Vrstevnická skupina

pubescentů počítá a velmi často se s nimi pracuje. Rozvíjí se tím jejich kompetence, a to je hlavním cílem vyučování.

2.5.3 Vrstevnická skupina

Čím víc se dospívající osamostatňuje od rodiny, tím zpravidla navazuje nové a diferenciované vztahy vrstevníkům. Nové vztahy přinášejí jistotu, která je ztrácena v emancipaci od rodiny, ale také ho připravují pro nové, trvale emoční vztahy v budoucnosti.

Zpočátku vznikají skupiny jedinců stejného pohlaví. Tyto skupiny vznikaly již dříve, ale nyní jsou stabilnější a výrazněji organizované. Jedinci opačného pohlaví bývají odmítnuti. Dospívající ve skupině sdružují společné zájmy, vzájemný obdiv a možnost se napodobovat.

Postupem doby se silně ozývá potřeba intimního přátelství, která ve skupině není uspokojována. Užší vztah k důvěrnému příteli/přítelkyni dovoluje výměnu vlastních pocitů a osobních zkušeností, svěřování a naopak sdílení nejsoukromějších pocitů druhého. Přátelství ve dvou se liší od kamarádství ve skupině na podstatných znacích - přátelé se nemusí podřizovat skupinovým normám a každý má stejnou osobní cenu.

Následně začíná zájem o druhé pohlaví. Dospívajícím, kteří se začnou více zajímat o druhé pohlaví, se ostatní často začnou posmívat. Příčinou je nezralost nebo závist.

Ke konci období se objevují skutečné vztahy, které jsou zpočátku nestálé a proměnlivé. Jsou však velmi silně prožívané jako první lásky. Výrazným prvkem těchto vztahů je zvědavost a ujištění o vlastní ceně přitažlivosti. ²⁹

Mezi přátelstvími chlapeckými a přátelstvími dívčími se postupně začínají snižovat rozdíly, ale drobné odlišnosti přetrvávají i v dospělosti.

29 FARKOVÁ, Marie. Dospělost a její variabilita. Vyd. 1. Praha: Grada, 2009. ISBN 978-80-247-2480-5.

S. 37.

26

Přátelství dospívajících dívek lze popsat blízkostí a větší otevřeností, sdílením prožitků, pocitů a tajemství. Navzájem si dívky dovedou lépe naslouchat a projevovat podporu a péči. Blízkost a důvěra se nejlépe sdělují ve dvojici, proto jsou nejlepší kamarádky většinou dvě. Takováto přátelství dívky navazují většinou v rozpětí věku 12 – 14 let a oproti dřívějším kamarádstvím bývají pevnější, mnohdy i celoživotní.

Volba přítelkyně závisí na potřebě stejnosti, potřebě podobných zkušeností, vlastností a zájmů.

Chlapecká přátelství jsou charakteristická vícečetností. Přátelství se nevyznačují takovou mírou intimity a otevřenosti jako dívčí, ale s dlouhodobostí vztahů jsou si obě přátelství rovna. Chlapci mezi sebou používají slovní potyčky, které mají význam pro konstituování mužského sebepojetí.

Pro oba druhy přátelství jsou důležité pro vstup do party vnější atributy, jako je vzhled, odívání, postoje vůči ostatním a jiné.

Smíšená přátelství vznikají ve větší míře až v době, kdy změnami dospívání procházejí také chlapci. Mnohá přátelství už mívají erotický podtext. Charakteristika takového přátelství je někde na pomezí dívčího a chlapeckého přátelství. ³⁰

Vrstevnická skupina slouží jako opora stávající identity. Jedince, který si ještě nevytvořil novou identitu, se může subjektivně uspokojivě definovat příslušností ke skupině. To mu pomáhá překonat nejistotu v procesu emancipace od rodiny.

Skupinová identita dává pubescentovi ochranu a zázemí, oporu vlastní identitě, která jí je částečně určována.

Vrstevníci slouží jako zdroj sociálního učení. Pubescenti ve skupině napodobují vůdce či hvězdu party, který má velkou neformální autoritu. Pubescent si ve skupině může porovnávat vlastní zkušenosti. Dále si může ověřovat zkušenosti se sebou samým, porovnávat vlastní chování, pocity a postoje s chováním, postoji a pocity vrstevníků.

Toto porovnání je základem pro reálnější sebehodnocení. Pomocí skupiny může srovnávat své zkušenosti s rodiči a s vymezením vlastní role v rodině. Informace vrstevníků pomáhají pubescentovi upravovat vlastí požadavky na rodiče.

30 JANOŠOVÁ, Pavlína. Dívčí a chlapecká identita: vývoj a úskalí. Vyd. 1. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-802-4722-849. S. 218-219.

27

Vrstevnická skupina má své vlastní hodnoty a normy. Přijímá ideály a podle nich se řídí. V tomto věku je ideál významnou součástí identity. Jedinec musí přijmout ideál skupiny, aby získal určitou prestiž. Pokud je tomu naopak, je ze skupiny vyloučen a může se stát pro ostatní směšný. Mezi standardní vzory patří populární sportovci, herci nebo zpěváci. Dospívající se ideálu přibližují nejčastěji úpravou zevnějšku a projevy chování.

Příslušnost k vrstevnické skupině se projevuje přizpůsobením k jejím normám.

Mladší nebo nejistější pubescenti jsou ke skupinovým požadavkům méně kritičtí a více poddajní. Projevy přizpůsobení se ke skupině mají různou podobu, úpravou zevnějšku počínaje a po nově změněné hodnoty a styl života konče. Ve skupině dospívajících se normy chování odlišují od obecně platných norem. Potřeba vytvořit si vlastní pravidla vyplývá ze směřování odpoutání se od rodiny, od vazby na dospělé.

K vytvoření vlastních norem vede schopnost uvažovat i o jiných možnostech. Normy pubertální skupiny se shodují s novým způsobem uvažování, bývají radikální a nekompromisní.

Pubescenti ve skupině usilují o akceptaci a o získání sociální role s uspokojivým statusem. Role ve skupině vrstevníků se od rolí vztahující se k dospělým liší možností získat nadřazenou roli s vysokou prestiží. Mezi autoritou dospělého a dítětem je určitý rozdíl, který ale mezi vrstevníky není. Tam si jsou všichni rovni. Proto si každý jedinec může prověřovat odlišné strategie, učit se jiným způsobům chování, které si v rámci rodiny nemá možnost osvojit.

Role, které pubescent získá, mají subjektivní význam, protože odrážejí jeho předpokládané osobností kvality. Každý tak usiluje o imponující roli. Pokud se z nějakého důvodu pubescentovi nepodaří získat žádanou roli nebo není ve skupině akceptován, mění strategii. Pokud ani tato změna nezabere, uchyluje se ke změně skupiny, která jej bude akceptovat. Proto v některých případech nejde o volbu kamarádů pro jejich atraktivitu, ale z důvodů potřeby někam patřit, zapadnout. ³¹

31 VÁGNEROVÁ, Marie, pozn. 6, s. 285-289.

28 2.6 Sebepojetí a identita

Pojem identita označuje prožívání a uvědomování si sebe sama, své jedinečnosti a odlišnosti od ostatních. Oproti tomu termín sebepojetí znamená představu o sobě, to, jak jedinec vidí sám sebe.³²

Změna chápání vlastní identity souvisí s rozvojem poznávacích procesů.

Do určité míry právě nový způsob uvažování stimuluje úsilí o změnu vlastní osobnosti a její sociální pozice, protože vede k novému hodnocení reality.

Pubescent se celé období puberty, zpočátku velmi pozvolna a ke konci hodně důrazně, snaží o emancipaci od rodiny a dosažení jasného a stabilního pocitu vlastní identity. V tomto období hledá dospívající odpověď na množství základních otázek, např. kdo jsem a jaký jsem, kam patřím a kam směřuji, jaké hodnoty pro mne mají význam. Znamená to, že dospívající musí dobře poznat své možnosti i omezení a přijmout svou jedinečnost včetně všech nedostatků. K poznání sebe sama se používá sebepozorování, zkoumání svého zevnějšku i svých psychických dovedností a snahy o porozumění vlastním myšlenkám a emocím. Důležité jsou ale i experimenty, ve kterých si pubescent záměrně zkouší různé postoje či je střídá. Tím vším se aktivně pubescent sebeutváří. Snaží se usilovně být sám sebou, přiblížit se co nejvíce svému ideálu a zvoleným směrem formuje své projevy. Pubescent je častokrát v situaci mnohonásobné postupné proměny a nejistoty, se kterou se musí vyrovnat.

Sebepoznání je vždy ovlivněno emocemi. Aby si dospívající mohl své získané zkušenosti utřídit, potřebuje k tomu vrstevníky, se kterými může pubescent sdílet své pocity. Výsledky introspekce většinou nebývají plně akceptovány. Dospívající je kritický i v této oblasti a usiluje o změnu nebo rozvoj určitých vlastností.

Informace o sobě samém získává pubescent hodnocením ostatních lidí, protože je to zároveň i informace o jeho kompetencích a vlastnostech. Důležité je ale i srovnávání sebe sama s jinými lidmi. Nejjednodušší vymezení je vymezit se ve vztahu k někomu. Pubescent odmítne původní identifikační vzory, které mu dala rodina,

29

Zpočátku období je v poklesu, ale s rozvojem nových kompetencí narůstá. Aktuální sebeúcta představuje, jak nejistý a přecitlivělý se pubescent cítí v té chvíli, jak jej ovlivnily náhodné události. Velký vliv mají pochybnosti o sobě samém, které vedou k přesvědčení, že dospívajícího neberou ostatní lidé vážně. I když je tato obava často neoprávněná, lze ji jen těžko dospívajícímu vymluvit. Sebeúcta je komplexem sebedůvěry a respektu k sobě samému. Do značné míry je sociálně ovlivněna, protože závisí na přijetí a ocenění jinými lidmi, vrstevníky a dospělými.

V procesu rozvoje individuální identity hraje velkou roli skupinová identita, která je přechodným stadiem. Sebevymezení pomocí skupinové identity je nezralé a zjednodušující, ale význam spočívá v tom, že odstraňuje pochybnosti. Skupinová identita dodává oporu v dosud nejasné a nejisté individuální identitě dospívajícího.

Poskytuje orientaci ve vztahu k sobě i k okolnímu světu. Čím víc se dospívající identifikuje se skupinou, tím větší je potřeba přizpůsobení se k jejím hodnotám a normám. Potřeba jednoznačného sebevymezení se projevuje zdůrazněním vnějších znaků, proto mají dospívající sklon k uniformitě oblečení a úpravě zevnějšku, projevům chování, způsobům vyjadřování. Starší adolescent by se měl od skupiny postupně separovat, jinak by vývoj jeho osobnosti mohl stagnovat.

Utváření a rozvoj identity probíhá s malými výkyvy po celý život, ale v období pozdní adolescence představuje hlavní vývojový úkol.³³

Nalézt vlastní jedinečnost znamená se jasně odlišit od druhých. Nalézání je proto spojeno už s několikráte zmiňovanou snahou o stupňující se samostatnost, nezávislost na rodičích, a společenské uplatnění. Většina negativních vnějších projevů a postojů pubescentů i přehánění rozdílů a konfliktů s rodiči jsou pouhým vyjádřením nejistoty mladého člověka v otázce identity. Hlavním cílem konfliktního chování, i když je většinou neuvědomované, je snaha získat odezvu od okolí a ujistit se o vlastní hodnotě.

33 VÁGNEROVÁ, Marie, pozn. 3, s. 405-410.

30 2.6.1 Genderová identita

Součástí osobní identity je identita genderová. Reprezentuje prožívání sama sebe jako ženy nebo muže včetně příslušnosti k daným skupinám.

Termín gender lze nejpřesněji přeložit jako sociální pohlaví. Český ekvivalent vyzvedává do popředí fakt, že pohlaví má kromě biologické složky i složku sociální.

Pohlaví jedince potvrzují a formují vnější vlivy. Gender jako princip funguje ve vztahu k identitě, interakci a instituci. Identita je vázána na pozici jedince ve společnosti.

Interakce poukazuje na vztahový koncept genderu, vzniká ve vzájemném působení.

Poslední pojem, instituce, odráží, produkuje a posiluje genderové vzorce dané společnosti. ³⁴

Pro formování generové identity je klíčové právě období dospívání.

Obě pohlaví jsou si vědoma společenských očekávání. Důsledkem této reflexe je větší snaha se nějakým způsobem přizpůsobit požadavkům anebo naopak ignorovat zřetelným specifickým způsobem.

Podle tradičních představ mají být muži dostatečně maskulinní a ženy femininní.

Dospívající se snaží co nejvíce přizpůsobit, protože z jejich pohledu v tom vidí zvýšení šancí při dobývání vytouženého protějšku. Stereotyp ženské a mužské role přenášejí pubescenti automaticky i do svých představ o budoucnosti.

Dívky jsou vystavovány silnějšímu společenskému tlaku než chlapci.

Jsou podrobovány zvýšenému dohledu a bývají opakovaně upozorňovány na rizika předčasné sexuality a zneužití. Jsou na ně kladeny požadavky, které plynou z obecných představ o roli dospělé ženy. Příkladem může být pomoc v domácnosti. Další, s čím se musí dospívající dívky vyrovnat, je požadavek zvýšené péče o svůj vzhled. K péči o vzhled jsou motivovány potřebou potvrzené své ženské identity. Sebepotvrzení je vázáno především na zájem ze strany mužského pohlaví.

Požadavky na dospívající chlapce jsou přijatelnější. Nároky rodičů se snižují.

Chlapcům není tolik kontrolován volný čas a není po nich vyžadována péče o domácnost. V posledních letech povinné školní docházky lze zaznamenat i snížení nároků na školní výkon. Požadavek na úpravu vzhledu není tak silný, ale přesto

34VALDROVÁ, Jana. Žena, muž a sociální pohlaví. Http://www.valdrova.cz/ [online]. 29.11.2010. [vid.

30. 11. 2014]. Dostupné z:http://www.valdrova.cz/news/21/20/zena-muz-a-socialni-pohlavi

31

v posledních letech existuje. Móda se zaměřuje i na mladé mužské zákazníky, a tudíž chlapci věnují svému zevnějšku pozornost.

U některých dívek a chlapců lze naopak pozorovat tendenci vymezovat se vůči diktátu módy. Preferují unisexuální způsob odívání, pro který je typické maximální stírání rozdílů mezi chlapci a děvčaty. ³⁵

2.6.2 Pohlavní identita

Pojem pohlavní identita znamená základní vědomí jedince o příslušnosti ke skupině mužů či žen. Utváří se v průběhu socializace a ke stabilizaci dochází zhruba kolem sedmi let. K dozrávání dochází ve středním školním věku (tj. věkové období 11/12 -15 let).³⁶ Patří k nejelementárnějším složkám celkového sebepojetí a je jednou z prvních sebeidentifikačním charakteristik dítěte. Má biologický podklad a v průběhu života ji nelze měnit. ³⁷

Zde se nyní zaměřím na poruchy pohlavní identity. Nejprve je vysvětlím a poté uvedu, jak se mohou projevovat na pubescentech. Uvádím je v této práci z důvodu, že jednou z možností, jak je odhalit, je právě skrze oblečení.

Podle Mezinárodní klasifikace nemocí je podstatou poruch pohlavní identity rozpor mezi pohlavím biologickým a pohlavní identitou. Poruchy pohlavní identity jsou zahrnuty pod označením F 64, kde jsou specifikovány tři diagnózy.

Transsexualismus (F 64.0). Charakteristické je zbavit se svého anatomického pohlaví a žít jako člen opačného pohlaví. Vyskytuje se zde přání dosáhnout pomocí chirurgické a hormonální léčby co největší shody tělesného vzhledu s preferovaným pohlavím. U transsexuálních osob nejsou zjištěny žádné známky duševní nemoci ani gonadální (gonáda = pohlavní žláza³⁸) či chromozomální (chromozom = vláknitá

35 JANOŠOVÁ, Pavlína, pozn. 30, s.. 209-213.

36 HARTL, Pavel a Helena HARTLOVÁ., pozn. 1, s. 222.

37 JANOŠOVÁ, Pavlína, pozn. 30, s. 209-213.

38 Gonáda. In: Velký lékařský slovník [online]. [vid. 14. 1. 2015]. Dostupné z:

http://lekarske.slovniky.cz/pojem/gonada

32

struktura buněčného jádra, v níž je v podobě DNA obsažena dědičná informace³⁹) odlišnosti. Transsexualismus je vzácný.

Transvestitismus dvojí role (F 64.1). Definuje se jako občasné převlékání do šatů opačného pohlaví. Nejde zde o sexuální motivaci, ale osoby se převlékají kvůli potěšení z dočasné změny své identity.

Porucha pohlavní identity v dětství (F 64.2). Zahrnuje nesouhlas se svým anatomickým pohlavím a jeho odmítání. Vyznačuje se touhou být příslušníkem opačného pohlaví, jeho oblékáním, upřednostňovaným zájmům a toto chování se objevuje ještě před nástupem puberty.⁴⁰

Pro určení poruchy pohlavní identity musí být splněna čtyři kritéria.

Kritérium A – hluboká a trvalá identifikace s příslušníky opačného pohlaví.

U jedinců v pubertě se projevuje jako trvalá touha být příslušníkem opačného pohlaví.

Jedinec často vystupuje v opačné roli a jeho přáním je takto žít. Po ostatních žádá, aby s ním i takto jednali.

Kritérium B – trvalá nespokojenost s vlastní pohlavní příslušností nebo pocit nepatřičnosti pohlavní příslušnosti a generové role. U dospívajících se projevuje například potřebou odstranit vlastní primární a sekundární znaky nebo mívají představu, že se narodili se špatným pohlavím.

Kritérium C – nejde o poruchu pohlavní identity, je-li zároveň přítomná tělesná intersexualita. jsou biologické pohlaví, pohlavní identita a společenská sexuální role). Vyznačuje

39Chromozom. In: Velký lékařský slovník [online]. [vid. 14. 1. 2015]. Dostupné z:

http://lekarske.slovniky.cz/pojem/chromozom

40 BRICHCÍN, Slavoj. Sexuální poruchy: poruchy pohlavní identity. [online]. [vid. 14. 1. 2015].

Dostupné z: http://www.translide.cz/poruchy-pohlavni-identity

41 JANOŠOVÁ, Pavlína, pozn. 30, s. 235-237.

33

se trvalou citovou a sexuální náklonností k jedincům určitého pohlaví. Rozlišují se tři sexuální orientace. Homosexuální – náklonnost k jedincům stejného pohlaví.

Heterosexuální – náklonnost k jedincům opačného pohlaví. A bisexuální – náklonnost k jedincům stejného pohlaví.

Vědci se ke vzniku určité sexuální orientace nedokáží přesně vyjádřit. První názor, který je velmi dominantní, říká, že původ je v genetice. Podle druhého názoru se jedná o poruchu vývoje. ⁴²

Podle psychologa Daryla J. Bema záleží na genetice a vlivu prostředí. Tvrdí, že neexistuje gen, který by předurčoval sexuální orientaci. Je toho názoru, že se dítě rodí s určitou mírou vlastností, jež později určí, kterým aktivitám bude dítě dávat přednost. Buď to budou typicky chlapecké aktivity (př. šarvátky, soutěživé sporty) nebo dívčí aktivity (př. hraní s panenkami). Děti, které se účastní aktivit typických pro svůj gender, později začnou být přitahováni jinakostí čili opačným pohlavím. U jedinců s atypickými aktivitami svého genderu se začne projevovat náklonnost ke stejnému pohlaví. Na této teorii byla založena řada výzkumů⁴³

V každém případě je jasné, že sexuální orientaci si není možné vybrat. Začíná se projevovat v raném věku bez jakýchkoli předchozích sexuálních zkušeností a nemůže být úmyslně změněna.

42 GENDER STUDIES, o.p.s. Odpovědi na otázky o sexuální orientaci a homosexualitě: Co zapříčiňuje u jedince určitou sexuální orientaci?Mohou být gayové a lesbičky dobrými rodiči?Americká psychologická asociace zodpovídá otázky dotýkající se homosexuální orientace. [online]. 1999 [vid. 14.1.2015].

Dostupné z: http://www.feminismus.cz/cz/clanky/odpovedi-na-otazky-o-sexualni-orientaci-a-homosexualite

43 KŠIŇAN. PSYCHOLOGIE.CZ. Jak vzniká homosexualita? [online]. 2012 [vid. 14. 1. 2015]. Dostupné z: http://psychologie.cz/jak-vznika-homosexualita/

34 3 Sociální komunikace

Pojem komunikace pochází z latinského slovesa communacare, které znamená sdělit, účastnit se, oznámit, mít podíl na něčem společném.

Sociální komunikace neprobíhá nikdy pouze jedním směrem, ale vždy oboustranně nebo vícestranně, podle toho, kolik lidí se nachází ve společném prostoru.

Určuje, jaký vztah bude mezi komunikujícími lidmi. Všude tam, kde spolu lidé přicházejí do styku, si lidé něco sdělují. Nejde jen o verbální vyjádření, ale i o pohledy, postoj těla, oblečení a jiné. Právě mimoslovní komunikace tvoří velkou část našeho sociálního sdělování. Při sdělování jsou rozhodující činy, co děláme a jak se chováme, protože velmi dobře se lze naučit umění mluvit, ale mnohem těžší je naučit se ovládat i tělo, aby bylo v souladu s vyslovovaným. Právě díky nesouladu je možné zjistit, kdy dotyčný říká nepravdu. „Lhát je pro nás mnohem snazší slovy než výrazem, gestikulací a držením těla. Jistě, můžeme nasadit správný obličej, můžeme vykouzlit falešný úsměv a můžeme předstírat, že nám něco vadí. Můžeme podvádět svými činy stejně jako svými slovy, ale pouze když víme, co děláme. Víme, jaká říkáme slova, a můžeme kontrolovat svou výslovnost, ale co dělají naše prsty, když mluvíme? Co dělají naše nohy, když mluvíme? Možná dokážeme řídit některá svá gesta, ale nikoli všechna. Je jich příliš mnoho a my jsme příliš zaměstnáni tím, co říkáme, než abychom byli schopni soustředit se na všechny podrobnosti své tělesné činnosti.“⁴⁴ minulosti, předchozích zkušeností, postojů, kulturních návyků a mnoha dalších činností.

Každé komunikování probíhá ve zcela určitém prostředí a za zcela určitých podmínek

44MORRIS, Desmond. Lidský živočich: osobní pohled na lidský druh. Vyd. 1. V Praze: Euromedia Group, 1997. ISBN 80-717-6529-5. S. 33.

35

a okolností. Kontext tedy bývá pokaždé unikátní, a proto je každé naše komunikování jedinečnou, neopakovatelnou událostí.

Komunikačního procesu, který je velmi proměnlivý, se tedy účastní:

 komunikátor - vysílá zprávu, vždy do svého sdělení promítá svou osobnost a osobní zaujetí,

 komunikant - přijímá zprávu,

 komuniké - vysílaná zpráva; verbální nebo neverbální,

 komunikační jazyk - jazyk, ve kterém se zpráva předává; i přesto použití stejného jazyka nelze zaručit absolutní pochopení zprávy, protože význam slov je individuálně odlišně chápaný⁴⁵,

 komunikační kanál⁴⁶ - cesta informace,

 feedback -reakce na zprávu⁴⁷,

 komunikační prostředí - zahrnuje prostor, kde se komunikace odehrává, osvětlení, uspořádání místnosti, přítomnost ostatní lidí; patří sem i komunikační šum, který může mít podobu hluku, oslnění sluncem, vysoké/nízké teploty, nesoustředěností, únavy nebo nemoci,

 kontext - lze ho rozdělit na vnitřní, kam se řadí všechno to, co

 kontext - lze ho rozdělit na vnitřní, kam se řadí všechno to, co

In document SPECIFIKA NEVERBÁLNÍ KOMUNIKACE (Page 25-0)