Emoce

Období pubescence je charakteristické silnou proměnou emočního života.

Proměna se týká jak intenzity prožívání, tak i nové kvality emocí. Emoce jsou prožívány velmi intenzivně. Novost dosud nepoznané síly a některých prožitků se stává pro pubescenta obtížně srozumitelná. Vlivem proměny myšlení mají tendenci své pocity analyzovat a přemýšlet o nich. Změna vlastních pocitů může pubescenta často překvapit. I pro ně samotné může být proměna nálad nepříjemná. Dospívající sami neznají a nejsou schopni si vysvětlit příčiny své nálady, proto na své vlastní pocity často reagují podrážděně a rozmrzele.

Především prudký tělesný růst a fyziologické změn mají za následek zvýšenou pozornost k sobě samému. Pubescent hodnotí vlastní fyzický vzhled a i pouhé drobné vzhledové odchylky jsou intenzivně prožívány, o případném omezení spojené s vážnějšími chorobami nebo tělesné defekty nemluvě. Dospívající se jimi hodně trápí a může to být příčinou komplexu méněcennosti.

V souvislosti s pohlavním dozráváním vznikají zcela nově erotické emoce. První zájem o druhé pohlaví je obvykle nesmělý, objevuje se náhle a je vyznačuje se zalíbeností. Pubescent si až dodatečně uvědomí, že byl zaujat fyzickou atraktivitou, nějakým způsobem chování, nějakou osobnostní vlastností druhého. Zpočátku se tento zájem projevuje pozorováním druhého a snahou vyskytovat se co nejvíce v jeho blízkosti. Teprve později se objevuje touha po přiblížení se a navázání kontaktu.

19 LANGMEIER, Josef a Dana KREJČÍŘOVÁ, pozn. 2, s. 145.

20 LANGMEIER, Josef a Dana KREJČÍŘOVÁ, pozn. 2, s. 145.

20

Pubescenti na sebe upozorňují, předvádějí se či používají neomalené poznámky. Tyto vztahy jsou velmi intenzivně prožívané a stávají se často předmětem denního snění.²¹

Oproti dřívějšímu období jsou emoční reakce pubescentů nápadnější a ve vztahu k vyvolávajícím podnětům méně přiměřené. Citové prožitky jsou spíše krátkodobé a proměnlivé, ale mohou být i intenzivnější. Výkyvy v emocích jsou spojovány s kolísáním aktivační úrovně. Intenzivní aktivitu střídá apatie a nechuť k jakékoliv činnosti. Navenek se změna emočního prožívání může projevovat větší impulsivitou a nedostatkem sebeovládání. Nízká tolerance, přecitlivělost a proměnlivost nálad pubescentů jsou rušivými faktory v mezilidských vztazích a přispívají ke vzniku konfliktů.

Pubescenti se stávají uzavřenější a introvertnější. Mají nechuť projevovat své city navenek, svoje prožitky považují za intimní součást své osobnosti. Snaží se nedávat najevo, jak se cítí, zvláště v situacích trapnosti, ponížení nebo v negativních pocitech smutku. Vlivem neustálé proměny sami nemají jasno ve svých pocitech, někdy je neumí přesně verbalizovat a nadto se obávají, že je ostatní nepochopí, že se jim vysmějí.

Podstatným je také stud. Ale i tato zkušenost má pozitivní dopad. Pubescenti si uvědomují, že mezi tím, co lidé prožívají a jak se projevují, může existovat velký rozdíl.

V období dospívání se objevuje tendence k radikalismu. Ten je obranou proti nejasnosti i mnohoznačnosti. Dospívající často reagují zkratkovitými generalizacemi, které nebývají přesné a mohou být i zcela nesmyslné. Sklon k takovéto reakci má za příčinu nezkušenost, emoční nevyrovnanost nebo přílišné citové zaujetí.

Dospívající lpí na svých názorech a není ochoten připustit, že nejsou zcela správné. Také přecitlivělost pubescentů je očividná, zvláště v reakcích na projevy jiných lidí k vlastní osobě. Tyto projevy interpretují jako urážlivé nebo nepřátelské. Následná vztahovačnost je výrazem osobní nejistoty, typické pro období zásadnější proměny vlastní identity. Ke konci období dochází ke stabilizaci emočního prožívání.²²

21 SLAMĚNÍK, Ivan. Emoce a interpersonální vztahy. Vyd. 1. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-802-4733-111. S. 74-75.

22 VÁGNEROVÁ, Marie, pozn. 3, s. 337-343.

21 2.5 Socializace

V období dospívání se mění vztahy pubescenta jak s dospělými, tak s vrstevníky.

Toto období je charakteristické svým experimentováním a různými mezilidskými vztahy.

Vzhledem k rozvoji rozumových schopností se mění hodnocení jiných lidí.

Zatímco mladší děti zajímalo, jak se lidé jeví, pubescent by chtěl vědět, jací doopravdy jsou. I když se posuzování lidí odráží ve zkušenostech, které pubescenti prozatím nemají, přesto je zde oproti předcházejícímu období značné zlepšení.

Odsuzování dospělých je nápadnější, protože je novým vývojovým projevem.

Pubescent odmítá autority, rodiče a učitele pro jejich demonstrovanou nadřazenost.

Jejich názory a rozhodnutí neakceptuje bezvýhradně, ale přemýšlí a často o nich diskutuje. V polemice s dospělými vidí příležitost odpoutat se od podřízeného postavení a dokázat, že i jeho názory a připomínky se mohou rovnat dospělým. Pubescent verbálně nenapadá autoritu, aby ji zlikvidoval, jeho cílem je, aby se sám stal autoritou.

Tím, že dospělým dokáže úspěšně oponovat a logicky argumentovat, dosahuje potřebného pocitu jistoty, že se jim může rovnat. Pubescent zpravidla nikdy veřejně před autoritou nepřizná, že se mýlil, i když si svoje nedostatky uvědomuje, protože si potřebuje uchovat sebeúctu navenek. ²³

Komunikace dospělého s pubescentem je komplikovaná. Dospívající chce důkaz, že je akceptován jako rovnocenný partner, a když se mu takového potvrzení nedostane, odmítá komunikovat. Na jedné straně se u pubescenta projevuje sklon k neustálému argumentování, omílání určitých tvrzení stále dokola, neochota naslouchat argumentům druhé strany, na druhé straně reaguje vztahovačně a přecitlivěle. Chyba je ale také na straně dospělých, kteří přispívají netrpělivostí, znechucením a únavou. skupinové identity. Pokud jsou pubescenti ve skupině, projevují se hulákáním, strkáním,

23 VÁGNEROVÁ, Marie, pozn. 6, s. 261-263.

22

hihňáním. Avšak nelze si toto chování vysvětlovat bezohledností k okolí, nýbrž jako projev pubertálního egocentrismu. Samotné pubescenty ani nenapadne, že by tím mohli někoho obtěžovat, ostatní lidé jsou pro ně v tu chvíli bezvýznamní.²⁴

Dohadování a odmítání autority je tedy typickým znakem dospívání. Pro osobní rozvoj dospívajících jsou důležité stejné sociální skupiny a instituce jako v mladším školním věku. Jenom se trochu změnil jejich vliv a subjektivní význam.

2.5.1 Rodina

Jedním z úkolů dospívání je odpoutávání z vázanosti na rodinu. Závislost má být nahrazena zralejším a vyrovnanějším citovým vztahem. Pocit jistoty a bezpečí se přesouvá do symbolické roviny. Čím hlubší, jistější, méně konfliktní jsou vztahy, které potomek k rodičům navázal, tím snáze emancipace probíhá. Ani v optimálních podmínkách není toto uvolňování snadné, obtížnější je při nepochopení rodičů pro tento vývojový úkol.

Dochází tak ke zdánlivému konfliktu potřeb rodičů a jejich dětí. Rodiče si chtějí udržet svou autoritu a citovou vazbu k potomkovi, ale nejsou vždycky schopni nebo ochotni přijmout jeho proměnu. To souvisí i s většími požadavky na pubescenta. Podle názorů rodičů je jejich potomek dost velký, aby mohl zvládnout více povinností a nesl odpovědnost za jejich plnění, ale na druhou stranu nechtějí pubescentovi přiznat více práv a větší samostatnost, vyžadují poslušnost a nechtějí brát na zřetel jeho názory.

Pubescent se zvolna snaží uvolnit ze závislosti a rodinné prostředí považují za samozřejmost, která by je v osamostatňování neměla omezovat. Pokud rodiče trvají na stávající situaci příliš vehementně, úsilí pubescentů o sebeprosazení se zvýší, a tím i riziko konfliktu.

Když se pubescentovi nepodaří uvolnit se z přílišné vázanosti na rodinu a přemístit z části své vazby na vrstevníky, může docházet k nejrůznějším obtížím, které se stávají pro okolí nevysvětlitelné. Dospívající může obrátit lásku k rodičům v nenávist, úctu v pohrdání. Odlišným způsobem je uzavření se do světa vlastního nitra, do přehnaného denního snění, do fantazií svého budoucího nereálného vyniknutí nebo

24 VÁGNEROVÁ, Marie, pozn. 6, s.261-263.

23

libování si v pocitech ublíženosti a utrpení. Jiní se z obav o ztráty rodičovské lásky vrací na dřívější stupeň infantilní závislosti. Další se vyhýbají vrstevníkům a odmítají jejich životní styl, vyhýbají se jejich radostem a potěšením. Od ohrožujících následků osamostatnění od rodiny se někteří distancují také zájmem o filosofickém hloubání po smyslu života. Tyto zmíněné a mnohé další způsoby se přechodně vyskytují a prolínají u většiny dospívajících a pomáhají jim najít vlastní úspěšnou cestu.

Společné trávení času pubescenta a rodiny je kratší a ubývá vzájemná komunikace. Mění se kvalita jejich interakce, protože příčinou je rozdílné pojetí potřeb a postojů.

Za normálních okolností si dospívající i přes touhu po emancipaci udržují pozitivní vztahy k rodičům. Mění pouze vnější způsoby svého chování. Základní hodnoty a morální postoje převzaté z rodiny si ponechávají i nadále. ²⁵

Emoční nezralost a nevyrovnanost posiluje pubescentovu potřebu zdůrazňování samostatnosti bez ohledu na důsledky. Pubescenti touží po svobodě rozhodování, ale prozatím jim chybí plná zodpovědnost za vlastní jednání. Jejich snaha po sebeprosazení se může jevit negativismem, např. trvají na rozhodnutí, které pro ně nemá význam,

Na začátku školní docházky byl zdrojem jistoty a bezpečí učitel, nyní se situace obrací a jednoznačně se jím stává třída. Vrstevníci jsou pro pubescenta rovnocenní partneři, a proto se stávají neformálními autoritami. Za určitých okolností mohou mít vrstevníci větší vliv než dospělí. Právě ve škole je možnost sporu mezi dětskou skupinou a dospělými největší.

Školní třída je specifickou skupinou. Žák je totiž do ní relativně trvale začleněn a změna skupiny není libovolná. Skupina vzniká uměle, jedinci si jeden druhého

25 LANGMEIER, Josef a Dana KREJČÍŘOVÁ, pozn. 2, s. 150.

26 VÁGNEROVÁ, Marie, pozn. 3, s. 346-353.

24

nevybrali. Proto se zde setkávají žáci s různým zázemím, s odlišnými hodnotami, postoji nebo normami, které nemusí být vždy ve shodě. Jedince spojuje v prvé řadě pouze školní instituce.

Školní třída paří mezi malé sociální skupiny. Tvoří ji určitý počet žáků, kteří se společně učí a jsou vyučováni. Členové se řídí vlastními normami a zaujímají různé pozice. Hlavní cíl skupiny je primárně určen školní institucí, ale může se k tomuto cíli přidat další skupinové nebo individuální cíle. V této skupině je také uspokojována řada individuálních potřeb (např. potřeba uznání, úspěchu, sociálních interakcí apod.)²⁷

Pubescent této skupiny potřebuje získat jistotu, že je její součástí. Také chce dosáhnout uspokojivé pozice v hierarchii skupiny. Potřebuje být ostatními akceptován a oceňován. Na základě kompetencí, vlivu a oblíbenosti lze získat dobrou pozici.

Jedinec, jehož schopnosti a vlastnosti potřebám třídy vyhovují a imponují, získá větší oblibu i sociální status. Oblíbenost je většinou vázána na kamarádské chování.

Pro získání dobré pozice je důležitá spontánnost v sociálním kontaktu a pozitivní akceptace ostatních členů.

Pubescent si upevňuje osobní standard. To znamená, že výsledek školní práce je akceptovaný jak rodiči, tak učiteli a to bez většího úsilí žáka. I na základě dosažených výsledků lze pozorovat vztahy ve třídě.

V tomto období se mění i vztah k učiteli. Změnou způsobu uvažování a potřebou odpoutat se ze závislosti na autoritě dochází k mnohem větší kritičnosti. Někdy může jít jen o zdánlivou demonstraci kritičnosti za účelem přijetí jedince do třídního kolektivu.

Pubescenti na učitelích oceňují zejména spolehlivost, stabilitu názorů a požadavků, spravedlivé hodnocení, profesní schopnosti a v neposlední řadě i smysl pro humor. Čím víc bude mít učitel imponujících vlastností pro žáky, tím víc bude pro dospívající autoritou a nebude mít problémy s přílišným negativismem, konfrontacemi nebo tendencemi provokovat. ²⁸

Dospívající usilují o rovnoprávnou diskusi, o možnost projevit svůj vlastní názor a o respekt. Podle mého názoru v dnešním vyučovacím procesu se s těmito potřebami

27 GILLERNOVÁ, Ilona a Lenka KREJČOVÁ. Sociální dovednosti ve škole. Vyd. 1. Praha: Grada, 2012.

ISBN 978-802-4734-729. S. 24-26.

28 VÁGNEROVÁ, Marie, pozn. 3, s. 365-367.

25

pubescentů počítá a velmi často se s nimi pracuje. Rozvíjí se tím jejich kompetence, a to je hlavním cílem vyučování.

2.5.3 Vrstevnická skupina

Čím víc se dospívající osamostatňuje od rodiny, tím zpravidla navazuje nové a diferenciované vztahy vrstevníkům. Nové vztahy přinášejí jistotu, která je ztrácena v emancipaci od rodiny, ale také ho připravují pro nové, trvale emoční vztahy v budoucnosti.

Zpočátku vznikají skupiny jedinců stejného pohlaví. Tyto skupiny vznikaly již dříve, ale nyní jsou stabilnější a výrazněji organizované. Jedinci opačného pohlaví bývají odmítnuti. Dospívající ve skupině sdružují společné zájmy, vzájemný obdiv a možnost se napodobovat.

Postupem doby se silně ozývá potřeba intimního přátelství, která ve skupině není uspokojována. Užší vztah k důvěrnému příteli/přítelkyni dovoluje výměnu vlastních pocitů a osobních zkušeností, svěřování a naopak sdílení nejsoukromějších pocitů druhého. Přátelství ve dvou se liší od kamarádství ve skupině na podstatných znacích - přátelé se nemusí podřizovat skupinovým normám a každý má stejnou osobní cenu.

Následně začíná zájem o druhé pohlaví. Dospívajícím, kteří se začnou více zajímat o druhé pohlaví, se ostatní často začnou posmívat. Příčinou je nezralost nebo závist.

Ke konci období se objevují skutečné vztahy, které jsou zpočátku nestálé a proměnlivé. Jsou však velmi silně prožívané jako první lásky. Výrazným prvkem těchto vztahů je zvědavost a ujištění o vlastní ceně přitažlivosti. ²⁹

Mezi přátelstvími chlapeckými a přátelstvími dívčími se postupně začínají snižovat rozdíly, ale drobné odlišnosti přetrvávají i v dospělosti.

29 FARKOVÁ, Marie. Dospělost a její variabilita. Vyd. 1. Praha: Grada, 2009. ISBN 978-80-247-2480-5.

S. 37.

26

Přátelství dospívajících dívek lze popsat blízkostí a větší otevřeností, sdílením prožitků, pocitů a tajemství. Navzájem si dívky dovedou lépe naslouchat a projevovat podporu a péči. Blízkost a důvěra se nejlépe sdělují ve dvojici, proto jsou nejlepší kamarádky většinou dvě. Takováto přátelství dívky navazují většinou v rozpětí věku 12 – 14 let a oproti dřívějším kamarádstvím bývají pevnější, mnohdy i celoživotní.

Volba přítelkyně závisí na potřebě stejnosti, potřebě podobných zkušeností, vlastností a zájmů.

Chlapecká přátelství jsou charakteristická vícečetností. Přátelství se nevyznačují takovou mírou intimity a otevřenosti jako dívčí, ale s dlouhodobostí vztahů jsou si obě přátelství rovna. Chlapci mezi sebou používají slovní potyčky, které mají význam pro konstituování mužského sebepojetí.

Pro oba druhy přátelství jsou důležité pro vstup do party vnější atributy, jako je vzhled, odívání, postoje vůči ostatním a jiné.

Smíšená přátelství vznikají ve větší míře až v době, kdy změnami dospívání procházejí také chlapci. Mnohá přátelství už mívají erotický podtext. Charakteristika takového přátelství je někde na pomezí dívčího a chlapeckého přátelství. ³⁰

Vrstevnická skupina slouží jako opora stávající identity. Jedince, který si ještě nevytvořil novou identitu, se může subjektivně uspokojivě definovat příslušností ke skupině. To mu pomáhá překonat nejistotu v procesu emancipace od rodiny.

Skupinová identita dává pubescentovi ochranu a zázemí, oporu vlastní identitě, která jí je částečně určována.

Vrstevníci slouží jako zdroj sociálního učení. Pubescenti ve skupině napodobují vůdce či hvězdu party, který má velkou neformální autoritu. Pubescent si ve skupině může porovnávat vlastní zkušenosti. Dále si může ověřovat zkušenosti se sebou samým, porovnávat vlastní chování, pocity a postoje s chováním, postoji a pocity vrstevníků.

Toto porovnání je základem pro reálnější sebehodnocení. Pomocí skupiny může srovnávat své zkušenosti s rodiči a s vymezením vlastní role v rodině. Informace vrstevníků pomáhají pubescentovi upravovat vlastí požadavky na rodiče.

30 JANOŠOVÁ, Pavlína. Dívčí a chlapecká identita: vývoj a úskalí. Vyd. 1. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-802-4722-849. S. 218-219.

27

Vrstevnická skupina má své vlastní hodnoty a normy. Přijímá ideály a podle nich se řídí. V tomto věku je ideál významnou součástí identity. Jedinec musí přijmout ideál skupiny, aby získal určitou prestiž. Pokud je tomu naopak, je ze skupiny vyloučen a může se stát pro ostatní směšný. Mezi standardní vzory patří populární sportovci, herci nebo zpěváci. Dospívající se ideálu přibližují nejčastěji úpravou zevnějšku a projevy chování.

Příslušnost k vrstevnické skupině se projevuje přizpůsobením k jejím normám.

Mladší nebo nejistější pubescenti jsou ke skupinovým požadavkům méně kritičtí a více poddajní. Projevy přizpůsobení se ke skupině mají různou podobu, úpravou zevnějšku počínaje a po nově změněné hodnoty a styl života konče. Ve skupině dospívajících se normy chování odlišují od obecně platných norem. Potřeba vytvořit si vlastní pravidla vyplývá ze směřování odpoutání se od rodiny, od vazby na dospělé.

K vytvoření vlastních norem vede schopnost uvažovat i o jiných možnostech. Normy pubertální skupiny se shodují s novým způsobem uvažování, bývají radikální a nekompromisní.

Pubescenti ve skupině usilují o akceptaci a o získání sociální role s uspokojivým statusem. Role ve skupině vrstevníků se od rolí vztahující se k dospělým liší možností získat nadřazenou roli s vysokou prestiží. Mezi autoritou dospělého a dítětem je určitý rozdíl, který ale mezi vrstevníky není. Tam si jsou všichni rovni. Proto si každý jedinec může prověřovat odlišné strategie, učit se jiným způsobům chování, které si v rámci rodiny nemá možnost osvojit.

Role, které pubescent získá, mají subjektivní význam, protože odrážejí jeho předpokládané osobností kvality. Každý tak usiluje o imponující roli. Pokud se z nějakého důvodu pubescentovi nepodaří získat žádanou roli nebo není ve skupině akceptován, mění strategii. Pokud ani tato změna nezabere, uchyluje se ke změně skupiny, která jej bude akceptovat. Proto v některých případech nejde o volbu kamarádů pro jejich atraktivitu, ale z důvodů potřeby někam patřit, zapadnout. ³¹

31 VÁGNEROVÁ, Marie, pozn. 6, s. 285-289.

28 2.6 Sebepojetí a identita

Pojem identita označuje prožívání a uvědomování si sebe sama, své jedinečnosti a odlišnosti od ostatních. Oproti tomu termín sebepojetí znamená představu o sobě, to, jak jedinec vidí sám sebe.³²

Změna chápání vlastní identity souvisí s rozvojem poznávacích procesů.

Do určité míry právě nový způsob uvažování stimuluje úsilí o změnu vlastní osobnosti a její sociální pozice, protože vede k novému hodnocení reality.

Pubescent se celé období puberty, zpočátku velmi pozvolna a ke konci hodně důrazně, snaží o emancipaci od rodiny a dosažení jasného a stabilního pocitu vlastní identity. V tomto období hledá dospívající odpověď na množství základních otázek, např. kdo jsem a jaký jsem, kam patřím a kam směřuji, jaké hodnoty pro mne mají význam. Znamená to, že dospívající musí dobře poznat své možnosti i omezení a přijmout svou jedinečnost včetně všech nedostatků. K poznání sebe sama se používá sebepozorování, zkoumání svého zevnějšku i svých psychických dovedností a snahy o porozumění vlastním myšlenkám a emocím. Důležité jsou ale i experimenty, ve kterých si pubescent záměrně zkouší různé postoje či je střídá. Tím vším se aktivně pubescent sebeutváří. Snaží se usilovně být sám sebou, přiblížit se co nejvíce svému ideálu a zvoleným směrem formuje své projevy. Pubescent je častokrát v situaci mnohonásobné postupné proměny a nejistoty, se kterou se musí vyrovnat.

Sebepoznání je vždy ovlivněno emocemi. Aby si dospívající mohl své získané zkušenosti utřídit, potřebuje k tomu vrstevníky, se kterými může pubescent sdílet své pocity. Výsledky introspekce většinou nebývají plně akceptovány. Dospívající je kritický i v této oblasti a usiluje o změnu nebo rozvoj určitých vlastností.

Informace o sobě samém získává pubescent hodnocením ostatních lidí, protože je to zároveň i informace o jeho kompetencích a vlastnostech. Důležité je ale i srovnávání sebe sama s jinými lidmi. Nejjednodušší vymezení je vymezit se ve vztahu k někomu. Pubescent odmítne původní identifikační vzory, které mu dala rodina,

29

Zpočátku období je v poklesu, ale s rozvojem nových kompetencí narůstá. Aktuální sebeúcta představuje, jak nejistý a přecitlivělý se pubescent cítí v té chvíli, jak jej ovlivnily náhodné události. Velký vliv mají pochybnosti o sobě samém, které vedou k přesvědčení, že dospívajícího neberou ostatní lidé vážně. I když je tato obava často neoprávněná, lze ji jen těžko dospívajícímu vymluvit. Sebeúcta je komplexem sebedůvěry a respektu k sobě samému. Do značné míry je sociálně ovlivněna, protože závisí na přijetí a ocenění jinými lidmi, vrstevníky a dospělými.

V procesu rozvoje individuální identity hraje velkou roli skupinová identita,

V procesu rozvoje individuální identity hraje velkou roli skupinová identita,