Běh na lyžích je charakteristický pravidelnou prací dolních a horních končetin, horních končetin a svalstvem trupu. Tímto projevem tak patří mezi cyklické sporty vytrvalostního charakteru. Patří mezi nejstarší sportovní disciplíny a spolu s dalšími sporty vytrvalostního charakteru vzešel z každodenních potřeb všedního života. I když jsou biatlon a běh na lyžích různé disciplíny, je mezi nimi úzká spojitost. Tyto dvě disciplíny spojují například stejné historické kořeny, běžecké styly, obě disciplíny jsou vytrvalostního charakteru, stejná část výzbroje atd. Z těchto podobností je zřejmé, že biatlon vchází z běžeckého lyžování. Jak už bylo napsáno v předchozích řádcích, mají biatlon a běžecké lyžování stejné kořeny, které pocházejí ze Skandinávie a to konkrétně z Norska (Ilavský 2005, Kašper 2006).
Rychlost a efektivita jízdy na lyžích je závislá na správném provedení jízdní techniky, která je schopná odolat vnějším vlivům jako jsou měnící se sněhové podmínky, kvalita stop. Technika je dále závislá na silových schopnostech lyžaře.
Vzhledem k vynaloženému úsilí a únavě při déletrvající pohybové činnosti, musí lyžař zvládat techniku co nejlépe, aby docházelo k optimálnímu a efektivnímu projevu pohybové činnosti. K přednostem běhu na lyžích buď v rekreační nebo závodní formě patří, že nedochází k nadměrnému zatěžování a opotřebování pohybového aparátu vlivem gravitačního přetížení při odrazu, poškození nebo namožení svalových úponů a kloubních spojení. Při správné technice nedochází u běhu klasickou technikou ke zvýšenému zatěžování bederní páteře a u volné techniky ke zvýšeným nárokům na pohyblivost kyčelního a kolenního kloubu. Jediné riziko ohledně zdravotní stránky lyžaře se týká respiračního aparátu. Na sportovce mohou mít negativní vliv klimatické podmínky a extrémně nízké teploty (Ilavský 2005).
4.1 Běh na lyžích volnou technikou
Poměrně podstatným společným znakem běžeckého lyžování a biatlonu je běh na lyžích volnou technikou. Pro tento styl se také využívají termíny jako bruslení či skate.
Ve všech věkových kategoriích se závodí v biatlonu právě volnou technikou. Výjimkou jsou žákovské kategorie, které v některých závodech závodí i klasickou technikou.
Pravidla těchto závodů jsou vystavena podle IBU a Českého svazu biatlonu (ČSB 2014, IBU 2014).
Běh volnou technikou je značně rychlejší než běh klasicky. Dříve se biatlonové závody jezdily pouze klasickou technikou, než se přešlo na rychlejší způsob jízdy (Kašper 2006). Tento způsob běhu nejen, že zrychluje biatlonistu, ale také mu umožňuje lepší přenos zbraně na zádech. Zbraň se tak během tohoto stylu jízdy na zádech nepohybuje tak, jako tomu bylo právě u jízdy klasickou technikou. Její přenos je tak komfortnější. Další výhoda tohoto stylu je, že závodník nemusí na lyže nanášet stoupací vosky. Nedochází tak k zašpinění koberců pro střelbu vleže na palebné čáře.
Běh volnou technikou může být proveden třemi jízdními způsoby, které se mezi sebou liší jejich provedením. Mezi tyto způsoby patří oboustranné bruslení jednodobé, oboustranné bruslení dvoudobé, oboustranné bruslení se střídavé, oboustranné bruslení prosté (Čuříková in Vodičková a spol. 2010, s. 41-51; Ilavský 2005).
Způsoby volnou technikou:
• Oboustranné bruslení jednodobé: tento způsob se uvádí také jako 1:1. Je charakteristické soupažným odpichem holí na každý odraz nohy. Jeho zvládnutí je základem pro ostatní způsoby, a je tak nejúčinnějším a nejrychlejší způsobem volného běhu. Tento způsob vyžaduje fyzickou a funkční připravenost. Jeho využití při jízdě je na rovinách, v mírnějších kopcích, při přechodu z roviny do sjezdu apod (Čuříková in Vodičková a spol. 2010, s. 41; Ilavský 2005).
• Oboustranné bruslení dvoudobé: tento způsob se také uvádí jako 2:1 kdy na jeden soupažný odpich připadají dva odrazy a skluzy lyží. Odpich je provázen vždy s odrazem jedné nohy např. levé a při odrazu pravou se paže vracejí vpřed.
Jeho charakteristikou je vyšší frekvence pohybu, vyšším postojem, kratším skluzem. Nohy jsou v základním postavení více od sebe. Tento způsob se uplatňuje nejvíce ve strmých nebo středně těžkých stoupáních (Čuříková in Vodičková a spol. 2010, s. 48; Ilavský 2005).
• Oboustranné bruslení střídavé: používá se při pomalé rychlosti či únavě. Je charakteristické střídavou prací paží. Na každý odraz nohy připadá jeden odpich souhlasnou paží. Koordinačně se jedná o stejnostrannou práci souhlasné horní a dolní končetiny. Tento způsob je méně efektivní, a proto se tolik nevyužívá (Čuříková in Vodičková a spol. 2010, s. 50; Ilavský 2005).
• Oboustranné bruslení prosté: Toto prosté bruslení se jezdí ve sníženém postoji.
Je to bruslení bez odpichu holemi. Jeho využití je na rychlém sněhu, rovině nebo v mírném klesání. Jeho správné provedení vyžaduje dobrou rovnováhu ve skluzu a mohutný odraz z vnitřní hrany lyže z důvodu, že pohyb vřed není podporován holemi (Čuříková in Vodičková a spol. 2010, s. 51; Ilavský 2005).
Při nácviku techniky a tréninku se trenér a sportovec zaměřují na dvě techniky. Na jednodobý bruslařský krok se soupažným odpichem na obou stranách. Druhý nácvik je zaměřen na dvoudobý bruslařský krok se soupažným odpichem pouze vlevo nebo vpravo, přizpůsobený terénnímu stoupání. Třetí je dvoudobý bruslařský krok se soupažným odpichem pouze vpravo nebo vlevo pro dosažení vysoké rychlosti běhu v rovinatém terénu. Při tréninku a popisu dvoudobého způsobu do kopců je vhodné rozlišovat mezi „silnější“ a „slabší“ stranou. Silnější noha je charakteristická zjevným podpořením bruslařského pohybu nohy soupažným odpichem, souhlasí se stranou vedoucí paže, jejíž hůl je u většiny běžců zapichována dále vpředu (Čuříková in Vodičková a spol. 2010, s. 41-51; Ilavský 2005).
Obrázek 1. Oboustranné bruslení dvoudobé při jízdě do kopce Zdroj: Vlastní