Kelblová uvádí, že podle „nařízení č. 1151/2012 byl do evropského práva zavaden nový legislativní pojem – režimy jakosti, který obecně pojmenovává zeměpisná označení pro potraviny a zemědělské výrobky a zdůrazňuje kvalitativní hledisko při jejich posuzování.
Upravuje celkem čtyři režimy jakosti: chráněné označení původu, chráněné zeměpisné označení, zaručenou tradiční specialitu a tzv. druhý stupeň režimu jakosti (nepovinné údaje o jakosti)“. Je potřeba také zdůraznit, že krom nového nařízení podléhá značení i mezinárodním úmluvám a smlouvám, konkrétně to jsou: Pařížská unijní úmluva (1883),
33 % Ovoce a zelenina
20 % 14 % Sýry
Masné výrobky 14 %
Maso a droby 12 % Oleje a tuky
7 % Ostatní
23 Lisabonská dohoda na ochranu označení původu (1958), dohoda TRIPS (1994) a příslušné předpisy EU (Kelblová, 2016).
Tabulka 1: Podíl druhů výrobků na zeměpisných označeních v rejstříku ÚPV (2016)
Druh výrobku Podíl v (%)
Zdroj: vlastní zpracování podle (Kelblová, 2016)
2.2 Benefity z oceněných potravin
Ocenění „Regionální potravina“ se uděluje pro potravinářské nebo agrární produkty regionálních výrobců. Tito výrobci jsou svou velikostí klasifikováni na pozici malých a středních firem (tzn. nepřesahující 250 zaměstnanců). Předpokladem ocenění a udělení titulu „Regionální potravina“, je vítězství výrobku v konkrétní kategorii potravinářské soutěže (SZIF, 2018).
1. Oceněné potraviny zaručují pro spotřebitele prověřenou a schválenou kvalitu koordinátory, ve spojitosti s tradičním regionálním postupem výroby. Na rozdíl od importovaných potravin z celého světa, které mají mnohdy horší kvalitu a paradoxně vyšší cenu na trhu, garantují vysokou jakost, která vychází z místních zdrojů.
2. Původ regionálních potravin je striktně definovaný. Zákazníci či obchodní partneři se přesně orientují na místním trhu, od koho si potraviny pořizují. Jelikož je znám původ produkce, v praxi se mohou spotřebitelé podílet na úrovni kvality potravin.
3. Regionální potraviny zaručují čerstvost. Největší rozdíl spočívá v odlišnosti dopravy a přístupu. Dovoz výrobků a potravin do ČR je spjat s poměrně dlouhým a nákladným logistickým řetězcem (především u exotických druhů ovoce, zeleniny a výrobků, které se pěstují v tropických a subtropických podnebních pásmech). Logistická doprava se v praxi skládá z několika „mezičlánků“ s využitím různého typu dopravy (letecká, vodní, železniční či silniční).
Regionální potraviny jsou přístupné zákazníkům prakticky bez jakýchkoliv bariér. Čemuž dopomáhá i fakt, že zákazníci si pro tyto potraviny mnohdy jezdí sami.
Platí zde pravidlo: „O co delší logistická trasa dopravy, tím menší kvalita potravin“.
4. Regionální potraviny podporují environmentální podnikání. Jedna z největších výhod spočívá v ekologii produkce a prodeje. Čím blíže jsou potraviny ke spotřebiteli, tím klesá zátěž životního prostředí při přepravě a distribuci (viz bod 3).
5. Zakoupením regionálních produktů, se spotřebitelé rovněž podílejí na udržení rozvoje daného kraje v oblasti zaměstnanosti, CR a místní environmentální podnikatelské sféry.
Místní zemědělci a producenti představují určitou záruku navýšení místních pracovních pozic, zlepšení lokálních ekonomických a obchodních ukazatelů nebo zatraktivnění daného kraje pro veřejnost, s čímž se pojí vyšší frekvence již zmiňovaného CR (SZIF, 2018).
Pro potřeby udělení ocenění „Regionální potravina“ jsou potraviny rozděleny do 9 kategorií, z kterých následně komise a Ministerstvo zemědělství udělí toto ocenění.
Kompletní rozdělení pro potřeby udělení ocenění je uvedeno v Tabulce 2.
Tabulka 2: Základní dělení potravin pro potřeby udělení ocenění
Skupina Potraviny
Skupina A Masné výrobky tepelně opracované
Skupina B Masné výrobky trvanlivé
Skupina C Sýry včetně tvarohu
Skupina D Ostatní mléčné výrobky
Skupina E Pekařské výrobky včetně těstovin
Skupina F Cukrářské výrobky včetně cukrovinek
Skupina G Alkoholické i nealkoholické nápoje (s výjimkou vína)
Skupina H Ovoce a zelenina v čerstvé nebo zpracované formě
Skupina I Ostatní
Zdroj: vlastní zpracování podle (SZIF, 2018)
Vítězové jednotlivých kategorií následně obdrží certifikaci, která jim dává opravnění užívat značku „Regionální potravina“ konkrétního kraje, a to po dobu 4 let (SZIF, 2018).
25
2.2.1 Udělení značky a kritéria hodnocení
Hodnotitelská komise, tzn. odborná porota v konkrétním kraji, udává výsledky hodnocení, na základě kterých uděluje ministr zemědělství ocenění „Regionální potravina“.
Komise posuzuje celou žádost a vzorek výrobku či potraviny do soutěže. Největší kritika je zaměřena na důraz, jak se výrobek pojí s daným regionem, z jakých je surovin a v čem spočívá jeho vyjimečnost a originalita.
Ministerstvo zemědělství stanovuje hodnotitelskou komisi minimálně o 5, maximálně o 8 členech. Členové komise jsou představiteli jednotlivých rezortů, jako např. Ministerstva zemědělství, Agrární komory ČR, krajského úřadu konkrétního regionu, Státní veterinární správy ČR, Státní zemědělské a potravinářské inspekce, Státního zemědělského intervenčního fondu a Potravinářské komory ČR (SZIF, 2018).
Pro udělení značky jsou stanoveny tři základní oblasti pravidel: obecná, specifická a regionální, která jsou uvedena v „Metodice pro udělování značky Regionální potravina“.
Pro všechny kraje platí totožná obecná a specifická pravidla. Jedním z požadavků těchto pravidel je 70% podíl surovin z konkrétního regionu, případně racionálních důvodů z domácích surovin. Hlavní kritérium při posuzování je, že surovina musí mít 100% původ z tuzemska. Mezi další předpoklady a kritéria patří kvalita a vyjimečnost potraviny, které zajišťují originalitu v porovnání s ostatními produkty dostupnými na trhu. Tato originalita může spočívat např. ve výrobním postupu (tzv. rodinné podnikání – rozvojový regionální program pod názvem „Podnikání z otce na syna“), ale také v typické regionální chuti, kultuře, místních zvyklostí a tradic při prodeji (SZIF, 2018).
Poslední oblast pravidel, tzn. regionální pravidla, si stanovuje každý kraj individuálně dle vlastního uvážení. Jedinou podmínkou těchto pravidel však je, že nesmí být v nesouladu s obecnými a specifickými pravidly (SZIF, 2018).
3 Regionální podnikání a politika
V České republice se fyzické i právnické osoby pohybují ve velmi složitém legislativním prostředí. Pro řadu podnikajících osob či podniků se mnohdy toto zázemí stává nepřehledným. Na území České republiky se např. vyskytuje přes dva milióny různých norem. Běžní podnikatelé či firmy tak ztrácí možnost přehledné orientace v tomto legislativně náročném prostředí, které Českou republiku řadí na přední příčky států EU v oblasti státní legislativní složitosti a novelizace.
Z pohledu ochrany spotřebitele se pak za podnikatele považuje každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samotném výkonu svého povolání. Občanský zákoník tedy považuje za podnikatele každou osobu, která je zapsaná v OR a stanoví doměnku, že podnikatelem je i osoba, která má k podnikání živnostenského nebo jiného oprávnění příslušného zákona (Syrovátková, Turakiewicz, 2018).
Během posledních let zaznamenala většina zemí OECD razantní změnu v sektorovém složení ekonomiky. Ve většině zemí se průmyslová výroba odklání od tradiční výroby.
Vznikají tak velké podniky a nadnárodní korporace, které jsou založené na inovační spolupráci, což je zčásti spojené se vznikem globálních hodnotových řetězců. Výsledkem je, že tvůrci politik, kteří se zabývají udržitelným hospodářským rozvojem a růstem zaměstnanosti, postupně méně spoléhají na rozsáhlé průmyslové komplexy a více se opírají o udržení regionálního a místního podnikání. Pozornost politiky na malé a střední podniky regionálního charakteru vyplývá z očekávání, že tyto podniky vytvoří růst podpory zaměstnanosti a produktivity v příslušných regionech. Poslední roky je zde empirický důkaz o tom, že menší firmy a podnikatelé významně přispívají k růstu zaměstnanosti příslušného regionu a zvyšují místní hodnotovou strukturu. Výsledkem je, že regionální podnikání je podporováno různými formami spolupráce (operačními programy, místní a státní správou, soukromými investicemi, nadnárodními složkami – EIF aj. Kromě toho k rozvoji regionalismu jako takovému přispívá trend ve společnosti, kdy je upřednostňována místní produkce před importéry ze zahraničí (OECD, 2017).
27 Podnikání malého a středního rozsahu (dále jen MSP) má své jedinečné místo z pohledu stability a rozvoje národní ekonomiky. Podle ČSÚ vykonávalo v ČR k roku 2017 svoji podnikatelskou činnost více než 1 100 000 FO a PO. Podíl MSP na celkovém počtu aktivních podnikatelských subjektů je lehce přes 80 %. Klíčový fakt na tomto ukazateli však spočívá v podobě přidané hodnoty, na které se MSP podílí více než 50 %. Z analýzy Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR (AMSP ČR) je zřejmý sice moderní, avšak velmi složitý trend ve vývoji rozvoje podnikání v regionu a venkově, kde se více jak 45 % místních podniků nachází v kategorii měně rozvinutých (Pártlová, 2017).
„Výstupy z vědeckých analýz tuzemských i zahraničních autorů často poukazují na velký potenciál u MSP díky jejich jedinečnosti (resp. unikátnosti) a zároveň i vysokou míru flexibility (Sanchez, 1995, Fiegenbaum a Karnani 1991, Krugman, P, R., Obstfeld, M.
a Melitz, M. J, 2015). Někteří autoři se zaměřili na výzkum podnikání jako činnosti (Enterprise), kdy se využívá zvláštností strategického potenciálu malých a středních podniků, zkoumá postavení podniku v závislosti na jeho životním cyklu (Sanders, Gibbs, Acs, z domácích Veber a Srpová, Wagnerová, Marková) a další“ (Pártlová, 2017, s. 68-69).
3.1 Regionální podnikatelské prostředí
Rozvoj regionálního podnikání a celkového zázemí regionu se mnohonásobně zintenzivnil po roce 2004, kdy ČR vstupila do EU a stala se tak jejím plnohodnotným členem. Tento fakt byl značně umocněn i decentralizací veřejné správy. Jedním z prvotních dopadů byla zvyšující se pozornost odborné veřejnosti k regionálnímu podnikání, politice a samotnému chodu příslušného regionu. V dnešní době se z původního rozvoje regionálního prostředí stává moderní směr dynamicky se rozvíjejícího podnikání, který zahrnuje pro podniky a podnikatele nové příležitosti. Obzvlášť velký důraz je kladen na environmentálním podnikání doprovázené s využitím místních zdrojů a zvyklostí, což mimo jiné dopomáhá i k zlepšení cestovního ruchu a místního života regionu (Viturka, 2010).
Jak již bylo zmíněno výše, regionální podnikání je charakteristické především tím, že vychází z místních zvyklostí, kultury a zdrojů, což dopomáhá jednotlivým ekonomickým subjektům, aby se ve stále zvyšující se konkurenci staly na trhu co možná nejvíce originálními pro konečného spotřebitele. Každý z jednotlivých regionů ČR je specifický různými faktory (poloha, podnebí, nerostné bohatství, přírodní zdroje, historický vývoj, kultura a tradice aj.). Jako příklady lze uvést Liberecký kraj, který je typický v oblasti sklářského a textilního průmyslu (viz kapitola 4).
3.1.1 Integrační teorie udržitelného regionálního rozvoje
Celkovou podstatu a logiku teorie udržitelného regionálního rozvoje lze stručně charakterizovat jako „neustálé zlepšování regionální kvality podnikatelského prostředí, které stimuluje podnikatelské aktivity (alokaci kapitálu) s pozitivními dopady na využití lidských zdrojů, surovin a tvorbu inovací. Tím generované synergické efekty prohlubující územní integraci ekonomiky a zvyšují regionální konkurenceschopnost, čímž jsou vytvářeny potřebné předpoklady pro zajištění dlouhodobé udržitelnosti regionálního rozvoje“
(Viturka, 2010, s. 152).
V souladu s výše uvedenou charakteristikou byly jako hlavní komponenty regionálního rozvoje identifikovány kvalita podnikatelského prostředí (KPP), inovační potenciál firem (IPF) a využití lidských zdrojů (VLZ).
29 Spolu se statisticky významnými vazbami těchto komponentů je tak zajištěna systémová sounáležitost stuktury a vzájemná závislost, a to včetně na silně heterogenní mikroregionální úrovni. Celkové propojení komponentů je přehledně znázorněno na Obrázku 5.
Obrázek 5: Hlavní komponenty integrační teorie udržitelného regionálního rozvoje