pro jejich úspěšnost, přesto však je třeba, aby prošli odborným školením, které obvykle probíhá během celého roku. Tak získají i laici dobré znalosti z psychologie, zdravotnictví a péče o nemocné vůbec.

Prospěšná jsou také několikadenní setkání sociálních pracovníků nejen teoretická, ale i praktická, která mohou v diskusích objasnit problémy.

Praxe ukázala, ţe by bylo výhodné mít na pracovištích k dispozici malou knihovnu s aktuálními publikacemi k obohacování znalostí všech pracovníků.

Knihovna by mohla obsahovat i beletrii pro klienty, s nimiţ jinak pracovníci navštěvují městskou knihovnu.

Jako v jiných oblastech také v oblasti sociální práce je stále něco aktuálního a nového, o čem by měli být pracovníci informováni a závaţné publikace by jim měly být včas předány a hrazeny.

2.3.5 Prevence syndromu vyhoření správnými, účinnými postupy managementu (organizace)

„Předcházení syndromu vyhoření u pracovníků je vyjádřením zájmu organizace o podřízené, kteří v důsledku neztrácejí svoji výkonnost a sebedůvěru. Pacientům se pak dostává vlídné, zaujaté péče lidí, kteří práci nepředstírají, ale plně se jí věnují, kteří nejsou stále vyčerpaní, podráţdění, nevrlí a citově okoralí.

Vzhledem k tomu, ţe se syndrom vyhoření promítá i do postojů a způsobů chování souvisejících s výkonem pracovní činnosti (absence, předčasné odchody, sníţené pracovní nasazení, vyšší nemocnost aj.), má i ekonomické důsledky.“⁵⁹

„Jestliţe je burnout důsledkem nerovnováhy mezi profesním očekáváním a profesní realitou, je moţné tuto diskrepanci zmenšit jednak na straně jedince osvojením si základních postupů hodnocení stresogenních situací a strategií zvládání stresu, jednak na straně zaměstnavatele (podniku) změnou jeho organizace a kultury.

Vzhledem k tomu, ţe se syndrom vyhoření promítá do postojů a způsobu chování souvisejících s výkonem pracovní činnosti – absence v zaměstnání, změny zaměstnání, sníţené pracovní úsilí, sníţená pracovní spokojenost aj. – má také ekonomické důsledky. Je tedy i v zájmu zaměstnavatele, aby se prevencí burnoutu zabýval. Proto je nyní v popředí zájmu organizací především: rozvoj programů zaměřených na osobní rozvoj, pracovní poradenství, výcvik v profesních dovednostech, důraz na týmovou spolupráci, na identifikaci rolí v týmu a jejich cílevědomý výcvik, zvýšení podílu pracovníků na řízení atd.

Řada podniků (bohuţel však většinou nikoli u nás) velkoryse investuje do kondičních programů, které prokazatelně sniţují fyzický i psychický stres, a tím i náklady na nemocenské pojištění a fluktuaci pracovníků.“⁶⁰

Organizace by měla svým pracovníkům poskytovat co nejlepší podmínky pro práci, aby u nich nedošlo k syndromu vyhoření, protoţe práce s lidmi velice zatěţuje psychiku, vyvolává často citové rozrušení, strádání, nepohodu, a kdyţ tomu všemu nejsou schopni pracovníci odolat, pak jsou přetíţeni a ve stresu. Stres, který se nevybije a setrvává v těle, se můţe projevit tak, ţe člověk pociťuje různé příznaky,

59 BARTOŠÍKOVÁ, I. O syndromu vyhoření pro zdravotní sestry. 1. vyd. Brno: Národní centrum ošetřovatelství, 2006. s. 50

60 KEBZA, V., ŠOLCOVÁ, I. Syndrom vyhoření. 1. vyd. Praha: Statní zdravotní ústav, 1998. s. 19

tělesné, psychické, emoční, coţ můţe vést aţ k velké změně v chování a vyústit ve vyhoření. A pokud k němu dojde, měl by zaměstnavatel pracovníkovi pomoci, aby se zotavil. Nabídnout mu odpočinek, třeba i výměnu prostředí, doporučit poradce.

Pokud se postiţený uzdraví, poučí se z vlastní zkušenosti a osvojí si způsoby, které mohou syndromu vyhoření předcházet.

„Vedoucí pracovníci mohou udělat hodně pro prevenci syndromu vyhoření u svých podřízených. Jak jiţ bylo výše zmiňováno, zdůrazňuje se v prevenci vyhoření hlavně vliv sociální opory – a to především opory poskytované stejně postavenými spolupracovníky. Proto se nám jeví tak důleţité doporučit vedoucím pracovníkům podporovat týmovou spolupráci.“⁶¹

2.3.5.1 Týmová spolupráce

„Jedinec nestačí na všechno sám. Proto potřebuje kolem sebe skupinu lidí stejných nebo aspoň velmi podobných cílů. Lidí vyznávajících stejný rámec pro prostředky dosahování těchto cílů – rámec právní, kulturní, tj. tým. Pozitivem práce týmu oproti práci jedince je vzájemná potenciace schopností. To se například tým radí o nějakém problému, jeden z členů vysloví nápad, návrh řešení. Ten nápad vybudí ve druhém členovi další nápad – upřesnění, polemiku apod. – který by bez prvního nápadu nikdy v jeho hlavě nevznikl. A čím více tvořivých lidí, tím více nápadů. Dva lidé táhnoucí za jeden provaz mají potenciál jako dvě na druhou – tedy čtyři. Tři domluvení mají potenciál jako dvě na třetí – tedy osm. Čtyři domluvení jako šestnáct jedinců, pět jako dvaatřicet, deset ideálně domluvených jako tisíc dvacet čtyři jedinců a tak dále. V politice se cynicky říká: padesát lidí můţe ovládnout celý padesátimilionový stát prostě a jednoduše – stačí, kdyţ se domluví mezi sebou lépe neţ těch zbylých padesát milionů.“⁶²

Lidé v týmu by se měli na sebe spoléhat, aby věděli, ţe vyskytne-li se nějaký problém, nejsou sami, ţe mají svou oporu. Ne vţdy nám vše vyjde tak, jak si představujeme. Proto je důleţité mít oporu v týmu.

61 BARTOŠÍKOVÁ, I. O syndromu vyhoření pro zdravotní sestry. 1. vyd. Brno: Národní centrum ošetřovatelství, 2006. s. 51

62 GRUBER, D. Zlatá kniha komunikace. 1. vyd. Ostrava: Repronis, 2005. s. 115

„Koncept týmové práce není vţdy jednoduché pochopit. Většina společností nakonec organizuje svou pracovní sílu do skupin lidí, kteří sice spolupracují, ale z nichţ kaţdý má své vlastní úkoly, a těm se často říká týmy. Ale samo uspořádání, v němţ lidé spolupracují, ještě není totéţ co firma či organizace, která přešla na

„Koncept týmové práce není vţdy jednoduché pochopit. Většina společností nakonec organizuje svou pracovní sílu do skupin lidí, kteří sice spolupracují, ale z nichţ kaţdý má své vlastní úkoly, a těm se často říká týmy. Ale samo uspořádání, v němţ lidé spolupracují, ještě není totéţ co firma či organizace, která přešla na