Důsledky syndromu vyhoření

Jaro Křivohlavý povaţuje za hlavní důsledky syndromu vyhoření ztrátu smyslu ţivota, ztrátu pozitivního vnímání sebe samého, pocit osamocenosti v dnešním světě, pocit zášti a hořkosti, pocit beznaděje. ²¹

Důsledky syndromu vyhoření jsou nepříznivé nejen z hlediska postiţení jednotlivců (například zvýšená nemocnost či nechutenství), ale i z hlediska celkové úrovně poskytované zdravotní péče – sníţení výkonnosti, sníţení kvality péče a zvýšení moţnosti profesionálního pochybení. Řešení problémů tohoto typu vyţaduje komplexní přístup, podporu vedení a osvojení technik podpory a zvládání emocionálního stresu.²² Nejsou-li problémy řešeny, bývá důsledkem ztráta motivace a bezmoc vedoucí často aţ k ukončení pracovního poměru.

2.2 Zátěžové situace v pomáhajících profesích

Práce v pomáhajících profesích přináší zátěţe, které mají značné důsledky na odolnost pracovníků. Se zátěţí fyzickou se setkávají především zdravotní sestry a ošetřovatelky. Všichni se navíc musí vyrovnávat se zátěţí způsobenou při práci na osobním počítači. Zátěţe psychické vznikají v důsledku nezbytného udrţení pozornosti v některých situacích (při práci s dětmi, při práci s mentálně retardovanými jedinci, při práci s podráţděnými a nervózními klienty), dále v situacích, kdy záporně reagují členové rodiny – a pracovník není schopen jim vše správně vysvětlit, v situacích, kdy klienti vyţadují něco, v čem v ţádném případě není moţné vyhovět…. Zátěţ přináší i nutnost pruţně reagovat na nové situace, na

20 BAJER, P. Sociální práce/Sociálna práca, Praha: ASVSP, 2005. roč. 3/2006 s. 23

21 RUSH, M. D. Syndrom vyhoření. 1.vyd. Praha: Návrat domů, 2004. s. 48

22 Zdravotnické noviny. Syndrom vyhoření může být příčinou fluktuace a chyb zdravotníků. [on line].

URL:<http://www.zdn.cz/clanek/zdravotnicke-noviny/syndrom-vyhoreni-muze-byt-pricinou-fluktuace-a-chyb-zdravotniku-397466> [cit. 15-09-2009]

neobvyklé pracovní podmínky a jejich změny i na poţadavky z toho vyplývající.

Neadekvátní ohodnocení - a to nejen finanční - je téţ podstatnou zátěţí.

„Nejnáročnější práce je práce s klienty, kteří jsou v určitém zařízení nedobrovolně (vězení, výchovné ústavy, některá oddělení psychiatrických léčeben) nebo nejsou pro účast v určitém programu dostatečně motivováni, přesto do něj byli zařazeni a přijímají jej zcela pasivně, s klienty velmi váţně postiţenými (zejména mají-li kombinovaná postiţení, vrozený velký deficit rozumových schopností, demenci) nebo umírajícími, ať uţ v domácím prostředí, či v instituci (v nemocnici, v hospici, v domově důchodců) nebo s klienty, jejichţ chování je velmi vzdáleno sociální normě (osoby trpící akutní psychózou, sexuální deviací se zaměřením na děti) nebo se chovají agresivně, jsou k personálu hyperkritičtí nebo se snaţí zneuţívat sociální sluţby.“²³

Se stresem se v současné vypjaté době setkává snad kaţdý člověk, zvláště pracovník v sociální oblasti. Ten musí být předem připraven na to, ţe u téhoţ klienta můţe být kaţdý den situace jiná, ţe se mohou nečekaně zhoršit jeho zdravotní potíţe, ţe můţe dojít k podráţdění klienta z nejrůznějších důvodů zdravotních i osobních.

Někdy můţe pracovníka velice zatěţovat, nedostává-li se mu vůbec ţádného kladného ohodnocení, uznání. Při náročnosti výkonu pomáhajících profesí můţe pracovníka frustrovat právě nedostatečné pozitivní slovní, ale i finanční ohodnocení.

„Jistá zátěţ, podněty k činnosti, nároky jsou nezbytné. Dokonce i zátěţ mírně přesahující naše adaptační moţnosti můţe být prospěšná jako otuţování, posilování našeho organismu i jeho dalšího rozvoje. Kdyţ není dostatek rozvojových podnětů, zaostáváme, při nedostatku poţadavků a námětu, jimiţ bychom se mohli zabývat, tak se nudíme. Často také pociťujeme únavu, znechucení – přestoţe to, co děláme, není vůbec obtíţné, ale jednotvárné a monotónní.

…Ale všeho moc škodí. Stres můţe být tak silný, ţe k jeho zvládnutí je nutné vyvinout extrémní úsilí. A někdy nestačí ani to a člověk se hroutí. Stres tedy k ţivotu patří a zcela se z něj odstranit nedá.“²⁴

Podle Seyla (1998) není stres jako celek škodlivý.²⁵ Pouze je nutné naučit se ho zvládat. Lidé vystavení trvalé zátěţi v sociálně-emocionální oblasti trpí stresem

23 MATOUŠEK, O. Metody a řízení sociální práce. 1. vyd. Praha: Portál, 2008. s. 55

24 PAULÍK, K., GRUBER, D. Trénink radosti. 2. vyd. Ostrava: Repronis, 2001. s. 81

často. Pokud stres nezvládají a jestliţe se jejich problémy vystupňují, hrozí vyhasnutí – vyhoření.

„K psychickému vyhoření dochází často tam, kde jsou kladeny příliš velké nároky na kladné emocionální vztahy mezi lidmi. Od lékaře se např. vyţaduje, aby se choval velice emocionálně kladně k pacientům. Podobně je tomu i u zdravotních sester.

Obdobné poţadavky jsou kladeny na pracovníky sociální sluţby, na policisty a úředníky, kteří přicházejí často do bezprostředního osobního kontaktu s klienty.

Situace, za nichţ se však tito lidé dostávají do bezprostředního kontaktu s druhými lidmi, jsou častokrát opačného charakteru. Zubní lékař se např. setkává s lidmi, kteří si naříkají na to, ţe jejich bolesti trvají vzdor všem lékařským zásahům, ţe se jejich stav nezlepšil tak, jak si oni představovali atp. Pracovníci sociálních sluţeb jsou vystaveni stěţujícím si klientům, kteří se k nim často chovají hrubě. Podobně jsou na tom např. kurátoři, advokáti „chudých“, pracovníci vězeňské sluţby, policie atp.“²⁶

Pro diagnostiku zátěţe byly vytypovány situace, které představovaly pravděpodobné pracovní stresory, většinou spojené s konkrétními činnostmi či profesemi. Tak například pro policisty vytvořil Smolander se svými kolegy (1985) dotazník identifikující situace, kdy policista pracuje na horní hranici své, především fyzické, kapacity. Tři škály zachycují u téţe profese zátěţe způsobené vztahy k rodině, k jiným spolupracovníkům a občanům, dále z náročné pracovní situace a extrémní situace typu pouţití střelné zbraně, napadení útočníkem, výslech aj. Bylo by moţné uvést poměrně rozsáhlou taxonomii zátěţových situací zdravotních sester, jejichţ autory jsou Dewe. Pp. J. (1988), Huckabay L.²⁷

Pracovníci pomáhajících profesí potřebují stále velkou podporu. Různé zátěţe, které při práci proţívají, se odráţejí hlavně na jejich psychice, s depresí a stresem v práci se setkávají denně.

Příznaky deprese negativně ovlivní schopnost člověka pracovat, tento stav způsobuje nesoustředěnost, nerozhodnost, člověk má pocit, ţe nezvládá činnost, jak by měl. V případě, ţe se krize nepřekoná zavčas, přechází do syndromu vyhoření.

Odolnost vůči zátěţi je dána jednak konstitučně, jednak vývojovými faktory a také je moţné ji trénovat.

25 HENNIG, C., KELLER, G. Antistresový program pro učitele. 1. vyd. Praha: Portál, 1996. s. 15

26 KŘIVOHLAVÝ, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. s. 30

27 VAŠINA, B. Psychologie zdraví. 1. vyd. Ostrava: OU v Ostravě, 1999. s. 27

Stres se můţe u různých jednotlivců projevovat odlišně – reakce závisí na mnoha okolnostech. Záleţí na zkušenostech s danou zátěţí, na hodnotě fyzických a psychických zdrojů, na současném zdravotním stavu jedince, na intenzitě a četnosti zátěţí atd. Záleţí také na tom, jak jedinec vyhodnotí danou situaci, zda ji pociťuje jako těţkou, náročnou nebo třeba nesnesitelnou, zatímco někdo jiný stejnou situaci můţe vnímat jako příjemně dráţdivou, provokující.

Člověk vystavený stresujícím vlivům není jen jejich pasivním příjemcem, ale je jejich aktivním zpracovatelem. Z toho se také odvíjí šance vědomě vyhodnotit zátěţové situace a přisoudit jim takovou míru závaţnosti, jakou skutečně mají. Dalo by se tedy říci, ţe vnímání stresoru a jeho kognitivní zpracování je jednou z moţností, jak stresující prvky modulovat.²⁸

2.2.1 Zdroje pracovní zátěže

„Zátěţ je vztah mezi úrovní poţadavků na člověka a jeho moţností tyto poţadavky zvládnout. Moţnosti znamenají míru schopností, dovedností, vycvičenosti, očekávání, potřeb člověka. Biologicky chápané jsou to vlastnosti antropometrické (vzrůst, tělesná hmotnost aj.), vlastnosti tělesných orgánů – např. na moţnost odolávat vnějším fyzikálním a biologickým činitelům či chemickým vlivům“²⁹

Do souboru pracovních zátěţí patří hluk, prach, vlhkost, průvan, zápach, přílišná či nízká teplota, tedy nepříznivé pracovní podmínky. Dalším faktorem zátěţe mohou být směnné provozy, tj. dvanáctihodinový nepřetrţitý nebo třísměnný provoz.

Potenciální pracovní zátěţí jsou i velké nároky na zaměstnance, jako jsou dovednosti a vědomosti nebo sloţitost pracovního cyklu, coţ s sebou nese vyšší časové nároky.

Zdroje zátěţe kaţdého pracovníka v pomáhajících profesích představuje široké spektrum moţností.

„Patří sem tyto faktory:

o Vlastní obsah a podmínky práce

28 BARTOŠÍKOVÁ, I. O syndromu vyhoření pro zdravotní sestry. 1. vyd. Brno: Národní centrum ošetřovatelství, 2006. s.26

29 HLADKÝ, A. Hodnocení psychické pracovní zátěže. [on line]. URL:

<http://www.szu.cz/chpnp/pages/education/19_hladkydopol.pdf > [cit. 16-01-2009]

o Organizační role

o Vzájemné vztahy lidí v organizaci o Vývoj kariéry

o Organizační struktura a klima

o Vztah domov (mimopracovní oblast) – práce.“³⁰

2.2.2 Smysl práce a smysl života

„Kaţdý člověk se čas od času setká s otázkou po smyslu ţivota, pokud si ji sám nepoloţí. Otázka po smyslu ţivota bývá v některých kruzích otázkou téměř zprofanovanou, ale v pomáhajících profesích je otázkou, která má podstatný význam pro odpověď na otázku

o smyslu práce, kterou vykonává. E. Levinas se pokoušel svoji metafyziku vykládat poeticky jako „Touhu, která znamená chápat vznik bytosti – touhu, která plodí touhu – jako dobrotu

a něco, co přesahuje štěstí. Znamená to chápat vznik bytostí jako bytí pro druhého“

(E. Levinas: Totalita a nekonečno). Také základní existenciální výrok filosofie dialogu zní: „Bez Ty je Já nemoţné“ ³¹

Podle Viktora Emanuela Frankla by se neměl hledat nějaký abstraktní smysl ţivota, ale podle něho má kaţdý v ţivotě nějaké své specifické povolání a poslání.³² Právě toto poslání je smyslem ţivota kaţdého jednotlivého člověka.

Je to právě V. E. Frankl, který tvrdí, ţe na abstraktní smysl ţivota se nemáme ptát,

„ale máme na něj odpovídat tím, ţe za ţivot přebíráme odpovědnost“.³³

A právě proto klade V. E. Frankl na první místo důraz na konkrétnost všedního dne – konkrétní prostor ţivotní odpovědnosti. „V rámci tohoto prostoru je kaţdý člověk nenahraditelný a nezastupitelný.“ ³⁴

V. Frankl, který povaţuje hledání smyslu v ţivotě a v práci za základní lidskou motivaci, je také označován za zakladatele logoterapie. Vychází z pojmu

30 VAŠINA, B. Psychologie zdraví. 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita, 1999. s. 28

31 POLÁKOVÁ, J. Filosofie dialogu. 2. vyd. Praha: Jeţek, 1995. s. 13

32 FRANKL, V. E. Člověk hledá smysl. 1. vyd. Praha: Psychoanalytické n., 1994. s. 71

33 FRANKL, V. E. Lékařská péče o duši. 1. vyd. Brno: Cesta, 1995. s. 113

34 FRANKL, V. E. Lékařská péče o duši. 1. vyd. Brno: Cesta, 1995. s. 113

„Logos“, který je v psychoterapeutickém systému V. Frankla pojmem vícevýznamovým. „Nejčastěji jej chápeme jako „duch“ nebo „smysl“. Protoţe logoterapie je zaloţena hlavně na rozhovoru, je oprávněný i význam „slovo“, neboť podstatou této psychoterapie je citlivá práce se slovem, je to svého druhu „terapie rozhovorem“. A protoţe logos umoţňuje člověku uzřít vlastní situaci a osobní problémy v celé bohaté síti vztahů a souvislostí, je na místě i význam slova „zákon“.

Frankl dokládá oprávněnost povaţovat logos za součást bytí poukazem na jeho terapeutické účinky, aniţ by se dovolával nějakých apriorních postulátů. Na mnoha klinických kazuistikách ukazuje on i jeho ţáci, ţe tam, kde je logos chápán jen jako uţitečná fikce, a kde se psychoterapeut spokojuje s vytvářením ţivotního smyslu v podobě různých potěšení, úspěchů a slávy, je terapeutický efekt velmi malý nebo dočasný, stejně jako kdyţ si ujasňuje jen povrchní a momentální souvislosti svého jednání a jeho výsledků.“³⁵

Frankl zdůrazňuje logoterapii, která je vhodnou terapií či prevencí před vyhořením, neboť vede člověka k vědomí odpovědnosti, které „vyrůstá na základě konkrétního osobního úkolu – poslání.“ ³⁶

„Ţít znamená „pro něco ţít“. Kdo nemá nic hodnotného, pro co by ţil, ten přestává ţít. Můţe ještě ţivořit, ale plný ţivot to obvykle není. To, oč nám v ţivotě jde, dává našemu ţivotu smysl. A ţít smysluplným ţivotem je první charakteristikou kvalitního ţivota – i kdyţ při tom zároveň platí, ţe dobře ţít znamená ţít pro něco opravdu hodnotného.“³⁷

Mnohým jedincům v pomáhajících profesích dává smysl vlastnímu ţivotu právě povolání. „Tuto šanci však dává kaţdé povolání, pokud je jen práce v něm správně vykonávána. Nenahraditelnost a nezastupitelnost, jedinečnost a jednorázovost spočívá vţdy v člověku, v tom, kdo koná, v tom, jak koná, a ne v tom, co koná.“ ³⁸

Taková práce většinou nebývá chápána jen jako „pouhý prostředek k vydělávání peněz – tedy k získání nutných prostředků pro vlastní ţivot“. ³⁹

35 FRANKLl, V. E. Lékařská péče o duši. 1. vyd. Brno: Cesta, 1995. s. 232

36 FRANKL, V. E. Lékařská péče o duši. 1. vyd. Brno: Cesta, 1995. s. 232

37 KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví. 1. vyd. Praha: Portál, 2001. s. 113

38 FRANKL, V. E. Lékařská péče o duši. 1. vyd. Brno: Cesta, 1995. s. 115

39 FRANKL, V. E. Lékařská péče o duši. 1. vyd. Brno: Cesta., 1995. s. 115

Pouhý tento důvod nemůţe člověka uspokojit, i kdyţ samozřejmě finanční prostředky jsou pro ţivot kaţdého člověka naprosto nezbytné. Pracovníci v pomáhajících profesích jsou si většinou od počátku svého působení v oboru vědomi toho, ţe finanční ohodnocení nebude v ţádném případě převratné. Tuto sluţbu si totiţ zvolili především proto, ţe chtějí pomoci trpícím a nějakým způsobem postiţeným lidem, ţe jim chtějí alespoň do jisté míry vrátit radost a spokojené proţívání kaţdého dne. To je ale vyčerpává tak, ţe v oslabení podléhají pocitu marnosti, pochybují o smyslu své kaţdodenní práce, a dokonce o smyslu svého ţivota.

Ztráta smyslu ţivota je důsledkem vyhoření. Takto postiţení vnímají sami sebe negativně, zdá se jim, ţe jsou na vše sami, pociťují zášť a hořkost, beznaděj, rezignují téměř na vše, někdy mají i přání zemřít. Pokud se takový člověk pokusí o návrat, musí sebereflektujícím způsobem nově hledat smysl ţivota. Musí se vrátit do minulosti a odhalit okamţiky, kdy vnímal svůj ţivot jako naplněný. Měl by intenzivně a zevrubně zvaţovat to, které činnosti a vztahy mu pomáhají zapomenout na sebe sama a zároveň musí zhodnotit, co je právě teď v jeho ţivotě důleţité, a dělat to, co je příjemné. Věnovat se příjemným činnostem, věcem, ze kterých můţe čerpat síly, aby cítil, ţe je na světě pro co ţít.

„Výkonní dříči jsou lidé, jejichţ ţivot a jednání má smysl. Nejenţe vědí, kam směřují a jak se tam dostat, ale mají jasno i v tom, proč dělají to, co dělají. Smysl té či oné činnosti nám odpovídá na otázku, proč ji vykonáváme, jde o hybnou sílu našeho ţivota.

Lidé, kterým smysl ţivota nechybí, uvádějí věci do pohybu. Ti, kteří ho postrádají, jim dávají volný průběh. Lidé se smyslem ţivota jsou ochotni čelit jakékoli nepřízni osudu. Jedinci bez ţivotního smyslu nejsou ochotní vyzkoušet nic, protoţe se nepřízně bojí.

Smysl ţivota znamená pro vysoce výkonného jedince totéţ, co palivo pro vesmírnou loď – poskytuje mu energii a je zárukou úspěchu jeho poslání. Lidé se nestávají výkonnými dříči kvůli svému přirozenému talentu (přestoţe mohou být velmi nadaní). Svého úspěchu dosahují díky smyslu ţivota, který je motivuje k tomu, aby cenu za úspěch – ať je jakákoli – zaplatili.

Smysl ţivota je největší motivační silou na světě. Důvod, pro který stojí za to ţít nebo naopak zemřít, uschopňuje lidi k tomu, aby dosahovali takových úspěchů a hrdinských činů, které se druhým zdají být neuskutečnitelné.“⁴⁰

„Pokud člověk pochybuje o smyslu své existence, jak tomu často při rozvoji pokročilejších fází vyhoření bývá, dostavuje se stav existenciální frustrace. Silně proţívané a dlouhodobě působící stavy existenciální frustrace mohou vyústit v depresi nebo v tzv. neogenní či existenciální neurózu, kterou popsali V. Frankl, S.

Maddi a další jako chronickou neschopnost uvěřit v důleţitost, uţitečnost a pravdivost všeho, co člověk dělá.“⁴¹

„Z nepřehledné řady studií případů lidí, kteří psychicky vyhořeli, se ukazuje, ţe otázka uspokojení či neuspokojení tzv. základní existenciální potřeby – smysluplnosti bytí – je jedním z hlavních faktorů jak při vzniku, tak při zvládání jevu burnout. Touto základní existenciální potřebou se rozumí proţívání smysluplnosti existence. Toto proţívání smysluplnosti existence je přitom jevem v jádru subjektivním. Vztahuje se jak k pocitu (představě) smysluplnosti práce, tak k pocitu smysluplnosti ţivota jako celku. Záţitek smysluplnosti práce je přitom dílčím úsekem celkové ţivotní spokojenosti a jednou z nejdůleţitějších sloţek smysluplnosti bytí.“⁴²

2.2.3 Profesní vztah mezi pracovníkem a klientem

Práce v pomáhajících profesích patří mezi ty nejnáročnější ve vztahu k syndromu vyhoření. Stres tu ohroţuje profesionála víc neţ klienta právě proto, ţe by si měl zachovat svou profesionalitu. Ve chvíli, kdy nelze klienta přesvědčit, aby plnil pro něho prospěšné rady, můţe pracovník situaci příliš proţívat, a tím se přibliţuje k syndromu vyhoření. Vztah mezi pracovníkem v pomáhajících profesích a klientem je naprosto zásadní. Nejedná se jenom o základní slušné mezilidské vztahy, ale především o profesní vztah, který umoţňuje a usnadňuje profesionální výkon.

Dlouhodobé setkávání s intimitou druhého člověka, zátěţe plynoucí z intenzivního zabývání se lidmi, kteří sami jsou ve stresu, klade nároky na osobnost

40 RUCH, M. D. Syndrom vyhoření. 1. vyd. Praha: Návrat domů, 2004. s. 49

41 KEBZA, V., ŠOLCOVÁ, I. Syndrom vyhoření. 1. vyd. Praha: Grafex, 1998. s. 5

42 KŘIVOHLAVÝ, J. Jak neztratit nadšení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. s. 75

zdravotní sestry, ⁴³ ale také na všechny pracovníky, kteří se musí zabývat existenciálními a existenčními otázkami klientů.

Vztah mezi pracovníkem a klientem by měl být zaloţen hlavně na důvěře.

Pracovníci v pomáhajících profesích se při své práci velice brzy přesvědčí o tom, ţe je třeba při kaţdém setkání vytvářet dobrý vzájemný vztah. Osvědčuje se hovořit s kaţdým klientem vlídným, příjemným tónem, mít stálý zájem o to, co klient dělal dříve ve svém povolání, pozorně naslouchat jeho názorům a vyprávění, mít další doplňující otázky, osvědčuje se prohlíţet si s ním rodinné fotografie, vyptávat se na jednotlivé členy rodiny, na jeho koníčky a na jeho celoţivotní zájmy vůbec.

2.2.4 Interakce mezi nadřízenými a podřízenými

Od zaměstnanců v pomáhajících profesích se vyţaduje dobré zvládání interpersonálních vztahů, které vznikají nejen v týmových profesích (např. kolektiv ošetřovatelů nebo zdravotních sester), ale i v pracovních rolích samostatnějších (sociální pracovník, kurátor aj.). Vţdy dochází k jistému řešení konfliktních zájmů, nepochopení ze strany kolegů a nadřízených, k přehlíţení či nedostatečnému (objektivnímu či subjektivnímu) ocenění práce.

Nebezpečí vyhoření u pracovníků v pomáhajících profesích hrozí velmi často při špatném vedení jejich nadřízenými. „Strategie řízení vţdy vypovídá o základním postoji vedoucího k podřízeným a o jeho názoru, jak k nim přistupovat – a v tomto pohledu existují dva přístupy k řízení:

a) strategie X – je zaloţena na předpokladu, ţe lidé pracují pouze z důvodů obţivy, neradi přijímají odpovědnost a riziko, a proto jsou nutné metody donucování a neustálá kontrola.“ ⁴⁴

V tomto případě hrozí vyhoření z nadměrného tlaku na pracovníky v pomáhajících profesích, neboť jejich pracovní motivovanost je z velké části jiná;

43 BARTOŠÍKOVÁ, I. O syndromu vyhoření pro zdravotní sestry. 1. vyd. Brno: Národní centrum ošetřovatelství, 2006. s. 14

44 DOKTOROVÁ, B., ROZTOČIL, V., HEČKOVÁ, R. Kapitoly z personálního managementu. Stráţ pod Ralskem: IV VS ČR, 2002. s. 20

b) „strategie Y – vychází z přesvědčení, ţe činorodost je lidem vlastní a je provázena potřebou pracovat a přejímat odpovědnost, proto stačí usměrňování a odpovídající forma motivace.“ ⁴⁵

Tento model vedení pracovníků je příhodnější, neboť odpovídá zaloţení sledovaných profesí.

„Studie zaměřené na poznání faktorů ovlivňujících zrod a rozvoj burnout naznačily řadu důleţitých charakteristik jednání vedoucích pracovníků s podřízenými, které mohou – je-li jich vyuţito – působit preventivně s ohledem na burnout:

o Kladně, tj. proti burnout působícím faktorem se ukazuje být ten vztah vedoucího k podřízeným, kdy styk mezi nimi je pravidelný a ne jen tehdy, kdyţ se něco neobvyklého děje (kdyţ „hoří“).

o Kladně působí, kdyţ vedoucí sděluje podřízeným, oč mu opravdu jde a nepřistupuje k nim s určitým podezřením,

o Kdyţ se vedoucí pokouší vţdy spíše sladit (harmonizovat) vzájemné vztahy mezi svými podřízenými, neţli tam, kde je dostává do vzájemných sporů,

o Kdyţ se vedoucí pokouší vţdy spíše sladit (harmonizovat) vzájemné vztahy mezi svými podřízenými, neţli tam, kde je dostává do vzájemných sporů,