Za základní typy pohybu, od kterých se odvíjí veškeré pohybové aktivity jak ve sportu tak v běžném životě, jsou obratnost, rychlost, síla a vytrvalost. Všechny tyto pohyby nikdy nepůsobí izolovaně a vždy probíhá kombinace alespoň dvou nebo například všech čtyř v různém poměru. V jakém poměru se druhy pohybu zapojují určuje aktivita, kterou jedinec vykonává. Poměr zapojení druhů pohybu také samozřejmě určuje věk. Lékař, trenér či samotný jedinec by tak měl znát, který druh pohybu v daném věkovém období převládá. Organismus by měl být po stejnou dobu, po kterou provádí či neprovádí nějaký pohyb, zatížen kompenzační aktivitou. Příkladem může být uvedeno, že po stejnou dobu kterou spí, by se měl organismus pohybovat. V pozdějších letech života by měl být tento vztah zohledněn ke statické práci, která se realizuje v dětském věku především ve škole. To znamená, že stejný čas sezení ve škole, by měl být aktivní pohyb dítěte všeobecně rozvíjejícího charakteru. V dnešních dobách se k tomuto režimu věnuje jen malá část populace (Jansa aj. 2007, Kučera aj. 2011).
5.1 Věkové kategorie, které mohou závodit v biatlonu
Ve většině sportů mohou závodit téměř všechny věkové kategorie. Biatlon je tímto omezen z důvodu manipulace se zbraní. Nejmladší věkové kategorie by tuto manipulaci nezvládly z důvodu váhy zbraně. S tím tak souvisí bezpečnost, která s manipulací zbraně úzce souvisí. Nejen, aby zbraň neohrožovala samotného závodníka, nesmí ohrožovat okolí a ostatní závodníky. Proto se v biatlonu závodí od desátého roku života (ČSB 2016).
5.1.1 Mladší školní věk
Jedná se o období 6-11 let. V tomto období jsou přírůstky tělesné váhy a výšky pozvolné a rovnoměrně. Děti nastupují do školy a výrazně se tak změní pohybový režim. Hlavním faktorem ovlivňující denní pohybový režim je usednutí do školních lavic. Málo pedagogů si uvědomí, že je pro dětský organismus veliká zátěž statická práce. Tato zátěž představuje dlouhodobé přetěžování axiálního systému. Vrtivé pohyby v lavici tak nemusí být vždy známkou nekázně, ale vyjádřením potřeby kompenzace jednostranné zátěže. V tomto období je na počátku obtížná nervosvalová koordinace především u jemného svalstva. Mezi chtěným pohybem a percepcí nedochází vždy k souladu. Pokud však jedinec pravidelně cvičí, lze dosáhnout značného zlepšení. S růstem se dále mění postura, která je více podobná dospělému jedinci. Děti v tomto období mohou vykazovat i tuhost některých svalových skupin v důsledku růstového
„pohybu“. Mezi tyto svalové skupiny patří hamstringy, pravděpodobně v souvislosti s rychlým růstem dlouhých kostí. Věkové období 8-10 let se také nazývá „zlatý věk motoriky“. Je tomu tak, že děti v tomto věku se nejsnadněji učí pohybovým dovednostem. V podstatě stačí perfektní ukázka (Jansa aj. 2007, Kučera aj. 2011).
Pro trenéry je důležité znát, jaké jsou vhodné aktivity a nevhodné aktivity. V tomto období dosahují děti vytříbenou formou běhání, chytání a házení jako u dospělých. Dále zlepšuje kontrolu takových pohybů jako je šplh, skoky, přeskakování a poskoky.
Dovednosti jemné motoriky jsou snadnější, plynulejší a rychlejší. Normální pohyby jsou více kontrolovány, jsou rychlejší a plynulejší, snadnější a víc zautomatizované. Celkově se tak zdokonaluje celková koordinace a přírůstek svalové síly je souvislý. U konce tohoto období je možnost zahájit sportovní trénink jako formou hry. Sportovní aktivity by měly vést jedince k rozvíjení silových schopností, rychlostně-silové, obratnostní,
schopnosti dynamické síly a prvků vytrvalosti. Pohyb by měl být pestrý. Sportovní trénink je pravidelnou a vhodnou doplňkovou aktivitou při zajištění optimálního režimu školního dítěte. Mohou být zařazeny silové a úpolové sporty, u kterých není riziko poranění a hlavně přetížení, která mohou negativně ovlivnit dynamiku zrání kostního systému. Posilování se zátěží by mělo být určeno pouze k usměrnění pohybu. Děti v tomto věku nesmí zvedat těžší závaží než 10% jejich celkové váhy. Při volbě sportu v tomto věku by se měla ctít zásada výběru pro jednotlivce, nikoliv vhodného jednotlivce pro příslušný sport (Kučera aj. 2011).
5.2 Starší školní věk (puberta)
Toto věkové období by se dalo rozdělit na tři části. První část období ve věkovém rozhraní 11-13 let se nazývá před pubertou (prepubertu), druhá puberta v rozhraní 13-15 let a třetí 15-18 let po pubertě (postpubescence). Nastávají růstové a hormonální změny.
Samotné pubertální období nastupuje až koncem této etapy. V tomto věkovém období je velká potřeba a snaha provádět nejen organizovaný sport, ale také různé individuální sporty. To platí pro obě pohlaví. Organizovaný trénink musí tento stav respektovat a podle něho být i stanovený obsah, který by měl být jak kvalitativní tak kvantitativní. Pro jeho efektivitu musí být také motivací pro jedince. Je velice důležité, aby se střídala kvantita a kvalita pohybové aktivity. V některých sportech může nastat i přes pozitivní faktor jak přetížení psychické tak fyzické. Děti v tomto věkovém období jsou schopny zvládnout prakticky všechny pohybové prvky (Hájek 2001, Jansa aj. 2007, Kučera aj.
2011).
V období puberty dochází k velké pohybové potřebě. Dochází tak k zvětšení zájmu o sportovní aktivity. V pubertě dochází také k věkovým odchylkám, kdy u odlišných jedinců různého pohlaví nastává puberta. Pohybová potřeba je dána výrazným nárůstem svaloviny a také kostními změnami. Pohyb tak na tyto dvě složky působí přímo a to jak ve smyslu harmonického rozvoje, tak i možných jednostranných odchylek. U chlapců se projevuje zájem o silová cvičení, u dívek to jsou cvičení na obratnost (Hájek 2001, Jansa aj. 2007, Kučera aj. 2011).
Období po pubertě neboli postpubescence je poslední fází v období velkých změn.
U jedinců se vyvíjejí nové vyzrálé základní pohyby v oblasti posturální kontroly nebo
stability. Mizí posturální nastavení z dětského věku a je dosaženo ideální postury člověka v dospělém věku. V tomto věku je kontrola síly a směru pohybu efektivní.
Organismus si tak za kvalitních i kvantitativních podmínek osvojuje nové pohyby. V tomto období se i nadále doporučuje všeobecná pohybová aktivita a nutnost omezit jednostranné zatížení, které mohou způsobit deformace a patologické adaptace a hypertrofie. Co se týče tréninků, musí dodržovat zásady adekvátnosti zátěže a kompenzačních aktivit.