Zmiňovanou teorii lze také demonstrovat pomocí následujícího obecného matematického modelu, který je obsažen ve vzorci (1) (Viturka, 2010):
𝒀 = 𝑴 [𝒂, 𝒛𝟏, 𝒛𝟐] ∙ 𝒇 (𝑰, 𝑳, 𝑲) (1)
kde:
Y = úroveň produkce,
M = multifakt. proměnná s komponentami a – všeobecná úroveň vědecko-technického rozvoje, 𝑧1 = makroekonomické (územně volné) a 𝑧2 = regionální (územně vázané) faktory ekonomického rozvoje,
I = inovační potenciál, L = objem lidských zdrojů,
K = objem fyzického kapitálu (odvozený výrobní faktor vznikající ve výrobě).
Mimo jiné obsahuje prezentovaná teorie následující kroky:
Zhodnocení celkové konkurenceschopnosti podle jednotlivých krajů a jejich výstižná typologie.
Výběr a věcná specifikace optimálních rozvojových scénářů podle stanovených typových skupin.
Podrobné zhodnocení potenciálu jednotlivých krajů.
Identifikace hlavních priorit a výběr relevantních opatření podle krajů.
3.1.2 Regionálně-ekonomická situace v potravinářském průmyslu
Jelikož potraviny a potravinářské výrobky představují v oblasti regionálních produktů v ČR více jak 50% zastoupení, je v této kapitole vhodné uvést jejich význam ve spojitosti s regionální zaměstnaností. Potravinářský průmysl sám o sobě stále představuje poměrně významnou část ekonomiky celé EU. Typickým zeměmi v EU s významným potravinářským průmyslem v rámci jejich hospodářství jsou: ČR, Německo, Maďarsko, Polsko nebo Itálie (Tomšík, 2009).
Menší problém nastává v samotném měření produktivity práce v tomto odvětví. Hlavním důvodem jsou sezónní práce, ve kterých pracuje značné zastoupení zaměstnanců na regionální i celorepublikové úrovni (OECD, 2017).
Potravinářský průmysl je z hlediska regionu významný a charakteristický zejména pro venkovské oblasti. Zde navazuje na místní tradice, kulturu a zpracovatelské formy produkce. Ve starých členských zemích (EU-15) byla v roce 2004 soustředěna více než polovina pracovníků ve venkovských oblastech. K roku 2017 to bylo přibližně 41 %.
Nícměně trendy posledních let ukazují, že sféra spotřebitelů se opět více orientuje na místní produkty (zejména BIO). Tento fakt by v příštích letech měl podpořit zvýšení zaměstnanosti na venkovské a regionální úrovni (OECD, 2017).
31 Následující Tabulka 3 zobrazuje regionální disparity mezi vybranými státy EU. Tyto disparity jsou zaměřeny na venkovské a městské oblasti v rámci potravinářského průmyslu.
Tabulka 3: Podíl zaměstnanců potr. průmyslu na regionální zaměstnanosti (2016)
Stát Podíl zaměstnanců potravinářského průmyslu na regionální zaměstnanosti v (%)
Zdroj: vlastní zpracování podle (OECD, 2017)
3.2 Regionální hodnocení kvality podnikatelského prostředí
Metodika regionálního hodnocení kvality podnikatelského prostředí vychází z podnikatelského přístupu, jehož podstatou je identifikace konkrétních investičních, případně rozvojových preferencí podnikatelských subjektů. Tyto preference lze charakterizovat jako koncetrovaný způsob, který zahrnuje jejich autonomní i nadautonomní složku. Nejdůležitější je v rámci tohoto hodnocení vycházet z předem definovaných souborů faktorů KPP. Multifaktorové hodnocení KPP zohledňuje logiku moderních konceptů lokalizačních analýz, které postupně vznikaly dynamickým rozvojem regionů po roce 2004.
Přístup hodnocení kromě zmiňovaných standartních investic (např. investice na zelené louce) zohledňuje i ostatní typy investic (joint-ventures, akvizice aj.), jejichž alokace je ovšem silně podmíněna ekonomickou situací regionu a rozvojovými strategiemi relevantních tuzemských a zahraničních firem (Viturka, 2010).
Hlavní faktory KPP lze rozdělit do šesti integrovaných skupin (obchodní, pracovní, infrastrukturní, lokální, cenové a environmentální). Rovněž lze tyto faktory účinně utřídit dle jejich významových pozic (nejvíce významné faktory, středně významné faktory, méně významné faktory) (Viturka, 2010).
V oblasti hodnocení kvality regionálního podnikatelského prostředí byla v roce 2010 provedena studie na území ČR, kterou vypracovali akademičtí pracovníci a odborníci v čele s doc. RNDr. Milanem Viturkou, CSc. z Masarykovy univerzity v Brně.
Tato studie pojednává o adaptaci jednotlivých faktorových vah uspořádaných pro účely měření KPP v ČR. Kompletní přehled faktorů a příslušného postavení významnosti je uveden v Tabulce 4 (Viturka, 2010).
Na tyto výsledky navazuje nynější tempo ekonomického a regionálního rozvoje. Pro účely rozdělení jednotlivých faktorů a vah jsou uvedeny dva sloupce, přičemž ve sloupci
„váhy A“ jsou uvedeny původní hodnoty. V rámci této studie byla také provedena značná inovace, kdy původní hodnoty faktorových vah byly adaptovány na podmínky tzv. znalostní ekonomiky, což podrobně popisuje sloupec „váhy B“ (Viturka, 2010).
Hlavní důvod, který vedl k realizaci této adaptace je skutečnost, že přechod na novou rozvojovou trajektorii znalostní ekonomiky je všeobecně předpokládán za jednu z hlavních priorit celé české ekonomiky (Viturka, 2010).
Tabulka 4: Faktory kvality podnikatelského prostředí a jejich významové váhy
Faktory Typologická skupina Váha „A“ Váha „B“
Nejvýznamnější faktory: 44 48
Podnikatelská a znalostní fáze Lokální faktory 9 11
Dostupnost pracovních sil Pracovní faktory 10 10
Blízkost trhů Obchodní faktory 9 9
Koncetrace významných firem Obchodní faktory 9 9
Kvalita pracovních sil Pracovní faktory 7 9
Středně významné faktory: 37 35
Cena nemovitostí Cenové faktory 7 7
Kvalita silnic a železnic Infrastrukturní faktory 8 6
Cena práce Cenové faktory 6 6
ICT Infrastrukturní faktory 6 6
Podpůrné služby Obchodní faktory 6 5
Přírodní atraktivita území Environmentální faktory 4 5
Méně významné faktory: 19 17
Přítomnost zahraničních firem Obchodní faktory 5 4
Environmentální kvalita území Environmentální faktory 3 4
Asistence veřejné správy Lokální faktory 4 3
Blízkost mezinárodních letišť Infrastrukturní faktory 4 3
Flexibilita pracovních sil Pracovní fakotry 3 3
Zdroj: vlastní zpracování podle (Viturka, 2010)
33 Tabulka 5 reprezentuje celkové hodnocení regionální konkurenceschopnosti, přičemž jsou jednotlivé kraje rozděleny do tří typových skupin podle jejich konkureční pozice.
Typ A – kraje s výbornou konkureční pozicí: Do prvního typu bylo zahrnuto hlavní město Praha společně se Středočeským krajem, který je s ní úzce spjat. Tato územní část ČR má nejlepší předpoklady pro dynamický ekonomický růst a trvalou prosperitu s progresivním vývojem.
Typ B – kraje s dobrou konkurenční pozicí: V tomto typu se sdružují kraje Plzeňský, Jihočeský, Královehradecký, Pardubický, Liberecký a Jihomoravský. Celkově lze konstatovat, že kraje zařazené v tomto typu disponují potřebnými předpoklady pro dosažení průměrné až mírně nadprůměrné ekonomické úrovně.
Typ C – kraje s horší konkureční pozicí: Zbývající kraje ČR tvoří skupinu tohoto typu.
Konkrétně to jsou kraje Ústecký, Karlovarský, Vysočina, Olomoucký, Zlínský a Moravskoslezký. Vhodnou výchozí strategií k zlepšení konkureční pozice a regionálního rozvoje je adaptační scénář, který zahrnuje restrukturalizaci ekonomických základen.
Tabulka 5: Celkové hodnocení regionální konkurenceschopnosti krajů Typová
skupina Kraj Klasifikační skupina
KPP VLZ IPF
Zdroj: vlastní zpracování podle (Viturka, 2010)
3.2.1 Hodnocení pokroku rozvoje regionu a venkova
Přestože neexistují jednotné metody a definice pro regionální rozvoj, Hall a Gössling uvádějí pět hlavních přístupů k podpoře regionálního hospodářství:
Podpora rozvoje na celém území regionu s iniciativou, která často pochází skrze místní podporu, jako např. v oblasti cestovního ruchu. Často je tato forma iniciativy označována jako komunitní přístup k plánování nebo řízení místního hospodářství.
Důležitá je spolupráce mezi vládou daného státu (vertikální spolupráce) a místním soukromým sektorem (horizontální spolupráce).
Teritoriální nebo lokální přístup k rozvoji. Rozvoj se odvíjí od typu územního ohraničení prostorových jednotek (přirozené nebo administrativní).
Místní rozvoj (LED) je součástí regionalistické argumentace. Jedná se o rozvoj sledovaný nebo iniciovaný na menším území uvnitř regionu (město, farma aj.).
Zajistit plnohodnotné podmínky pro klíčové nabídky na podporu rozvoje regionu, například tuzemské nebo zahraniční investice se smyslem podpory místního podnikání (Hall, Gössling, 2016).
Pro konkrétní potřeby ke sledování programů rozvoje regionu či venkova v praxi, které vycházejí z nařízení č. 1698/2005 o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EAFRD), byly stanoveny společné ukazatele pro orientaci výchozích (základních) situací k následnému hodnocení výsledků úrovně a pokroku (Tomšík, 2009).
Ukazatelé, podle nichž je rozvoj venkova hodnocen, jsou sdruženy v těchto kategoriích:
Společné ukazatele vstupů, které se zaobírají rozpočtem nebo jiným ze zdrojů přidělených na všechny úrovně pomoci (např. výdaje rozdělené podle opatření vykázané Komisi).
Společné ukazatele výstupu zaměřené na konkrétní osy, které měří aktivity prováděné přímo v rámci programů (např. počet pořádaných školení či rekvalifikací).
Společné ukazatele výsledků, které se také stahují k jednotlivým osám a měří přímé
35
Společné ukazatele dopadu, které se týkají kladné zpětné vazby z programu nejen na úrovni intervence, ale obecněji také v samotné programové oblasti (např. zvýšení zaměstnanosti ve venkovských regionech) (Tomšík, 2009).
3.3 Regionální politika
Pojem regionální politika je v odborné literatuře, ale i v praxi, četně prolínán s regionálním či místním ekonomickým rozvojem (Stejskal, Kovárník, 2009).
Místní ekonomický rozvoj lze charakterizovat jako „formování fyzických, lidských, sociálních a institucionálních zdrojů a využívání z nich plynoucích komparativních výhod k vytváření ekonomické základny za pomoci státní a regionální správy a politiky“ (Stejskal, Kovárník, 2009, s. 73). Tento druh rozvoje lze vyobrazit mnoha ukazateli, např. příjem na obyvatele, daňová efektivita, HDI, RIS aj. (Stejskal, Kovárník, 2009).
Klíčovým nástrojem regionální politiky k podpoře místní ekonomiky je Regionální inovační systém (RIS). Podstatou tohoto systému je síť vzájemně propojených firem, podnikatelů a institucí, mezi nimiž probíhá kvalitativně hlubší výměna znalostí, poznatků a informací. Dochází tak k různým formám spolupráce, které podporují inovační výkonnost, přesněji konkurenceschopnost místních firem a podnikatelů. Dalším pozitivním dopadem je zkvalitnění podnikatelského prostředí celého regionu, což umožňuje vstup novým investorů a firmám na místní trh (Stejskal, Kovárník, 2009).
V praxi ovšem při této spolupráci mezi jednotlivými regiony, případně uvnitř samostatného regionu nastává problém v podobě regionálních disparit. Rozdílnost vyspělosti jednotlivých regionů vychází mnohdy z historického, územního a populačního charakteru. K eliminaci těchto rozdílů bylo iniciováno např. sedm regionálních operačních programů (Rydvalová, Zbránková, Žižka, 2009).
Tyto programy jsou zaměřeny na region ve všech směrech rozvoje (dopravní infrastruktura, cestovní ruch, rozvoj a revitalizace regionálních center, měst nebo podporu regionálního podnikání aj. Konkrétně se jedná o tyto operační programy:
ROP NUTS II Severozápad.
ROP NUTS II Moravskoslezko.
ROP NUTS II Jihovýchod.
ROP NUTS II Severovýchod.
ROP NUTS II Střední Morava.
ROP NUTS II Jihozápad.
ROP NUTS II Střední Čechy.
Mezi další programy, které se zaobírají problematikou zvýšení hospodářské úrovně regionu, patří Program rozvoj venkova. Tento program zajišťuje působení Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova a je aplikován skrze čtyři prioritní osy, např. zlepšení konkurenceschopnosti zemědělství a lesnictví nebo diverzifikace hospodářství venkova, leader (Rydvalová, Zbránková, Žižka, 2009).
V neposlední řadě je důležité zmínit Finanční mechanismus Evropského hospodářského prostoru a Norska. Prostřednictvím tohoto mechanismu lze formou grantů pomoci českým podnikům, které realizují investice v prioritních oblastech. Tím je myšlena např. obnova místního kulturního dědictví a tradic, která hraje významnou roli u regionálního podnikání a produkce reginálních výrobků (Rydvalová, Zbránková, Žižka, 2009).
Některé z těchto programů jsou však specializované především na realizaci výzkumných a vývojových prací do praxe.
37
4 Liberecký kraj
Liberecký kraj se rozkládá na severní části území ČR, jehož součástí jsou okresy Česká Lípa, Jablonec nad Nisou, Liberec, Semily a od 1. 1. 2003 je zde také 10 správních obvodů obcí s rozšířenou působností (obce III. stupně). V rámci nich se nachází 21 územních obvodů pověřených obcí (obce II. stupně) (ČSÚ, 2018).
Severní část hranice o délce 22,7 km tvoří státní hranici se Spolkovou republikou Německo (dále jen SRN), se kterou se pojí další hranice o délce 133,5 km se sousedící Polskou republikou. Tento sousedící vztah tří evropských států se nazývá tzv. Trojzemí. V souvislosti s tímto úzkým provázáním byla rozšířena přeshraniční spolupráce. V roce 1991 byl oficiálně ustanoven Euroregion Neisse-Nisa-Nysa (dobrovolné sdružení obcí České republiky, Polska a Německa). Velmi důležitou roli zde sehrává přeshraniční spolupráce, která je podporována řadou projektů regionálního a přeshraničního charakteru. Cílem této spolupráce je podpořit regionální podnikání, místní cestovní ruch a zlepšit konkurenceschopnost celého Euroregionu.
Liberecký kraj dále také sousedí s kraji Královéhradeckým (východní část hranice), Středočeským (jižní část hranice) a Ústeckým (západní část hranice) (Businessinfo, 2019).
Obrázek 6: Znak Libereckého kraje