Sexuální orientace - Sebepojetí a identita

2 Pubescence

2.6 Sebepojetí a identita

2.6.3 Sexuální orientace

39Chromozom. In: Velký lékařský slovník [online]. [vid. 14. 1. 2015]. Dostupné z:

http://lekarske.slovniky.cz/pojem/chromozom

40 BRICHCÍN, Slavoj. Sexuální poruchy: poruchy pohlavní identity. [online]. [vid. 14. 1. 2015].

Dostupné z: http://www.translide.cz/poruchy-pohlavni-identity

41 JANOŠOVÁ, Pavlína, pozn. 30, s. 235-237.

se trvalou citovou a sexuální náklonností k jedincům určitého pohlaví. Rozlišují se tři sexuální orientace. Homosexuální – náklonnost k jedincům stejného pohlaví.

Heterosexuální – náklonnost k jedincům opačného pohlaví. A bisexuální – náklonnost k jedincům stejného pohlaví.

Vědci se ke vzniku určité sexuální orientace nedokáží přesně vyjádřit. První názor, který je velmi dominantní, říká, že původ je v genetice. Podle druhého názoru se jedná o poruchu vývoje. ⁴²

Podle psychologa Daryla J. Bema záleží na genetice a vlivu prostředí. Tvrdí, že neexistuje gen, který by předurčoval sexuální orientaci. Je toho názoru, že se dítě rodí s určitou mírou vlastností, jež později určí, kterým aktivitám bude dítě dávat přednost. Buď to budou typicky chlapecké aktivity (př. šarvátky, soutěživé sporty) nebo dívčí aktivity (př. hraní s panenkami). Děti, které se účastní aktivit typických pro svůj gender, později začnou být přitahováni jinakostí čili opačným pohlavím. U jedinců s atypickými aktivitami svého genderu se začne projevovat náklonnost ke stejnému pohlaví. Na této teorii byla založena řada výzkumů⁴³

V každém případě je jasné, že sexuální orientaci si není možné vybrat. Začíná se projevovat v raném věku bez jakýchkoli předchozích sexuálních zkušeností a nemůže být úmyslně změněna.

42 GENDER STUDIES, o.p.s. Odpovědi na otázky o sexuální orientaci a homosexualitě: Co zapříčiňuje u jedince určitou sexuální orientaci?Mohou být gayové a lesbičky dobrými rodiči?Americká psychologická asociace zodpovídá otázky dotýkající se homosexuální orientace. [online]. 1999 [vid. 14.1.2015].

Dostupné z: http://www.feminismus.cz/cz/clanky/odpovedi-na-otazky-o-sexualni-orientaci-a-homosexualite

43 KŠIŇAN. PSYCHOLOGIE.CZ. Jak vzniká homosexualita? [online]. 2012 [vid. 14. 1. 2015]. Dostupné z: http://psychologie.cz/jak-vznika-homosexualita/

34 3 Sociální komunikace

Pojem komunikace pochází z latinského slovesa communacare, které znamená sdělit, účastnit se, oznámit, mít podíl na něčem společném.

Sociální komunikace neprobíhá nikdy pouze jedním směrem, ale vždy oboustranně nebo vícestranně, podle toho, kolik lidí se nachází ve společném prostoru.

Určuje, jaký vztah bude mezi komunikujícími lidmi. Všude tam, kde spolu lidé přicházejí do styku, si lidé něco sdělují. Nejde jen o verbální vyjádření, ale i o pohledy, postoj těla, oblečení a jiné. Právě mimoslovní komunikace tvoří velkou část našeho sociálního sdělování. Při sdělování jsou rozhodující činy, co děláme a jak se chováme, protože velmi dobře se lze naučit umění mluvit, ale mnohem těžší je naučit se ovládat i tělo, aby bylo v souladu s vyslovovaným. Právě díky nesouladu je možné zjistit, kdy dotyčný říká nepravdu. „Lhát je pro nás mnohem snazší slovy než výrazem, gestikulací a držením těla. Jistě, můžeme nasadit správný obličej, můžeme vykouzlit falešný úsměv a můžeme předstírat, že nám něco vadí. Můžeme podvádět svými činy stejně jako svými slovy, ale pouze když víme, co děláme. Víme, jaká říkáme slova, a můžeme kontrolovat svou výslovnost, ale co dělají naše prsty, když mluvíme? Co dělají naše nohy, když mluvíme? Možná dokážeme řídit některá svá gesta, ale nikoli všechna. Je jich příliš mnoho a my jsme příliš zaměstnáni tím, co říkáme, než abychom byli schopni soustředit se na všechny podrobnosti své tělesné činnosti.“⁴⁴ minulosti, předchozích zkušeností, postojů, kulturních návyků a mnoha dalších činností.

Každé komunikování probíhá ve zcela určitém prostředí a za zcela určitých podmínek

44MORRIS, Desmond. Lidský živočich: osobní pohled na lidský druh. Vyd. 1. V Praze: Euromedia Group, 1997. ISBN 80-717-6529-5. S. 33.

a okolností. Kontext tedy bývá pokaždé unikátní, a proto je každé naše komunikování jedinečnou, neopakovatelnou událostí.

Komunikačního procesu, který je velmi proměnlivý, se tedy účastní:

 komunikátor - vysílá zprávu, vždy do svého sdělení promítá svou osobnost a osobní zaujetí,

 komunikant - přijímá zprávu,

 komuniké - vysílaná zpráva; verbální nebo neverbální,

 komunikační jazyk - jazyk, ve kterém se zpráva předává; i přesto použití stejného jazyka nelze zaručit absolutní pochopení zprávy, protože význam slov je individuálně odlišně chápaný⁴⁵,

 komunikační kanál⁴⁶ - cesta informace,

 feedback -reakce na zprávu⁴⁷,

 komunikační prostředí - zahrnuje prostor, kde se komunikace odehrává, osvětlení, uspořádání místnosti, přítomnost ostatní lidí; patří sem i komunikační šum, který může mít podobu hluku, oslnění sluncem, vysoké/nízké teploty, nesoustředěností, únavy nebo nemoci,

 kontext - lze ho rozdělit na vnitřní, kam se řadí všechno to, co se odehrává v nás (zkušenosti, znalosti, očekávání), a na vnější, kam patří všechny stimuly, které na nás působí. Celkový rámec je záležitostí psychologickou, sociální a kulturní. V rámci kontextu na nás působí čas, prostor, emoce, mezilidské vztahy, míra formálnosti, míra shody v dorozumívání a způsob vzájemného chápání, stereotypy, záměry, motivace, věk a pohlaví účastníků komunikace, sociální situace, pozice účastníků komunikace z hlediska moci, kvalifikace, společenské role.

I v komunikaci se člověk setkává s překážkami a komplikacemi, které mu v ní brání. Bariéry v komunikaci jsou dvojího druhu: interní a externí. Interní bariéru má

45 Odlišujeme tedy denotativní a konotativní význam jazyka. Denotativní význam je významem pojmu, jež slovo zastupuje. Je to tedy jev označený pojmenovací jednotkou. Konotativní význam označuje vedlejší, hlubší nebo symbolické významy. Ty jsou obohaceny o expresivitu, postojové, estetické, citově hodnotící, evokační a intenzifikační příznaky.

46 Může se jednat o osobní komunikaci, při které hrají roli zvuky, pohledy a pohyby těla, dotyky, vůně, oblečení, hlas. Při komunikace zprostředkované jsou prostředky ochuzenější.

36 výklad) a akce (činnost příjemce, která je vyvolaná přijatou zprávou). Při těchto fázích dochází k percepci a recepci. Percepcí nazýváme to, co v daný okamžik působí na naše smysly. Po percepci následuje recepce. Během té nastává přijmutí a dekódování zprávy.

Sociální komunikace má mnoho funkcí a hranice mezi nimi nejsou jednoznačné, často se tedy překrývají.

 Funkce informativní – předávání informací a faktů mezi lidmi.

 Funkce instruktivní – kromě informace je nadto přidání vysvětlení popisu, organizace, návodu, postupu, jak něčeho docílit.

 Funkce přesvědčovací – záměrné působení na jiného člověka s cílem změnit jeho názor, postoj, hodnocení či způsob konání.

 Funkce posilující a motivující – posilování určitých pocitů sebevědomí, vlastní potřebnosti.

 Funkce zábavná – pomocí pobavení a rozesmání vyplnit čas komunikováním, které navozuje pocit pohody a spokojnosti.

 Funkce sdělovací a výchovná – specificky se uplatňuje prostřednictvím institucí.

 Funkce socializační a společensky integrující – ovlivňuje a vyváří vztahy mezi lidmi, sbližování, navazování kontaktů, posilování pocitu sounáležitosti a vzájemné závislosti. Komunikace závisí na společenské úrovni, v jakých segmentech se jedinec nachází a do jakých chce patřit.

47 Při osobním kontaktu je šance pro zpětnou vazbu mnohem větší a tím se zlepšuje porozumění.

48 K zakódování je potřeba znalost jazyka, slovní zásoba a znalost signálů, na druhou stranu je důležitá schopnost přizpůsobit se komunikačnímu partnerovi.

49 I k dekódování je potřeba znalost jazyka, slovní zásoby a znalost signálů.

 Funkce osobní identity – je na úrovni osobnosti. Pomáhá ujasnit si spoustu věcí o sobě samém a uspořádat názory, postoje, sebevědomí a osobní aspiraci.

 Funkce poznávací – podobná funkci informativní, zaměřena jen na pohled příjemce informace.

 Funkce svěřovací – umožňuje zbavit se vnitřního napětí, překonat těžkosti, sdělovat intimní informace s očekáváním podpory a pomoci.⁵⁰

Nejčastěji se používá základní dělení komunikace, které vystihuje potřeby klasifikace komunikačního procesu, a to je dělení na verbální a neverbální komunikaci.

Tyto formy se navzájem doplňují, nebo mohou jedna druhou v určitých situacích v plné míře nahradit. V některých situacích mohou být naopak v rozporu. Naslouchající má poté problémy správně pochopit smysl sdělovaného. Neverbální projevy bývají často nevědomé, nepodléhají sebekontrole jako projev verbální.

3.1 Verbální komunikace

Verbální komunikací je míněno vyjadřování myšlenek pomocí slov, tj. jazykového znaku nebo významu na něj vázaného. Jazyk je nejdůležitějším prostředkem komunikace. Řeč je soustava znaků a jejich primární funkcí je sdělování.

Soustava se zakládá na konvenci forem a obsahů prvků řeči. Obsah i forma v řečové komunikaci by měly být ve shodě a neprotiřečit si.

Východiskem verbální komunikace jsou fonémy (prvky mluvené řeči) a morfémy (významové prvky řeči). Analýza verbální komunikace dále souvisí se syntaxí (oblast pravidel, způsobů a modelů kombinace slov), sémantikou (nauka o významu výrazů. Význam se mnohdy spojuje se vztahem těchto výrazů ke skutečnosti, kterou označují. Výraz je nosná struktura, která umožňuje přenos, záznam a zpracování nesené informace – významu) a lingvistikou (věda zabývající se obecnou teorií jazyka).

50MIKULÁŠTÍK, Milan. Komunikační dovednosti v praxi. Vyd. 1. Praha: Grada, 2003. ISBN 80-247-0650-4. S. 18-22.

Jak jsem již zmínila, pomocí slov vyjadřujeme své myšlenky, tudíž myšlení a jazyk jsou na sobě závislé. Způsoby, jakými uvažujeme a jakými mluvíme, vyjadřují náš charakteristický styl. Styl je způsob cílevědomého výběru a uspořádání jazykových prostředků, který se uplatňuje při hovorovém komunikátu. Výběr prostředků z částí a jednotlivostí tvoří jednotu vyhovující komunikačnímu záměru komunikátora. Tento jazykový styl se liší individuálně a každý člověk používá více stylů v závislosti na prostředí. Při neformálním prostředí se použijí jiné jazykové prostředky než v prostředí formálním. Také se přihlíží na postavení komunikačního partnera.

Čeština má velkou škálu jazykových prostředků. Základní diferenciace jazykových prostředků se dělí na knižnost, neutrálnost a hovorovost. Knižní prvky se běžně neužívají, jsou zastaralé. Vyskytují se, jak název napovídá, v knihách, lze jimi ozvláštnit psaný projev. Do této skupiny patří historismy a archaismy. Neutrální prvky se z hlediska stylového, citového a dobového užívají ve všech druzích projevu a tvoří jádro slovní zásoby. Hovorové prvky se uplatňují v mluveném projevu v neformální situaci. K nespisovným útvarům národního jazyka patří následující vrstva slov – slova oblastní (regionalismy, kam patří tzv. čechismy a moravismy), dialektismy (nářeční slova, tzv. etnografické dialektismy – výrazy spjaté se životem a zvyklosti v určité oblasti), výrazy z obecné češtiny (významem i geografickým rozšířením nejrozsáhlejšího českého interdialektu), profesionalismy, slangismy (lexikální a frazeologické prostředky typické pro zájmové skupiny a dočasná společenství) a argotismy (výrazy užívané v mluvě příslušníků společenského podsvětí). Další vrstva slov jsou slova expresivní, která rozdělujeme na expresiva s citově pozitivním příznakem (př. zdrobněliny, důvěrná, familiární, dětská slova, eufemismy) a s citově záporným příznakem (př. hanlivá, zveličelá, zhrubělá a vulgární slova, dysfemismy).

Verbální projev ovlivňuje paralingvistika. Nebývá využívána v takové míře, jaké jsou její možnosti. Náleží sem hlasitost verbálního projevu, výška tónu řeči, rychlost projevu, plynulost řeči, pomlky, frázování, barva hlasu a emoční náboj, kvalita projevu, slovní vycpávky a chyby v řeči.

3.1.1 Neformální charakteristický styl pubescentů

Zejména u pubescentů si můžeme všimnout jejich specifického slovníku a charakteristického stylu. Pro ozvláštnění svého projevu často používají knižní slova, která vždy přitáhnou pozornost vrstevníků, a tak si pubescent zajistí obdiv. V rámci svého bydliště používají slova oblastní a dialektismy jak místní, tak vzdálené. Ty místní jsou pro pubescenty přirozené a naopak vzdálenými umocňují svůj verbální projev.

Nejvýraznější jsou slova expresivní. V rámci intimity používají slova zdrobnělá a důvěrná. Typická jsou pro pubescenty hanlivá a zhrubělá slova a jistá vulgarita, která se objevuje téměř v každé větě.

Bezpodmínečně ale každý pubescent používá slang. U některých výrazů můžeme zhruba odhalit jejich vznik. Jedná se především o zkratky a o slova inspirovaná anglickým jazykem, tudíž mají obdobný význam. Ale mnoho slov má zcela odlišný význam, který nám dospělým může být zcela nejasný.

Mezi zkratky patří na příklad mmnt = moment, btw = mimochodem, o5 = opět, z5 = zpět, lol = hlasitě se směji, rofl = válím se smíchy po podlaze, omg = pane bože, internetového vyhledavače, vyfakovat = poslat pryč, džouk = vtip.

Následující slova mají význam neodvoditelný. Hrotit = přikládat něčemu nadbytečný význam, hustý = vše dobré/zajímavé (komparativ zní krutý a superlativem je mrtě krutý), prudit = otravovat, zevlit = poflakovat se, vošéfovat = pohlídat si, lama = začátečník na PC, chálovat = jíst, gebit se = smát se, oxidovat = obtěžovat, socka/mastná tyč = vůz městské hromadné dopravy, kalit = bavit se, roštěnka/borka/buchta = hezká dívka, mazec = silně emotivní událost, týpek/typka = obecné označení pro chlapce/dívku, borec/boreček/nabíječ = pěkný chlapec.

Při psaném neformálním projevu využívají pubescenti grafické hříčky. Když slovo končí na písmeno „k“ a další slovo začíná na „s“, využívají písmenka „x“. Využiji

větu: Jak se patří., která by v pubescentově podání vypadala takto: jaxe patří. V rámci jednoho slova slangového výrazu obličeje – ksicht by přepis vypadal xicht. Stejné pravidlo platí i u písmenek „k“ a „v“, které nahrazují jedním písmenem „q“, avšak pouze v rámci jednoho slova. Příkladem je slovo překvapivě – přeqapivě. Mezi další grafické úpravy patří záměna jednoduchého „v“ za dvojité (nevím – newím). Svoje internetové/mobilní texty ilustrují pomocí emotikonů (smajlíků), což jsou grafické symboly složené obvykle z interpunkčních a speciálních znaků. Vyjadřuje se jimi pisatelova nálada, postoj nebo emoce. K příkladům patří :) – úsměv, :-( – smutek, :,-( - pláč, :-o – údiv, :-P – vyplazený jazyk, :-* – polibek, <:o) – klaun,

*<]:-) – Ježíšek, :-{) – knír, <(") – tučňák a mnoho dalších jiných.

U mluvené formy komunikace hodně záleží na intonaci hlasu. Podle ní lze rozeznat, co je myšleno smrtelně vážně, co jako vtip a co jako ironie. Pří psané formě je mnohem těžší odhalit, jaký podtext autor sdělení měl.

3.2 Neverbální komunikace

I kdyby člověk přestal definitivně mluvit, stále bude komunikovat svým tělem.

Neverbální komunikace je ve srovnání s komunikací pomocí slov starší jak z pohledu vývoje lidstva, tak z pohledu vývoje jedince.

Pojmem neverbální komunikace se označují veškeré komunikační projevy kromě obsahu slovního sdělení. Většinu neverbálních signálů se člověk naučí od svých rodičů už v dětství, zejména kopírováním. Později může napodobovat svůj vzor nebo signály skupiny. Vztahy mezi verbálním sdělením a neverbálními signály mohou být následující. Neverbální sdělení může opakovat a zesilovat verbální zprávu nebo naopak může působit jako odpor. Na verbální zprávu lze reagovat pouze neverbálními signály.

Mimoslovním sdělením je možné vyjádřit důraz nebo doplnění slovní zprávy. Celkově pomáhá neverbální komunikace kontrolovat verbální sdělení.

Neverbální sdělení podávají informace především o pocitech, postojích, emocích a vztazích lidí. Ovšem tato komunikace není tak přesná a efektivní jako komunikace slovní. Neverbální chování je dobře viditelné, ale nesnadno interpretované. Lehce může dojít k chybnému vyložení signálů. Určitě bychom se měli vyvarovat předčasných

závěrů, protože mnohé signály lze interpretovat několika způsoby a my si nikdy nemůžeme být absolutně jistí, že jsme daný signál interpretovali správně. Dále bychom nikdy neměli interpretovat pouze jeden signál, který jedinec vysílá. Naopak si musíme všímat všech signálů, neboť jen v celkovém kontextu můžeme adekvátně posoudit neverbální sdělení druhého. Chybou v interpretaci je i tzv. podle sebe, soudím tebe. Zde je vlastní zkušenost promítána do hodnocení druhých, ale každý z nás je jedinečná osobnost, která má naprosto rozdílné projevy.⁵¹

3.2.1 Klasifikace neverbální komunikace

První možností, jak lze klasifikovat neverbální komunikaci, je podle způsobu kódování. Pro jednotlivé typy mimoslovního sdělování jsou vymezeny tři kategorie.

 Intrinzické kódování - označuje, že mezi kódem a označovaným je nejužší vazba. Gesta mají plnohodnotný význam sama o sobě.

 Ikonické kódování - neverbální projevy zachovávají určité aspekty označovaného prvku. Zde tedy existuje určitá podobnost mezi kódem a jeho referentem. Příkladem mimoslovní komunikace může být to, že prsty rukou zformujeme do podoby zbraně a na někoho vystřelíme.

 Arbitrární kódování - skupina, ve které mezi použitým kódem a označovaným prvkem je nejmenší spojitost. Vnější podobnost s označovaným neexistuje. Příkladem je třeba mávání na rozloučenou - pohyb ruky, který při vědomém ignorování sociálního kontextu neodpovídá s rozloučením a odchodem.

Dalším způsobem, jak dělit mimoslovní jednání, je také na tři skupiny.

 Řeč znaků - zahrnuje všechny formy kodifikace, ve kterých slova, číslice i interpunkční znaménka nahradila gesta.

 Řeč akce - obsahuje všechny pohyby, které nejsou výlučně používány jako signály.

51 MIKULÁŠTÍK, Milan, pozn. 44, s.123-125.

 Řeč objektů - zahrnuje materiální objekty, např. samotné lidské tělo s jeho doplňky.

Třetím systémem klasifikace je rozdělení signálů podle jejich významu.

 Kinezika - gesta, pohyby těla, hlavy, končetin, výrazy v obličeji, pohyby očí apod.

 Emblémy - individuální, skupinoví nebo kulturně limitovaní zástupci slov; mohou slovům předcházet nebo je nahrazovat.

 Ilustrátory - pohyby spojené s řečí, slouží k ilustraci slovního vyjádření.

 Zobrazení emocí - zobrazení emocionálních stavů obličejem.

 Regulátory - udržují a řídí tok komunikace mezi účastníky.

 Adaptéry - část našeho těla přichází do kontaktu s jinou částí sebe sama, s jiným člověkem, zvířetem nebo objektem.

 Fyzické charakteristiky - projevy, které nejsou nijak spojeny s vlastním neverbálním jednáním, př. tvar těla, věk, fyzický vzhled.

 Vokalizace - samotné neverbální projevy, jako je pláč, smích, zívání, kašlání, kýchání + vokální charakteristiky – intenzita, výška.

 Proxemika - užívání a vnímání sociálního a osobního prostoru.

 Artefakty - objekty, které mají vliv na neverbální chování, př. parfémy, šperky, oblečení.⁵²

Nejznámější dělení neverbální komunikace uvedl M. Mikuláštík v publikaci Komunikační dovednosti v praxi⁵³ a je následující.

 Mimika – do mimiky spadají pohyby svalů v obličeji, které jsou nejvýraznějším sdělovačem emocí. Mimika vyjadřuje, co jedinec prožívá, a také to, jaký má vztah ke sdělení a objektu, o kterém hovoří. Mimika je specifická v tom, že vyjadřuje momentální psychický stav a také relativně stálý emoční výraz.

I když mimicky reaguje celý obličej, rozlišují se dvě obličejové zóny: čelo, nos

52ČERNÝ, Vojtěch. Řeč těla: osobní pohled na lidský druh. 2. vyd. Brno: Edika, 201. ISBN 978-80-266-0124-1. S. 38-42

53 MIKULÁŠTÍK, Milan, pozn. 44, s.106-115.

a oči oproti dolní polovině obličeje se rty. Nejsnáze lze vyčíst diády základních emocí ve výrazech obličeje: radost X smutek, štěstí X neštěstí, klid X rozčílení či vztek, spokojenost X nespokojenost, zájem X nezájem, strach či bázeň X pocit jistoty.

 Gestika – do této kategorie se zahrnují většinou záměrné pohyby rukou, hlavy, případně nohou. V historických souvislostech můžeme tvrdit, že gesta jsou prvním znakem komunikace, verbalizace se vytvořila později. Gesta lze rozdělit do tří základních skupin. První skupinou je ilustrace. To jsou gesta, kterými dokreslujeme verbální výklad. Druhou skupinou jsou gesta jako regulátory chování. A poslední skupinou jsou znaky. Gesta v každé kultuře mají vlastní

 Kinezika – studuje význam pohybu při sdělování, pohyby však nemají význam gest.

 Proxemika – označuje vzdálenost při komunikaci. Každý potřebuje určitý prostor, který je velmi relativní a individuálně i kulturně odlišný. Rozlišují se čtyři základní skupiny. První je intimní vzdálenost, která je měřena od úplného dotyku do půli metru a vyhovuje intimním vztahům. Druhou skupinou je osobní vzdálenost, jež má rozměr od půl metru do dvou metrů. Třetí je skupinová vzdálenost, která je dlouhá až do deseti metrů. Zvláště jde o situace, kdy osoba hovoří ke skupině v místnosti. Poslední skupinou je veřejná vzdálenost, která se vyměřuje od dvou do sta metrů a nastává v případě veřejného hovoření k publiku.

 Haptika – analyzuje sdělování informací bezprostředním kontaktem (dotykem).

Lidské tělo lze rozdělit na doteková pásma, která jsou respektována v rámci dotekové komunikace. Pásmo společenské zahrnuje ruce a paže. Do osobního pásma spadá obličej, ramena a vlasy). A v intimním pásmu jsou dotyky neomezené. Existují i výjimky, třeba u lékaře nebo při tanci.

 Pohledy očí – ve styku člověka s člověkem patří řeč očí k nejdůležitějším způsobům sdělování. Tvoří vlastní mimoslovní jádro komunikace. Záleží na zaměření pohledu, době trvání zaměřeného pohledu, četnosti pohledů na různé objekty, sledu pohledů, celkovém objemu pohledů, úhlu pootevření víček, průměru zornice, odklonu směru pohledu od normály obličeje, mrkání,

In document SPECIFIKA NEVERBÁLNÍ KOMUNIKACE (Page 32-0)